U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce F. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem
v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
16, o zaplacení částky 77.072,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 506/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2008, č. j. 19
Co 1763/2008-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jako
„odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále
též jako „soud prvního stupně“) ze dne 18. června 2008, č. j. 10 C 506/2007-67,
jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení
částky 77.072,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky,
Okresního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. ČTS:
ORCB-1728/TČ-HK-2003, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tr. zák.),
spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák. V doručeném písemném vyhotovení usnesení policejního
orgánu byl žalobce poučen o tom, že proti usnesení je přípustná stížnost, jíž
lze podat u příslušného policejního orgánu do tří dnů od doručení usnesení. O
obžalobě, podané pro uvedený skutek státním zástupcem dne 21. 10. 2004, rozhodl
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č. j. 5 T
161/2004-2945, tak, že žalobce obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu
zprostil, s odůvodněním, že žalovaný skutek není trestným činem. Jelikož šlo o
případ nutné obhajoby (podle § 36 odst. 3 trestního řádu) a žalobce si po
zahájení trestního stíhání obhájce nezvolil, byl mu usnesením Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 29 Nt 765/2003, ustanoven
obhájcem advokát JUDr. Pavel Klimeš. Jeho ustanovení bylo Okresním soudem v
Českých Budějovicích zrušeno dne 26. 1. 2004, po té, co si žalobce (obviněný)
zvolil obhájcem JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých
Budějovicích (na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb a plné moci ze
dne 7. 1. 2004), kterému následně za poskytnuté právní služby zaplatil částku
128.869,- Kč. Dále vzal soud za prokázané, že dopisem ze dne 19. 4. 2007
žalobce uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody
spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu v částce 77.072,- Kč.
Žalobcově žádosti o náhradu škody Ministerstvo spravedlnosti nevyhovělo.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil, že jde o nárok na náhradu škody
způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením,
tedy o nárok z nezákonného rozhodnutí, jímž je v posuzované věci usnesení o
zahájení trestního stíhání. Konstatoval, že nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutí lze podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. přiznat pouze
tehdy, podal-li poškozený (v zákonem stanovených lhůtách) proti rozhodnutí
opravný prostředek, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Žalobce však
proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost - řádný oprávněný
prostředek, který mu byl k dispozici a o němž byl řádně poučen - nepodal. Na
jeho straně soud neshledal ani okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které by
pro účely náhrady škody nebylo podání opravného prostředku nutno vyžadovat.
Důvodem k takovému postupu nemůže být podle názoru soudu ani tvrzení žalobce,
že se v trestním řízení řídil radou ustanoveného obhájce (advokáta). Současně
odvolací soud vysvětlil, že v posuzované věci nejde o případ vzniku škody z
nesprávného úřadního postupu podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že nevyužil
opravného prostředku, který mu byl k dispozici. Tvrdil, že stížnost proti
usnesení o zahájení trestního stíhání takovým opravným prostředkem, který má na
mysli § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., není; poukázal přitom na závěry
přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1548/2006. Setrval v přesvědčení, že i kdyby měl proti usnesení o zahájení
trestního stíhání podat stížnost, jsou na jeho straně dány důvody zvláštního
zřetele hodné ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., pro které lze od
požadavku vyčerpání opravných prostředků upustit. Namítal, že soud měl zkoumat
i otázku náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu státního
zástupce, jehož povinností (ve smyslu § 174 tr. ř.) je dozírat nad zachováváním
zákonnosti v přípravném řízení. Vyslovil názor, že pokud by státní zástupce
tuto povinnost řádně plnil, nemohlo k trestnímu stíhání žalobce dojít. Navrhl,
aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a v lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že
odpovědnost státu za škodu není dána proto, že žalobce nepodal stížnost proti
usnesení o zahájení trestního stíhání, a že nejde ani o případ zvláštního
zřetele hodný, kdy podání opravného prostředku proti rozhodnutí není třeba
vyžadovat (§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1992 Sb.). Odvolací soud přitom vychází z
názoru, že odpovědnost za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního
stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je odpovědností za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. S
těmito závěry dovolatel nesouhlasí.
Otázka, zda odpovědnost státu za škodu je dána v případě, kdy obviněný nepodal
stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, byla v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu vyřešena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2010 (jímž byla odstraněna
nejednotnost v posuzování uvedené otázky, jež se projevila odlišným názorem
ojediněle vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28
Cdo 1548/2006). Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „nejde-li o
případ zvláštního zřetele hodný, soud přizná obviněnému, který byl v trestním
řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno,
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. jen
tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.“. Tento
názor je založen na úvaze, že „je věcí každého účastníka řízení, aby nejprve
využil prostředky, které mu procesní předpis dává, aby odvrátil účinky
nepříznivého rozhodnutí, a jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoliv mu v
tom nebránily žádné závažné důvody“. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud
přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 23. 9.
2010, sp. zn. 25 Cdo 1184/2009, nebo usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25
Cdo 2678/2009, nebo rozsudek ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3240/2010;
všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu). Přitom
ani Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi neshledává podmínku podání
stížnosti podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za protiústavní (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2564/08).
Případy zvláštního zřetele hodné, kdy lze podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb. od podmínky vyčerpání opravných prostředků upustit, právní předpis blíže
nedefinuje ani neposkytuje vodítko, v čem mohou být spatřovány. Ponechává tedy
na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil, zda na
straně účastníka byly objektivně dány takové okolnosti, pro které na něm pro
účely odpovědnosti státu za škodu netřeba podání opravného prostředku
vyžadovat. Půjde zejména o případy, kdy nepříznivá situace na straně
poškozeného, spočívající například v nepříznivé finanční situaci, špatném
zdravotním stavu apod., mu znemožnila podat opravný prostředek a kdy by zároveň
vyloučení možnosti (právě a jen z tohoto důvodu) uplatnit nárok na náhradu
škody způsobené pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno,
představovalo vůči poškozenému přílišnou tvrdost (srov. Vojtek, P. Odpovědnost
za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2007, 69 s.). V daném případě se i touto otázkou odvolací soud podrobně
zabýval a dovodil, že nepodání opravného prostředku pouze z důvodu, že se
žalobce řídil radou ustanoveného obhájce, důvodem zvláštního zřetele hodným ve
shora uvedeném smyslu není. O nesprávné právní posouzení věci se tedy ani v
tomto případě nejedná, neboť i tuto otázku soud posoudil podle správné právní
normy a nedopustil se pochybení ani při jejím výkladu a aplikaci na zjištěný
skutkový stav. Nejde zde o otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem
pro soudní praxi, již proto, že její řešení tkví vždy v posouzení jedinečných
skutkových okolností, které jsou v každé věci individuální. Přesvědčení
žalobce (případně jeho tehdejšího obhájce), že by podání opravného prostředku
bylo bezvýsledné, samo o sobě jeho případ zvláštního zřetele hodným nečiní.
Nelze přehlédnout, že úspěšností podaného opravného prostředku přiznání náhrady
škody podmíněno není. Při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon
podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez
ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto. Ostatně, pokud by stížnost žalobce
proti usnesení o vznesení obvinění byla úspěšná, náklady obhajoby, jejichž
náhrady se domáhá, by žalobci ani nevznikly, nebo by nevznikly v takové výši
(viz shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3489/2007, nebo usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2678/2009).
Namítal-li žalobce, že se soudy nižších stupňů měly zabývat i otázkou vzniku
škody v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu státního zástupce v
trestním řízení podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., pak je třeba uvést, že již v
rozsudku ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 (uveřejněném v časopise
Soudní judikatura, sešit 1, ročník 2000, pod č. 5), Nejvyšší soud vyslovil
názor, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu
nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí,
hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za
následek nesprávné rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila též v
názoru, že případná pochybení a nedostatky spočívající v tom, že v řízení
předcházejícím rozhodnutí si orgán činný v trestním řízení neopatřil dostatek
skutkových podkladů pro rozhodnutí nebo že nesprávně hodnotil důkazy,
nepředstavují nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb. (srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck – dále jen „Soubor“, pod C 2823, usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn.
25 Cdo 3029/2005, uveřejněné v Souboru pod C 4477, případně usnesení ze dne 18.
1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 295/2005; z poslední doby obdobně též usnesení ze dne
19. 2. 2009 sp. zn. 25 Cdo 4462/2007, nebo usnesení ze dne 13. 7. 2010 sp. zn.
25 Cdo 1982/2008). Přitom již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem, judikatura dovodila, že i v případě nároku na náhradu škody
způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným
odsouzením, jde o odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím,
nikoliv nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 35/1991).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc právně posoudil v souladu s
konstantní a nerozpornou judikaturou, kterou Nejvyšší soud neopouští ani v nyní
souzené věci. Nejde tedy o rozhodnutí, která má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.) a dovolání
proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu