28 Cdo 602/2024-878
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. Č., zastoupené Mgr. Jakubem Hájem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 596, proti žalovanému A. P., zastoupenému JUDr. Janem Rosákem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 487, o 2.711.000 Kč a 9.100 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 67/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. října 2023, č. j. 60 Co 14/2023-832, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.320 Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Háje do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) i státu (výroky III a IV). Okresní soud rozhodoval po částečné kasaci svého předchozího rozsudku ve věci odvolacím soudem (rozsudek ze dne 16. 3. 2021, č. j. 11 C 67/2020-446, ve spojení s usnesením z téhož dne, č. j. 11 C 67/2020-451, byl částečně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 60 Co 189/2021-525). Žalobkyně se řečené sumy domáhala jakožto vrácení poskytnuté zápůjčky žalovanému, svému tehdejšímu partnerovi.
Soud prvního stupně nejprve shledal, že uplatňované právo, vzniknuvší za doby trvání družského vztahu účastníků, není s odkazem na § 646 a § 647 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), promlčeno (viz zejména bod 13 rozsudku okresního soudu), pročež přistoupil k právnímu posouzení samotného nároku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v období od 4. 1. 2014 do 8. 12. 2016 poskytla na účet žalovaného (k němuž měla současně dispoziční oprávnění) finanční prostředky v celkové výši 2.711.000 Kč a dne 24.
1. 2017 částku 9.100 USD. Nepřisvědčil však tvrzení žalobkyně stran smlouvy o zápůjčce, nýbrž v kontextu skutkových okolností (žalobkyně platila za žalovaného jeho závazky) uzavřel, že se ze strany žalobkyně jednalo o neformální finanční výpomoc plynoucí z blízkého vztahu účastníků. Uplatněný nárok proto kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, přičemž důvodem byl právě zmiňovaný družský poměr účastníků, jehož zánik spojil okresní soud s datem 26.
3. 2017.
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 60 Co 14/2023-832, k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, uzavřel, že skutkový stav zjištěný okresním soudem i přes drobné v rozsudku popsané nedostatky obstojí. Ztotožnil se s právním posouzením promlčení včetně přiléhavé aplikace § 646 a § 647 o. z. Přitakal právní kvalifikaci nároku, neprokázala-li žalobkyně uzavření smlouvy o zápůjčce, jedná se o bezdůvodné obohacení. Řečený závěr okresního soudu nepovažoval, vzdor námitkám žalovaného, za překvapivý, neboť bezdůvodné obohacení jakožto alternativní právní kvalifikaci zmiňoval soud prvního stupně již v předchozí části řízení završené později zrušeným rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 11 C 67/2020-446. K námitkám žalovaného přitom nebylo shledáno naplnění žádné z výluk z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 a § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. Krajský soud pak doplnil, že okresní soud procesně nepochybil ani co se týče poučovací povinnosti ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), či koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním žalovaný, přičemž jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezuje otázkami, jež dle jeho mínění nebyly v praxi Nejvyššího soudu doposud řešeny (ohledně stavění promlčecí lhůty v důsledku mimosoudních jednání a stran plnění nedluhu), respektive otázkou procesního práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury (specifikované aspekty koncentrace řízení, jakož i poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.). Namítá rozpor konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jejž vidí v tom, že odvolací soud nepřipustil tvrzení žalovaného v podání ze dne 8. 8. 2022 o původu finančních prostředků poskytnutých žalobkyní zpochybňující důkazy provedené po koncentraci řízení na návrh žalobkyně, a dále jej spatřuje v aplikaci § 647 o. z. o stavění promlčecí lhůty, jež byla do řízení vnesena až po jeho koncentraci. V souvislosti s řečeným ustanovením též rozporuje samotné naplnění jeho skutkové podstaty. Neztotožňuje se se závěry nalézacích soudů o mimosoudních jednáních mezi účastníky týkajících se předmětu tohoto sporu a prosazuje restriktivní výklad § 647 o. z. Intenzitu, jakou musí mít předvídaná jednání, pak pokládá za otázku judikaturou doposud neřešenou. Další procesní pochybení shledává v neupozornění účastníků na právní hodnocení žalovaného nároku jako bezdůvodného obohacení, a tedy překvapivý postup soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3090/2008. Konečně jako neřešenou označuje otázku, zda lze plnění žalobkyně v daném případě považovat za plnění nedluhu ve smyslu § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. Vzhledem k vyslovenému žalovaný navrhuje zrušení napadeného rozsudku v plném rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalobkyně, jež postrádala vymezení jeho přípustnosti. Po reakci na konkrétní argumenty vznesené dovolatelem navrhla jeho podání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout a žalovaného zavázat k náhradě nákladů řízení.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaného přípustné není.
9. Nejvyšší soud se otázce míry intenzity jednání, jež je způsobilé stavět běh promlčecí lhůty ve smyslu § 647 o. z., ve své rozhodovací praxi již věnoval, přičemž vyslovil, že pojem dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka ve smyslu ustanovení § 647 o. z. je třeba vykládat velmi široce; bude se tudíž jednat o jakýkoli projev shodné vůle mezi věřitelem a dlužníkem, že mezi sebou povedou jednání o předmětném právu nebo okolnostech jej zakládajících. Dikce ustanovení § 647 o. z. může být naplněna i faktickým jednáním, ze kterého se bude podávat vůle stran mimosoudně jednat o právu nebo relevantní okolnosti, neboť v takovém případě lze dovodit, že tak činí na základě přinejmenším konkludentně uzavřené dohody o tomto jednání.
Odmítnutí věřitele nebo dlužníka pokračovat v mimosoudním jednání je možné vykonat jednostranným projevem, kterým musí strana jednoznačně dát najevo vůli k ukončení mimosoudního jednání [srov. zejména závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1130/2024, či v něm odkazované literatuře BRIM, L. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2127-2131]. K významu důvěry v postup protistrany, který nepovede k soudnímu sporu, jako okolnosti mající význam pro promlčení práva se pak Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 24.
9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013. Dovolateli tedy není možné přisvědčit, že by rozebíraná otázka nebyla doposud v judikatuře řešena. Postup i následný závěr odvolacího soudu k této otázce artikulovaný zejména v odstavcích 9. a 10. odůvodnění napadeného rozhodnutí je s citovanými tezemi konformní, pročež v tomto směru nelze dovolání shledat přípustným. Odvolací soud nepostupoval ani v rozporu s rozhodovací praxí citovanou dovolatelem (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněným pod číslem 98/2013 Sb. rozh.
obč.), neboť tvrzení o mimosoudních jednáních byla do řízení prokazatelně vnesena ještě před jeho koncentrací ve smyslu § 118b o. s. ř. (viz zejména podání žalobkyně ze dne 12. 6. 2020 založené na č. l. 80). Jejich vliv na běh promlčecí lhůty je pak již právním posouzením, které koncentraci řízení nepodléhá (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). Samotný dovolatelem předestíraný problém, zda došlo ke konkrétním jednáním, či co bylo jejich obsahem (jestli opravdu nároky žalobkyně, jichž se domáhá v nynějším řízení), je svým charakterem skutkovým zjištěním, které ovšem Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné, nikoliv nalézací (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.), nepřísluší revidovat (z mnoha srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018). Ani námitky mířené tímto směrem proto nejsou s to přípustnost dovolání založit.
10. K namítané překvapivosti rozhodnutí soudu, kvalifikoval-li uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení, sluší se připomenout závěry ustálené judikatury, dle nichž soud výzvu k doplnění vylíčení rozhodných skutečností (§ 118a odst. 1 a 2 o. s. ř.) učiní pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji zamýšlenou jinou právní kvalifikaci. Účastníky nevyzve,
pokud mu pro nové právní posouzení stačí již učiněná skutková zjištění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009, jakož ostatně i dovolatelem namítaný rozsudek téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008). Odvolací soud tedy ani v tomto případě nepochybil, neboť nebyl povinen informovat účastníky o svém jiném právním názoru (kvalifikace nároku jako bezdůvodné obohacení nadto nebyla v řízení novinkou), pakliže mu k jeho zaujetí postačila zjištění učiněná v dosavadním řízení. Opačný postup by naopak byl v rozporu s § 5 o. s. ř., dle něhož soudům není umožněno poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu (kromě výše citovaných viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012). 11. Pod vlivem shora řečeného pak dovolateli není možné přisvědčit ani stran dalších námitek pojících se s koncentrací řízení. Odvolací soud v tomto směru zcela následoval ustálenou judikaturu (včetně dovolatelem citované), jestliže nepřipustil tvrzení žalovaného obsažená v podání ze dne 8. 8. 2022 uplatněná až po koncentraci řízení, přičemž dle zjištění ze spisu se, navzdory přesvědčení dovolatele, nejedná ani o výjimky koncentraci řízení prolamující (zde dovolatelem myšlené ustanovení § 118b odst. 1, věta třetí in fine, o. s. ř.). Je totiž nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků není uvedení skutečností a označení důkazů o věci samé, jimiž účastník požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů (viz z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod č. 95/2010 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2006/2022). 12. Citovaným judikatorním konkluzím se tedy závěry odvolacího soudu nikterak nepříčí, přičemž další výhrady dovolatele tohoto druhu (ohledně koncentrace řízení a poučení podle § 118a o. s. ř.) lze považovat toliko za namítané vady řízení, k nimž (není-li v souvislosti s nimi vymezena otázka ve smyslu § 237 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží toliko v případě již přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3767/2023). 13. Přípustnost dovolání pak nejsou s to založit ani dovolatelovy námitky vztahující se k plnění nedluhu jakožto výluce z bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud k liberačnímu důvodu ve smyslu § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. konstantně judikuje, že jeho podstatou je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami. Není-li ten, kdo se liberačního důvodu dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno (k tomu viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, uveřejněný pod číslem 21/2020 Sb. rozh. obč., a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 390/2022, či jeho usnesení ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1215/2020). 14. Je tedy nabíledni, že i tato dovolatelem naznačovaná otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešena, a to i ve vztahu k plnění z domnělé smlouvy. Domáhala-li se žalobkyně od počátku vrácení plnění, které poskytla pod dojmem existence smlouvy o zápůjčce, byť tato se jí prokázat nepodařila, nejedná se o judikatuře doposud neznámou, a tudíž slovy § 237 o. s. ř. neřešenou situaci. Neshledal-li pak odvolací soud v jednání žalobkyně, která z pozice přítelkyně žalovaného a s tím souvisejících vzájemných (mimo jiné i finančních) vztahů převedla vlastní prostředky ve prospěch žalovaného, úmysl poskytnout peníze bez nároku na jejich vrácení, jeho právní závěr o nenaplnění předpokladů pro konkrétní výluku z bezdůvodného obohacení (§ 2997 odst. 1, věta druhá, o. z.) v konfrontaci s ustálenou rozhodovací praxí bezesporu obstojí a aplikaci jím hojně citovaných judikatorních tezí lze, vzdor mínění dovolatele, považovat za případnou. Ani v tomto směru se tedy nepodařilo žalovanému přípustnost dovolání založit. 15. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání není možné pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalovaného bylo odmítnuto a v níž k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 20.020 Kč (určená z tarifní hodnoty 2.711.000 Kč a 213.003,7 Kč při kurzu České národní banky k datu podání vyjádření 12. 2. 2024, tj. 23,407 Kč/USD), společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 20.320 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu