28 Cdo 892/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované K. R., zastoupené
advokátem, o zaplacení 103.047,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Nymburce pod sp. zn. 5 C 143/2005, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, č. j. 25 Co 573/2007 – 176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok III.).
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování a v souladu s § 213 odst. 4 o. s.
ř. některé účastníky navržené důkazy doplnil, dospěl k závěru, že skutkový stav
zjištěný soudem prvního stupně s provedeným dokazováním koresponduje. V právním
hodnocení věci se soud odvolací taktéž v podstatě ztotožnil s hodnocením soudu
prvního stupně. Soud prvního stupně správně vycházel z úvahy, že pokud žalovaná
v rozhodném období užívala byt ve vlastnictví žalobce (a dalších podílových
spoluvlastníků), současně nebyla mezi vlastníky nemovitosti na jedné straně a
žalovanou na straně druhé uzavřena nájemní smlouva a žalovaná v tomto období za
užívání bytu ničeho neplatila (pouze od června 2005 poskytovala částečné
plnění), pak se jí nepochybně dostalo majetkového prospěchu získaného plněním
bez právního důvodu. Na straně žalované tak došlo na úkor žalobce k
bezdůvodnému obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), neboť získala majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Žalovaná totiž nejméně od 25. 10.
2002 obývala byt v domě identifikovaném blíže v odůvodnění rozsudku soudu
odvolacího. Podílovým spoluvlastníkem této nemovitosti je žalobce, jenž je
zároveň bývalým manželem žalované, přičemž jejich manželství bylo rozvedeno s
právní mocí ke dni 25. 10. 2002.
Žalobce je v tomto sporu nepochybně aktivně věcně legitimován, neboť je
většinovým spoluvlastníkem nemovitosti, jejíž část žalovaná bez právního důvodu
užívala. Žalovaná je též nepochybně pasivně věcně legitimována, a proto se
předmětem právního posouzení v dané věci stala otázka výše bezdůvodného
obohacení, které by podle úvahy „per analogiam iuris“ mělo odpovídat obvyklému
nájemnému v daném místě a čase podle § 671 odst. 1 a § 696 a násl. zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“). Odvolací soud se v tomto ohledu neztotožnil s výpočtem výše
bezdůvodného obohacení provedeným soudem prvního stupně. Na jedné straně totiž
vyvodil zvláště ze závěrů znaleckého posudku V. F. správné skutkové zjištění o
tom, že minimálně v období od roku 2002 do roku 2005 bylo obvyklé nájemné za
užívání předmětného bytu 3.000,- Kč měsíčně, na straně druhé se tato úvaha v
dalším postupu soudu prvního stupně již neprojevila, když z ne zcela zřejmých
důvodů použil při výpočtu bezdůvodného obohacení jeden z podkladů posudku
znalce, který však s vlastním zadáním znaleckého posudku a určením obvyklého
nájemného přímo nesouvisí. Odvolací soud pokládal za nedůvodné námitky žalované
vznesené vůči znaleckému posudku. Naopak uzavřel, že podle tohoto znaleckého
posudku měl soud prvního stupně dospět k závěru, že „měsíčnímu třítisícovému
obvyklému nájemnému za užívání předmětného bytu žalovanou odpovídá její
bezdůvodné obohacení za období od 15. 11. 2002 do 15. 5. 2007 (při započtení
skutečně zaplacených 23.000,- Kč od června 2005 do května 2007) ve výši
162.000,- Kč.“ Proto částka přisouzená žalobci soudem prvního stupně je nižší,
než by měla podle závěrů znaleckého posudku být, avšak žalobce rozsudek soudu
prvního stupně nenapadl, a proto nemohl soud odvolací k odvolání žalované
bezdůvodné obohacení zvýšit. Odvolací soud neuznal jako důvodnou ani žádnou ze
čtyř žalovanou uplatněných námitek započtení vůči žalobcovu nároku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
toho, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Řízení před soudy obou stupňů je zatíženo vadami, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívají na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelka spatřuje pochybení předně v tom, že soudy obou
stupňů se odmítly zabývat souvztažností předmětného sporu s předchozím sporem
obou účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nebylo
přihlédnuto k tomu, že žalovaná významným způsobem přispěla na vybudování
předmětného podkrovního bytu za trvání manželství se žalobcem a že při
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví přistoupila na nevýhodné vyrovnání v
částce 100.000,- Kč. V současném chování žalobce lze spatřovat určitý úmysl
směřující k tomu, aby žalovaná vrátila žalobci zpět to, co nabyla při
vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. V této souvislosti se jeví
jako nepřiměřené stanovení celkového bezdůvodného obohacení vycházející z
tržního nájemného v daném místě a čase. Takto stanovená výše bezdůvodného
obohacení se příčí dobrým mravům, neboť se jedná o případ rozvedené manželky,
které „nezbývá než zůstat bydlet po rozvodu v původním bytě v domě rozvedeného
manžela, bez omezení na úrovni tržního nájemného.“ Bydlení za trvání manželství
v takovém bytě nebylo na komerční bázi a i po rozvodu manželství tato
charakteristika bydlení pokračuje. Není přijatelné, aby bývalý manžel po dobu,
kdy jím opuštěná manželka se nemá kam odstěhovat, měl z jejího setrvání v
původním bytě stejné příjmy jako z pronájmu volného bytu pro komerční účely.
Dovolatelka taktéž pokládá za nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že početní
chyba ve znaleckém posudku stanovujícím výši obvyklého nájemného je naprosto
nerozhodující z toho důvodu, že „z hlediska stanovení obvyklé či tržní ceny
nájemného neexistuje žádná znalecká metodika“, a tedy že „znalec výši obvyklého
nájemného nevypočítává, ale stanovuje.“ Dále dovolatelka v tomto ohledu namítá,
že parametry pro určení výše nájemného byly v P. (tedy v daném místě) nastaveny
vyhláškou města, o níž se znalec opíral, která stanovila možnost majitelů
rodinných domů ve městě požadovat na nájemném dvojnásobek zmíněného
regulovaného nájemného za 1 m2 obytné plochy. To je základní vymezení prostoru
pro určení nájemného dle nabídky a poptávky. Nejednalo se tedy o žádný pomocný
výpočet znalce, k němuž není nutno přihlížet. Soudy obou stupňů též odmítly
přihlížet k tomu, že žalovaná nebyla sama uživatelkou předmětného bytu, neboť
ten užívala i její dcera. Soukromí žalované a její dcery v daném bytě bylo
navíc narušováno i žalobcem a skladováním jeho majetku v bytě, ač on sám tam
nebydlel. Dovolatelka dále napadla výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení. Konečně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů prvního i
druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z
toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl po zvážení všech dovolatelkou uplatněných námitek k
závěru, že dovolání není v daném případě přípustné, neboť dovolací soud se již
právní problematikou předestřenou v dovolání zabýval a právní posouzení
provedené odvolacím soudem je s touto judikaturou zcela v souladu a nepříčí se
ani hmotnému právu.
Předně je třeba zdůraznit, že za daných procesních okolností se dovolací soud
nemohl zabývat argumentací dovolatelky, jež obsahově naplňuje dovolací důvod
obecně vyjádřený v § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť pro to nebyly naplněny
podmínky stanovené v hypotéze citovaného ustanovení. Týž závěr by platil i v
případě, že by Nejvyšší soud dovodil přípustnost předmětného dovolání. Námitky
zpochybňující oporu skutkových zjištění v doposud provedeném dokazování proto
nemohly být předmětem dovolacího přezkumu. Předmětem přezkumu se tak v
intencích námitek prezentovaných v dovolání stalo posouzení otázek právních,
tedy toho, zda odvolací soud aplikoval na daný případ správný právní předpis a
zda tento právní předpis správně vyložil, tedy zda z něj dovodil tomuto
předpisu a skutkovému základu sporu odpovídající konkrétní pravidlo chování
(právní normu).
Je nepochybné, že odvolací přezkum, jehož správnost je dovoláním zpochybňována,
se koncentroval na zjištění konečné výše bezdůvodného obohacení vzniknuvšího na
straně žalované na úkor žalobce, a k této problematice se tedy váží i námitky
dovolatelky.
Jestliže v rámci předmětného dovolacího řízení je dovolací soud povolán zabývat
se toliko otázkami právními souvisejícími s určením výše bezdůvodného
obohacení, přicházela v úvahu jako možná otázka zásadně právně významná
zejména námitka dovolatelky, zpochybňující stanovení výše bezdůvodného
obohacení jako ceny nájmu obvyklé v daném místě a čase (tzv. tržního
nájemného). Tato otázka však již byla v judikatuře dovolacího soudu řešena.
Je možné poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 4738/2008 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz), jenž byl postaven na obdobném skutkovém základě jako
právě souzený spor a jenž obecně vycházel z právních závěrů vyjádřených v
předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu. V tomto rozhodnutí bylo konstatováno
následující:
„Manžel, který užívá za trvání manželství byt v domě patřícím druhému z nich,
odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu
manželů. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení manžela - nevlastníka
zaniká, a manžel - vlastník domu se tak může úspěšně domáhat jeho vyklizení
podle § 126 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8.1.2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000, nebo stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne
15.6.1977, sp. zn. Cpj 11/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 14/1978).
Stejně tak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze přes nedostatek
výslovné zákonné úpravy dovodit, že rozvedenému manželovi (nevlastníkovi),
který má byt vyklidit, nepřísluší bytová náhrada, nýbrž je nutno jeho právní
postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - posoudit analogicky (§
853 obč. zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní
vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení § 713
odst. 1 obč. zák., které upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela,
jehož právní důvod užívání bytu byl za trvání manželství odvozen – stejně tak
jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého – od
existence manželství, a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství
zanikl (srov. cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2001, sp. zn. 26 Cdo
839/2000, nebo ze dne 17.1.2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99).
Z uvedeného ovšem neplyne, že by bývalému manželu svědčilo právo užívat byt
(domek) ve vlastnictví druhého manžela bezplatně. Naopak osoba, jíž svědčí po
skončení nájmu bytu právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové
náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá
výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru (srov. např. rozsudek NS
ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, nebo ze dne 31.5.2004, sp. zn. 32
Odo 1109/2003). Stejnou povinnost a v téže výši musí mít i osoba, jejímuž právu
na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí za totéž právo
(za právo na bydlení). Subjekt bydlení poskytující má vůči osobě, která bydlení
konzumuje, právo na jeho úhradu z důvodu bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek
NS ze dne 15.4.2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002).
Nepředcházelo-li právu na bydlení nájemní právo, je pro určení výše
bezdůvodného obohacení potřeba užít obecné pravidlo, podle něhož byl-li získán
prospěch užíváním cizí věci bez právního důvodu, je majetkovým vyjádřením
tohoto prospěchu peněžitá částka odpovídající částkám obvykle vynakládaným v
daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla formou nájmu. Náhrada se
tudíž poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30.5.2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, nebo ze dne 15. června 1999, sp. zn.
25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
53/2000).“
Judikatura Nejvyššího soudu tedy obecně vychází z toho, že výše bezdůvodného
obohacení, spočívajícího v užívání bytu ve vlastnictví jednoho z rozvedených
manželů druhým z manželů, a to bez právního důvodu, se odvíjí od výše ceny
nájmu v daném místě a čase, tedy nájmu tržního. Tomuto právnímu závěru se tedy
napadené rozhodnutí nepříčí.
Pokud dovolatelka namítá, že stanovení výše bezdůvodného obohacení podle tržní
ceny nájmu by bylo v daném případě v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud
konstatuje, že pro založení přípustnosti dovolání není důležité jen to, že
řešení dané právní otázky je rozhodné pro posouzení věci samé, ale i to, že
její zodpovězení má dopad i do dalších, před soudy ČR souzených sporů (napadené
rozhodnutí ve spojení s dovoláním musí mít tzv. judikatorní přesah).
Nadto je třeba zdůraznit, že aplikace ustanovení o dobrých mravech je vzhledem
k zásadám přímosti a ústnosti řízení vyhrazena spíše soudům nižších instancí,
neboť jsou s „účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tak náležitými
skutkovými podklady pro své rozhodování. Dovolací soud by pak měl tuto právní
otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, veřejnosti dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatelky, že soudy měly při
rozhodování zohlednit i výsledek předchozího soudního řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zejména pak z toho důvodu, že se
dovolatelka za trvání manželství výrazným způsobem zasloužila o vybudování
dotčeného bytu, a to i z finančního hlediska. Taková otázka je totiž vyhrazena
řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (či společného jmění)
manželů a nemůže být přehodnocována v jiných soudních sporech.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá v
celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné
proti výrokům I. a III., v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
soudního řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i
v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat
z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v
ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v.
r.
předseda senátu