28 Cdo 4346/2017-263
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 2 - Novém Městě,
Rumunská 1798/1, IČ 283 98 483, jako správce konkursní podstaty úpadce Služby
pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, se sídlem v
Sulejovicích, Kaplířova 233, IČ 148 68 334, zastoupeného Mgr. Vojtěchem
Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Schnirchova 1374/28,
za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97
111, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 151/2013, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2017, č. j. 12 Co
195/2016-217, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2017,
č. j. 12 Co 195/2016-217, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Na základě žádosti Pozemkového fondu České republiky
rozhodlo Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne
27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312, podle §
17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“),
tak, že na pozemek ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 225 m2 v k. ú. D. T., zapsaný na LV ve vlastnictví České republiky se správou Pozemkového
fondu České republiky se vztahuje režim zákona o půdě. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že žádost o vydání rozhodnutí v pochybnostech o
charakteru ve výroku uvedené nemovitosti ve smyslu § 17 odst. 6 zákona o půdě
podal Pozemkový fond České republiky za účelem určení správy majetku ve
vlastnictví státu a že pochybnost žadatele je vznášena s odůvodněním, že se
jedná o pozemek, který je předmětem soudního sporu o jeho vyloučení z konkursní
podstaty úpadce státního podniku Služby pro zemědělství Střížovice, s. p. v
likvidaci, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Správní orgán dospěl k
závěru, že „posuzovaný pozemek byl k 24. 6. 1991 polní cestou, jako takový byl
součástí zemědělského půdního fondu, a proto se na něj vztahuje režim zákona o
půdě ve smyslu jeho ust. § 1 odst. 1 písm. a)“. Na základě rozkladu podaného společností INSOLV, v. o. s., IČ 283 98
483, jako správcem konkursní podstaty podniku Služby pro zemědělství
Střížovice, státního podniku v likvidaci, rozhodl ministr zemědělství
rozhodnutím ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151, tak, že rozklad se
podle § 152 odst. 5 písm. b) správního řádu zamítá a rozhodnutí Ministerstva
zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312 se podle § 90 odst. 5
správního řádu potvrzuje. Žalobou podle části páté občanského soudního řádu, podanou dne 1. 8. 2013, se žalobce domáhal, aby soud rozhodl, že rozhodnutí ministra zemědělství
ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151, a rozhodnutí Ministerstva
zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312, se nahrazuje tak, že na
označený pozemek se nevztahuje zákon o půdě. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
napadeným rozhodnutím ministra zemědělství (a jemu předcházejícím
prvoinstančním rozhodnutím) „byl dotčen a poškozen na svých právech, a to tak,
že jím byl zbaven oprávnění hospodařit s předmětným pozemkem“, a že napadené
rozhodnutí (a jemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí) je v rozporu se
zákonem o půdě, protože předmětný pozemek ke dni 24. 6. 1991 netvořil
zemědělský půdní fond, ani do něj nenáležel z důvodu, že nebyl naplněn
materiální (faktický, věcný) znak - nepostradatelnost pro zemědělskou výrobu ve
smyslu § 1 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 12 C
151/2013-199, rozhodl, že „na pozemek ostatní plocha, ostatní komunikace, o
výměře 225 m2 v k. ú. D.
T., zapsaný v katastru nemovitostí na listu
vlastnictví ve vlastnictví České republiky se režim zákona o půdě č. 229/1991
Sb., nevztahuje“ (výrok I.), že „tímto rozsudkem se zcela nahrazuje rozhodnutí
Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9 RM22788/2012-13312, a rozhodnutí ministra
zemědělství ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151“ (výrok II.), a
„žalované“ uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
5.783,- Kč k rukám Mgr. V. S. (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl po
provedeném dokazování k závěru, že předmětný pozemek není zemědělskou půdou
obhospodařovanou, a není ani půdou, která má být obhospodařována (byť dočasně
není) podle § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., ve znění účinném k 24. 6. 1991. K odvolání účastnice řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením
ze dne 28. 3. 2017, č. j. 12 Co 195/2016-217, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žaloba, aby bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství -
Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312,
sp. zn. 9 RM22788/2012-13312, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151, se odmítá (výrok I.); dále rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit „žalované“ na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů částku 2.251,- Kč (výrok II.). Odvolací soud dovodil, že rozhodnutí
vydané podle § 17 odst. 6 zákona o půdě představuje přímý zásah do rozsahu
práva hospodaření, a že podle již ustálené judikatury podléhá takové rozhodnutí
správního orgánu přezkumu v soudním řízení na základě žaloby podané podle § 244
a násl. o. s. ř. Ovšem takovému přezkumu by mohl být podroben jen v případě, že
žalobce je, jak vyplývá z § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř., na svých právech
rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva (nebo povinnosti)
založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, dotčen, jinak řečeno, že
bylo rozhodnutím správního orgánu do jeho právní sféry zasaženo. Tak by tomu
nepochybně bylo v případě státního podniku v likvidaci Služby pro zemědělství
Střížovice, jenž má k předmětnému pozemku právo hospodaření, avšak v případě
žalobce, který byl „toliko“ jmenován správcem konkursní podstaty úpadce, tomu
tak není. Bylo by tomu tak pouze v případě, že by předmětný pozemek byl zapsán
do majetku náležejícího do majetkové (konkursní) podstaty státního podniku. Jak
však vyplynulo z obsahu spisu, předmětný pozemek „není v soupisu konkursní
podstaty úpadce veden“. Za takového stavu není žalobce (jako správce konkursní
podstaty) aktivně věcně legitimován k podání žaloby, a je proto namístě žalobu
podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnout.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně
proti všem jeho výrokům, avšak posuzováno dle jeho obsahu jen proti jeho výroku
I.) z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozuje
z § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené usnesení závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o následující
„právní otázky“, s jejichž řešením nesouhlasí a k nimž odvolací soud přijal
tyto dílčí závěry: „A) Před odmítnutím žaloby není soud povinen pokusit se o
odstranění jejích vad postupem dle § 43 o. s. ř.“ (v tomto ohledu dovolatel
nesouhlasí s tím, že žaloba byla podána neoprávněnou osobou, neboť dle § 246
odst. 1 o. s. ř. k aktivní věcné legitimaci žalobce stačí jen to, aby v žalobě
tvrdil, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, přičemž
namítá, že „pokud soud dospěl k závěru, že žalobce toto tvrzení v žalobě
výslovně neuvedl, nejedná se o neoprávněnost osoby, která žalobu podala, ale o
vadu žaloby, o jejíž odstranění se soud nejprve musí pokusit postupem dle § 43
o. s. ř.“; s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004-59, považuje uvedený závěr odvolacího soudu za chybný
a „v rozporu se zákonem, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a
Ústavního soudu ČR“), „B) Nedostatek podmínek řízení lze ze strany protistrany
namítat kdykoli v průběhu řízení“ (i tento závěr odvolacího soudu považuje
dovolatel za chybný a rozporný s tím, „jak o této právní otázce bylo rozhodnuto
Nejvyšším soudem ČR, jakož i Ústavním soudem“, přičemž „při řešení této právní
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
ČR“), „C) Odvolací soud není povinen poučit účastníka řízení o změně právního
názoru či právní kvalifikace“ (s tímto závěrem odvolacího soudu taktéž
nesouhlasí a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, podle nějž poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. neplní
pouze soud prvního stupně, ale také odvolací soud, který ji plní při odvolacím
jednání, jak je zřejmé z § 213b odst. 1 o. s. ř.), a „D) Žalobce není k podání
žaloby aktivně věcně legitimován“ (v tomto ohledu dovolatel namítá, že vyřešení
této právní otázky spočívá v určení, zda předpokladem k aktivní věcné
legitimaci žalobce je skutečnost, že daný pozemek má být sepsán v majetkové
podstatě či nikoliv, a poukazuje na to, že ze spisu zcela nesporně vyplývá, že
předmětný pozemek do majetkové podstaty zahrnut byl). Dále dovolatel namítá, že
odvolací soud svým postupem v dané věci, v němž zcela absentuje jakákoliv
předvídatelnost, porušil jeho právo na spravedlivý proces, když dospěl k závěru
o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace, aniž by tento nedostatek byl v
průběhu správního či soudního řízení zpochybněn. Navrhl, aby usnesení
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal
a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V posuzované věci se žalobce - správce konkursní podstaty úpadce
Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci - který byl
účastníkem řízení před správním orgánem, domáhá žalobou podanou podle § 244 o. s. ř. a násl. nahrazení rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 1. 11. 2012, č. j. 198070/2012-MZE-12151 (a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního
pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 114429/2012-MZE-13312, sp. zn. 9
RM22788/2012-13312), tak, že na označený pozemek se nevztahuje zákon o půdě. Jak bylo již shora uvedeno, tuto žalobu odůvodnil tím, že těmito rozhodnutími
„byl dotčen a poškozen na svých právech, a to tak, že jím byl zbaven oprávnění
hospodařit s předmětným pozemkem“ a že napadené rozhodnutí (a jemu
předcházející prvoinstanční rozhodnutí) je v rozporu se zákonem o půdě, protože
předmětný pozemek ke dni 24. 6. 1991 netvořil zemědělský půdní fond, ani do něj
nenáležel z důvodu, že nebyl naplněn materiální (faktický, věcný) znak -
nepostradatelnost pro zemědělskou výrobu ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o ochraně
zemědělského půdního fondu. Za této situace řešil odvolací soud právní otázku, zda po prohlášení
konkursu na majetek úpadce je správce konkursní podstaty, který byl účastníkem
řízení před správním orgánem o žádosti Pozemkového fondu České republiky na
vydání rozhodnutí, zda se na označený pozemek vztahuje zákon o půdě (§ 17 odst. 6 tohoto zákona), aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle části páté
občanského soudního řádu, tvrdí-li, že „byl dotčen a poškozen na svých právech
tak, že jím byl zbaven oprávnění hospodařit s předmětným pozemkem“, či
nikoli. Protože tuto otázku práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí
závisí, vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce je
přípustné podle § 237 o. s. ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán
územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě
smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní
orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá
z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), a
nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc
projednána na návrh v občanském soudním řízení. Podle § 246 o. s. ř. k návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl
dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva
nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Tento návrh
se nazývá žalobou (odst. 1). K doložení svého oprávnění k podání žaloby musí žalobce v žalobě
tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci soukromého
práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým, byť málo
významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude
znovu rozhodnuto soudem. Závěr o oprávněnosti žalobce k podání žaloby vyjádří
soud v rozhodnutí o žalobě tak, že žalobu odmítne, není-li žalobce k žalobě
oprávněn [§ 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo o žalobě rozhodne věcně,
je-li žalobce k žalobě oprávněn (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2048 a násl.). Podle § 250a odst. 1 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo
byli účastníky v řízení před správním orgánem. Účastníkem řízení je vždy osoba, která podala žalobu (žalobce), bez
zřetele k tomu, zda je k podání žaloby legitimována (zda jí podle § 246 odst. 1
náleží právo návrhové). Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou
dotčenou na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla její práva
nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je závěrem o
věcné legitimaci, nikoliv závěrem o účastenství v řízení. O tom, že účastnicí daného řízení je Česká republika - Státní
pozemkový úřad není žádných pochyb [srov. § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 503/2012
Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů,
účinného od 1. 1. 2013, jímž byl zřízen Státní pozemkový úřad, jakožto
organizační složka státu s celostátní působností, a § 22 odst.
1 tohoto zákona,
který stanoví, že dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vstupuje Česká republika
do všech práv a povinností Pozemkového fondu České republiky, včetně práv a
povinností z pracovněprávních vztahů a ze správních nebo soudních řízení,
jejichž účastníkem byl Pozemkový fond České republiky, a včetně postavení
Pozemkového fondu České republiky jako povinné osoby podle zákona o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)]. Podle § 250g odst. 1 o. s. ř. soud žalobu odmítne, a) byla-li podána
opožděně, b) byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn, c) je-li
nepřípustná. Ustanovení § 250g a násl. o. s. ř. upravují jednotlivé způsoby a formy
rozhodnutí soudu o žalobě podané podle části páté. Ve vztahu k obecným
ustanovením o řízení se tedy jedná o úpravu speciální, která má při aplikaci
přednost. Zákon předpokládá zvláštní úpravu jak pro rozhodnutí, kdy se soud
věcí samou vůbec nezabývá (odmítnutí žaloby podle § 250g o. s. ř. a zastavení
řízení podle § 250h o. s. ř.), tak i pro rozhodnutí meritorní (zamítnutí žaloby
podle § 250i o. s. ř. a nahrazení rozhodnutí správního orgánu podle 250j odst. 2 o. s. ř.). K námitkám v dovolání, které ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, je možno uvést, že obecnou úpravu bude na místě aplikovat
tehdy, pokud žalobce přes výzvu soudu neopraví (nedoplní) své podání a v řízení
nebude možno pro tento nedostatek pokračovat (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). O takovou
situaci se v daném případě nejedná. Vedle důvodů pro odmítnutí žaloby předpokládaných obecnými ustanoveními
o řízení (§ 43 odst. 2, § 246 odst. 2 o. s. ř.), občanský soudní řád výslovně v
§ 250g odst. 1 určuje též zvláštní důvody pro odmítnutí žaloby podané podle §
244 a násl. Těmito důvody jsou opožděné podání žaloby, podání žaloby někým, kdo
k tomu není oprávněn, a nepřípustnost žaloby. K podání žaloby podle § 244 a
násl. o. s. ř. je oprávněn ten, kdo tvrdí dotčení na svých právech rozhodnutím
správního orgánu. Hodnocení, zda určitá osoba je či není oprávněna k podání
žaloby, je třeba činit především ve vztahu k § 246 odst. 1 o. s. ř. Osobou
oprávněnou k podání žaloby může být nejen účastník řízení před správním
orgánem, ale též účastník v tomto řízení opomenutý (§ 250a o. s. ř.). Jestliže
žalobce tvrdí, že byl dotčen na svých právech, ale z povahy věci je to
vyloučeno, soud žalobu odmítne podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. V
ostatních případech soud rozhodne věcně, tj. žalobu buď zamítne, dojde-li k
závěru, že žalobce na svých právech dotčen nebyl, v opačném případě pak
rozhodne ve věci samé jinak, než rozhodl správní orgán (srov. opětovně Drápal,
L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2049). Podle § 17 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 7. 1993
doposud, nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst.
1 spravují
právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady
(dále jen „pozemkové fondy“), s výjimkou pozemků uvedených pod písmeny a) až
d). V pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje
tento zákon, rozhodují příslušné ústřední orgány státní správy republiky [odst. 6 tohoto ustanovení, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (poté odstavec 5 a
následně 4)]. Podle ustálené judikatury rozhodnutí vydané podle § 17 odst. 6 zákona
o půdě představuje přímý zásah do rozsahu práva hospodaření, k jehož dovršení
není dalšího správního rozhodování třeba (§ 17 odst. 1 téhož zákona), a to i
tehdy bylo-li vydáno mimo spor založený tzv. restitučními právními předpisy
(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 6 A 85/96 -
24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3260/2008). K dané problematice se vyjádřil i Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že
rozhodnutí podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, je svou povahou věcí spadající do práva soukromého, neboť je zde
rozhodováno správními orgány s důsledky ve vztahu k vlastnickému právu k
nemovitostem (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 5 A 91/2002 - 16). Proti takovému rozhodnutí je podle tohoto soudu možné
podat žalobu podle části páté o. s. ř. Nejvyšší soud pak k uvedené problematice
konstatoval, že účelem rozhodnutí správního orgánu podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. je nejen posouzení otázky, zda se na konkrétní nemovitost právní
režim tohoto zákona vztahuje, ale i určení subjektu, jenž je s touto
nemovitostí oprávněn hospodařit, tedy toho, jenž pro stát jako vlastníka věci
vykonává správu nemovitosti (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 747/2010, ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 94/2010, a ze
dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1118/2009). Z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ústí nad
Labem, oddíl AXVIII, vložky 475, plyne, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 20. 10. 2000, č. j. 18 K 124/99-23, byl prohlášen konkurs na
majetek společnosti Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v
likvidaci, a byl mu ustanoven konkursní správce s tím, že účinky prohlášení
konkursu nastaly dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu tj. 20. 10. 2000. Usnesením téhož krajského soudu ze dne 23. 9. 2009 bylo ve věci vedené u tohoto
soudu pod sp. zn. 18 K 124/99 rozhodnuto, že dosavadní správce konkursní
podstaty se zprošťuje funkce správce konkursní podstaty úpadce a že novým
správcem konkursní podstaty byla ustanovena společnost INSOLV, v. o. s., se
sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3. Prohlášení konkursu má ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem
podstaty přechází na správce (srov. § 14 odst. 1 větu první zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96,
uveřejněné pod č.
17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo
vyloženo, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem v
řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani
způsobilost procesní. Žalobu o těchto nárocích, podanou úpadcem po prohlášení
konkursu, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní
podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné
legitimace. Ve sporu, v němž správce vymáhá ve prospěch konkursní podstaty
nárok úpadce, musí být jako žalobce uveden přímo správce konkursní podstaty
úpadce; dále srov. body XVI. a XIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod
číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 65). V rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, Nejvyšší
soud dále dospěl k závěru, podle nějž „není-li zde jiné osoby, která k takovému
majetku uplatňuje právo neslučitelné s jeho příslušností ke konkursní podstatě,
pak skutečnost, že majetek ve vlastnictví úpadce byl sepsán do konkursní
podstaty až poté, co správce konkursní podstaty uplatnil práva s ním spojená
soudní cestou, nemá žádný vliv na závěr, že právo nakládat s tímto majetkem měl
správce konkursní podstaty již od prohlášení konkursu na majetek úpadce [§ 14
odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007]. V již citovaném usnesení ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1118/2009,
Nejvyšší soud řešil otázku, zda po prohlášení konkursu na majetek úpadce je
správce konkursní podstaty, který byl účastníkem řízení před správním orgánem
podle § 17 odst. 6 zákona o půdě, aktivně věcně legitimován k podání žaloby
podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, a to s kladným závěrem, a dále s
poukazem na R 52/1998 dovodil, že žalobu o nárocích podanou úpadcem po
prohlášení konkursu by bylo třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k
majetku konkursní podstaty přešlo na správce konkursní podstaty, tj. pro
nedostatek aktivní věcné legitimace. Ze závěrů uvedených v citované judikatuře dovolacího soudu pro danou
věc zcela jednoznačně plyne, že i kdyby předmětný pozemek nebyl do konkursní
podstaty úpadce sepsán, je i v takovém případě po prohlášení konkursu na
majetek úpadce správce konkursní podstaty (žalobce), který byl účastníkem
řízení před správním orgánem o žádosti Pozemkového fondu České republiky (dále
jen „Fond“) na vydání rozhodnutí, zda se jedná o nemovitost, na kterou se
vztahuje zákon o půdě (§ 17 odst. 6 tohoto zákona), aktivně věcně legitimován k
podání žaloby podle § 244 a násl. o. s. ř., tvrdí-li, že „byl dotčen a poškozen
na svých právech tak, že jím byl zbaven oprávnění hospodařit s předmětným
pozemkem“.
Právní závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci není žalobce
aktivně věcně legitimován k podání žaloby podle části páté občanského soudního
řádu a že by tomu tak bylo pouze v případě, že by předmětný pozemek byl zapsán
do majetku náležejícího do majetkové (konkursní) podstaty státního podniku,
takže je namístě žalobu žalobce podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnout z důvodu, že byla podána osobou k tomu neoprávněnou, je tudíž
nesprávný, navíc v situaci, kdy žádost o vydání rozhodnutí o charakteru
předmětného pozemku podle § 17 odst. 6 zákona o půdě podal Fond za účelem
určení správy majetku ve vlastnictví státu s odůvodněním, že se jedná o
pozemek, který je předmětem soudního sporu o jeho vyloučení z konkursní
podstaty úpadce státního podniku Služby pro zemědělství Střížovice, s. p. v
likvidaci, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, což odvolací soud
zřejmě zcela přehlédl. Stejně tak chybným je i jeho názor, že aktivně věcně
legitimován k žalobě podle § 244 a násl. o. s. ř. by v dané věci byl úpadce
Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. platí, že je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je
řízení postiženo i tehdy, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé
rozhodnutí. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí
odvolacího soudu je překvapivé, jestliže je jeho přijetím účastník řízení
zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z
pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze
dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne
12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000). Podle judikatury Ústavního soudu je
rozhodnutí překvapivé, nese-li postup obecných soudů při zjišťování skutkového
stavu věci a formulaci právních závěrů z těchto zjištění vycházejících znaky
libovůle; v takovém případě soudy odepírají účastníkovi právo na spravedlivý
proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne 4. 8. 1999,
sp. zn. IV. ÚS 544/98, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004,
uveřejněný pod č. 33/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud v souladu se shora
uvedenou zásadou předvídatelnosti rozhodnutí ve svých závěrech nepostupoval,
když z pohledu předcházejícího řízení před správními orgány i soudem prvního
stupně danou věc posuzoval zcela originálním způsobem, aniž dal žalobci, který
byl účastníkem řízení před správními orgány, možnost skutkově a právně stran
otázky jeho oprávnění podat žalobu podle části páté občanského soudního řádu
argumentovat (což vyplývá již z toho, že odvolací soud nařídil v dané věci
jednání na 24. 3. 2017, které poté, co zástupce žalobce požádal o jeho odročení
z důvodu čerpání dlouhodobě plánované, odvolal, a ve věci dne 28. 3. 2017
rozhodl bez jednání dovoláním napadeným usnesením, jak se z obsahu spisu
podává). Lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu není v napadeném výroku I. správné a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku I.,
jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o.
s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§
243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení,
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu