ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem v Českých
Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému Pozemkovému
fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti
vedlejších účastníků na straně žalované obce Boršov nad Vltavou, se sídlem v
Boršově nad Vltavou, Obecní 52, zastoupené JUDr. Ludmilou Zdvořákovou,
advokátkou v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, a statutárního města České
Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 1,
2, zastoupeného JUDr. Janou Šárovou, advokátkou v Českých Budějovicích,
Radniční 5, o nahrazení projevu vůle k vydání náhrad podle zákona č. 229/1991
Sb., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 303/2003,
o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 13. 11. 2008, č. j. 8 Co 481/2008-570, ve znění opravného
usnesení z 14. 1. 2009, č. j. 8 Co 481/2008-593, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací výše označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.
12. 2007, č. j. 10 C 303/2003-378, v odstavcích III. a IV. výroku o dílčím
zamítnutí žaloby v rozsahu nároku 73.532,- Kč a ve zbytku (výrocích I., II.)
jej změnil tak, že žalovaného zavázal nahradit žalobci nárok za nevydané stavby
do výše 659.192,- Kč. Odvolací soud zde jednak stanovil žalovanému povinnost
vydat žalobci cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v nominální
hodnotě 140.056,- Kč, ale též stanovil žalovanému povinnost uzavřít – k
uspokojení nároku ve výši 519.135,- Kč - se žalobcem dohodu o poskytnutí
náhrady podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“).
Tou měl žalovaný bezplatně převést na žalobce nemovitosti v k. ú. K. Ú., k. ú.
V. a k. ú. B. n. V., blíže specifikované ve výroku I. rozsudku pod bodem B) v
odstavci druhém dohody. K náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů byl
zavázán žalovaný, a to ve výši 42.102,- Kč ve prospěch žalobce, ve výši 4.946,-
Kč ve prospěch České republiky a k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000,-
Kč. Žalobce byl též zavázán k náhradě nákladů řízení ve výši 549,- Kč a 379,-
Kč ve prospěch České republiky.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž M. B. jako právní předchůdkyně
žalobce, jemuž sporné nároky smlouvou ze dne 11. 8. 2000 postoupila, uplatnila
dne 22. 12. 1992 u Okresního úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Českých
Budějovicích, právo na vydání nemovitostí podle § 9 zákona o půdě. Okresní
pozemkový úřad v Českých Budějovicích nepřiznal M. B. vlastnictví k
nemovitostem v k. ú. V. (sp. zn. OPÚ/R-107/00/265/93 a OPÚ/R-106/00/265/93).
Obě rozhodnutí byla založena na závěru, že uvedené pozemky nelze vydat podle §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a proto za ně poskytne Pozemkový fond České
republiky oprávněné osobě bezplatně jiný pozemek ve vlastnictví státu podle §
11 odst. 2 zákona o půdě. Okresní pozemkový úřad následně v rozhodnutí ze dne
5. 5. 2001 (sp. zn. OPÚ/R-116/00/265/93) rozhodl, že oprávněná M. B. není
vlastníkem domu č.p. 196 na st.p.č. 262, jakož i kolny a garáže na st. p. č.
263 vše v k.ú. V. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že předmětné
nemovitosti, které jsou zemědělským majetkem, přešly na stát podle rozsudku
Lidového soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 1959, sp. zn. T 112/59, a
jsou ve vlastnictví fyzických osob - proto je nelze vydat, přičemž oprávněné i
zde za ně přísluší náhrada.
Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a
přisvědčil mu v tom, že povinnou osobou je ve sporu Pozemkový fond ČR, který
převzal za Českou republiku závazky k poskytnutí náhrad podle § 14 až § 16 a §
18a zákona o půdě. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalobcem jako postupníkem restitučního nároku bylo právo na převod pozemků
uplatněno před účinností zákona č. 253/2003 Sb. a lhůta pro realizaci práva
(pro převod náhradních pozemků), která je lhůtou prekluzivní, skončila k datu
31. 12. 2005 (viz článek VI. přechodných ustanovení části třetí zákona č.
253/2003 Sb.). Nárok žalobce na vydání náhradních pozemků za pozemky, které
nebylo možné vydat, tedy zanikl podle soudu prekluzí a jeho žalobě nebylo možné
vyhovět v části týkající se pozemků - parcel PK č. 2718/2 a č. 2662/3 v k. ú.
K. Ú. Odvolací soud si vyložil pojem „ostatních náhrad“ tak, že nároky
oprávněných osob (jakož i osob, které z jejich práva čerpají) mají být
vypořádány primárně ve formě zemědělského majetku a teprve sekundárně – není-li
naturální restituce možná – ve finančním plnění či v cenných papírech. Odvolací
soud také uvedl, že pokud do závazku povinné osoby vstoupil Pozemkový fond, je
rejstřík náhrad redukován na „nemovitosti ve správě Pozemkového fondu“ nebo na
„hotovost ve výši stanovené zvláštním předpisem“, případně na plnění „v cenných
papírech“. Odvolací soud přihlédl k situaci, kdy se v průběhu celého řízení
nenabízela žádná vhodná stavba charakteru obdobného původním nemovitostem, a
přistoupil k vypořádání nároků žalobce do výše 519.135,- Kč formou pozemků,
převážně těch, které nejsou určeny k zastavění a slouží zemědělské výrobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho potvrzujícímu výroku - podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro otázku zásadního právního významu, kterou má
řešit jím napadený rozsudek. Dovolací důvod označil podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. – rozhodnutí mělo spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že restituční nárok dovolatele
jako postupníka ohodnocený částkou ve výši 73.532,- Kč (představující náhradu
za nevydané pozemky a trvalé travní porosty) byl prekludován v souvislosti s
tzv. restituční tečkou. Připomněl, že žaloba byla u soudu podána před datem 31.
12. 2005, žalobce tedy svá práva řádně uplatnil ještě před uplynutím restituční
tečky. Nesouhlasil též se způsobem náhrady za nevydaný majetek podle § 16 odst.
6 zákona o půdě, spočívajícím v rozdělení uplatňovaného nároku na stavby a na
pozemky související s původní zemědělskou usedlostí. Žalobce v dovolání odkázal
na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, z něhož vyplývá, že u
obdobných restitučních sporů je třeba rozlišovat, zda postupník nabyl
restituční nárok v souvislosti s rizikovými komerčními aktivitami či jako
prostředek k získání zemědělských pozemků. Právní závěr o zániku nároku na
vydání pozemků postupníkovi jako soukromě hospodařícímu zemědělci, který je
žádá s cílem provozovat zemědělskou výrobu, tedy nemusí být správný. Žalobce
též vytýkal odvolacímu soudu zjevné vady napadeného rozsudku, které nebyly
odstraněny ani opravným usnesením. Z uvedených důvodů navrhl žalobce, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho měnícímu výroku – podal žalovaný
dovolání. Jeho přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
a jako důvod dovolání tvrdil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Vytýkal odvolacímu soudu, že nebyly zkoumány podnikatelské aktivity žalobce,
které by odůvodňovaly nezbytnost pozemků jím požadovaných k tomu, aby mohl tyto
aktivity realizovat. Odvolací soud podle žalovaného nesprávně aplikoval shora
uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, které se týká
pouze nároků oprávněných osob (postupníků), ale zároveň neřeší otázku nároku
postupníků na konkrétní pozemky; navíc pozemky, které nebyly součástí veřejných
nabídek. Žalovaný též tvrdil, že napadeným rozhodnutím došlo k obejití tzv.
restituční tečky, neboť umožnilo žalobci jako postupníkovi restitučního nároku
získat náhradní pozemky. Žalovaný nesouhlasil s odvolacím soudem také v tom, že
umožnil žalobci zvolit si způsob úhrady restituční pohledávky podle ustanovení
§ 561 občanského zákoníku. Vytýkal odvolacímu soudu, že přiznal žalobci nárok
na náhradní pozemky oceněné k 24. 6. 1991, přičemž současná cena předmětných
pozemků je dvojnásobně vyšší, než činí žalobci přiznaný restituční nárok.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
K podanému dovolání žalovaného se žalobce ještě písemně vyjádřil. Nesouhlasil s
dovoláním žalovaného a tvrdil, že jako samostatně hospodařící zemědělec
potřebuje pro realizaci své činnosti předmětné pozemky. Podle žalobce přiznáním
restitučního nároku odvolacím soudem nedošlo k prolomení restituční tečky,
neboť se jednalo o případ náhrady, které se toto omezení netýká. Žalobce
namítal, že v případě dohody musí existovat návrh a při jeho odmítnutí druhou
stranou nezbývá, než rozhodnout soudní cestou. Nesouhlasil též - podle
žalovaného - s nesprávným oceněním předmětných nemovitostí, ale naopak označil
postup odvolacího soudu při jejich oceňování za souladný se zákonem o
půdě.
Dovolání žalobce bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu.
Dovolání žalovaného bylo podáno osobou s právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dovolací důvod označen podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. Přípustnost dovolání založila diformita rozsudků nižších
instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Otázkou zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením § 11 odst. 2 a
§ 33a odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku ve vztahu
k osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, se Nejvyšší soud
zabýval zejména v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 (R
53/2008). V tomto rozhodnutí byl vysloven závěr, že právo oprávněné osoby,
která získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle § 33a odst. 1 zákona
o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo
odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně
stanovená lhůta zániku práva do 31. 12. 2005 nezávisela na jednání oprávněné
osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu. Není proto rozhodující, zda nárok byl
uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a
neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Z výše
uvedeného závěru vycházel dovolací soud též v rozhodnutích ze dne 22. 2. 2007,
sp.zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp .zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19.
4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007,
ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007 a v mnoha dalších.
Je třeba opakovaně zdůraznit, že nálezem Ústavního soudu sp.zn.
Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb., byla zrušena ustanovení § 13
odst. 6, 7 zákona o půdě a článek VI. zákona 253/2003 Sb., avšak pouze ve
vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům – nikoli tedy ve vztahu k
postupníkům. Žalobce navíc v dovolání netvrdí natolik výjimečné okolnosti
zejména ve vztahu k postoupení pohledávky či osobám účastnícím se postoupení
pohledávky, že by bylo namístě vyhovět mu s odkazem na měřítka nastolená v
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007.
Nejvyšší soud shrnuje, že propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o
sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit; tato skutečnost ve svém
důsledku znamená, že postupník se po jejím marném uplynutí nemůže oprávněně
domáhat práva na převod nemovitostí. Co se týče v dovolání žalobce zmíněného
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, pak opakuje, že se toto
rozhodnutí vztahuje ke specifickým skutkovým aspektům jiné věci, nikoli
totožným s nyní projednávanou.
K dovolání žalovaného v části, jež napadá ocenění předmětných pozemků,
dovolací soud uvádí, že do skutkového základu věci dovolací soud nemůže
zasáhnout. Ten není soudem nalézacím, ale soudem mimořádného přezkumu a je
vázán skutkovými zjištěními nižších instancí (viz § 243a o. s. ř. a výklad k
němu in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1954).
Dovolací soud se též ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že u
nevydaných pozemků zákonodárce upřednostňuje formu náhrad v pozemcích (viz § 11
odst. 2 zákona o půdě); to koresponduje v širším slova smyslu s účelem a
smyslem restitučního právního předpisu, který se snaží křivdy u oprávněných
osob (jejich právních nástupců) zmírnit vydáním zemědělského majetku. K
uspokojení žalobcova nároku podle § 14 odst. 1 zákona o půdě lze využít
náhrady rovněž ve formě pozemků nacházejících se ve správě Pozemkového fondu.
Takový způsob náhrady přichází do úvahy tehdy, pokud ve správě Pozemkového
fondu nejsou k dispozici vhodné stavby zemědělského charakteru, a to takové,
které by pro oprávněnou osobu (v daném případě postupníka) byly rovněž místně
dostupné a tudíž upotřebitelné pro podnikatelskou činnost. Za situace, kdy
nedošlo mezi účastníky k dohodě o způsobu náhrady (§ 16 odst. 5 zákona o půdě),
takže rozhodovací pravomoc v tomto bodě byla přenesena na soud (§ 16 odst. 6),
odvolací soud v této souvislosti zcela správně zohlednil jednak kritérium
lokalizace vydávaných pozemků a též měřítko možnosti žalovaného reálné nabídky
konkrétních pozemků.
Poněvadž odvolací soud rozhodl o nároku žalobce správně a věc
nevykazuje judikatorní přesah nebo kontradikci, nebyly naplněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolání
žalobce bylo odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Nebyl naplněn ani žalovaným uplatněný dovolací důvod, odvolací soud
rozhodl ve věci správně, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnutí podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 o. s. ř. Žalobce ani
žalovaný - s ohledem na výsledek dovolacího řízení - neměli ve věci plný
úspěch, proto nepřiznal dovolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Ludvík D
a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu