28 Cdo 565/2018-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. Ž., P.,
zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským,
advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle k
uzavření smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.
zn. 9 C 178/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. října 2017, č. j. 15 Co
387/2017-311, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 5. 2017, č. j. 9 C
178/2015-265, jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se
žalobcem, jakožto osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném
znění (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu v rozsudku blíže
specifikovaných pozemků v katastrálním území M. T., bylo zastaveno řízení
ohledně dvou v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v tomtéž katastrálním
území a žalované bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 72.688 Kč
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž uložil žalované
zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 23.059 Kč (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že v rozhodovací
praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena otázka, zda při určení výše
restitučního nároku žalobce lze ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I
vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb a pozemků, ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb. (dále i jen „cenový předpis“), aplikovat srážky zohledňující stav
pozemků v době jejich odnětí. Uváděla rovněž, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky „vhodnosti“ pozemků, jež
oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky (§ 11a odst. 1 zákona
o půdě) za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě.
Vytýkala, že v situaci, kdy je jeden z nárokovaných pozemků, č. parc. v
katastrálním území M. u T., dotčen vedením stávající kanalizace, brání jeho
převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního zákonná výluka ve smyslu ust. §
6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů (dále i jen „zákon č. 503/2012 Sb.). Odkázala
přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015. Předestřela
konečně otázku rozhodného znění zákona č. 503/2012 Sb., uvádějíc, že odvolací
soud pochybil, aplikoval-li na posuzovanou věc ust. § 6 odst. 1 písm. b) bod 4.
zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2017.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Stran dovolatelkou vymezené otázky „vhodnosti“ potenciálních náhradních
pozemků, sluší se předně připomenout judikaturní závěry Nejvyššího soudu, dle
nichž rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či
libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce
Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu
konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do
veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31
Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), rozhodně nebyly (neměly být)
popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro
vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě
náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu
„vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu
ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod
č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6.
2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne
2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání
zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona
č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011),
zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k
pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda
nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda
nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Uzavřel-li odvolací soud, že pozemek č. parc. v katastrálním území M.u T. je
vhodný k převodu žalobci jakožto pozemek náhradní (§ 11a odst. 1 zákona o
půdě), vycházeje z právního závěru, že v posuzované věci nejsou naplněny
podmínky aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., neboť
ze zjištěných individuálních skutkových okolností vyplynulo, že na dotčeném
pozemku je již zřízena technická infrastruktura ve smyslu ust. § 2 odst. 1
písm. k) bodu 2. zákona č. 183/2006 Sb. (mj. kanalizace), přičemž výše citované
ustanovení zákona č. 503/2012 Sb. pro takový případ (na pozemku již existující
technická infrastruktura) stanoví výjimku ze zákazu převoditelnosti
zemědělských pozemků, a neshledal přitom ani další překážky převoditelnosti
dotčeného pozemku ve smyslu výše citované judikatury dovolacího soudu, nejsou
jeho závěry s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nikterak v rozporu.
Argumentace dovolatelky odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6.
2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, není pak v předestřených souvislostech
přiléhavou, neboť v něm posuzované věci byly zjištěny zcela odlišné skutkové
okolnosti – oprávněnou osobou nárokované pozemky jako pozemky náhradní byly již
schválenou územně plánovací dokumentací určeny k zastavění veřejně prospěšnými
stavbami, což však není dle skutkových závěrů odvolacího soudu případ výše
označeného pozemku v nyní posuzované věci.
Na otázce rozhodného znění ust. § 6 odst. 1 písm b) zákona č. 503/2012 Sb., pak
rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, neboť části citovaného ustanovení
týkající se projednávané věci jsou obsahově zcela totožné jak v dovolatelkou
označeném znění citovaného zákona, tak ve znění, z něhož vycházel odvolací soud
(srov. ust. § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb., ve znění do 31. 10.
2017, a ust. § 6 odst. 1 písm b/ bod 4. zákona č. 503/2012 Sb., ve znění od 1.
11. 2017).
Za situace, kdy soudy nižšího stupně vyšly ze skutkového závěru (jehož přezkum
je v dovolacím řízení vyloučen - § 241a odst. 1 o. s. ř.), že odňaté pozemky
určené pro výstavbu sídlišť Praha - Háje a Praha – Chodov bylo lze napojit na
vodovod, elektrickou síť a kanalizaci (za podmínek stanovených správci těchto
sítí), a že nebyly zjištěny ani další skutkové okolnosti, jež by odůvodňovaly
aplikaci srážek ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I použitého cenového
předpisu (žádné takové konkrétní okolnosti ostatně ani sama dovolatelka
netvrdí), pak na vyřešení dovolatelkou vznesené otázky, zda obecně vzato lze v
souvislosti s jejich oceněním aplikovat srážky ve smyslu citovaných ustanovení
použitého cenového předpisu, rozhodnutí odvolacího soudu rovněž zjevně
nezávisí. Odvolací soud zde totiž příslušná ustanovení cenového předpisu
neaplikoval nikoliv proto, že by jejich aplikaci považoval za „a priori“
vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem
k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných
srážkách ceny neměl za naplněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5.
2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované
věci nebyly splněny, neboť dovolatelkou předestřenou právní otázku, na níž
dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat (§ 237
o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. l a § 151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s.
ř., neboť žalovaná na jejich náhradu nemá právo a žalobci, jenž v dovolacím
řízení nepodal vyjádření, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu