USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. L., zastoupeného Mgr. Alicjou Adamusovou Rzymanovou, advokátkou se sídlem v Karviné, Kirovova 1430/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, o 495.213 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 117/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023, č. j. 53 Co 157/2023-153, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2023, č. j. 53 Co 157/2023-158, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
495.213 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce požadoval uvedenou částku, která sestává z nároků bolestného ve výši 59.008 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 436.205 Kč, na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů, neboť mu měla vzniknout újma v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 211/2017.
Soud vyšel ze zjištění, že žalobce převzal dne 6. 6. 2018 na příslušné poště jemu adresovanou písemnost, jejíž odesílatelem byl Okresní soud v Bruntále, přičemž za adresáta soud chybně označil žalobce, ačkoliv jím měl být žalobcův syn, V. L., který však neměl na adrese žalobce trvalý ani přechodný pobyt. Po přečtení trestního rozsudku v řečené věci žalobce utrpěl nervový otřes, na který navázala mozková příhoda, pročež jej jeho manželka odvezla do nemocnice v XY, odkud následoval zajištěný převoz do nemocnice v XY, kde byl hospitalizován na JIP neurologického oddělení.
Okresní soud poté uzavřel, že je v předmětné věci dána existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v chybném zaslání písemnosti Okresním soudem v Bruntále. Nedovodil však další dvě nutné podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle výše citovaného zákona, tedy existenci škody a příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody, neboť žalobci z rozsudku muselo být na první pohled zřejmé, že není určen jeho osobě, a za nepochopení textu v identifikaci osoby a následku, který u žalobce nastal, žalovaná odpovědnost nést nemůže.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 53 Co 157/2023-153, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. 53 Co 157/2023-158, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Uvedl, že nemá co vytknout úvaze obvodního soudu, který přiléhavě rozebral, proč příčinnou souvislost v předmětné při neshledal. Dále zdůraznil, že zmíněnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou, která ostatně také nebyla dána. Neztotožnil se poté ani s názorem žalobce, že by snad prvostupňové řízení mělo být vadné či rozhodnutí nepřezkoumatelné.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, případně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Dovolatel se prvně táže, zda neprovedení navržených důkazů, jakož i nevypořádání se s námitkami účastníka řízení, má za následek vadu řízení, protiústavnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dále pokládá otázku, zda lze vyslovit neexistenci příčinné souvislosti bez řádného znaleckého zkoumání. V daném směru rovněž vyzdvihuje zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, která se musí uplatnit i při posuzování příčinné souvislosti. Domnívá se, že by požadavek na „stoprocentní“ prokázání kauzálního nexu měl být judikaturou přehodnocen ve prospěch poškozených, jež jsou v postavení slabší strany. Na základě uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
4. K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle účinné procesní úpravy přísluší dovolacímu soudu zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020, ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3465/2019, či ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění), jež nemohou založit přípustnost dovolání. Rovněž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.
10. Brojí-li tedy žalobce námitkami tvořícími dominantní obsah dovolání vůči závěrům znaleckého posudku MUDr. Hrnčíře, eventuálně nesouhlasí-li se způsobem vypořádání se s předloženými znaleckými posudky, a naznačuje-li snad, že soud kategoricky vyslovil závěr o neexistenci příčinné souvislosti, aniž by věc řádně znalecky prozkoumal, jsou jeho argumenty veskrze rozporováním způsobu hodnocení důkazů a přijatých skutkových zjištění. Dovolatel opomíjí, že ty v dovolacím řízení zpochybňovat nelze, neboť Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné nepřísluší jejich revize (k tomu viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, jakož i v něm citované usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5001/2015, spolu s rozhodnutími v něm jmenovanými). Zákon nepředepisuje (a ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro úsudek o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů – § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 589/2021).
11. Znalecký posudek je potom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 36/2020, i ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 415/2023, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).
12. Jakkoli tedy dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, reálně – poměřováno jím uplatněnými námitkami – svými výtkami zpochybňuje zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod. Z dovolání není ani zřejmá relevantní otázka procesního práva, která by mohla být způsobilá přípustnost dovolání založit, nýbrž v jeho převážné části jde toliko o polemiku se skutkovými konkluzemi soudů nižších stupňů a upozorňování na možná pochybení v předmětném řízení. Za daných okolností je nastolený závěr rovněž zcela souladný s recentní judikaturou Ústavního soudu reprezentovanou zejména jeho nálezem ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 2722/22.
13. Poukazuje-li dále dovolatel, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami či neprovedl některé z důkazů, upozorňuje tím ve skutečnosti na vady řízení, jež rovněž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, či ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3055/2022).
14. K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, dle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020, či usnesení téhož soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3191/2021).
15. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce týkající se přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč. Zde uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobné platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu a řízení dovolací. V daném případě odvolací soud zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, jež je jednou z obligatorních náležitostí pro přiznání posuzované náhrady. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohlo pro žalobce představovat překážku pro uplatnění jeho práv, neboť z obsahu dovolání je patrné, že důvody rozhodnutí odvolacího soudu mu byly zřejmé.
16. Dovolací soud konečně k předestřeným námitkám stran míry prokázání příčinné souvislosti připomíná, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. například dovolatelem uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, či dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo
2943/2021). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). O dané posouzení se však v předmětné při nejedná a dovolatel takové námitky ani neuvádí. Nejde tedy o výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o výsledek hodnocení provedených důkazů; jinými slovy řečeno nejedná se o závěr právní, ale skutkový. Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze ovšem dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru, jak je již nastíněno shora. 17. Brojí-li pak žalobce rovněž proti nákladovým výrokům, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nehledě na absenci jakékoliv dovolací argumentace v tomto směru. 18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu