29 Cdo 20/2020-707
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Dům Střešovická 30 s. r. o., se sídlem v Mostě, M. Alše 2245, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 61 85 76 29, zastoupeného JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, PSČ 110 00, proti žalovanému R. Z., narozenému XY bytem XY, zastoupenému Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 3458/2A, PSČ 400 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 39/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019, č. j. 12 Cmo 5/2019-661, t a k t o:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019, č. j. 12 Cmo 5/2019-661, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. září 2018, č. j. 24 Cm 39/2011-626, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem směnečným platebním rozkazem ze dne 21. února 2011, č. j. 24 Cm 39/2011-12, uložil žalovanému (R. Z.) aby zaplatil žalobci (Dům Střešovická 30 s. r. o.) směnečný peníz v částce 4.687.500,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2010 do zaplacení, odměnu ve výši 15.625,- Kč a náklady řízení.
K námitkám žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. září 2018, č. j. 24 Cm 39/2011-626, ponechal směnečný platební rozkaz (s výjimkou výroku o nákladech řízení) v platnosti; ve výroku o nákladech řízení jej zrušil (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 728.300,40 Kč (výrok II.) a státu částku 71.470,44 Kč (výrok III.). Přitom šlo o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho předchozí (vyhovující) rozsudek ze dne 3. dubna 2013, č. j. 24 Cm 39/2011-162, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. dubna 2015, č. j. 12 Cmo 198/2014-227, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. srpna 2019, č. j. 12 Cmo 5/2019-661, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 12. září
2018) [první výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Soudy obou stupňů vyšly z toho, že: 1) Dne 18. června 2008 vystavila společnost S. (dále jen „výstavce“) vlastní směnku na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 14.062.500,- Kč, splatnou dne 31. prosince 2009 (dále jen „sporná směnka“); jako směneční rukojmí spornou směnku podepsali R. F. a M. T. (tehdejší jednatelé výstavce) a žalovaný. 2) Dne 18. června 2008 uzavřeli výstavce (jako dlužník) a žalobce (jako věřitel) smlouvu o poskytnutí části výnosu z prodeje nemovitosti (dále jen „smlouva“), podle níž téhož dne smluvní strany uzavřely smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem je prodej nemovitostí ve smlouvě specifikovaných (dále jen „nemovitosti“) [včetně pozemku parc.
č. XY – zahrada, v k. ú. XY, obec XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY (dále jen „pozemek“)], a to za kupní cenu 25 miliónů Kč. Podle bodu II.2.1. smlouvy se výstavce zavázal (v případě, že bude uzavřena kupní smlouva a převedeno vlastnické právo k nemovitostem) zaplatit žalobci do 31. října 2008 částku 4,5 miliónů Kč jako část výtěžku z prodeje pozemku. Pro případ prodlení výstavce se zaplacením této částky smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výše 0,5 % za každý den prodlení do zaplacení (bod III.
smlouvy). K zajištění pohledávky z titulu části výtěžku zpeněžení z prodeje pozemku (a případné smluvní pokuty) byla vystavena sporná směnka, s tím, že žalobce byl oprávněn „směnku vyplnit a uplatnit“, nesplní-li výstavce povinnost zaplatit zajištěnou pohledávku ve sjednané lhůtě. 3) Dne 13. srpna 2008 uzavřeli výstavce (jako kupující) a žalobce (jako prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti; vlastnické právo žalobce k nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky ke dni 14.
srpna 2008. 4) V roce 2010 prodal výstavce pozemek společnosti S. za kupní cenu ve výši 450.000,- Kč. Na tomto základě odvolací soud především (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalobce prokázal pravost podpisu žalovaného (jako směnečného rukojmího) na sporné směnce; přitom poukázal na závěry znaleckého posudku vypracovaného dne 14. listopadu 2012 Kriminalistickým ústavem v Praze (a jeho doplnění ze dne 6. října 2015) a na závěry revizního znaleckého posudku vypracovaného dne 10. července 2017 Kriminalistickým a expertným ústavom policajného sboru v Bratislavě.
Ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitek žalovaného vztahujících se k „formě dohody o vyplnění blankosměnky“, včetně neodůvodnění výhrady ohledně výše směnečné sumy, jakož i zpětného (a tudíž nesprávného) doplnění data splatnosti. Dále odvolací soud zdůraznil, že žalovanému nepřísluší námitky vycházející z právního vztahu (smlouvy) vzniklého mezi žalobcem a výstavcem; nebyl-li totiž žalovaný „účastníkem právního poměru, jenž byl základem pro vystavení směnky“, mohl úspěšně uplatnit kauzální námitky jen tehdy, uzavřel-li s majitelem směnky tzv. směnečnou smlouvu, upravující podmínky, za nichž může majitel směnku vůči směnečnému rukojmímu uplatnit.
Potud odkázal na ustanovení čl. I. § 17 zákona č.
191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) a na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 111/2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, (mimo jiné) namítaje, že „vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu soudy obou stupňů nesprávně hodnotily causální námitky žalovaného“.
Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, že soudy obou stupňů „neaplikovaly správně dosavadní judikaturu ohledně směnečného rukojmí“; odvolacímu soudu vytýká, že se věcně nezabýval uplatněnými „causálními“ námitkami, maje nesprávně za to, že tyto námitky žalovanému nenáleží. Přitom poukázal na „rozhodnutí“ Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 1293/16. Dále dovolatel polemizuje se závěry formulovanými soudy nižších stupňů ve vztahu k pravosti podpisu dovolatele na sporné směnce a k opožděnosti námitky promlčení nároku ze směnky. Konečně poukazuje na nepoctivý záměr žalobce a jednatelů výstavce, včetně toho, že se mu v tomto směru nedostalo poučení podle ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako vadné odmítl, když neobsahuje náležitosti určené ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., zejména vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a dovolatel namítá „pouze skutkové vady rozsudku, které však nelze v dovolacím řízení přezkoumávat“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že neshledal důvody pro odmítnutí dovolání pro vady ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., když dovolatel konkretizoval, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení věci soudy obou stupňů [řešení otázky (ne)přípustnosti kauzálních námitek], včetně toho, že v tomto směru má rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s judikaturou, jakož i s „rozhodnutím“ Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1293/16 (k tomu viz např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se (ne)přípustnosti kauzálních
námitek směnečného rukojmího, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Podle ustanovení čl. I. § 30 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím (odstavec 1). Tuto záruku může dát třetí osoba nebo i ten, kdo se už na směnku podepsal (odstavec 2). Podle ustanovení čl. I. § 32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jakoten, za koho se zaručil (odstavec 1). Závazek směnečného rukojmího je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy (odstavec 2). Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněném pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2016“), dospěl k závěrům, podle nichž: 1) Blankosměnka se stává skutečnou směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a odtud teprve vznikají skutečná práva směnečná, a že se tak děje se zpětnými účinky (ex tunc). Od vyplnění směnky je nutno na tuto listinu pohlížet jako na úplnou směnku, a to tak, jako by bývala již vydána jako úplná směnka, jako by od počátku byla úplnou směnkou. Tímto zpětným účinkem realizace vyplňovacího práva, lze také na osoby, které se podepsaly na listinu ještě nevyplněnou, pohlížet jako na směnečné dlužníky (viz Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 119). 2) Podepíše-li blankosměnku (i) směnečný rukojmí, přebírá garanci za zaplacení směnky s výminkou, že listina bude podle ujednání o vyplnění doplněna a tím přeměněna na skutečnou směnku, a ta následně nezaplacena. Pro posouzení, zda a kdy k této přeměně dojde, není podstatné, zda se doplnění událo v souladu s ujednáním o vyplnění či nikoli. Doplněním listiny na formálně platnou směnku, stávají se se zpětnou účinností (ex tunc) podpisy rukojmích na listině podpisy na směnce a tedy je nutno na listinu i na účinnost podpisů všech dlužníků, avalisty z toho nevyjímajíce, pohlížet tak, jako by daná listina byla bývala již od počátku, tedy rozumějme od data uvedeného na listině jako den jejího vystavení, vydána v plné podobě. Sama okolnost, kdy k vyplnění blankosměnky došlo, však pro tuto zpětnou účinnost vyplnění blankosměnky a její přeměny na směnku úplnou významná nijak není. Proto ustanovení čl. I. § 10 zákona směnečného a šekového hovoří o směnkách vydaných původně jako nevyplněné, protože kdyby nebylo tohoto zpětného účinku, nebylo by možné před vyplněním označit takovou listinu za směnku vůbec. Nebylo-li by tohoto zpětného účinku, neměly by blankosměnky vůbec smysl, protože by osoby, které podepsaly listinu před vyplněním, nemohly být vůbec směnečnými dlužníky. Smysl by pak postrádalo také rukojemské prohlášení na blankosměnce (viz Kovařík, Z. Úskalí směnečného rukojemství. I. část. Bulletin advokacie 11-12/2002). 3) Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti. Rozdíl mezi zajišťovací směnkou a zajišťovací blankosměnkou (z hlediska volby prostředku zajištění) je tak odvislý jen od skutečnosti, zda výše kauzální pohledávky je daná a neměnná nebo zda je závislá na dalších okolnostech (např. důsledky spojené s prodlením dlužníka s placením kauzální pohledávky – vznik nároku na úroky z prodlení, popř. na smluvní pokutu). Dále je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, podle něhož důsledkem (případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami není to, že by soud mohl tyto námitky (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné (respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat) [k tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 2861/2014 a ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1970/2014]. Za stavu, kdy v poměrech dané věci není pochyb o tom, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka, svědčí žalovanému (jako směnečnému rukojmímu) při absenci jiné dohody (i) kauzální námitky, tj. námitky založené (v poměrech dané věci) na mimosměnečném ujednání mezi žalobcem a výstavcem obsaženém ve smlouvě. Přitom na uvedeném závěru není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil výhrady, které vedle sebe nemohly obstát, tj. námitky, podle nichž: a) spornou směnku „nikdy neviděl a proto ji nemohl podepsat“; b) nebyl stranou smlouvy a její „existence mu nebyla známa“ a c) smlouva je nesrozumitelná a tudíž neplatná (včetně ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše je nepřiměřená a rozporná s dobrými mravy). Poukaz soudů nižších stupňů na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 111/2012 je pak nepřípadný již proto, že v poměrech dané věci nešlo o blankosměnku; to platí i ve vztahu k (soudem prvního stupně zmíněnému) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002. Konečně platí, že (případné) rozdílné právní názory byly sjednoceny právě R 103/2016 (srov. ustanovení § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není v řešení otázky (ne)přípustnosti kauzálních námitek správné, Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Nad rámec výše uvedeného (a bez vazby na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud pro účely další fáze řízení připomíná, že se v obecné poloze k otázkám hodnocení důkazů znaleckými posudky vyjádřil např. v důvodech rozsudku ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněného pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 17. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, a v rozsudku ze dne 16. října 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu