22 Cdo 1130/2024

22 Cdo 1130/2024-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. B., b) L. B., obou zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovanému Povodí Moravy, s. p., se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, IČO: 70890013, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Kaizlovy sady 434/13, o zaplacení částky 672 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 20/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 15 Co 194/2022-294, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 43 395,44 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Pavla France, advokáta se sídlem v Brně, Údolní 567/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Žalobci se domáhali zaplacení částky 672 900 Kč jako náhrady za omezení vlastnického práva spočívajícího v umístění vodního díla (vodní nádrže XY) na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), v rovnodílném (podílovém) vlastnictví žalobců, a dále částky 25 652 Kč coby náhrady škody ve smyslu § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (dále „o. z.“).

2. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 43 C 20/2020-168, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali na žalovaném zaplacení částky 672 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 672 900 Kč od 16. 10. 2019 do zaplacení a částky 25 652 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 652 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení (výrok I), a žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 672 900 Kč posoudil jako nárok na náhradu za zákonné věcné břemeno spočívající ve strpění vodního díla umístěného v korytě vodního toku vybudovaného před 1. 1. 2002 podle ustanovení § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) - (dále „vodní zákon“). Reflektoval dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), v níž Nejvyšší soud dovodil vztah speciality [§ 50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a vodního zákona) obou ustanovení zakládajících existenci zákonného věcného břemene, přičemž na základě pravidla lex generalis non derogat legi priori speciali se zařazení obecného ustanovení § 59a do vodního zákona nikterak nedotklo speciálního ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona, a proto tříletá promlčecí lhůta (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k 1. 1. 2002) k uplatnění nároku podle ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona začala běžet dnem účinnosti vodního zákona (1. 1. 2002), a uplynula tudíž k 1. 1. 2005. S ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení, kterou prvoinstanční soud neshledal rozpornou s dobrými mravy, tak uzavřel, že nárok žalobců byl již ke dni zahájení řízení promlčen, a proto žalobu na zaplacení požadované částky zamítl.

4. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 15 Co 194/2022-294, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, týkající se výrokem I rozsudku odvolacího soudu specifikovaného příslušenství, zrušil a řízení zastavil (výrok I), v části výroku I ohledně částky 25 652 Kč s příslušenstvím konkretizovaným výrokem II rozsudku odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a v části výroku I co do částky 672 900 Kč a části požadovaného příslušenství z částky 672 900 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně částku 672 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 600 386,04 Kč od 16.

10. 2019 do zaplacení, z částky 44 245,44 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a z částky 28.267,92 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení (výrok III). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaného nahradit žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, k rukám jejich zástupce poměrnou část nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 269 072,83 Kč (výrok IV).

5. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - přiznal žalobcům nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a v něm formulovaný právní názor, že ve vztahu mezi ustanoveními § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona se uplatní zásada posteriority a komplementarity, přičemž náhrada poskytovaná dle uvedených ustanovení nemusí být poskytována výhradně jednorázově.

Konstatoval, že žalobci měli dlouhodobě zájem o směnu pozemků v jejich vlastnictví dotčených stavbou vodní nádrže XY a s žalovaným v tomto směru jednali. Smluvní jednání mezi žalobci a žalovaným probíhala již ke dni 6. 11. 2014 a neúspěšně skončila ke dni 7. 6. 2018, kdy žalobcům bylo doručeno oznámení žalovaného, že připravovanou smlouvu o směně pozemků neuzavře. Odvolací soud proto dovodil, že promlčecí lhůta začala běžet od ukončení jednání o uzavření směnné smlouvy, tedy od 8. 6. 2018. Uvedl rovněž, že přísluší-li žalobcům náhrada za celé období, v němž byli nuceni strpět vodní dílo na předmětných pozemcích, pak promlčecí lhůta „začala běžet postupně po dnech od 29.

1. 2017“. Dospěl tudíž k závěru, že k podání žaloby dne 27. 1. 2020 došlo před uplynutím obecné tříleté promlčecí lhůty. Dále shledal, že s ohledem na charakter vodního díla, omezení vlastnického práva žalobců a dobu trvání tohoto omezení by náhrada neměla být poskytnuta jednorázově, ale naopak by mohla být do budoucna stanovena v podobě opakující se renty. Jelikož do minulosti nelze rentu stanovovat, přistoupil odvolací soud k určení výše náhrady za jednotlivé dny, kdy omezení vlastnického práva žalobců trvalo, respektive za žalobou vymezené období od 27.

1. 2017 do 26. 1. 2020, a to dle své úvahy ve smyslu ustanovení § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“).

6. Proti výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud ve snaze o reflexi nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, formuloval závěry o opakující se náhradě za omezení vlastnického práva podle vodního zákona, jimiž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (reprezentované např. usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16). Dále se domnívá, že odvolací soud posoudil charakter náhrady dle § 59a vodního zákona v rozporu s výše označeným nálezem sp. zn. IV. ÚS 362/22, uzavřel-li bez řádného odůvodnění, že náhrada dle ustanovení § 59a vodního zákona má být opakovaná. Zdůraznil, že odvolací soud žalobcům přiznal opakovanou náhradu, aniž by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, posoudil veškeré individuální okolnosti případu. Podle mínění žalovaného mezi délkou (intenzitou) omezení vlastnického práva a formou náhrady nepanuje automatická příčinná souvislost. Podotýká též, že míra omezení vlastnického práva je po celou dobu životnosti předmětného vodního díla totožná, pročež tuto okolnost lze zohlednit ve výši jednorázové náhrady, nikoli v úvaze o charakteru náhrady. Současně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání rovněž v existenci otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky týkající se promlčení případné opakované náhrady podle ustanovení § 59a vodního zákona. Vyjadřuje přesvědčení, že nárok na náhradu dle ustanovení § 59a vodního zákona měl být u soudu uplatněn nejpozději 2. 1. 2019, neboť i případný nárok na opakovaně poskytovanou náhradu vzniká v okamžiku kumulativního splnění dvou podmínek – omezení vlastnického práva v důsledku existence vodního díla a nabytí účinnosti ustanovení § 59a vodního zákona, a tudíž právě od tohoto okamžiku se odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty. Upozorňuje také, že v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení § 647 o. z., jelikož jednání o určité podobě náhrady za pozemky dotčené vodním dílem probíhala mezi žalobci a žalovaným nejméně od roku 2007. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobci se k dovolání žalovaného vyjádřili nesouhlasně. Zdůraznili, že argumentace žalovaného stran formy náhrady dle ustanovení § 59a vodního zákona vychází z dosavadní rozhodovací praxe, jež však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, překonána. Konkluze odvolacího soudu o charakteru náhrady i o její výši označili za náležitě odůvodněné. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným pak považují za nedůvodnou s ohledem na ustanovení § 647 o. z., respektive pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl.

8. Žalovaný k vyjádření žalobců učinil dupliku, v níž za účelem prokázání nadhodnocení výše náhrady požadované žalobci odkázal na specifikované pachtovní smlouvy.

9. Na dupliku žalovaného reagovali žalobci vyjádřením, v němž vyzdvihli, že v rámci dovolání nelze v souladu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnit nové skutečnosti a důkazy.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolání žalovaného není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné.

13. Podle ustanovení § 59a vodního zákona vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.

14. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Ke konstrukci náhrady za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž je umístěno vodní dílo:

15. Z ustanovení § 59a vodního zákona vyplývá, že nárok na zaplacení kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku vyplývá přímo ze zákona, jenž zakládá existenci tzv. zákonného věcného břemene. Úkolem soudu proto je posoudit, zda vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla má na tuto náhradu nárok z pohledu splnění všech podmínek pro vznik nároku ve smyslu vodního zákona (tedy že se jedná o vodní dílo vzniklé před 1. 1. 2002 a že mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem zatíženého pozemku v zákonem předpokládané době nedošlo k dohodě o výši kompenzace) a následně stanovit výši této náhrady.

16. Konstrukcí náhrady za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž je umístěno vodní dílo, se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22. Ústavní soud zde relativizoval jednorázový charakter náhrady podle ustanovení § 59a vodního zákona [jakož i podle ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona] s tím, že vodní zákon v tomto ustanovení jednorázový způsob náhrady neupravuje. Z citovaného nálezu se podává, že je třeba v každém jednotlivém případě náležitě odůvodnit, zda je v konkrétní věci namístě poskytnout náhradu dle ustanovení § 59a vodního zákona [popřípadě dle ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona] jednorázově, nebo v podobě renty, přičemž opakující se plnění je v řadě situací praktické a smysluplné, neboť umožňuje zohlednit dobu trvání omezení vlastnického práva a je způsobilé reagovat i na budoucí změnu poměrů (např. zánik vodního díla, vývoj kupní síly peněz).

17. Se shora uvedenými konkluzemi se dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu míjí, neboť odvolací soud nesprávně zaměnil tezi Ústavního soudu o možnosti (potencionalitě) žádat náhradu za omezení vlastnického práva dle § 59a vodního zákona formou opakujícího se plnění s apelem na žalující vlastníky vodním dílem dotčených pozemků uplatňovat takové opakující se plnění vždy, tedy i zpětně. Nelze přitom přehlédnout, že opakující se plnění by mělo být stanoveno podle konkluzí vyplývajících ze shora označeného nálezu Ústavního soudu pro futuro [viz bod 18 odůvodnění nálezu: „Opakující se plnění je v řadě situací praktické a smysluplné, neboť umožňuje zohlednit dobu trvání omezení vlastnického práva a je způsobilé reagovat i na budoucí změnu poměrů (např. zánik vodního díla, vývoj kupní síly peněz)“]. Určení náhrady za omezení vlastnického práva dle § 59a vodního zákona zpětně - jakkoliv bylo v žalobě nesprávně právně identifikováno jako náhrada za bezdůvodné obohacení, kterou bezpochyby není, neboť právní důvod užívání (zatopených) pozemků žalobců žalovaným je založen s účinností od 1. 1. 2014 přímo zákonem (legální věcné břemeno) - ovšem vyloučeno není. Vznik nároku se totiž nově pojil s datem účinnosti novely vodního zákona provedené zákonem č. 303/2013 Sb. (ke dni 1. 1. 2014) za splnění objektivně nezpochybnitelné podmínky, že vodní dílo (zde nádrž XY) bylo vybudováno před 1. 1. 2002. V přítomné právní věci umožnily zcela specifické skutkové okolnosti případu (přiznání nároku zpětně nijak nekolidovalo s během tříleté promlčecí doby, jejíž počátek nebyl svázán, se dnem následujícím po uplynutí lhůty 24 měsíců, jdoucí od nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., ale až s oznámením žalovaného, že k mimosoudní dohodě o náhradě za omezení vlastnického práva žalobců nedojde).

18. Odvolacímu soudu lze v nyní posuzované věci vytknout, že - zjevně motivován nesprávným pochopením závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22 - žalobce vedl ke změně žaloby na základě poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Žalobci poskytnutému poučení vyhověli tak, že při zachovaném vylíčení skutkových okolností věci a výši požadovaného plnění vymezili se zřetelem na okamžik podání žaloby období, za nějž náhradu za omezení vlastnického práva nárokují, náhradu rozpočetli jako opakující se plnění po dnech a podle výměry vodním dílem zasažených pozemků určili i výši náhrady za metr čtvereční. Vzdor právě uvedenému, žalobci uplatnili náhradu ve smyslu § 59a vodního zákona jednorázovou částkou, jejíž celkovou výši - v okamžiku podání žaloby splatnou - vyčíslili (náhrada určená formou renty – opakujícího se plnění – by byla splatná v dohodnutém, popřípadě soudem určeném, okamžiku v budoucnu). Reagovali-li žalobci na poučení odvolacím soudem výše uvedeným způsobem, pak objasnili toliko mechanismus výpočtu celkově nárokované náhrady, jenž nelze s požadavkem na opakující se plnění zaměňovat; ostatně odvolací soud žalobcům dovoláním dotčeným výrokem rozsudku náhradu v jednorázové podobě přiznal. Odvolací soud sice procesně pochybil, poskytl-li žalobcům poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. (takového poučení nebylo třeba), nicméně nejde o vadu, jež by měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé (§ 242 odst. 3, věta druhá in fine o. s. ř.), což by platilo i tehdy, pokud by ji dovolací soud podrobil přezkumu, bylo-li by dovolání žalovaného přípustné.

19. Za daného stavu pak bylo v dovolacím řízení nadbytečné zabývat se tím, zda v poměrech projednávané věci by z hlediska charakteru předmětného vodního díla, míry omezení vlastnického práva žalobců, doby trvání omezení vlastnického práva či existence skutečností, jež by svědčily o spekulativních úmyslech žalobců ve vztahu k požadované náhradě, měla žalobcům příslušet náhrada ve formě opakujícího se plnění či nikoliv. Dovolání žalovaného pro řešení otázky formy náhrady za omezení vlastnického práva žalobců přípustné není, neboť přiznanou náhradu nelze považovat za opakující se plnění, ale za náhradu jednorázovou. Pokud by byla náhrada požadována ve formě opakujícího se plnění pro futuro, jak ve shora označeném nálezu připouští Ústavní soud, pak by výše připomenuté aspekty, mající podstatný vliv na omezení vlastnického práva žalobců, byly jistě způsobilé vyjádřit, zda v individuálních skutkových poměrech věci bude adekvátní náhrada v podobě jednorázového, či opakujícího se plnění.

20. Poukazuje-li dovolatel na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (reprezentované zejména usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16) dovozující jednorázový způsob náhrady za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž je umístěno vodní dílo, pak přehlíží, že náhled na tuto náhradu jako na výhradně jednorázovou (nedohodnou-li se vlastník vodního díla a vlastník daného pozemku jinak) byl korigován výše zmíněným nálezem Ústavního soudu.

Určité usměrnění judikatury při výkladu § 59a vodního zákona v nálezu Ústavního soudu ovšem nespočívá v tom, že by byl opuštěn koncept jednorázové náhrady, ale došlo k připuštění rovnocenné formy náhrady v podobě opakujícího se plnění do budoucna v případech, kdy poskytnutí náhrady ve formě opakujícího se plnění je praktické a smysluplné. Nadto se jeví vhodným připomenout, akcentuje-li dovolatel konkluze vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, že podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou závazné pro všechny orgány a osoby především nálezy Ústavního soudu, nikoliv již jeho usnesení.

Ta nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§ 23 a 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a contrario) a nejsou zpravidla považována ani za obecně precedenčně významná (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/15).

K určení výše náhrady dle ustanovení § 59a vodního zákona:

21. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že náhrada za omezení vlastnického práva dle ustanovení § 59a vodního zákona má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, nebo dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Judikatura Nejvyššího soudu v těchto případech, vychází-li z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020). Uvedené závěry rozhodovací praxe pak zopakoval dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020.

22. Závěry odvolacího soudu stran výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobců dle § 59a vodního zákona nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Za základ pro stanovení výše náhrady vzal odvolací soud částku vycházející z průměrné hodnoty nájemného vodních ploch využívaných k různým účelům. Jestliže žalovaný netvrdil, že nájemní smlouvy, ze kterých odvolací soud vycházel, nebyly uzavírány na pozemky srovnatelné s předmětnými pozemky, nejeví se nepatřičným, pokud odvolací soud další shora uvedená kritéria – intenzitu restrikce a délku jejího trvání – do své úvahy o výši náhrady výslovně nezahrnul; další podstatné okolnosti mající vliv na výši náhrady nebyly zjištěny. Ničeho nelze vytknout ani postupu odvolacího soudu, který věnoval náležitou pozornost výtce žalovaného, dle níž je třeba se zabývat výší nájemného vztahujícího se k pozemkům v zátopě (a nikoli k pozemkům tvořícím zázemí k plavbě). Nepřiměřený v tomto směru není názor odvolacího soudu, že je třeba zohlednit nájemní smlouvy uzavřené mimo právní režim nakládání s vodami podle vodního zákona, je-li vodní nádrž XY rekreační vodní plochou.

23. K námitce dovolatele, že odvolací soud neuvedl, z jakého důvodu snížil zjištěnou průměrnou hodnotu nájemného o 15 %, sluší se dodat, že žalobci požadovali náhradu ve výši 50,- Kč za m2/rok a odvolacím soudem dovozená hodnota průměrného nájemného činí 63,40 Kč za m2/rok. Přistoupil-li následně odvolací soud ke snížení zjištěné hodnoty průměrného nájemného o 15 %, tedy o 9,51 Kč, a takto redukovanou částku považoval za spravedlivou výši náhrady dle ustanovení § 59a vodního zákona, je zřejmé, že i po provedené korekci odvolacím soudem určená částka převyšuje žalobci požadovanou (a odvolacím soudem přiznanou) výši náhrady. Případná nesprávnost naznačené úvahy odvolacího soudu tudíž nemůže ovlivnit zbytek rozhodnutí. K promlčení nároku na náhradu dle ustanovení § 59a vodního zákona:

24. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představovaná zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, a dalšími rozhodnutími na něj navazujícími – např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3286/2021, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1609/2021) zastávala právní názor ohledně vztahu obou ustanovení stanovujících nárok na náhradu za umístění a užívání vodního díla – § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona – a sice, že ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona účinné od 1. 1. 2002 je ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému ustanovení § 59a vodního zákona účinnému od 1. 1. 2014. Na základě uvedeného právního názoru ve smyslu dosavadní judikatury Nejvyššího soudu by proto nárok na náhradu uplatněný žalobci a posuzovaný podle ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona [nikoliv podle ustanovení § 59a vodního zákona, neboť se v projednávané věci jedná o vodní dílo umístěné v korytě vodního toku, na které by dopadalo speciální ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona], byl promlčen ke dni 1. 1. 2005.

25. Výše uvedený právní názor zastávaný rozhodovací praxí Nejvyššího soudu byl však překonán již shora zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22. V tomto nálezu Ústavní soud vysvětlil, že ustanovení § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona nejsou ve vztahu speciality a obecnosti, neboť obě upravují stejným způsobem stejný druh právních vztahů [pouze ustanovení § 59a vodního zákona dopadá jak na vodní díla v korytech vodních toků, na něž se výslovně vztahovalo ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona, tak na vodní díla mimo koryta vodních toků]. Proto se mezi nimi uplatní z časového hlediska zásada posteriority, tudíž se v tomto případě použije pravidlo pozdější (§ 59a vodního zákona) na místě pravidla dřívějšího [§ 50 písm. c) vodního zákona], a z hlediska obsahového zásada komplementarity, přičemž ustanovení § 59a doplnilo předchozí úpravu ustanovení § 50 písm. c) o výslovné právo na náhradu. Z uvedeného vyplývá, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva strpěním umístění vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 a jeho užívání upravuje (nově – s účinností od 1. 1. 2014) již pouze ustanovení § 59a vodního zákona.

26. V návaznosti na předestřené je proto nezbytné oproti dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nahlížet jinak také na případné promlčení nároku uplatněného podle ustanovení § 59a vodního zákona, kterýžto názor Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1142/2023. Ustanovení § 59a vodního zákona nabylo účinnosti dne 1. 1. 2014, následovala lhůta 24 měsíců k uzavření dohody mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla o náhradě za užívání pozemku ve smyslu čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., než bylo možné podání žaloby, na jejímž základě by o výši této náhrady rozhodl soud (actio nata). Ohledně povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod pak v obecné rovině platí, že nestanoví-li příslušný zákon jinak, právo na tuto náhradu, coby právo obligační, podléhá promlčení podle obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (srovnej např. dovolatelem citované usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1634/22), a to v subjektivní tříleté promlčecí lhůtě (viz § 629 odst. 1 o. z.).

27. Podle ustanovení § 647 o. z. v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.

28. Ustanovení § 647 o. z. tak zakotvuje pro případy uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka jednak odsunutí počátku promlčecí lhůty, jenž by jinak spadal do doby mezi uzavřením dohody o mimosoudním jednání a odmítnutím dalšího jednání některou ze stran, jednak stavení promlčecí lhůty, která před uzavřením dohody o mimosoudním jednání již započala plynout. Pojem dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka ve smyslu ustanovení § 647 o. z. je třeba vykládat velmi široce; bude se tudíž jednat o jakýkoli projev shodné vůle mezi věřitelem a dlužníkem, že mezi sebou povedou jednání o předmětném právu nebo okolnostech jej zakládajících.

Dikce ustanovení § 647 o. z. může být naplněna i faktickým jednáním, ze kterého se bude podávat vůle stran mimosoudně jednat o právu nebo relevantní okolnosti, neboť v takovém případě lze dovodit, že tak činí na základě přinejmenším konkludentně uzavřené dohody o tomto jednání. Odmítnutí věřitele nebo dlužníka pokračovat v mimosoudním jednání lze vykonat jednostranným projevem, kterým musí strana jednoznačně dát najevo vůli k ukončení mimosoudního jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013, a BRIM, L. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2127-2131).

29. Odvolací soud v poměrech přítomné právní věci dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok žalobců na náhradu dle § 59a vodního zákona není promlčen, neboť žalobci jej uplatnili v běžící obecné promlčecí lhůtě tří let. V dané procesní situaci, kdy dovolatel nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že uplatněné právo podléhá režimu promlčení v subjektivní tříleté promlčecí lhůtě (§ 629 odst. 1 o. z.), odvolací soud přiléhavě dovodil, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu dle ustanovení § 59a vodního zákona počala běžet dne 8.

6. 2018, jestliže vyšel ze skutkových zjištění, že žalobci žádali žalovaného o majetkoprávní vypořádání předmětných pozemků již dopisem ze dne 15. 5. 2002, žalovaný opakovaně deklaroval, že si je vědom svých závazků k vypořádání nároků žalobců, a ke dni 6. 11. 2014 mezi žalobci a žalovaným probíhala smluvní jednání o směně pozemků ve vlastnictví žalobců dotčených stavbou vodní nádrže XY, jež byla ukončena v okamžiku, kdy žalobcům bylo doručeno oznámení žalovaného, že směna pozemků není možná a věc bude řešena formou náhrady za umístění vodního díla dle ustanovení § 59a vodního zákona.

Uplatnili-li žalobci právo na náhradu za omezení vlastnického práva u soudu dne 27. 1. 2020, pak toto právo s ohledem na počátek běhu tříleté promlčecí lhůty od 8. 6. 2018 bylo možné žalobcům v rozsahu celé žalobou uplatněné částky soudem přiznat. Jelikož plnění, jež bylo žalobcům na náhradu za omezení vlastnického práva odvolacím soudem přiznáno, nelze považovat za opakující se plnění, ale za náhradu jednorázovou (viz výklad vyplývající z bodů 17. až 19. odůvodnění tohoto usnesení), nemůže být dovolání žalovaného přípustné ani pro řešení právní otázky (byť by byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešená), zda v režimu § 59a vodního zákona, souvisejícího přechodného ustanovení článku LV zákona č. 303/2013 Sb. a v intencích konkluzí podávajících se z usnesení Ústavního soudu ze dne 6.

9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, došlo k promlčení případné opakované náhrady.

30. Výtkou, že v projednávané věci nedochází k opakovanému počátku běhu promlčecí lhůty po dnech, v nichž omezení vlastnického práva existencí vodního díla trvá, pak žalovaný napadá toliko podpůrnou – byť poněkud nešťastně formulovanou – úvahu odvolacího soudu, přičemž i její případná nesprávnost nemůže ovlivnit rozhodnutí jako celek, jelikož v přítomném sporu je podstatné, že mezi žalobci a žalovaným probíhala ke dni 1. 1. 2016 (ke dni, kdy žalobců vzniklo právo uplatnit nárok na stanovení náhrady za omezení vlastnického práva u soudu) a v dalším období jednání o uzavření směnné smlouvy za účelem uspokojení nároku žalobců na náhradu za omezení jejich vlastnického práva předmětným vodním dílem s tím, že k bezvýslednému ukončení těchto smluvních jednání došlo ke dni 7. 6. 2018. Podle závěrů Nejvyššího soudu je přitom dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Předmětná námitka přípustnost dovolání žalovaného založit nemůže. Podstatnou skutečností totiž zůstává, že tříletá promlčecí lhůta z důvodu upraveného v § 647 o. z. od 1. 1. 2016 do 7. 6. 2018 neběžela, respektive běžet vůbec nepočala (viz obsáhlá skutková zjištění o mimosoudním jednání účastníků řízení, jak se podávají z bodů 10 až 20 a 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

31. Přiléhavost rovněž postrádá odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněný pod číslem 47/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jelikož v projednávané věci se - jak již bylo výše uvedeno - s ohledem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, aplikuje ustanovení § 59a vodního zákona účinné od 1. 1. 2014, přičemž právo domáhat se náhrady dle citovaného ustanovení u soudu vzniklo až po dvou letech od jeho účinnosti (viz čl. LV zákona č. 303/2013 Sb.), a tudíž teprve k tomuto okamžiku lze vztahovat úvahy o počátku běhu promlčecí lhůty. Okolnost, že mezi účastníky řízení probíhala jednání o náhradě nejméně od roku 2007, tedy již před 1. 1. 2014, tak není pro počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku dle § 59a vodního zákona rozhodná.

32. Protože žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku IV, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k tomuto výroku. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

33. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

34. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. odst. 3, věty první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaný povinen žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 43 395,44 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k dovolání a vyjádření k duplice žalovaného) při zastupování dvou účastníků řízení ve výši 17 632 Kč za každý z nich – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 300 Kč za každý z nich – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 7 531,44 Kč.

35. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 21. 5. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu