ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2,
zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem
v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovaným 1) J. T. a 2)
M. Š., zastoupeným Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4 –
Modřanech, Komořanská 63/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 18 Co
193/2015-762, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015, č. j. 18 Co
193/2015-762, ve výrocích I., II. a III. se zrušuje a věc se vrací v tomto
rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. října 2014,
č. j. 8 C 62/2006-716, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je na
základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, a nikoli na základě kupních smluv ze dne 18.
dubna 2005, č. KUP/21/04/003038/2005 a č. KUP/21/04/003039/2005, vlastníkem
„pozemku parc. č. 534/7 o výměře 15.792 m2, parc. č. 534/10 o výměře 8.344 m2,
parc. č. 534/11 o výměře 12.910 m2, parc. č. 534/12 o výměře 3.004 m2, parc. č.
534/13 o výměře 1 m2, parc. č. 534/14 o výměře 1.609 m2, parc. č. 534/35 o
výměře 1609 m2, par. č. 534/35 o výměře 106 m2, parc. č. 534/36 o výměře 139 m2
, parc. č. 534/37 o výměře 4.216 m2, parc. č. 534/38 o výměře 2.997 m2,
zapsaných na LV 3495 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, k. ú. S.“.
Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.
června 2015, č. j. 18 Co 193/2015-762, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil v nákladovém výroku II. tak, že
žalobce je povinen zaplatit žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a
nerozdílně, 1.775.238,06 Kč a jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok II.).
Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.) a
nevyhověl návrhu žalovaných na vydání opravného rozhodnutí (výrok IV.).
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující
skutková zjištění. Právní předchůdce žalovaných – jejich otec M. Š. – byl
vlastníkem pozemků parc. č. 534/1, díly 1, 3 a 4 o celkové výměře 76.550 m2 a
parc. č. 534/2 o výměře 49.473 m2, obou v katastrálním území S., obec P. Rozhodnutím odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. ledna 1987, č. j. výst. 2502/3606/86-Br/H (dále jen „vyvlastňovací rozhodnutí“), mu byla vyvlastněna
část pozemku parc. č. 534/1 o výměře 34.905 m2 a část pozemku parc. č. 534/2 o
výměře 1.722 m2 (dále též jen „vyvlastňované části pozemků“) ve prospěch
československého státu zastoupeného VHMP-VIS, a to pro účely realizace stavby
„Prosecká radiála“. Ve vyvlastňovacím rozhodnutí bylo uvedeno, že vyvlastňované
části pozemku jsou vyznačeny „v situaci č. zak. 1310-0024-21, vypracované
PUDIS“ (dále jen „plánek PUDIS“). Rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 8 ze
dne 28. listopadu 1990, sp. zn. 8 D 728/90, byla schválena dohoda dědiců po M. Š., zemřelému 13. března 1990, podle níž každý z žalovaných jako dědiců nabyl
ideální jednu polovinu mimo jiných i pozemků parc. č. 534/1 – ostatní plocha a
parc. č. 534/2 díl 1 – orná. Oba žalovaní pak dne 16. listopadu 1992 uplatnili
nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. jako oprávněné osoby po svém otci za
vyvlastněné nemovitosti v k. ú. S. a L., přičemž už dne 26. září 1991 vyzvali
Výstavbu inženýrských staveb k vrácení majetku – pozemků parc. č. 534/1 a 534/2
v k. ú. S., které byly vyvlastněny na základě vyvlastňovacího rozhodnutí. Dne
18. dubna 2005 byly mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanými jako
prodávajícími uzavřeny dvě kupní smlouvy ohledně pozemků, které jsou označeny
ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a které byly v kupních smlouvách
specifikovány podle geometrického plánu č. 473-19/2003 ze dne 10. září 2003. Dne 27. července 2005 byl podán u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu
návrh na vklad vlastnického práva. Ve vztahu k 1. žalované byl návrh na vklad
vlastnického práva vzat zpět a vlastníkem ? zůstala 1. žalovaná. Ve vztahu k 2. žalovanému bylo na základě návrhu zapsáno vlastnické právo k ? ve prospěch
žalobce. Následně žalovaný 2) dne 25. dubna 2008 od kupní smlouvy odstoupil z
důvodů nezaplacení kupní ceny a dne 12. května 2008 uplatnil ve vztahu k
žalobci a žalované 1) námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu
podle § 140 a § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném
znění (dále jen „obč. zák.“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud
především usoudil, že vyvlastňovací rozhodnutí nelze pokládat za neplatný
právní úkon ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., jak nesprávně dovodil soud
prvního stupně, avšak poté – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a z 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo
953/2005 – uzavřel, že jde nicotný akt (paakt), neboť je nevykonatelné pro
neurčitost výrokové části, z níž není zřejmé, která konkrétní část pozemků měla
být vyvlastněna. Byť v době vydání vyvlastňovacího rozhodnutí se nemovitosti
tzv.
evidovaly v evidenci nemovitostí, musel být i tehdy podle odvolacího soudu
podkladem pro dělení pozemků a změnu hranic vypracovaný geometrický plán
potvrzený příslušným orgánem geodézie, který v daném případě pro účely
vyvlastnění zpracován nebyl (resp. byl vypracován až dne 10. září 2003). Jde-li
o plánek PUDIS, na nějž odkazuje vyvlastňovací rozhodnutí, tak plánek tam
uvedeného původního čísla neexistuje a u přepsaného čísla není uvedeno jméno,
datum či podpis úřední osoby, která měla opravu vyznačit. Podle odvolacího
soudu je tedy vyvlastňovací rozhodnutí nicotný akt, neboť je nevykonatelné
proto, že na jeho základě nebylo možné vyznačit změny v evidenci nemovitostí a
později nebylo ani vkladuschopné. Za této situace byli k datu účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb. podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků oba žalovaní,
kteří je zdědili – každý z nich k jedné ideální polovině – po svém otci. Proto
nebyly splněny podmínky pro přechod daného nemovitého majetku na žalobce a
žalobce ani nemůže být v projednávané věci aktivně věcně legitimován. Následně
odvolací soud dodal, že ostatně žalobce ani nepodal v jednoroční pořádkové
lhůtě podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb. (a ani poté) návrh na zápis vlastnického
práva k předmětným nemovitostem údajně získaným podle zákona č. 172/1991 Sb. a
tohoto zápisu se domáhal až na základě kupních smluv uzavřených s žalovanými
dne 18. dubna 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení.
Žalobce opřel přípustnost dovolání, které směřuje proti výrokům I., II. a III.
rozsudku odvolacího soudu, o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen
„o. s. ř.“). Zejména konstatoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního práva (otázky, zda vyvlastňovací rozhodnutí lze posoudit jako
nicotný akt /paakt/), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z důvodů obšírně popsaných v dovolání
nesouhlasil s názorem, že vyvlastňovací rozhodnutí je nicotný akt. V této
souvislosti mimo jiné uvedl, že vyvlastnění bylo uskutečněno podle tehdy
účinného stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění), před
vyvlastňovacím rozhodnutím bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí, o
vyvlastnění rozhodl příslušný orgán, bylo nařízeno ústní jednání, v rozhodnutí
byla stanovena výše náhrady, lhůta pro započetí s výstavbou a poučení účastníka
o opravném prostředku; rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. února 1987 a
přivodilo rovněž zamýšlené právní důsledky, neboť vyvlastněné části předmětných
pozemků byly zastavěny. Dále namítl, že po vyvlastnění státem nabyl předmětné
pozemky podle § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., a proto se na něj nevztahuje
propadná lhůta upravená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve
znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb.; dodal, že původní
(jednoroční) lhůta upravená v ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb., byla lhůtou pořádkovou, z
jejíhož nedodržení nevyplývaly pro obec žádné sankční důsledky. Ve vztahu k
nákladovým výrokům II. a III. uvedl, že z důvodů v dovolání podrobně popsaných
měl odvolací soud při výpočtu odměny za jeden úkon právní služby vycházet z
tarifní hodnoty upravené v § 9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s ustanovením § 9
odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobce vyvraceli správnost použitých
dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Dovolání žalovaných směřuje proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku
odvolacího soudu. Žalovaní namítli, že – z tam podrobně rozvedených příčin –
měl odvolací soud při výpočtu odměny za jeden úkon právní služby vycházet ve
smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 30.207.570,- Kč u
každého z nich. Navíc jsou-li samostatní společníci s „odlišnými samostatnými
nároky“, nemohou být ve vztahu k odměně oprávněni společně a nerozdílně, a
náleží každému z nich odměna z výše uvedené tarifní hodnoty, snížená o 20 % ve
smyslu § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Navrhli, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu v napadených nákladových výrocích II. a III. zrušil
a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k tomuto dovolání žalobce zpochybňoval správnost dovolacích
argumentů a navrhl, aby dovolání žalovaných bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání účastníků řízení
projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2.
ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání byla
podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání
žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž
bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního
práva (otázky, zda vyvlastňovací rozhodnutí lze posoudit jako nicotný akt
/paakt/), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací
soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za
středníkem zákona č. 89/2012 Sb.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacímu důvodu je předmětem dovolacího přezkumu
především posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že vyvlastňovací
rozhodnutí lze posoudit jako nicotný akt (paakt), v důsledku čehož nemohl stát
(a poté ani obec) nabýt vlastnické právo k vyvlastňovaným částem pozemků.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97,
uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal
právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani
věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí ze dne 26. ledna
1987 o vyvlastnění ve smyslu § 114 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném
znění); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný
(nulitní). Nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně
nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty tohoto rozhodnutí rovněž
vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou
správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o
paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního
orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, z
25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, z 1. července 2004, sp. zn. 26 Cdo
2213/2003, z 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v
projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000,
uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak
dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí
presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i
v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud
jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí
soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní teorií a
soudní praxí pak byl a je i nyní za nicotný pokládán správní akt vydaný k tomu
/“absolutně“/ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní
orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho
pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním
řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že
nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném
smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně
nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska
kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru
hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná,
Melantrich, Praha 1937, str. 289 – 290; pro další období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo – obecná část, Nakladatelství C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná
nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu,
např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu
ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro
následující období shodné závěry obsahují např.
rozsudky Vrchního soudu v Praze
z 10. března 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný pod č. 126/1996 časopisu
Správní právo, a z 31. března 1995, sp. zn. 7 A 129/1994, uveřejněný pod č. 239/1998 časopisu Soudní judikatura ve věcech správních (srov. odůvodnění výše
citovaného rozhodnutí R 11/2000). V judikatuře Nejvyššího správního soudu byl
pak přijat názor, že nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními
vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou
např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího
správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy
(absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které
je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva
něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k
vydání rozhodnutí (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. července 2005, sp. zn. 6 A 76/2001, uveřejněný pod č. 793/2006
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Samotná skutečnost, že správní
rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, však jeho nicotnost nezakládá. K
otázce nicotnosti správních aktů se vyjádřil i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze 17. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 108/2000, ze 7. února 2005, sp. zn. IV. ÚS 402/04, či nálezy z 10. října 2002, sp. zn. III. ÚS 728/01, nebo z 15. listopadu 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09) a v této souvislosti konstatoval, že
nicotnost správních aktů je právně upravena zejména v § 77 zákona č. 500/2004
Sb., správní řád, podle něhož nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl
správní orgán vůbec věcně příslušný (odstavec 1), nicotným je dále rozhodnutí,
které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky
neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za
rozhodnutí správního orgánu. Právní věda považuje za nicotný správní akt, který
trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence právního podkladu pro rozhodnutí,
nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy,
absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující
bezobsažnost, požadavek trestného nebo jinak nemožného plnění, požadavek plnění
fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či vnitřní rozpornost a neexistence
vůle (srov. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, str. 226 an.). Ve smyslu této judikatury nicotným je správní
akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že ve skutečnosti správní akt
vůbec nevznikl, v důsledku čehož z něho pro adresáty nevyplývají žádná práva a
povinnosti. Tyto vady jsou natolik závažné, že působí faktickou neexistenci
samotného správního aktu.
V posuzovaném případě z výrokové části vyvlastňovacího rozhodnutí vyplývá, že
předmětem vyvlastnění byly části pozemků parc. č. 534/1 a 534/2 k. ú. S. o
výměrách 34.905 m2 a 1.722 m2 vyznačené v plánku PUDIS (tam specifikovaném).
Přitom z plánku PUDIS se zřetelně podává, že zobrazuje nejen dotčené pozemky,
nýbrž i jejich vyvlastňované části o shora označených výměrách. Vzhledem k tomu
se pak jeví příliš formálním názor, že plánek tam uvedeného původního čísla
neexistuje a u přepsaného čísla není uvedeno jméno, datum či podpis úřední
osoby, která měla opravu vyznačit, a to zvláště se zřetelem k tomu, že jde o
opravu jediné číslice z jedenácticiferného označení, jak výstižně dodal
žalobce. S přihlédnutím ke shora uvedeným judikatorním závěrům nelze tudíž
souhlasit s názorem, že vyvlastňovací rozhodnutí (podle § 114 zákona č. 50/1976
Sb., v tehdy účinném znění) je nevykonatelné pro neurčitost výrokové části,
neboť z ní údajně není zřejmé, která konkrétní část pozemků měla být
vyvlastněna. Dovolací soud souhlasí sice s názorem, že i v době vydání
vyvlastňovacího rozhodnutí musel být podkladem pro dělení pozemků a změnu
hranic vypracovaný geometrický plán potvrzený příslušným orgánem geodézie. Ve
fázi vyvlastňovacího řízení však ještě o (právní) dělení pozemků a změnu jejich
hranic pro účely vyznačení změn v tehdejší evidenci nemovitostí ve skutečnosti
nešlo a nic nebránilo tomu, aby pro dělení pozemků a změnu jejich hranic byl v
návaznosti na vyvlastňovací řízení a s přihlédnutím k jeho výsledkům zpracován
příslušný geometrický plán. Pro vyvlastňovací řízení lze však pokládat za
dostatečný – z hlediska identifikace vyvlastňovaných částí pozemků – plánek
PUDIS. Byly-li rozhodnutím odboru výstavby obvodního národního výboru (v daném
případě vydaným podle 114 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy účinném znění)
vyvlastněny části pozemků vyznačené (pouhým) plánkem PUDIS, bylo zapotřebí i z
takového rozhodnutí vycházet. Takovéto rozhodnutí tedy nelze považovat za
nicotný správní akt, který by neměl žádné právní účinky (shodně srov. citované
rozhodnutí R 49/1959 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22
Cdo 2185/2003). Je tedy nepochybné, že vyvlastňovacím rozhodnutím (jehož
existence je nesporná a nebyla v řízení zpochybněna) byly vyvlastněny tam
uvedené a plánkem PUDIS specifikované části pozemků.
K právním názorům, které odvolací soud přijal s poukazem na ustanovení § 8
zákona č. 172/1991 Sb., dovolací soud uvádí následující. Původní (jednoroční)
lhůta upravená v ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 173/2012 Sb., byla lhůtou pořádkovou, z jejíhož
nedodržení nevyplývaly pro obec žádné sankční důsledky. Lhůta upravená v
ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění po novele provedené
zákonem č. 173/2012 Sb. (vztahující se k přechodu vlastnického práva na obec
podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona) je lhůtou propadnou (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000, z
26. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 3376/2014, a z 8. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo
2158/2016 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud
usneseními z 28. června 2016, sp. zn. IV. ÚS 1130/2016, a z 28. února 2017, sp.
zn. III. ÚS 418/17/).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek ve výroku I. bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil, a to včetně závislých
nákladových výroků II. a III., aniž se – pro nadbytečnost – zabýval jejich
správností z pohledu uplatněných dovolacích námitek účastníků řízení (§ 243e
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §
243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Při rozhodování o nákladech řízení však soud v dalším řízení
nepřehlédne, že při určení tarifní hodnoty ve sporech o určení vlastnictví či
neplatnosti právních úkonů soud primárně vychází z ceny věci, která je
předmětem sporu; schází-li však ověřitelný údaj o ceně věci, jde o spor ve
smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/, popř. § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen
„AT“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. července 2013, sp. zn. 29
Cdo 3141/2011, ze 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, uveřejněné pod
číslem 28/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 20. května 2015, sp.
zn. 30 Cdo 872/2015, či ze 4. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 1492/2016). Současně
ani neopomene, že ustanovení § 12 odst. 4 AT se použije při společném
zastupování více osob bez ohledu na to, zda mají v řízení postavení
samostatných či nerozlučných společníků; aplikace citovaného ustanovení však
nesmí být formální a nesmí zakládat zjevnou nespravedlnost (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu