28 Cdo 573/2024

28 Cdo 573/2024-1420

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 135/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 10 Co 199/2021-1378,

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 3 C 135/2016-757, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2021, č. j. 3 C 135/2016-801, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a ohledně dalších ve výroku I. konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY žalobu o nahrazení projevu vůle žalované zamítl (výrok I.). V případě pozemků - specifikovaných ve výroku II. v katastrálním území XY, XY, XY, XY a XY – řízení zastavil a zrušil předběžné opatření ze dne 23. 8. 2016 vztahující se k těmto pozemkům (výrok II.). Dále zastavil řízení ve vztahu k původně druhému žalujícímu V. K. (výrok III.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vydání náhradních pozemků v hodnotě 1.662.509,37 Kč (výrok IV.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci a V. K. k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 1.860.640,54 Kč (výrok V.).

2. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím kasačním usnesení ze dne 24. 1. 2019, č. j. 10 Co 314/2018-300, konstatoval, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě, neboť se stal závětním dědicem restitučních nároků L. P. jakožto původní oprávněné osoby, a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 2 zákona o půdě). Dovodil však, že část uplatněného nároku ve výši 1.662.509,37 Kč žalobce nabyl od L. P. na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2003, pročež v tomto rozsahu má žalobce postavení postupníka, a tudíž jeho nárok na vydání náhradních pozemků v uvedené hodnotě zanikl ke dni 31. 12. 2005. Jelikož hodnota žalobcem vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradil rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu požadovaných náhradních pozemků. Toliko v části, jíž se žalobce dožadoval převodu pozemků, jejichž vydání brání zákonem stanovená překážka, nebylo žalobě soudem prvního stupně vyhověno.

3. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (výslovně toliko proti části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i proti výroku IV.) a žalované (explicitně toliko proti části výroku I., jíž bylo žalobnímu žádání vyhověno, a proti výroku V.) rozsudkem (třetím v pořadí) ze dne 23. 11. 2023, č. j. 10 Co 199/2021-1378, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“) změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 943.183,- Kč (výrok II.).

4. Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval v pořadí třetím rozsudkem po kasaci svých předchozích rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2343/2022, a ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), předeslal, že závěry odvolacího soudu stran aktivní věcné legitimace žalobce byly potvrzeny Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023, pročež odkázal na body 15. až 22. odůvodnění zmíněného rozsudku dovolacího soudu. Dále konstatoval, že vydání předmětného pozemku žalobci nebrání žádná zákonem stanovená překážka. Zamítavý věcný výrok pak odůvodnil tím, že žalobce již není vlastníkem předmětného pozemku (vydaného mu v této věci na základě dřívějšího pravomocného rozsudku soudu), potažmo ani žalovaná jej nemá ve svém vlastnictví.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost – s ohledem na zamítavý věcný výrok I. (změnou rozsudku soudu prvního stupně) – dovozovala z potřeby rozsudečný výrok ve smyslu závěrů vyplývajících z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (tento nález, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 287/2021, interpretovat ve spojitosti s důvody rozhodnutí. V tomto směru vyzdvihla, že žalobce předmětný pozemek, který nabyl na základě posléze zrušeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2022, č. j. 10 Co 199/2021-979, v mezidobí převedl na třetí osobu, tudíž žalovaná v době rozhodování odvolacího soudu dovoláním dotčeným rozsudkem již nebyla vlastníkem předmětného pozemku a postrádala tak věcnou pasivní legitimaci. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Domnívá se, že dovolací soud by měl přehodnotit svoji dosavadní rozhodovací praxi reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023. Má za to, že odvozovat aktivní legitimaci žalobce v řízení od postupníka, jenž nabyl uplatněný restituční nárok postupní smlouvou od osoby blízké s ohledem na ustanovení § 13 odst. 8 zákona o půdě nelze. Poukazuje též na odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že předmětný pozemek není vhodný k převodu oprávněné osobě jako pozemek náhradní, neboť funkčně souvisí s nedalekým rodinným domem, jestliže předmětný pozemek je využíván vlastníkem sousedního pozemku jako zahrada. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 11. 2023 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 19. 7. 2016 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že žalovaná je k podání dovolání legitimována, neboť rozhodnutím o dovolání může pro sebe dosáhnout – vzdor zamítavému rozsudečnému výroku odvolacího soudu změnou rozsudku soudu prvního stupně – příznivějšího právního postavení (k problematice nezbytnosti zkoumání vazby zamítavého výroku soudního rozhodnutí na jeho důvody srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, a přímo v poměrech restitučního řízení o nahrazení projevu vůle srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 287/2021, a ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 808/2022), že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

10. K námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce sluší se uvést, že tuto otázku odvolací soud vyřešil již ve svém (v pořadí druhém) rozsudku ze dne 30. 3. 2023, č. j. 10 Co 199/2021-1263, a to v souladu s právním názorem vyjádřeným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, č. j. 28 Cdo 2343/2022-1053, přičemž dovolání žalované podané proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu bylo (v části vztahující se k postavení žalobce jako oprávněné osoby mající nárok na vydání náhradních pozemků odvíjející se od postoupeného restitučního nároku jeho právního předchůdce, jenž ke dni 31. 12. 2005 v případě možnosti jeho uspokojení naturální formou nezanikl) odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023 (ústavní stížnost proti označenému rozsudku směřující byla jako nepřípustná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 3207/23, s tím, že ve specifických poměrech projednávané věci (žaloba byla zamítnuta, neboť stěžovatelka již nebyla vlastníkem nárokovaných náhradních pozemků) obecné soudy nezasáhly do ústavně garantovaných práv stěžovatelky a případné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu by se nemohlo příznivě v právní sféře stěžovatelky projevit.

11. V rozsudku ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023, Nejvyšší soud, mimo jiné, uvedl: „… judikatura Nejvyššího soudu, byť převážně pocházející z doby před novelizací zákona o půdě provedené zákonem č. 75/2012 Sb., nemůže být opomenuta ani ve světle ustanovení § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě obsahujícího výčet osob, na něž restituční tečka nedopadá, Předobrazem této judikatury je nález Ústavního soudu z 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, rozlišující mezi postupníky sledující spekulativní (komerční) cíle a těmi, jež takové cíle nesledují, a právě z této diferenciace novelizované ustanovení vychází. Významným Nejvyšší soud shledává i ohled na ústavněprávní souvislosti rozhodování o vynětí určité osoby z důsledků tzv. první restituční tečky (tyto souvislosti byly zdůrazněny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007), jež jsou spojeny při existenci mimořádných okolností s potřebou poskytnutí individuální spravedlnosti korespondující ústavně zaručenému právu na jedinečné posouzení věci (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách).“

12. Za daných okolností, kdy se odvolací soud při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným přímo v této věci, respektive odkázal na usnesení Nejvyššího soudu, v němž dovolací soud nepřisvědčil správnosti obdobné argumentace, kterou žalovaná opakuje i v nyní projednávané věci, dovolací soud neshledává žádný relevantní důvod, pro který by tato otázka měla být – oproti závěru formulovanému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023 – posouzena jinak.

13. Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti předmětného pozemku jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.

9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.

11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, nebo dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, jakož i dovolatelkou vzpomínané usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení § 11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1.

2018, sp. zn.

28 Cdo 2430/2016,

Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

14. Zákonnou překážkou vydání pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jejich poskytnutí oprávněné osobě jako pozemků náhradních) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaných pozemků s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).

15. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je také vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, popřípadě též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).

16. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek zjevně přidržel, jestliže se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci konstatoval, že předmětný pozemek je vhodný k převodu na žalobce, coby pozemek náhradní. Vycházeje ze soudy zjištěného skutkového stavu lze dovodit, že označený pozemek netvoří nedělitelný celek (areál) s jinými pozemky a stavbami, konkrétně že by šlo o pozemek funkčně nerozlučně spojený se stavbou rodinného domu, nacházející se na sousedním pozemku parc. č. XY ve vlastnictví třetí osoby. Odvolací soud se zabýval tím, nakolik a jak efektivně je uvedený pozemek využíván coby zázemí daného rodinného domu a v jaké míře by odnětí zmíněného pozemku ovlivnilo kvalitu bydlení v předmětném domě v širším slova smyslu, přičemž z hlediska skutkového bylo postaveno najisto, že nárokovaný pozemek sousedí s pozemkem parc. č. XY o výměře 492 m2 ve vlastnictví fyzické osoby, který je využíván jako zahrada a přiléhá k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba ve vlastnictví téže fyzické osoby. Slouží-li vlastníkovi uvedené stavby sporný pozemek v rozsahu výměry 200 m2 (z jeho celkové rozlohy 18.220 m2 ), která představuje zatravněnou plochu, bez řádného právního titulu jako zahrada, pak z dovolací argumentace se ovšem nijak nepodává přítomnost nezbytného znaku funkční spjatosti pozemku se stavbou, tj. že by bez předmětného pozemku bylo užívání rodinného domu znemožněno či podstatně ztíženo, a shodně že by bez stavby byla ohrožena či znemožněna exploatace nárokovaného pozemku. Ostatně sám vlastník stavby potvrdil, že k připlocení části předmětného pozemku ke zmíněnému pozemku parc. č. XY došlo neoprávněně, přičemž žalovanou žádal o pronájem předmětného pozemku v rozsahu výměry 200 m2; v současnosti jedná se současným vlastníkem předmětného pozemku o uzavření nájemní či kupní smlouvy k reálně užívané části. Namítá-li žalovaná, že část předmětného pozemku tvoří zhruba jednu třetinu zahrady vlastníka okolních nemovitostí, jeví se vhodným podotknout, že tato okolnost zajisté bez dalšího neimplikuje, že v takovém případě jde o pozemek nezbytně nutný pro řádné fungování areálu. Odvolací soud přitom nevycházel toliko z porovnání výměr jednotlivých pozemků, nýbrž i z pohledu využití a významu předmětného pozemku pro fungování areálu (rodinného domu se zahradou).

17. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 3. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu