28 Cdo 4657/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců: a) B. V., b) V. K., c) V. S., a d) J. S., všech zastoupených JUDr.
Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti
žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (dříve Pozemkový fond
České republiky), IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká
1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 73/2011, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č. j.
72 Co 523/2014-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 043 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra
Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v
Praze, a to ve výrocích pod body I a II, jimiž byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 16. dubna 2014, č. j. 18 C 73/2011-210, v části,
kterou tento soud nahradil projev vůle žalované při uzavření smlouvy o
bezúplatném převodu /označených/ pozemků v katastrálním území R., k uspokojení
nároku žalobců – oprávněných osob – na převod náhradních pozemků za pozemky,
které jim nelze vydat, plynoucího z označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (§
11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o
půdě“); současně byl rozsudek obvodního soudu změněn ve výroku o nákladech
řízení (výrok II).
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud předesílá, že k posuzované problematice se vyslovil již v
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr,
že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož
nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní
pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o
bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém
postupu Pozemkového fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto
pozemků do veřejné nabídky žalovaného“.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud také reagoval na změnu právní úpravy při
převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14.
4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového
ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků
oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být
vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních
pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu – v prvé řadě na
nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října
2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 – Nejvyšší soud připomněl, že poskytování
náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového
fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a
kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době
co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu,
v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost
uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke
konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve
vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové
rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý
si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov. § 11a zákona o půdě), lze pokládat za výjimečné a je podmíněno
zjištěními, jež vedou k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní
pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační;
uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě
tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě
domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutím
Nejvyššího soudu – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz).
Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu se shora citovanou judikaturou,
měl-li odvolací soud na zřeteli jak dobu prodlení žalované (jejího předchůdce)
s uspokojením nároků žalobců, tak i další okolnosti případu, jejichž
zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované
kvalifikovat jako liknavý a svévolný [viz zjištění o aktivním přístupu žalobců,
v kontrastu s pasivním a formalistickým postojem žalované (jejího předchůdce),
jejíž omezená nabídka pozemků neumožňovala uspokojení nároku žalobců].
Závěry o okolnostech, jež provázely postup účastníků při uspokojování
uplatněného nároku, patří k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího
soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není; jejich případnou kritikou nemůže být
založena přípustnost dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím
jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za daného skutkového stavu nejsou prezentované závěry, na nichž své rozhodnutí
vybudoval odvolací soud, v rozporu s judikaturou předestřenou v dovolání –
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007,
rozsudkem ze dne 9. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 171/2009, nebo rozsudkem ze dne
9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod číslem 62/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudkem ze dne 1. září 2010, sp.
zn. 28 Cdo 3893/2008). Případný není ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (jde-li ve věci nyní
posuzované o převod náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl
dlouhodobě uspokojen, nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, kterou
uzavřel Pozemkový fond ČR s jinou osobou – postupitelem pohledávky na převod
náhradního pozemku v rozporu se zákonem, ustanovením § 7 odst. 2 zákona č.
95/1999 Sb.). Přiléhavá není ani argumentace závěry z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 (bylo-li toto žalovanou označené
usnesení dovolacího soudu vydáno v situaci, kdy liknavost, svévole či
diskriminace žadatele – oprávněné osoby – o převod náhradních pozemků v řízení
prokázány nebyly). Stejně tak odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž dovolací soud aproboval
závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze
postup žalované označit za liknavý, svévolný či diskriminační), nelze mít za
relevantní, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových
okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu ČR „nebyla
doložena“ a kdy se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky
žalovaného (§ 11a zákona o půdě) dříve ani neucházela.
Ovšem ani odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2012, sp. zn.
II. ÚS 2770/10 (dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz) trefný není, přitakává-li v něm Ústavní soud závěrům,
jež dříve vyslovil v nálezu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02,
které ovšem nepokládá bezezbytku za aplikovatelné ve věci jím tehdy posuzované
(lišící se tím, že v jím tehdy posuzovaném případě byla liknavost Pozemkového
fondu méně závažná, nedosahující intenzity libovůle a svévole, a kdy oprávněná
osoba od počátku usilovala právě o převod pozemků mimo veřejnou nabídku
určených k zastavění, nikoliv o vydání pozemků, kterou jsou a budou i nadále
součástí zemědělského půdního fondu, a budou tedy plnit účel a cíl sledovaný
zákonem o půdě a vyjádřený i v jeho preambuli).
Z uvedeného vyplývá, že při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na
jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, se odvolací soud napadeným
rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší
soud také neshledává důvody, pro něž by tato právní otázka, v jeho rozhodovací
praxi již dříve vyřešená, měla být posouzena jinak. Proto dovolání podle § 237
o. s. ř. přípustné není.
K řečenému sluší se dodat, že vzhledem k vázanosti dovolacího soudu vymezeným
dovolacím důvodem (včetně jeho obsahové konkretizace; srov. § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř.), se Nejvyšší soud již nezabýval (zabývat nemohl) dalšími
otázkami dovoláním neoznačenými, včetně otázky vhodnosti žalobcům přiřknutých
pozemků (jak tuto otázku posuzoval odvolací soud, se závěrem pro žalobce
příznivým).
Konečně napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku pod bodem
II (jak výslovně uvádí v dovolání), ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku o
náhradě nákladů řízení (závěrům, na nichž je založeno toto rozhodnutí) v
dovolání neuplatňuje žádnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze
přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání). Proto Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl i v
části směřující proti tomuto výroku rozhodnutí (srov. § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna advokáta za
zastupování žalobců v dovolacím řízení, za každou z advokátem zastupovaných
osob ve výši 2 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11
odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 3 též
vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.)
ve výši 1 743 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu