28 Cdo 843/2025-340
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kramperou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované J. S., zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o 238.833 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 147/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. srpna 2024, č. j. 64 Co 299/2024-276, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. srpna 2024, č. j. 64 Co 299/2024-276, se ve výrocích I, III, IV a V ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) i státu (výroky IV a V). Z většiny tak vyhověl žádání žalobce, jenž se jakožto spoluvlastník pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba – řadový dům č. p. XY, v k. ú. XY, obci XY, po žalované (druhé spoluvlastnici, oba s podílem o velikosti ?) domáhal vydání bezdůvodného obohacení získaného nadužíváním jejího spoluvlastnického podílu. V předmětném domě se nachází nebytový prostor a dva byty o dispozicích 1+1 a 3+1 užívané v žalovaném období od 1.
7. 2019 do 30. 6. 2021 výlučně žalovanou i skrze pronájem třetím osobám. Okresní soud konstatoval, že v řízení nebyla prokázána žalovanou tvrzená dohoda spoluvlastníků, na jejímž základě by byla oprávněna užívat dotčenou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, pročež je povinna vydat žalobci to, oč se bezdůvodně obohatila užíváním společné věci bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Výši získaného bezdůvodného obohacení určil okresní soud na základě znaleckého posudku Ing.
Rödlové stanovícího v místě a čase obvyklé nájemné, poníživ je o jednu polovinu s ohledem na velikost spoluvlastnických podílů. V příslušné části tak žalobě vyhověl, ve zbytku ji pro nedůvodnost zamítl.1.
2. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
3. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
4. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání v rozsahu, jímž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku II není přípustným.
7. Předně je dovolání žalované třeba považovat za dílem subjektivně nepřípustné, napadá-li jím rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku II, jímž krajský soud zamítl žalobu do 84.093 Kč s příslušenstvím. Zmíněným žalované nevznikla žádná procesní újma, kterou by Nejvyšší soud mohl napravit změnou, případně zrušením naříkaného rozhodnutí, pročež muselo být dovolání v této části podle § 243c odst. 3, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4545/2018, či jeho rozsudek ze dne 5. 4. 2017, č. j. 28 Cdo 2445/2016).
8. Ke klíčovým otázkám aktuální kauzy sluší se zprvu připomenout, že judikatura Nejvyššího soudu v případě nadužívání spoluvlastnického podílu rozlišuje mezi nároky (z užívání) vyloučeného spoluvlastníka v případě nadužívání věci bez právního důvodu (ty odpovídají právu na vydání bezdůvodného obohacení) a nároky spoluvlastníka za situace, v níž je v užívání společné věci omezen dohodou spoluvlastníků, respektive jiným právem aprobovaným titulem (rozhodnutím soudu, většinovým rozhodnutím spoluvlastníků).
Naznačené vysvětlil Nejvyšší soud zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, publikovaném pod č. 17/2013 Sb. rozh. obč. Z něj se podává, že je-li spoluvlastník z užívání společné věci vyloučen rozhodnutím spoluvlastníků (dohodou či většinovým rozhodnutím) nebo soudu, jde o omezení práva dovolené zákonem (dříve dle § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, dnes podle § 1128 o.
z.), za něž z užívání zcela, popřípadě z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě totiž neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 2991 a násl. o. z. na tento případ nedopadá. Odlišnou je situace, užívá-li spoluvlastník věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu.
Takto dosažený majetkový prospěch považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu (k tomu viz především shora citovaný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 503/2011, dále též jen „R 17/2013“, a z na něj navazující judikatury například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3762/2011, či ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2790/2019).1.
2. Ze zmiňovaného rozhodnutí (R 17/2013) plyne ovšem i opačný závěr a sice, pokud spoluvlastník neužívá společnou věc v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, aniž by mu v tom kterýkoliv ze spoluvlastníků bránil a zároveň druhý spoluvlastník nenadužívá svůj spoluvlastnický podíl, nebo pokud spoluvlastník se svým omezením vysloví souhlas a zároveň souhlasí s užíváním společné věci jiným spoluvlastníkem bez náhrady, nárok na kompenzaci za neužívání mu nevzniká (k tomu dále kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015 – jmenovaný též dovolatelkou, a ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008).
3. Vzhledem k určujícím otázkám posuzovaným odvolacím soudem a k předestřené argumentaci dovolatelky jeví se potřebným zabývat se na začátek problematikou existence dohody spoluvlastníků o užívání věci. Z judikatury se podává, že dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (v režimu nyní účinného občanského zákoníku pak o správě společné věci; srov. § 1128 o. z.) je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká- li se nemovité věci. Může být uzavřena také ústně nebo konkludentně.
Podíloví spoluvlastníci ji mohou sjednat na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možné důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, respektive o její správě (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007). Byť není stanoven explicitní výčet situací, jež lze za podstatnou změnu poměrů označit, Nejvyšší soud judikuje, že jsou jimi nové v době uzavírání dohody neexistující skutečnosti, pro něž původní dohoda nemůže obstát (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, z něhož se rovněž podává použitelnost dřívější judikatury v režimu o. z., dále též materiál: Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8.
3. 1973, Cpj 8/72, publikovaný pod č. 54/1973 Sb. rozh. obč.). Judikatura současně dovodila, že podstatnou změnou poměrů sama o sobě bez dalšího není změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 – citovaný též dovolatelkou).
4. V nyní projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že hospodaření se společnou věcí, respektive její správa, bylo determinováno konkludentní dohodou spoluvlastníků uzavřenou mezi právními předchůdkyněmi účastníků nynějšího sporu, což nebylo ani v dovolacím řízení zpochybňováno. Dohoda pak dle úsudku krajského soudu trvala až do podstatné změny poměrů, již spatřoval v souhrnu okolností završených výzvou žalobce ze dne 19. 3. 2019, v níž artikuloval svou vůli podílet se na správě společné věci (nejpozději tedy do zmíněného data).
Vzdor mínění žalované tedy svůj názor nezaložil toliko na změně v okruhu spoluvlastníků, pročež se jeho závěr nepříčí ani shora jmenovanému a dovolatelkou poukazovanému rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4455/2008. Rekapitulované konkluze odvolacího soudu o nastalé změně poměrů lze, i vzhledem k omezené možnosti jejich přezkumu Nejvyšším soudem na případy zjevné nepřiměřenosti (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 299/2016), s odkazem na další okolnosti zjevné ze spisu (původní dohoda byla uzavřena mezi rodinnými příslušníky s osobou žijící v emigraci, jež se na užívání rodinného majetku mohla jen stěží podílet), shledat přiměřenými zjištěným individuálním okolnostem, jakož i odpovídajícími konkrétní judikatuře.
1.
2. Obstojí-li závěr krajského soudu, že nejpozději od 19. 3.
2019 žalované nesvědčilo oprávnění plynoucí z dohody dřívějších spoluvlastníků, lze přitakat i jeho navazujícím konkluzím o užívání společné věci (respektive její části) žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v rozhodném období bez právního důvodu (viz shora připomenuté teze zachycené zejména v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 503/2011). Řečené se bezpochyby uplatní ve vztahu k bytu 3+1. Obdobně lze uvažovat i o užívání nebytového prostoru pro dobu následující po změně nájemní smlouvy v květnu 2020 bez patřičného oprávnění (existence dohody spoluvlastníků, viz výše), pokud soudy dospějí ke konkluzi, že v tomto období již původní nájemní smlouva zanikla, a věc byla užívána bez právního důvodu.
Nastíněné právní posouzení odvolacím soudem současně nelze v tomto rozsahu považovat za rozporné ani s dovolatelkou namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, jenž obsahově na citované rozhodnutí R 17/2013 navazuje. V intencích zmíněného rozsudku je rovněž předpokladem nároku na podíl na faktickém výtěžku souhlasné ujednání spoluvlastníků, které v projednávaném sporu v žalovaném období ve vztahu k vymezené části společné věci absentovalo, pročež na právech omezenému spoluvlastníku vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení (srovnej dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3709/2017, ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3259/2017, a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1645/2016). Právní posouzení odvolacího soudu je tedy potud zjevně konformní s ustálenou rozhodovací praxí. 3. Kvitovat ovšem již nelze právní náhled odvolacího soudu týkající se kompenzace za užívání bytu 1+1 v žalovaném období a nebytového prostoru přinejmenším od 1. 7. 2019 do poslední změny nájemní smlouvy, jejž není možné považovat za zcela odpovídající konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, pročež je dovolání přípustné v rozsahu, v jakém napadá výrok I jako celek posuzovaného rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání 4. Dle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 5. Dovolání je v dotčené části i důvodné. 6. Odvolací soud za významnou pokládal skutečnost, že byt 1+1 byl žalovanou ještě za trvání účinků dohody původních spoluvlastníků a v souladu s ní pronajat třetí osobě. Dovodil, že žalobce byl sjednanou nájemní smlouvou vázán, neboť do práv a povinností pronajímatele vstoupil okamžikem nabytí spoluvlastnického podílu, a přisoudil mu příslušnou část z žalovanou inkasovaného nájemného. Primárně nelze přehlédnout, že má-li mít dříve (v době trvání dohody spoluvlastníků) uzavřená nájemní smlouva význam pro výši nároku žalobce za užívání bytu 1+1 žalovanou nad rámec spoluvlastnického podílu, je nezbytné obdobné aplikovat i na nárok žalobce týkající se nebytového prostoru, neboť v rámci žalovaného období byl podle skutkových zjištění zachycených nalézacími soudy (viz bod 12 rozsudku odvolacího soudu) rovněž tento (do 29. 5. 2020) pronajat třetí osobě na základě nájemní smlouvy uzavřené za trvání dohody spoluvlastníků. Již v tomto bodě tedy není možné mít právní posouzení odvolacího soudu za vnitřně koherentní. 7. Dle § 2221 o. z., respektive obsahově shodného ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák., a navazující ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že nabyvatel vlastnického práva k pronajaté věci vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů dotčeného vztahu vyplývající ze zákona, popř. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem tohoto právního nástupnictví je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ změny vlastnictví k pronajaté věci; týká se práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (viz kupř. rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 1534/2022).1. 2. Aplikováno na projednávanou věc, stal-li by se žalobce stranou nájemních vztahů coby pronajímatel (společně s dovolatelkou), jak naznačuje znění odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí (v bodě 16), přičemž žalované v rozhodném období již nesvědčilo ujednání z původní dohody spoluvlastníků opravňující ji si užitky z nájmu společné věci ponechat ve svůj prospěch, náleželo by mu právo na podíl na faktickém výtěžku (srov. především opakovaně citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3983/2015). 3. S ohledem na shora uvedené lze tedy v zásadě přisvědčit úvaze, že sjednala-li žalovaná nájemní smlouvy (zde nejen ve vztahu k bytu 1+1, nýbrž i nebytovému prostoru) za účinnosti dohody spoluvlastníků jí k takovému nakládání se společnou věcí opravňující, neužívala tím věc bez právního důvodu, nýbrž šlo o platné hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák., resp. § 1128 o. z. Platně sjednané nájemní smlouvy pak nutně determinují vztah, potažmo vzájemné nároky zainteresovaných spoluvlastníků. Rozhodné přitom i ve smyslu dosavadní judikatury je, zda se žalobce, coby druhý, eventuálně opomenutý spoluvlastník, stal stranou nájemní smlouvy, či nikoliv. Od nastíněného závěru se pak odvíjí, má-li právo na podíl na získaném výtěžku, či přichází-li do úvahy nárok na náhradu za neužívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu (k tomu blíže zejména citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3876/2017). Předestřeným způsobem je ovšem nezbytné uvažovat nejen ve vztahu k bytu 1+1, nýbrž i o nároku týkajícím se náhrady za užívání nebytového prostoru, a to v období do změny nájemní smlouvy účinné od 1. 6. 2020 (nájem na dobu neurčitou), k níž došlo již bez příslušného zmocnění žalované. Od zmíněného momentu je pak nakládání s nebytovým prostorem, jakož i s užitky z něj, klasifikovatelné jako užívání věci bez právního důvodu (viz shora). Popsanému rozlišování mezi nároky žalobce ovšem odvolací soud zcela nedostál, a jeho právní posouzení věci tak nelze považovat za plně odpovídající shora připomenuté judikatuře. V jejích intencích se jeví naopak prozatím nekompletním a nedůsledným, pročež nemůže obstát jako věcně správné. 4. V další fázi řízení bude nejprve zapotřebí postavit na jisto roli žalobce v nájemních vztazích, tedy stal-li se stranou dříve uzavřených nájemních smluv. Na základě tohoto východiska pak bude nutné kvalifikovat jeho nárok na kompenzaci (dohoda opravňující žalovanou k ponechání si užitků ze společné věci v žalobou označeném období již nebyla účinná) ve vztahu k bytu 1+1 a nebytovému prostoru v období do 29. 5. 2020 v intencích připomenuté judikatury, zejména rozhodnutí R 17/2013 a na něj navazujícího rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, především posoudit, přísluší-li žalobci právo na podíl na výtěžku, nebo náhradu za neužívání společné věci, a v jaké konkrétní výši. V souvislosti s uvedeným nelze totiž přehlížet, že odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí přiznaný nárok výslovně právně nepojmenoval, ani neartikuloval úsudek, stal-li se žalobce stranou dříve uzavřených nájemních smluv. V bodě 14 svého rozhodnutí se pouze ztotožňuje se soudem prvního stupně, jenž žalovaný nárok v celku kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, s dále specifikovanou výjimkou týkající se toliko výše přiznané náhrady ve vztahu k bytu 1+1. Neosvětlil-li ovšem blíže, jakou právní kvalifikaci zde pokládá za přiléhavou, není možné jeho odůvodnění považovat ani za odpovídající § 157 odst. 2 o. s. ř.
V. Závěr 1. Napadá-li snad žalovaná rovněž nákladové výroky posuzovaného rozhodnutí, přípustnost dovolání je v tomto případě vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 2. Nelze-li tedy označit napadené rozhodnutí za zcela správné, je dovolání v nastíněném rozsahu důvodné, pročež Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. v dotčené části, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 3. Ve zbytku pak Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost (osvětleno shora) dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 4. Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. 5. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu