28 Cdo 920/2025-418
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, o zaplacení 3 347 275 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 145/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 55 Co 303/2024-371, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2025, č. j. 55 Co 303/2024-383, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 55 Co 303/2024-371, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2025, č. j. 55 Co 303/2024-383, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 8. 2024, č. j. 17 C 145/2020-317, ve výrocích II a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, č. j. 55 Co 303/2024-371, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2025, č. j. 55 Co 303/2024-383, k odvolání žalobkyně (jímž napadla rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého výroku II a nákladového výroku III) změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko co do výše nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Rozhodováno bylo o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení (ve formě peněžité náhrady), jež mělo žalovanému vzniknout tím, že nabyl (a následně prodal) pozemky, jež mu byly vydány jako náhradní (podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo později cestou mimořádného opravného prostředku (k dovolání žalobkyně, tehdy v pozici žalované) zrušeno a v pokračujícím řízení byla žaloba na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu těchto pozemků zamítnuta.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího soudu jsou v pořadí již druhými rozhodnutím těchto soudů o žalobkyní uplatněném nároku, a byla vydána poté, kdy odvolacím soudem původně vydaný rozsudek (ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275//2022-172) byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 28 Cdo 756/2023-241 (a kdy odvolací soud následně svým usnesením ze dne 15. 5. 2024, č. j. 55 Co 275/2022-273, v napadených výrocích zrušil i rozsudek soudu prvního stupně z 23. 6. 2022, č. j. 17 C 145/2022-123, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení).
5. I v pokračujícím řízení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný jako nástupce oprávněné osoby, jejíž restituční nárok plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 11. 2003, č. j. PÚ 5581/92, byl prostřednictvím veřejných nabídek uspokojen jen částečně, měl nárok na převod pozemků v administrativní ceně (§ 28a zákona č. 229/1991 Sb.) 296 001,27 Kč, zatímco na základě soudních rozhodnutí (i s přihlédnutím ke konečnému výsledku řízení ve věci převodu pozemků parc.
č. XY a XY v k. ú. XY, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 203/2017, a v němž soud – po kasaci předchozích „vyhovujících“ rozhodnutí dovolacím soudem – žalobu zamítl), se mu dostalo pozemků v ceně 292 025,17 Kč (a kdy na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 C 247/2016-717, žalobkyni již dříve doplatil 3 302,73 Kč). Pozemky vydané na základě původních rozhodnutí, včetně pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, za něž dle obsahu kupní smlouvy z 20.
12. 2018 utržil částky 82 410,90 Kč a 19 111,40 Kč, žalovaný převedl na třetí osobu. K žalobkyní (tehdy v pozici žalované) podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 755/2019-210, označená rozhodnutí soudů nižších stupňů o převodu pozemků oprávněné osobě zrušil. V pokračujícím řízení byla žaloba v části požadující vydání pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY zamítnuta (rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 8. 2020, č. j. 19 C 203/2017-418, ve znění označeného doplňujícího usnesení, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26.
5. 2021, č. j. 21 Co 221/2020-498, 21 Co 81/2021-498; dovolání proti němu Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Cdo 3018/2021-545, odmítl), z důvodu, že pro převod těchto pozemků oprávněná osoba již nedisponuje dostatečným restitučním nárokem.
6. Co do právního posouzení soud prvního stupně připustil, že „v souvislosti“ s vydáním pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení (dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), jež nelze vydat in natura (byly-li před rozhodnutím dovolacího soudu platně a účinně převedeny do vlastnictví třetí osoby). Při kvantifikaci bezdůvodného obohacení pak znovu – kromě § 2999 odst. 1 o. z. – odkázal i na § 3001 odst. 1 o. z., kdy žalovaného označil za poctivého příjemce pozemků (jemuž tak přísluší právo volby, vydá-li peněžitou náhradu anebo to, co utržil zcizením předmětu bezdůvodného obohacení). Při určení výše peněžité náhrady (jež dle jím prezentovaného závěru pak spočívá „v přečerpání“ restitučního nároku) vyšel z hodnoty „přečerpaného“ restitučního nároku (administrativní ceny pozemků 240 622,20 Kč a 55 801,20 Kč) při jeho multiplikaci koeficientem 5,39 zohledňujícím v restitučních věcech míru inflace, do níž započetl částku 101 522,30 Kč (deklarovaný výtěžek z prodeje pozemků), jež byla žalobci přiznána již výrokem I jím vydaného rozsudku ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275//2022-172, jenž v tomto rozsahu zůstal nedotčen.
7. Odvolací soud vzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. K odvolání žalobkyně konstatoval, že žalovanému v době prodeje svědčilo k pozemkům pravomocným soudním rozhodnutím konstituované vlastnické právo, a tudíž byl oprávněn je zcizit. V posuzované věci byla rozhodující otázka stanovení výše bezdůvodného obohacení, jež se dle odvolacího soudu odvíjela od aplikovatelnosti § 3000 a § 3001 o. z. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení pak odvolací soud uzavřel, že nelze vycházet z obecné (tržní) ceny pozemků, nýbrž je nutno vyjít z jejich ocenění dle restitučních předpisů (dle nichž má být finanční náhrada přiměřená a rozumná), jak učinil soud prvního stupně. Dodal, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přečerpáním restitučního nároku (vydáním pozemku s vyšší hodnotou, nežli zbývající restituční nárok) se nijak neliší od obohacení vzniklého vydáním pozemku, který neměl být vůbec vydán (a naturální restituce není možná).
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dovolatelka) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávný považuje dovolatelka způsob, jímž soudy nižšího stupně určily výši bezdůvodného obohacení, když jeho výše měla v být v dané věci určena jako obvyklá cena pozemků, jež byly žalovanému vydány na základě později zrušeného rozhodnutí soudu. Soudům vytýká aplikaci 3001 o. z. a poukazuje na recentní rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 771/2024. Zpochybňuje také závěr o dobré víře žalovaného a tvrdí, že nebyl poctivým příjemcem předmětu bezdůvodného obohacení. Ač je dovolatelka přesvědčena, že soudy nižšího stupně měly při určení výše bezdůvodného obohacení vycházet z ceny obvyklé, poukazuje podpůrně také na překonání judikaturou původně vymezeného koeficientu (5,39, event. 6) pro určování výše finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek, s jehož pomocí soudy kvantifikovaly bezdůvodné obohacení. Navrhla, aby byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně (v rozsahu výroků II a III), jemuž by věc měla být vrácena k dalšímu řízení.
9. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto (jako nepřípustné), popřípadě zamítnuto (jako nedůvodné).
10. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva (jde-li o určení výše bezdůvodného obohacení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále blíže rozvedeno).
15. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
17. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
19. Podle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.
20. Podle § 3001 odst. 1 o. z. zcizil-li poctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, může podle své volby vydat buď peněžitou náhradu, anebo co utržil.
21. Podle § 3002 odst. 1 o. z. plnila-li strana podle úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ustanoveními §§ 3000 a 3001 dotčeno. To platí i v případě, že byl závazek z takové smlouvy zrušen.
22. V rozsudku ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 771/2024, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že § 3002 odst. 1 o. z., vylučující užití § 3000 a § 3001 o. z. u neplatných či zrušených úplatných smluv, se aplikuje i tehdy, bylo-li pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřující (v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále i jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) k převodu náhradního zemědělského pozemku na oprávněnou osobu zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku.
Ustanovení § 3001 odst. 1 o. z., poskytující poctivému příjemci, jenž předmět bezdůvodného obohacení zcizil za úplatu, právo volby, zda ochuzenému vydá peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny předmětu obohacení (§ 2999 odst. 1 o. z.) nebo to, co úplatným právním jednáním utržil, se tudíž nevztahuje na případy, v nichž vlastník – nabyvší vlastnického práva na základě pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřujícího (v režimu zákona č. 229/1991 Sb.) k převodu náhradního zemědělského pozemku – převede své vlastnictví za úplatu na třetí osobu dříve, než je předmětné pravomocné rozhodnutí z podnětu mimořádného opravného prostředku odklizeno.
Za nesprávný považoval Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku závěr soudu nižšího stupně, že žalovaný, coby poctivý příjemce byl po zrušení nabývacího titulu (pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle při převodu náhradních pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb.) podle § 3001 odst. 1 o. z. povinen vydat ochuzené (dle své volby) toliko úplatu, kterou za zcizené pozemky utržil, a nikoliv peněžitou náhradu korespondující jejich obvyklé hodnotě (§ 2999 odst. 1 o. z.).
23. Nejvyšší soud přitom zohlednil i smysl a účel judikatorní praxe (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; či nálezy Ústavního soudu ze dne ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, nebo nález pléna ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) umožňující nahradit účast oprávněné osoby na veřejné nabídce pozemků, jejímž výsledkem by byl úplatný převod pozemku (cena pozemku by byla kompenzována uspokojením restitučního nároku) a vysvětlil, že právní úprava dle § 3002 odst. 1 o.
z. (vylučující, aby se § 3000 a 3001 o. z. použily na plnění dle úplatné smlouvy, ať už je závazek z ní neplatný, nebo byl zrušen, případně /per analogiam/ je toliko zdánlivým) dopadá na smlouvy úplatné i tehdy, nebyla-li úplata poskytnuta, nebo to nelze ani očekávat. Úplatnost přitom nezakládají pouze vzájemná práva a povinnosti vyplývající pro smluvní strany ze smlouvy, nýbrž i její účel. Jako úplatná může proto být považována i smlouva, z níž žádné právo na úplatu druhé smluvní straně nebo třetí osobě nevzniká, stačí podmíněnost či kauzální spojitost s plněním jiným.
Ke stejným závěrům dochází i komentářová literatura; srov. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014, s. 1979 - 1983: J. Petrov, nebo HULMÁK, Milan. § 1724 [Smluvní vůle]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 22, marg. č. 33.
24. V rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020 (na nějž odkazuje i odvolací soud) Nejvyšší soud konstatoval, že situace, jež nastávají v souvislosti s konečným vypořádáním restitučního nároku oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků (v režimu zákona č. 229/1991 Sb.), patří mezi případy, v nichž je vydání bezdůvodného obohacení v relutární formě zásadně jediné možné, je-li výsledkem tohoto vypořádání přečerpání restitučního nároku oprávněné osoby, tato osoba souhlasí s úhradou rozdílu mezi výší restitučního nároku a cenou vydaných náhradních pozemků a nejde o situaci, v níž je přeplatek ve prospěch restituenta zjevně nepatrný.
Tehdy zpravidla nebude možné vypořádání přečerpaného rozsahu uplatněného restitučního nároku řešit oddělením ekvivalentní části některého z pozemků užitého k vypořádání restitučního nároku geometrickým plánem, pokud by to odporovalo hospodárnému a rozumnému uspořádání poměru mezi oprávněnou a povinnou osobou, například vznikl-li by oddělením části některého z pozemků pozemek nevhodného tvaru či zanedbatelné výměry, pro nějž by povinná osoba měla v budoucnu stěží nějaké využití. Za naznačené situace nepřipadá v úvahu stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení v závislosti na zjištění ceny v místě a čase obvyklé, neboť se tímto způsobem nestanoví ani výše finanční náhrady, na kterou má oprávněná osoba právo za pozemky, které jí nelze vydat a za něž jí nelze poskytnout ani náhradní pozemek, nicméně výše finanční náhrady by měla být přiměřená a rozumná.
Je tedy na soudu zjišťujícím výši bezdůvodného obohacení, aby v poměrech projednávané věci vymezil taková relevantní kritéria, na jejichž základě bude moci výši nároku určit. Mezi ně se řadí i celková výše restitučního nároku oprávněné osoby, toto kritérium však nemůže být pro posouzení přiměřenosti výše náhrady za bezdůvodné obohacení kritériem jediným v situaci, v níž se nemůže poměřovat s hodnotou věci (a zprostředkovaně plnění), již podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. nelze bezezbytku stanovit. Při určení výše bezdůvodného obohacení se tak soudu otevírá prostor pro stanovení výše nároku úvahou (§ 136 o.
s. ř.), v jejímž rámci by měl být zohledněn například cenový vývoj u určitého druhu (kultury) pozemku, jehož vydáním byl již restituční nárok oprávněné osoby přečerpán, přičemž by mělo být přihlédnuto i ke kritériím vážícím se ke kvalitativním aspektům pozemku (u zemědělského pozemku např. půdní bonitě, vlivu polohy a dalším vlivům působícím zejména na využitelnost pozemků pro zemědělskou výrobu, jako jsou přírodní nebo technické překážky, popř. vyhlášení zvláště chráněných území), která jsou zpravidla určující (u zemědělského pozemku) pro zjišťování ceny výnosovým způsobem.
25. Závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, či ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1775/2024 (z nichž ve svém rozhodnutí odvolací soud vychází), byly formulovány při řešení otázky určení přiměřené náhrady za bezdůvodné obohacení nastávající v souvislosti s konečným vypořádáním restitučního nároku oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků (v režimu ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), je-li výsledkem tohoto vypořádání přečerpání restitučního nároku oprávněné osoby, tato osoba souhlasí s úhradou rozdílu mezi výší restitučního nároku a cenou vydaných náhradních pozemků [tj. v situacích, kdy bylo v řízení o nahrazení projevu vůle (v řízení o vydání náhradních pozemků) zřejmé, že cena požadovaného náhradního pozemku převyšuje dosud neuspokojený restituční nárok oprávněné osoby]. Situace v přítomné věci, kdy se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v souvislosti se zrušením rozhodnutí, na jehož základě žalovaný původně nabyl pozemky, jež následně převedl na třetí osobu, se však skutkově a právně liší (v souzené věci došlo k odklizení vlastnického titulu ohledně konkrétních pozemků, které tak reprezentují předmět bezdůvodného obohacení), pročež se zde uvedené závěry (odvolacím soudem rovněž odkazované) neprosadí (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2580/2024). Z vyložených důvodů tak nelze rovněž přitakat odvolacímu soudu, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1775/2024, byly závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 771/2024, „korigovány“.
26. Na základě uvedeného nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu koliduje s rozhodovací praxí (zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 771/2024), od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit, a v naznačené otázce týkající se kvantifikace bezdůvodného obohacení správné není.
27. Odvozoval-li pak odvolací soud výši peněžité náhrady (nesprávně) nikoliv od ceny předmětu bezdůvodného obohacení (konkrétních specifikovaných pozemků, které zde reprezentují předmět bezdůvodného obohacení), nýbrž od hodnoty „přečerpaného“ restitučního nároku (navzdory tomu, že žaloba na vydání předmětných pozemků byla zamítnuta právě proto, aby k takové situaci nedošlo) lze – již jen pro úplnost a s ohledem i na další dovolatelkou podpůrně uplatněnou argumentaci – připomenout i závěry recentní rozhodovací praxe, dle nichž koeficient šestinásobku (resp. 5,39) odrážející míru inflace a vyrovnávající ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. do současnosti, jehož hodnota dosahovala dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, v roce 2021 pro potřeby určení finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. čísla 6 (resp. 5,39 před zohledněním principu ex favore restitutionis), nemůže dále obstát, jestliže – i ve světle recentní judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2121/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1318/2024, a další) – se tento koeficient již nejeví dostatečným (viz především nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, bod 33), nezohledňuje-li za dobu od roku 1991 také reálný růst cen nemovitostí (shodně i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24). K tomu lze dále odkázat i na recentní judikaturu dovolacího soudu reflektující výše uvedenou nálezovou judikaturu v řízeních o nárocích oprávněné osoby na poskytnutí finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024, ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023, a ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2958/2023), v nichž Nejvyšší soud naznačil některá další rozhodná hlediska pro stanovení koeficientu za účelem určení přiměřené a rozumné finanční náhrady.
28. Protože rozsudek odvolacího soudu správný není (uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl naplněn), a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v části, v níž odvolací soud napadeným rozsudkem v rozsahu vymezeném odvoláním žalované (tedy ve výroku II, jímž byla žaloba částečně zamítnuta a výroku III o nákladech řízení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 o. s. ř.).
29. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
30. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu