USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – prelatuře Český Krumlov, IČO 423 96 565, se sídlem v Českém Krumlově, Horní 156, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, České Budějovice, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 5/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 4 Co 112/2022-425, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 11 C 5/2016-376, rozhodl ve věci již počtvrté tak, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. 2089/3 v k. ú. Kamenný Újezd (dále jen „pozemek“), nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 11. 11. 2015, č. j. 480209/2013/R3247/RR11910 (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se domáhala nahrazení výše specifikovaného rozhodnutí, v němž pozemkový úřad sice shledal naplnění podmínek dle § 6 a § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.”), avšak pozemek žalobkyni nevydal pro výlukový důvod zakotvený v § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., spočívající v určení pozemku pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby koridoru dálnice. Po provedeném dokazování krajský soud naznal, že pozemek zmíněnou stavbou dotčen není, a lze jej tedy žalobkyni jako oprávněné osobě vydat.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 4 Co 112/2022-425, k odvolání účastnice řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se pozemek ani eventuálně jeho část žalobkyni nevydává (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná, nicméně s ohledem na změnu judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu zastává jiný právní názor než krajský soud (avšak shodný se závěry, jež krajský soud učinil v jeho předchozím zrušeném rozsudku ze dne 13.
1. 2020, č. j. 11 C 5/2016-293). Odvolací soud akcentoval, že na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), byl majetek předchůdkyně žalobkyně [církevní právnické osoby, označované jako Erzdechantei in Krumau (Arciděkanství v Krumlově)] konfiskován prostřednictvím vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, č. j.
120, která byla vyvěšena dne 1. 11. 1946 a sejmuta dne 16. 11. 1946, nejde tedy o majetek ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a tento zákon se na něj nevztahuje. V situaci, v níž bylo prokázáno, že vlastnické právo k předmětnému pozemku pozbyla předchůdkyně žalobkyně již konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. (k níž docházelo ex lege ke dni jeho účinnosti, tj. k 23. 6. 1945) před rozhodným obdobím, jež zákonodárce ohraničil daty 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, nepovažoval odvolací soud za významné jakékoliv další nakládání s tímto majetkem včetně rozhodnutí správních orgánů vydaných dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), zdůrazňuje i okolnost, že konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18.
10. 1945 nebyla před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná.
3. Proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od nálezů ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 (dále jen „nález II. ÚS 1920/20“), ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19. Vytýká, že odvolací soud v posuzované věci nezkoumal, byla-li konfiskace majetku její předchůdkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb. účinně provedena, jak žádá právě nález II. ÚS 1920/20. Podle mínění dovolatelky v přítomné věci vyšly najevo výjimečné skutkové okolnosti spočívající v kombinaci toliko formálně vyhlášené konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a faktického odnětí předmětných pozemků postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. v rozhodném období. Konfiskační správní akt podle dovolatelkou prezentovaného názoru nevedl k účinnému provedení konfiskace, nepředstavuje tak překážku naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. V nálezu II. ÚS 1920/20 byla podle dovolatelky řešena shodná právní otázka jako v přítomné věci, a to za obdobných skutkových okolností, jež považoval Ústavní soud za výjimečné a opodstatňující závěr o vyhovění restitučnímu nároku. K tomu dovolatelka namítá i porušení svých ústavně zaručených práv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
4. K dovolání žalobkyně se vyjádřila účastnice řízení, která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, popřípadě jeho zamítnutí.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobkyně není přípustné.
9. Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu tohoto zákona a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení § 2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení § 5 téhož předpisu a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení § 1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019). Uvedený předpoklad nachází svůj odraz i v definici oprávněné osoby, jež vedle zahrnutí do výčtu osob pod písm. a) až d) § 3 zákona č. 428/2012 Sb. vyžaduje splnění podmínky majetkové křivdy v rozhodném období.
10. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je pak ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž datem jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter [srovnej např. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb. (dále jen „stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05“); dále přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016, a opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019].
11. Takto přijatý závěr má oporu v textu interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srov. § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.), jakož i v právní povaze konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015).
12. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém – shora již citovaném – stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05, jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srovnej např. nález ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97).
13. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).
14. I v usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 982/2021, Nejvyšší soud připomněl (ve vztahu k nynější žalobkyni), že nelze-li konfiskaci účinně zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (konfiskační vyhlášky), je již sama konfiskační vyhláška (výměr) – je-li prokázáno, že skutečně směřuje proti dotčené osobě a nejde-li o paakt (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sb. rozh. obč.) – zpravidla dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (přitom ovšem není vyloučeno prokázání konfiskace i jinými důkazy; viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 182/2019).
15. S výše artikulovanými závěry, tedy o proběhnuvší konfiskaci majetku právní předchůdkyně žalobkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb., se následně ztotožnil i Ústavní soud (viz usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, jímž byla žalobkyní podaná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně bezdůvodná).
16. Rovněž tak i v usnesení ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (bod 16.), s odkazem na stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud připomněl, že není důvod se odchýlit od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný. Ke konfiskaci majetku docházelo k datu jeho účinnosti, k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, a následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter. Z toho podle Ústavního soudu plynou i další závěry, především nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku o faktickém převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím „uskutečnění konfiskační vyhlášky“ či „účinnost konfiskace“.
17. K naposledy uvedeným závěrům, argumentačně se opírajícím o zmíněné stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05, se Ústavní soud znovu přihlásil i v usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3238/22 (bod 16.), s tím, že „nic na něm nemění ani nálezy sp. zn. III. ÚS 361/21 a sp. zn. I. ÚS 3918/19“ (k nimž byla vždy současně publikována i odlišná, menšinová stanoviska disentujících soudců ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
18. K situacím, v nichž si stát znovu (jinými postupy) v rozhodném období osobuje vlastnické právo k majetku, který byl již konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb., judikatura dovolacího soudu přijala a odůvodnila závěr, že ani případný pozdější (oproti uvedené konkluzi o přechodu majetku na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb. již ke dni 23. 6. 1945 odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal [srovnej § 16 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948 Sb.; z rozhodovací praxe viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, a ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020]. I tyto závěry byly recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu označeny za ústavně konformní (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, bod 34. odůvodnění; či aprobace uvedených závěrů v usneseních Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, jež se týkají právě žalobkyní dříve uplatňovaných nároků odvozovaných od jejího nástupnictví po „Erzdechantei in Krumau“).
19. Bylo-li proto v projednávané věci prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně byla konfiskačním správním aktem vydaným na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945) označena coby jeho adresát (osoba podléhající konfiskaci majetku), nabízí se toliko závěr, že majetek právní předchůdkyně žalobkyně přešel do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945). Odvolací soud se konkluzemi vyslovenými v dovoláním napadeném rozsudku [založeném na závěru, že žalobkyně není osobou oprávněnou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. a zemědělský majetek právní předchůdkyně žalobkyně není původním církevním majetkem ve smyslu § 2 písm. a) téhož zákona] nikterak od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu neodchýlil.
20. Odkaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, postrádá pak přiléhavost i proto, že uvedené nálezy je nutno chápat jako individuální rozhodnutí vydaná v kontextu skutkové situace konkrétní věci, v nichž Ústavní soud neměl z obecnými soudy zjištěného skutkového stavu za dostatečně prokázané, že konfiskační vyhlášky (výměry) byly „provedeny“. Povinnost náležitě zhodnotit, zda nemovitosti, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“, se ovšem (podle zmíněných nálezů Ústavního soudu) uplatní toliko v případech, jež je možné vzhledem ke specifickým a individuálním skutkovým okolnostem považovat za výjimečné (srovnej body 41. a 42. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21), takovouto situaci přitom Ústavní soud spatřuje například v případech, v nichž jsou konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal (srovnej bod 49. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21). Citovanými nálezy Ústavní soud bezesporu neměl vůli popřít svoji dosavadní (shora citovanou) nálezovou judikaturu vycházející z plenárního stanoviska Pl. ÚS-st. 21/05, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, neboť v opačné situaci by Ústavní soud jistě volil postup, který předpokládá ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (srovnej body 48. a 49. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21).
21. V této souvislosti také nelze ztratit ze zřetele, že Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (v něm prezentovaná argumentace pak byla převzata i do nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19) vyslovený požadavek zjišťování, zda konfiskační vyhláška (výměr) byla „provedena“, může vstupovat již do úvahy obecného soudu o tom, zda vyhláška o konfiskaci majetku skutečně směřuje proti dotčené osobě, tj. bylo-li označení konfiskací dotčeného subjektu v konfiskačním rozhodnutí určité. Takto vyslovené konkluze aproboval Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, bod 12.
22. Ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom podává, že o takovou situaci (jež by se vyznačovala specifickými a individuálními skutkovými okolnostmi, které by bylo možné považovat za výjimečné) v nyní projednávané věci nejde, nejenom proto, že konfiskační vyhláška (Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945) nebyla před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná.
23. Výjimečné okolnosti nyní projednávané věci nelze spatřovat ani v tom, že by snad právní předchůdkyně žalobkyně nebyla v konfiskační vyhlášce označena dostatečně určitě a nezaměnitelně (že by zde byly pochybnosti, směřuje- li konfiskační vyhláška vůči této osobě), neboť danou skutečnost odvolací soud pečlivě zkoumal (viz body 20–22 jeho rozsudku), nadto jde o závěr korespondující konkluzím, k nimž soudy dospěly i v jiných obdobných sporech téže žalobkyně, v nichž měly za prokázané, že předchůdkyně (Erzdechantei in Krumau) je osobou identickou s tou, jež je takto (určitě a nezaměnitelně) označena v konfiskační vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (k tomu znovu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 983/2020, či ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 982/2021).
24. S odkazem na již shora citované usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (jakož i závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, vydaném v obdobné věci téže žalobkyně, jímž byl postup a závěry obecných soudů o tom, že majetek žalobkyně podléhal konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., aprobován jako ústavně konformní), lze usuzovat, že za „výjimečnou okolnost“ nelze považovat ani to, zda stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti převzal (chopil se jejich držby, či zda došlo k intabulaci), neshledal-li Ústavní soud v odkazovaných rozhodnutích za důvodný požadavek, aby byl konfiskovaný majetek fakticky převzat státem (o intabulaci nemluvě).
25. S ohledem na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav (jímž je Nejvyšší soud při rozhodování věci vázán) a shora citované konkluze nelze tudíž dospět ani k závěru, že by v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů snad stíhala (Ústavním soudem v jeho některých rozhodnutích konstruovaná) povinnost náležitě zhodnotit, zda dané pozemky, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“, jestliže skutkové okolnosti nyní projednávané věci nelze – s ohledem na shora uvedené – považovat za výjimečné.
26. Ke kritice dovolatelky, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces, připomíná dovolací soud, že i ve vztahu k materii tzv. církevních restitucí Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (viz bod 39 odůvodnění), znovu postuloval, že „účelem restitučních předpisů není odčinění všech, ale toliko zmírnění některých v minulosti nastalých majetkových křivd“. Jinak řečeno, na obnovení vlastnického práva není (ústavně) právní nárok (obdobně viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3668/2023, které se navíc v obdobné věci podrobně vypořádává s téměř shodnou dovolací argumentací žalobkyně).
27. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům účastnice řízení, jež podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 4. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu