28 Cdo 5966/2017-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce CANABA - Pozemní stavby, s. r. o., se sídlem v Praze
4-Nuslích, Štětkova 1001/5, IČ 631 46 452, zastoupeného JUDr. Otakarem
Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, proti žalovaným 1) V.
H., P., 2) P. H., H., 3) L. H., H., 4) P. D., P., 5) J. D., P., 6) R. P., P.,
7) N. P., P., 8) R. B., P., 9) T. A. B., P., 10) V. Z., P., 11) V. Z., P., 12)
A. L., P., 13) K. S., P., 14) V. Š., P., 15) P. Š., P., 16) S. H., P., 17) J.
M., H. n. N., 18) P. J., D., 19) P. H., P., 20) M. H., P., 21) P. S., P., 22)
D. S., P., 23) T. B., P., 24) T. B., P., 25) P. H., P., 26) D. J., P., 27) K.
J., P., a 28) Společenství vlastníků Ke Stadionu 946, se sídlem v Praze
9-Čakovicích, Ke Stadionu 946/17, IČ 246 95 084, všem zastoupeným Mgr. Ing.
Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova 164, o zaplacení
částky 135.441,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 38 C 339/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 19 Co 160/2017 - 255, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 19
Co 160/2017-255, se ve výroku, jímž byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 21. ledna 2016, č. j. 38 C 339/2012-189, o nákladech
řízení, tak, že výše nákladů řízení činí 86.829,60 Kč, a dále ve výroku o
nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 38 C
339/2012-189, zamítl jednak žalobu, kterou se žalobce domáhal z titulu
bezdůvodného obohacení po žalovaných 1) - 27) zaplacení [po částečném zpětvzetí
žaloby co do částky 60.533,- Kč s příslušenstvím a zastavení řízení v tomto
rozsahu, po připuštění vstupu dalšího účastníka 28) do řízení a po připuštění
změny žaloby] celkem částky 135.441,- Kč s příslušenstvím, rozpočítané na ně v
poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných
částech domu v k. ú. Č., obec P., okres hl. m. Praha, zapsaného v katastru
nemovitostí na LV vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., Katastrální
pracoviště P., jakož i žalobu, že žalovaný 28) a žalovaní 1) – 27) jsou povinni
mu zaplatit částku 135.441,- Kč, rozpočítanou na ně v poměru, který odpovídá
velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu, s tím, že
plněním žalovaného 28) zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních
žalovaných 1) až 27) v poměru, který odpovídá velikosti jejich
spoluvlastnického podílu na společných částech domu, a s tím, že plněním
kteréhokoliv ze žalovaných 1) až 27) zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost
plnění žalovaného 28) - výrok I.; dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 55.440,- Kč k rukám zástupce
žalovaných (výrok II.). Žalobce odůvodnil žalobu tím, že dne 15. 9. 2009
uzavřel s Pražskými vodovody a kanalizacemi, a. s. (dále jen „PVK“) smlouvu o
dodávce vody do odběrního místa - domu na pozemku parc. v k. ú. Č., že v
souvislosti s prodejem bytových jednotek žalovaným (z nichž někteří jsou
společnými vlastníky spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného
domu) na ně přešla i práva a povinnosti spojená s dodávkou a odvodem vody, že
PVK dne 29. 10. 2010 vyúčtovaly fakturou žalobci vodné a stočné celkem ve výši
196.635,- Kč, které uhradil, a že dne 15. 1. 2011 vystavil žalovaným
prostřednictvím správce domu fakturu na 195.974,- Kč (zaplacení této částky se
žalobce původně domáhal). V průběhu řízení vzal žalobce podáním ze dne 31. 3.
2014 žalobu částečně zpět ohledně částky 60.533,- Kč s příslušenstvím (jelikož
tato částka mu byla na úhradu vodného a stočného již uhrazena) a současně
navrhl přistoupení dalšího účastníka do řízení, a to Společenství vlastníků Ke
Stadionu 946, IČ 246 95 084 (dále jen „SV“). Usnesením ze dne 24. 6. 2014, č.
j. 38 C 339/2012-150, soud řízení co do částky 60.533,- Kč s příslušenstvím
zastavil, usnesením ze dne 22. 1. 2015, č. j. 38 C 339/2012-154, ve spojení s
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015, č. j. 19 Co 251/2015-165,
pravomocným dne 13. 10. 2015, vyhověl návrhu žalobce na přistoupení dalšího
účastníka do řízení, a usnesením vyhlášeným při jednání dne 14. 1. 2016
připustil změnu žaloby tak, jak žalobce navrhl. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žaloba není důvodná proti žádnému žalovanému. Výrok o náhradě
nákladů řízení odůvodnil jednak § 146 odst. 2 o. s. ř., když žalobce z
procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být částečně co částky 60.533,-
Kč s příslušenstvím zastaveno, a dále § 142 odst. 1 o. s. ř., když jinak měli
žalovaní ve věci úspěch. Při určení výše těchto nákladů nepřihlédl k § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „AT“), neboť podle jeho názoru byl předmětem žaloby pouze jeden
hmotněprávní nárok uplatněný vůči všem žalovaným jedinou žalobou se stejnými
žalobními argumenty vůči všem žalovaným. Nejednalo se tedy o společné úkony při
zastupování žalovaných, „jak § 12 odst. 4 AT vyžaduje pro zvýšení odměny
advokáta, ale o naprosto stejné úkony, týkající se všech žalovaných současně“;
vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaných nedoložila, že je plátcem DPH, vyšel
jen z nákladů žalovaných, které vyplývaly z obsahu spisu. K odvolání žalobce proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního
stupně a k odvolání žalovaných proti výroku II. tohoto rozsudku o nákladech
řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 19 Co 160/2017 -
255, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve
výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí
86.829,60 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
24.466,20 Kč k rukám advokátky Mgr. Ing. Petry Fifkové. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba proti žádnému žalovanému
není důvodná. Při určení výše náhrady nákladů vzniklých žalovaným odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3964/2015 a konstatoval, že není
sporu o tom, že § 12 odst. 4 AT nemíří na obtížnost právního úkonu, ale jen na
pluralitu zastupovaných účastníků, přičemž není významné, zda jde o samostatné
či nerozlučné společníky, a to bez ohledu na složitost či pracnost učiněného
právního úkonu. Na druhé straně při společném zastupování jedním advokátem,
jehož úkony se musejí týkat všech stejně a jednoho společného nároku, by podle
názoru odvolacího soudu bylo nekorektní, aby výše odměny byla advokátovi
mechanicky přiznána podle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 AT. Uzavřel, že s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci (zejména počtu
zastupovaných osob) a ke složitosti právní služby poskytnuté advokátkou v tomto
řízení, lze za odpovídající sazbu za jeden úkon právní služby považovat sazbu
dle § 7 AT zvýšenou o 50 %, tedy odměnu za jeden úkon ve výši 13.410,- Kč (z
původně žalované částky 195.974,- Kč) a 9.810,- Kč (z částky 135.441,- Kč po
částečném zastavení řízení). Výši náhrady nákladů řízení proto procesně
úspěšným žalovaným přiznal podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., a to
za 3 úkony právní služby po 13.410,- Kč („z merita 195.947,- Kč“ - za převzetí
zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 1. 7. 2013 a za účast při jednání dne 19. 3.
2014), dále za 3 úkony po 9.810,- Kč („z merita 135.441,- Kč“ - za vyjádření
ze dne 15. 5. 2014, účast při jednání dne 14. 1. 2017, 2 x ? úkonu za odvolání
proti usnesení o přistoupení dalšího účastníka do řízení ze dne 18. 2. 2015 a
za účast při jednání dne 21. 1. 2017 (správně 2016), při němž byl vyhlášen
rozsudek), dále 7 režijních paušálů po 300,- Kč, DPH ve výši 15.069,60 Kč (když
zástupkyně žalovaných doložila v odvolacím řízení, že je plátkyní DPH), tj. celkem ve výši 86.829,60 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 224
odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšným
žalovaným přiznal náhradu nákladů za dva úkony právní služby (za vyjádření k
odvolání a za účast při odvolacím jednání dne 7. 6. 2017) po 9.810,- Kč („z
merita 135.441,- Kč“), 2 režijní paušály po 300,- Kč a DPH ve výši 4.246,20 Kč,
tj. celkem ve výši 24.466,20 Kč. Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení před soudy obou stupňů, podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 237 o. s. ř., neboť v tomto rozsahu závisí na vyřešení
otázky „hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to „zda může soud při rozhodování o
nákladech řízení v případě plurality zastupovaných účastníků rozhodnout, že
nebude postupovat dle ustanovení § 12 odst. 4 AT a odměnu za provedené úkony
právní služby nepřiznat a zda může soud moderovat výši odměny advokáta za
společné úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 AT“. Dovolatelé
poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo
173/2016, ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5233/2016, ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo
213/2014, a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16,
z jejichž závěrů dovozují, že argumentace odvolacího soudu nemůže obstát,
protože nelze svévolně odepřít aplikaci § 12 odst. 4 AT, které na danou věc
dopadá, když z jeho dikce vyplývá, že jedinou podmínkou „pro přiznání zvýšené
odměny za zastupování více účastníků“ je „pluralita zastupovaných“. Odvolací
soud tudíž neměl aplikovat sazbu mimosmluvní odměny podle § 7 AT zvýšenou o
50%, když výše odměny za společné úkony právní služby je korigována již
snížením o 20 % ve smyslu § 12 odst. 4 AT, přičemž AT již soudu nedává jinou
možnost moderace výše odměny za společné úkony. Dovolatelé proto mají za to, že
úkony právní služby učiněné jejich zástupkyní jsou společnými úkony podle § 12
odst. 4 AT a že odvolací soud jim měl přiznat náhradu nákladů řízení za každou
zastupovanou osobu sníženou o 20 % (ze součtu částek požadovaných žalovanými
za úkony právní pomoci před soudy obou stupňů, jak je žalovaní specifikovali v
dovolání, jde o částku 1.591.224,- Kč, a s připočtením DPH a náhrad hotových
výdajů advokátky podle § 13 odst. 3 AT o částku 1.929.737,04 Kč - poznámka NS). Za řízení před soudem prvního stupně jim tedy soud měl přiznat náklady
spočívající v mimosmluvní odměně advokátky za čtyři úkony právní služby z
původně žalované částky za zastupování žalovaných 1) až 27), za jeden úkon
právní služby po částečném zpětvzetí žaloby za zastupování žalovaných 1) až
28), za jeden úkon v poloviční sazbě za zastupování žalovaných 1) - 28) a dále
dva úkony právní služby za zastupování žalovaného 28) - převzetí a přípravu
zastoupení a přípravu a podání odvolání proti usnesení o povolení přistoupení
účastníka do řízení. Odvolací soud však nesprávně určil výši odměny za repliku
k vyjádření žalobce ze dne 15. 5. 2014, neboť usnesení soudu prvního stupně o
částečném zastavení řízení bylo sice vydáno dne 24. 6. 2014, avšak žalovaným
bylo doručeno teprve dne 26. 6. 2014. V odvolacím řízení pak zástupkyně
žalovaných učinila čtyři úkony právní služby za zastupování žalovaných 1) až
28).
Odvolací soud však za úkon právní služby spočívající v přípravě a převzetí
zastoupení účastníka 28) odměnu nepřiznal a v odůvodnění rozhodnutí neuvedl,
proč tak neučinil, což zakládá částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku. Dále
dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že „není zřejmé, jaké úkony právní služby
jsou podřazeny pod úkony s určenou sazbou za jeden úkon právní služby ve výši
9.810,- Kč“, přičemž „dále uvádí 2 ? úkonu za odvolání proti usnesení o
přistoupení dalšího účastníka do řízení ze dne 18. 2. 2015 a účast při jednání
dne 21. 1. 2017 (ve skutečnosti šlo o 1 ? úkonu)“. „Při konečném součtu úkonů a
výpočtu režijních paušálů je pak v rozhodnutí uveden nižší počet úkonů, než
deklaruje“; celkem však bylo učiněno 7 a ? úkonu právní služby v řízení před
soudem prvního stupně a 4 úkony právní služby před soudem odvolacím. Právní
posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ze všech uvedených důvodů nesprávné. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v
napadené části podle § 243d písm. b) o. s. ř. „v souladu s textem dovolání“. Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem
odvolacího soudu a s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016,
sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, zdůraznil, že aplikace § 12 odst. 4 AT nesmí být
formální a zakládat zjevnou nespravedlnost; navrhl, aby dovolání bylo
zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení ve
věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti (oběma) pravomocným nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými
advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť otázka aplikace ustanovení § 12 odst. 4 AT při zastupování 28 žalovaných,
jakožto samostatných společníků, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
řešena. Přípustnost dovolání přitom nevylučuje § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.,
neboť rozdíl mezi částkou, která z titulu náhrady nákladů řízení (připadající
na každého z 28 žalovaných) byla dovolatelům odvolacím soudem za řízení před
soudy obou stupňů přiznána (celkem 89.829,60 Kč), a v dovolání požadovanou výší
náhrady nákladů řízení převyšuje u každého z nich částku 50.000,- Kč. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací
soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že poté, co Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.,
zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů)
vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního
soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod
číslem 117/2013 Sb., je při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách
odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni namístě
postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. a výši
odměny advokáta za zastupování v řízení je třeba určit podle AT. Podle § 1 odst.
2 AT při stanovení nákladů řízení, jejichž
náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše
odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li
zvláštní právní předpis jinak; § 12 odst. 2 se neužije. Podle § 8 odst. 1 AT není-li stanoveno jinak, považuje se za
tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době
započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se
považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, jde-li o společné úkony při
zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou
takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že § 12 odst. 4 AT nemíří na
obtížnost právního úkonu (možnost zvýšení odměny u obtížných úkonů právní
služby je upravena v § 12 odst. 1 AT), ale jen na pluralitu zastupovaných
účastníků, aniž by z pohledu tohoto ustanovení bylo významné, zda jde o
samostatné či nerozlučné společníky, a to bez ohledu na složitost či pracnost
učiněného právního úkonu. Zastupuje-li advokát společně více účastníků, náleží
mu odměna za zastupování každého z nich (§ 1 odst. 1, § 6 odst. 1 AT), snížená
podle § 12 odst. 4 AT, bez ohledu na to, zda v řízení mají postavení
samostatných či nerozlučných společníků - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, v němž současně dospěl k závěru, že
aplikace AT, tedy i ustanovení § 12 odst. 4, nesmí být formální a nesmí
zakládat zjevnou nespravedlnost (na něj pak dovolací soud odkázal v rozsudku ze
dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3684/2016, jakož i v usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2499/2017). V rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, Nejvyšší
soud mimo jiné dále uvedl, že „při stanovení mimosmluvní odměny za společné
úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom
řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou
osobu samostatná odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého
žalobce, snížená o 20 %. Neužije se pravidlo § 12 odst. 3 AT, které se vztahuje
na případ více nároků uplatněných v jednom řízení jedním účastníkem nebo více
účastníky oprávněnými společně a nerozdílně nebo vystupujícími v řízení jako
nerozluční společníci“. Dovolací soud v posuzované věci vycházel z procesní
situace, kdy v řízení procesně úspěšní žalobci zastupovaní jedním zástupcem
(advokátem) uplatnili samostatné nároky na náhradu škody, byť tyto nároky
vycházely z jednoho skutkového (škodního) děje. Jejich samostatné procesní
postavení ve vztahu k žalovanému se projevilo tím, že každému z nich náležela v
rámci rozhodování o nákladech řízení náhrada nákladů za zastoupení vycházející
z hodnoty věci (práva), kterou v řízení samostatně uplatnili. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v usneseních ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5233/2016,
a ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, na něž dovolatelé poukázali.
Obdobný závěr lze vztáhnout i na poměry projednávané věci, v níž
se žalobce proti žalovaným jakožto samostatným společníkům domáhal proti
každému z nich zaplacení různých částek (v rozmezí mezi částkou 3.060,90 Kč a
částkou 13.164,80 Kč) s příslušenstvím, a to v poměru, který odpovídá velikosti
jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu v k. ú. Č. Dovolací
soud nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, který pro účely zjištění
mimosmluvní odměny ve smyslu § 6 odst. 1 a § 7 AT vycházel z celkové žalobcem
uplatněné částky původně ve výši 195.974,- Kč proti žalovaným 1) až 27), a po
částečném zastavení řízení co do částky 60.533,- Kč (v důsledku částečného
zpětvzetí žaloby) a po přistoupení účastníka 28) do řízení z částky 135.441,-
Kč, jako kdyby byl žalobou uplatněn pouze jeden nárok, ačkoliv se jednalo o
samostatné nároky proti jednotlivým žalovaným. Ve skutečnosti je žaloba
založena na uplatněném nároku, jehož se žalobce domáhal proti více žalovaným v
jednom řízení, které se tak vyznačuje kumulací účastníků na straně žalovaných. Nemůže být rozhodné, že nárok žalobce proti žalovaným vycházel z jím tvrzeného
dluhu žalovaných z titulu bezdůvodného obohacení, které jim mělo vzniknout tím,
že v souvislosti s prodejem bytových jednotek žalovaným (z nichž někteří jsou
společnými vlastníky spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného
domu) na ně přešla i práva a povinnosti spojená s dodávkou a odvodem vody, a že
žalobce uhradil vodné a stočné celkem ve výši 196.635,- Kč. Žalobce mohl
samostatně proti jednotlivým žalovaným nezávisle na ostatních žalovaných
uplatňovat svůj tvrzený nárok. Proto mezi žalobcem a každým ze žalovaných (z
nichž někteří jsou společnými vlastníky spoluvlastnického podílu na společných
částech předmětného domu) vznikl samostatný procesní vztah, v jehož rámci mělo
být rozhodnuto o nákladech řízení. Již z tohoto důvodu nemůže rozsudek
odvolacího soudu v napadených výrocích o náhradě nákladů za řízení před soudy
obou stupňů obstát. Stejně tak i žalovaní v dovolání nesprávně vycházejí při stanovení
mimosmluvní odměny za společné úkony advokátky zastupující 27, resp. 28
žalovaných, za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty ve výši celého
žalobcem uplatněného nároku (a to i po částečném zastavení řízení), a nikoliv z
odměny vypočtené podle tarifní hodnoty připadající samostatně na každého
žalovaného, snížené o 20 %, což se pak projevilo v nesprávně požadované částce,
která z obsahu dovolání vyplývá, a to ve výši 1.591.224,- Kč bez připočtení DPH
a náhrad hotových výdajů advokátky podle § 13 odst. 3 AT za právní zastoupení. K aplikaci § 12 odst. 4 AT Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn.
25 Cdo 173/2016 (na nějž dovolatelé poukázali) dále mimo jiné
uvedl, že „toto ustanovení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu vykládáno
tak, že při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta
zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím
žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu
samostatná mimosmluvní odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na
každého žalobce, snížená o 20 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014) a je zásadně aplikováno bez ohledu na počet
společně zastupovaných účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 908/97, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo
239/2014). Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není
oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení - např. právě § 12
odst. 4 advokátního tarifu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16)“. Taktéž dovodil, že „jakákoli modifikace náhrady nákladů
řízení přichází – s ohledem na legitimní očekávání účastníků i jejich zástupců,
s nímž do sporu vstupují – jen zcela výjimečně“, současně však připomněl, že
„je obecně uznáván advokátním tarifem užívaný princip, že výše odměny advokáta
je úměrná hodnotě sporu“. V bodu 19. nálezu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16,
Ústavní soud jako protiklad k řešení této věci poukázal „na nákladový výrok
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, č. j. 7 As 35/2015-63,
jímž byla přezkoumána kasační stížnost NEUMANN bytový dům a. s. proti
napadenému rozsudku krajského soudu. V rámci řízení kasační soud vyžádal i
vyjádření stěžovatelů, za které ovšem následně přiznal odměnu, jako by na
jejich straně řízení figurovala jediná osoba. Takový postup je logický a
akceptovatelný vzhledem k tomu, že za stěžovatele bylo podáváno společné
vyjádření ke kasačním námitkám jiného účastníka řízení, aniž by pojmově hrály
jakoukoli roli jejich individuální případy. U samotného návrhu na zrušení
opatření obecné povahy byla ovšem situace zásadně odlišná, jak bylo vyloženo
výše“. Ze shora uvedeného pro danou věc vyplývá, že posouzení otázky, zda
při společném zastupování 27 žalovaných jednou advokátkou, jejíž úkony se
týkaly všech stejně, by bylo korektní či nikoliv (a spravedlivé či nikoliv),
aby výše odměny byla mechanicky advokátce přiznána podle § 7 odst. 1 ve spojení
s § 12 odst. 4 AT a závisela tak na množství žalovaných, jakožto samostatných
společníků, aniž by současně jejich pluralita ovlivnila obtížnost či pracnost
jejich právního zastupování, přichází v úvahu až poté, co odměna vypočtená
podle tarifní hodnoty připadající samostatně na každého žalovaného snížená o 20
%, za úkony právní služby provedené advokátkou za řízení před soudy obou stupňů
bude vyčíslena v souladu se závěry uvedenými v citované judikatuře dovolacího
soudu.
Obdobně to platí i ohledně zastupování všech 28 žalovaných advokátkou
při společných úkonech učiněných jí poté, co byl do řízení připuštěn vstup
žalovaného 28), ve vztahu k němuž žalobce při jednání u soudu prvního stupně
dne 14. 1. 2016 uznal, že „uplatněný nárok je vůči němu promlčen“, jak z obsahu
spisu vyplývá, a což zmínil i soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku. Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že v odůvodnění svého
rozhodnutí nikterak nezdůvodnil, proč žalovanému 28) nepřiznal náhradu nákladů
řízení za 1 úkon právní služby (příprava a převzetí zastoupení), a dále proč
žalovaným 1) - 28) nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon podání odvolání
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 1. 2016, č. j. 38 C
339/2012-189, a za úkon stanoviska žalovaných k vyjádření žalobce ze dne 31. 5. 2017. Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadených výrocích o
nákladech řízení správný, Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný
(§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí ve
věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o
nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá
o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.