28 Cdo 5232/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci
žalobkyně Rezidence Zátiší v Podbabě, s.r.o., IČ 27652751, se sídlem v Praze 1,
Železná 4982/18, zastoupené JUDr. Josefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Senovážné náměstí 23, 110 00, proti žalovaným 1) Ing. Z. Č., a 2) J.
Č., zastoupeným Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova
1568/23, o zaplacení částky ve výši 2.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 140/2008, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č.j. 25 Co
223/2009-97, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č.j. 25 Co 223/2009-97,
se zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2. 2009,
č.j. 7 C 140/2008-45, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 12. 2007 domáhala na žalovaných zaplacení
částky 2.200.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedla, že se
žalovanými dne 30. 1. 2007 uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou
měly být převedeny dům č.p. 1076 na pozemku parc. č. 1616/3, pozemek parc. č.
1616/3 a pozemek parc. č. 1616/1, vše v kat. území B. (dále jen „předmětnou
smlouvu“), a po té uhradila žalovaným zálohu kupní ceny ve výši 2.200.000,- Kč.
Předmětná smlouva dále obsahovala ujednání, že finální kupní smlouva bude
uzavřena do šedesáti dnů od uzavření předmětné smlouvy. Žalovaní však posléze
porušili své smluvní povinnosti, neboť neposkytli dostatečnou součinnost při
sjednávání úvěru, prostřednictvím kterého měla žalobkyně uhradit zbývající část
kupní ceny – resp. žalovaní odmítli uzavřít zástavní smlouvu na předmětné
nemovitosti, ačkoliv jejich zastavení bylo nutnou podmínkou pro poskytnutí
úvěru žalobkyni. Žalobkyně uzavřela, že vzhledem k neuzavření finální kupní
smlouvy ve stanovené lhůtě, právní důvod pro poskytnutí zálohy na kupní cenu
odpadl a záloha tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaných.
Nadto žalobkyně namítla neplatnost předmětné smlouvy a to z důvodu formálních
vad plné moci udělené žalovanými, na základě které předmětnou smlouvu uzavřel
jejich zmocněnec. Žalobkyně konečně namítla neplatnost ujednání o smluvní
pokutě, které zavazovalo žalobkyni k zaplacení částky 2.200.000,- Kč žalovaným
v případě neuzavření finální kupní smlouvy, s odůvodněním, že výše smluvní
pokuty odporuje dobrým mravům.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Potvrdili, že dne 30. 1. 2007 se
žalobkyní uzavřeli předmětnou smlouvu a že žalobkyně posléze uhradila zálohu na
kupní cenu ve výši 2.200.000,- Kč. Dále uvedli, že zbývající část kupní ceny ve
výši 40.000.000,- Kč měla žalobkyně podle smlouvy uhradit ve lhůtě 60 dnů. Na
úhradu doplatku kupní ceny žalobkyní měl být sjednán úvěr, pro jehož zajištění
měli žalovaní zřídit zástavní právo na převáděné nemovitosti ve prospěch
poskytovatele úvěru. Žalobkyně zaslala žalovaným návrhy smlouvy o zřízení
jistotného účtu a smlouvy zástavní, které však byly koncipovány pro zajištění
pohledávky ve výši 113.000.000,- Kč. Žalovaní uvedené návrhy dne 26. 3. 2007
odmítli s tím, aby smlouvy byly přepracovány k zajištění pohledávky v
odpovídající výši, tj. 40.000.000,- Kč a současně požádali o zaslání návrhu
úvěrové smlouvy. K zaslání požadovaných dokumentů však ze strany žalobkyně
nedošlo a sjednaná lhůta pro uzavření finální kupní smlouvy marně uplynula.
Protože pro případ neuzavření kupní smlouvy ze strany žalobkyně byla v
předmětné smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 2.200.000,- Kč a neuzavření
finální kupní smlouvy způsobila žalobkyně, která nezískala úvěr pro doplacení
kupní ceny, je třeba právo na smluvní pokutu započíst proti právu žalobkyně na
vydání zaplacené zálohy na kupní cenu ve shodné výši.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně žalobkyni vyhověl a rozsudkem
ze dne 5. 2. 2009, č.j. 7 C 140/2008-45, žalovaným uložil zaplatit částku ve
výši 2.200.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že
žalobkyně a žalovaní uzavřeli dne 30. 1. 2007 smlouvu o budoucí kupní smlouvě,
na základě které žalobkyně poskytla žalovaným zálohu ve výši 2.200.000,- Kč.
Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že dodatečné upřesnění výše úvěru
přesahující úhradu zbytku kupní ceny, nesouhlasné stanovisko žalovaných k
návrhu zástavní smlouvy pro zajištění úvěru ve výši 113.000.000,- Kč, jakož i
skutečnost, že žalobkyně úvěr nezískala, je nutné považovat za takovou změnu
okolností, za kterých nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat uzavření finální
kupní smlouvy. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že ujednání předmětné
smlouvy neobsahují přesnou výši úvěru a nelze tudíž dovozovat, že by zástavním
právem nemohla být zajištěna pohledávka vyšší, než činí nedoplatek kupní ceny
ve výši 40.000.000,- Kč. Soud prvního stupně konečně shledal nedůvodným nárok
žalovaných na zaplacení smluvní pokuty, když konstatoval, že k neuzavření kupní
smlouvy nedošlo z důvodů na straně žalobkyně. Uzavřel, že pokud by žalovaní
poskytli dostatečnou součinnost, žalobkyně by úvěr pravděpodobně získala a svým
smluvním povinnostem by dostála. Soud prvního stupně následně odmítl i námitku
neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu formálních vad plné moci, neboť smlouva
splňovala všechny náležitosti stanovené v § 31 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
21. 7. 2009, č.j. 25 Co 223/2009-97, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně
zjistil skutkový stav, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci.
Odvolací soud uvedl, že v souzené věci nelze dovodit, že by nastala taková
změna objektivních okolností, která by vylučovala povinnost účastníků předmětné
smlouvy kupní smlouvu uzavřít; k zániku závazku z předmětné smlouvy ve smyslu §
50a odst. 3 obč. zák. tudíž nedošlo. Odvolací soud dále konstatoval, že
vzhledem k čl. III předmětné smlouvy (podle níž má žalobkyně zájem čerpat část
kupní ceny prostřednictvím úvěru) nelze klást žalovaným k tíži, pokud odmítli
uzavřít zástavní smlouvu na zajištění úvěru na částku téměř třikrát vyšší, než
činil doplatek kupní ceny. Rovněž zohlednil, že žalobkyně předložila žalovaným
návrhy zástavní smlouvy a smlouvy o jistotním účtu pouze 8 dnů před koncem
sjednané šedesátidenní lhůty pro uzavření finální kupní smlouvy. Na druhé
straně však odvolací soud s odkazem na e-mailovou komunikaci vytkl žalovaným,
že žalobkyni neposkytli adekvátní součinnost, když nesouhlasné stanovisko
zaslali pouze zaměstnankyni banky poskytující úvěr a nikoliv přímo žalobkyni. Z
uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci nelze
jednoznačně stanovit, která ze stran způsobila neuzavření finální kupní
smlouvy, a žalovaným proto nárok na zaplacení smluvní pokuty nepřiznal.
Následně uzavřel, že žalovaní jsou za této situace povinni žalobkyni vydat
bezdůvodné obohacení představující zaplacenou zálohu na kupní cenu v celé výši,
tj. 2.200.000,- Kč.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť i přes potvrzující
výrok a poučení v rozhodnutí odvolacího soudu jsou rozsudky soudů nižších
stupňů nesouhlasné z hlediska právního posouzení, přičemž tento odlišný právní
názor je třeba zohlednit ve vztahu k zásadě dvojinstačnosti řízení. Žalovaní
nadto v souladu s poučením odvolacího soudu dovozují přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního
významu, která nebyla v judikatuře dovolacího soudu doposud řešena. Jako
dovolací důvod uvedli vady v řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., dále nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jakož i skutečnost, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování dle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Konkrétně uvedli, že:
a) odvolací soud nemohl za situace, kdy zcela změnil právní posouzení
věci, aniž by na takovou změnu byly strany upozorněny, rozhodnout ve věci tak,
že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí,
b) odvolací soud založil právní posouzení o porušení povinnosti na
straně žalovaných spočívající v neposkytnutí součinnosti s odkazem na zjištění,
že žalovaní své připomínky k textu zástavní smlouvy nesdělili přímo žalobkyni,
ale zaměstnankyni banky (poskytovatele úvěru), přestože tuto skutečnost
žalobkyně v průběhu řízení netvrdila a tak v uvedeném směru neproběhlo ani
žádné důkazní řízení,
c) rozhodnutí odvolacího soudu lze označit za překvapivé (ve smyslu
nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04), neboť
účastníci řízení nebyli přes odlišný právní názor odvolacího soudu poučeni dle
§ 118a o.s.ř.,
d) odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního
stupně, aniž by postupoval dle § 213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na
nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. dokazování doplnil;
zejména postavil svůj právní závěr na skutkovém zjištění opírajícím se o
e-mailovou zprávu ze dne 26. 3. 2007, aniž by důkazně zohlednil dosavadní
e-mailovou komunikaci a časovou tíseň, v níž žalovaní své výhrady adresovali
bance (poskytovateli úvěru),
e) žádná ze stran se nedovolávala skutečnosti, že žalovaní své negativní
stanovisko k návrhu zástavní smlouvy adresovali pouze zaměstnankyni banky a
nikoliv žalobkyni, a nedovozovala z tohoto důvodu nedostatečnou součinnost
žalovaných ani neuzavření kupní smlouvy ve sjednaném termínu,
f) pokud odvolací soud neumožnil zkoumání alespoň tvrzení či důkazních
návrhů v dovolání detailně popsaných, nebylo možné ve věci spolehlivě aplikovat
relevantní hmotné právo,
g) e-mailová komunikace nebyla správně právně posouzena z hlediska
zavedené techniky komunikace a jejího vlivu na marné uplynutí lhůty a
následného neuskutečnění zamýšlené transakce; odvolací soud navíc za účinný
projev vůle žalobkyně považoval předávání informace prostřednictvím banky
(poskytovatele úvěru) vůči žalovaným, ale projev vůle žalovaných při předávání
informace prostřednictvím banky vůči žalobkyni jako účinný odmítl, ačkoliv se
žalobkyně, jak vyplývá z jejího skutkového tvrzení i ze zavedené komunikační
praxe stran, o tomto projevu neprodleně dozvěděla.
Žalobkyně prostřednictvím svého vyjádření k dovolání namítla, že přípustnost
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není v souzené věci dána, neboť
odvolací soud zaujal v otázce, která je rozhodující pro posouzení věci samé,
shodný právní názor jako soud prvního stupně. Dále se ztotožnila se závěrem
odvolacího soudu, že v souzené věci nelze určit, který ze smluvních účastníků
výlučně zavinil neuzavření finální kupní smlouvy. Rovněž připomněla, že pro
získání úvěru splňovala všechny podmínky stanovené poskytovatelem úvěru a pokud
by žalovaní zástavní smlouvu na předmětné nemovitosti uzavřeli, dostála by svým
smluvním závazkům. Konečně odmítla i tvrzení žalovaných, že soud prvního stupně
neprovedl všechny žalovanými navržené důkazy bez odůvodnění, neboť soud prvního
stupně vydal dne 29. 1. 2009 usnesení, ve kterém uvedl, že nebude dokazování
doplňovat, neboť rozhodné okolnosti byly dostatečně prokázány listinnými
důkazy. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhla, aby podané dovolání odmítl
pro nepřípustnost, příp. zamítl pro nedůvodnost.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolací soud nejprve posoudil otázku, zda je dovolání přípustné dle § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je měnícím
takové rozhodnutí odvolacího soudu, které odlišně vymezuje obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, příp. odlišně stanovuje jejich práva a povinnosti
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999). V
souzené věci však soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru v tom směru, že
žalovaným nevzniklo právo na smluvní pokutu, neboť dle nalézacího soudu to byli
výlučně žalovaní, kteří způsobili neuzavření finální kupní smlouvy, a dle soudu
odvolacího se žalovaní „pouze“ na neuzavření kupní smlouvy podíleli – oba soudy
nicméně shodně shledaly příčiny neuzavření finální kupní smlouvy v chování
žalovaných. Za této situace se z hlediska obsahového vymezení a určení práv a
povinností jedná o rozhodnutí potvrzující (srov. přiměřeně závěr rozhodnutí ze
dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, publikovaného v časopise Soudní
judikatura pod č. SJ 190/2003).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak může být shledáno přípustným jen
při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tj. pokud
dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního
významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán
tehdy, řeší-li soud „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.“
Z obsahu podaného dovolání dovolací soud dovodil, že žalovaní uvádí následující
otázku zásadního právního významu, která dle jejich názoru zakládá přípustnost
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.:
Poskytne smluvní strana smlouvy o budoucí kupní smlouvě, podle níž uzavření
finální kupní smlouvy závisí na získání úvěru, dostatek součinnosti i tehdy,
pokud své výhrady k návrhu úvěrové smlouvy sdělí dle zavedené komunikační praxe
poskytovateli úvěru a nikoliv přímo druhému účastníku smlouvy?
Protože shora položená otázka nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu doposud
řešena, dovolací soud dovodil zásadní právní význam dovoláním napadeného
rozhodnutí a tím shledal podané dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Vzhledem k přípustnosti dovolání se současně zabýval všemi dovolacími
důvody uplatněnými v dovolání, tj. včetně těch, kterými byly namítány vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K uplatněným dovolacím důvodům dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (ad
a, b, c, d)
1. Dle § 213 odst. 3 o.s.ř. zopakuje odvolací soud provedené důkazy
„vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně.“ Podle ustanovení § 213 odst. 4 o.s.ř.
„[o]dvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud
nebyly v řízení uplatněny, ukazuje-li se, že je to potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé
doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež má jimi být prokázána, dosud
nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.“
2. Z ustanovení § 213b odst. 1 o.s.ř. se podává, že „[v] odvolacím
řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění
nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o.s.ř.“
Dle § 118a odst. 2 o.s.ř. „[m]á-li předseda senátu za to, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností.“
Dle § 205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. lze v odvolacím řízení uvádět důkazy, jimiž
„má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti
nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z
uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl
správně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř.“
3. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo
749/2005, publikovaném v Soudních rozhledech, 2006, č. 1, s. 12, vyložil, že
účastníci řízení jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Návrh na
provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví musí zamítnout usnesením (§ 119a odst. 2
o.s.ř), a ve svém rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.). Především neprovede důkazy,
kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné z
hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována. Tato
norma zásadně určuje i rozsah důkazního břemene účastníka řízení, spočívající v
okruhu právně významných skutečností, jež musí ve svém zájmu prokázat a ke
kterým je povinen navrhnout důkazy. O povinnosti navrhnout k prokázání
rozhodných tvrzení důkazy je soud povinen účastníka poučit ve smyslu ustanovení
§ 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Zákon (po novelizaci občanského soudního řádu
provedené zákonem č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2001) stojí na
zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům
právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže
průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný. Tento postup
soudu je spojen s požadavkem určitosti důkazního návrhu, aby bylo vždy zřejmé,
k prokázání jaké konkrétní skutkové okolnosti je důkaz navrhován (srov. též
Bureš, J. in Bureš, J. – Drápal, L. Občanský soudní řád I. § 1 – 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 830).
4. V souzené věci dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k
závěru, že za účinnosti předmětné smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo k podstatné
změně okolností a tudíž na straně žalobkyně vznikla povinnost uzavřít finální
kupní smlouvu. Odvolací soud však následně postavil své rozhodnutí ve věci samé
na vyřešení otázky, zda žalovaným vznikl nárok na sjednanou smluvní pokutu,
resp. zda bylo vinou žalobkyně, že k uzavření finální kupní smlouvy nedošlo.
Přitom konstatoval, že v řízení nebylo s ohledem na důkazy provedené před
soudem prvního stupně prokázáno, že by neuzavření finální kupní smlouvy
způsobil výlučně jeden ze smluvních účastníků. Uvedený postup odvolacího soudu
je však nesprávný. Za situace, kdy odvolací soud přesunul důkazní rovinu z
otázky existence povinnosti žalobkyně uzavřít finální kupní smlouvu na otázku,
která ze stran předmětné smlouvy zavinila neuzavření finální kupní smlouvy, měl
s přihlédnutím k zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování účastníky poučit
dle § 118a odst. 2 o.s.ř. a dokazování doplnit tak, aby byla v řízení
účastníkům dána možnost navrhnout další důkazy k prokázání či vyvrácení
tvrzení, že žalobkyně zavinila neuzavření finální kupní smlouvy (§ 213 odst. 4,
věta první o.s.ř.). Pokud by pak odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené
věci mělo být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, neboť k dané otázce dosud
nebylo provedeno dokazování žádné nebo zcela nedostatečné (§ 213 odst. 4, věta
za středníkem o.s.ř.), měl napadené rozhodnutí dle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušit
a věc vrátit se závazným právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K otázce zavinění dovolací soud výslovně uvádí, že se jednalo o otázku
rozhodnou z hlediska výsledku sporu, uváží-li se, že v souzené věci se proti
nároku žalobkyně na vrácení zálohy ve výši 2.200.000,- Kč brání žalovaní
nárokem na vyplacení sjednané smluvní pokuty ve shodné výši, pro níž v souladu
s § 545 odst. 3 obč. zák. platí, že nevyplývá-li z dohody něco jiného, není
dlužník (žalobkyně) povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení
povinnosti nezavinil. Jak vyplývá ze shora uvedeného, jestliže odvolací soud
nedal účastníkům řízení možnost skutkově i právně reagovat na právní názor
odvolacího soudu, zatížil řízení vadou projevující se vydáním tzv. překvapivého
rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03; příp.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006, nebo
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008).
I.
II. K uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o.s.ř. (ad e)
5. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. „[j]e-li dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. [...], lze dovolání podat také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“
6. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo
1013/2009, uvedl, že „[u] dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemá dovolatel k dispozici dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 3 o.s.ř.“ V souzené věci (vzhledem k přípustnosti dovolání dle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) proto dovolací soud nemohl k uplatněné dovolací
námitce přihlédnout.
III. K uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
(ad f, g)
1. 7. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu „[n]esprávným
právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze
správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry“ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 1998, sp. zn. 23 Cdo 140/98, publikovaný v
časopisu Soudní judikatura pod č. SJ 112/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, publikovaný v časopise Soudní
judikatura pod č. SJ 34/2001).
8. Pokud se jedná o uplatněnou dovolací námitku, podle níž nebylo možné
na vadně zjištěný skutkový stav spolehlivě aplikovat relevantní hmotné právo a
dojít k uvedenému právnímu posouzení (ad f), dovolací soud uvádí, že se nejedná
o uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale o
konstatování důsledku vyplývajícího z nesprávně zjištěného skutkového stavu a v
tomto směru plně odkazuje na výše uvedené (viz D. I. tohoto rozhodnutí).
9. Dále pokud se jedná o nesprávné právní posouzení otázky, zda žalovaní
poskytli či neposkytli dostatečnou součinnost při kontraktaci tím, že své
výhrady k návrhu úvěrové smlouvy sdělili pouze zaměstnankyni banky a nikoliv
přímo žalobkyni, dovolací soud dospěl k závěru, že hmotněprávní hodnocení mu
nepřísluší. Skutkový stav totiž nemůže v řízení před dovolacím soudem doznat
změny a dovolací soud musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých
vycházel soud prvního stupně a odvolací soud, jak jsou zachyceny ve spise a
vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1121/2007). Pokud však pro zjištěné
vady řízení není postaven na jisto skutkový základ věci, jak je tomu v souzené
věci z důvodů rozvedených ad D.I., nemůže dovolací soud spolehlivě posoudit,
zda odvolací soud při aplikaci hmotného práva pochybil či nikoliv. Dovolací
soud v tomto směru konstatuje, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve
znění zákona č. 7/2009 Sb., prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
§ 237 odst. 3 neřeší situaci, kdy dovolatelem vznesená otázka nejprve založí
zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí (dovolání je shledáno
přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), avšak při zohlednění dovolacích
důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dojde k takovému zpochybnění
správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů, že je vyloučeno, aby
dovolací soud spolehlivě rozhodl o správnosti právního posouzení dané otázky.
Vzhledem k povinnosti dovolacího soudu šetřit ústavně-konformní výklad
zákonných ustanovení a s přihlédnutím k hlavnímu účelu soudnictví, kterým je ve
smyslu čl. 90 Ústavy České republiky poskytnutí ochrany právům jednotlivců
(srov. též nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98),
dospěl dovolací soud k závěru, že zákon nebrání dovolacímu soudu, aby dovolání
shledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a současně nerozhodl o
správnosti hmotněprávního posouzení otázky zakládající zásadní právní význam
dovoláním napadeného rozhodnutí právě z důvodu, že pro vady řízení byl zcela
zpochybněn skutkový základ, od něhož se hmotněprávní posouzení věci odvíjí.
Dovolací soud uzavřel, že z důvodu shora uvedených jsou naplněny uplatněné
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přičemž tyto důvody
vylučují soudní přezkum důvodu uplatněného podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem o.s.ř.) zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí
odvolacího soudu zrušeno, platí obdobně i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud současně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s §
226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Iva Brožová, v.r.
předsedkyně senátu