USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce T. L., zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Strouhalova 2646, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) MASO UZENINY PÍSEK, a. s., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1062/12, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 26419793, zastoupenému Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, 2) MASO UZENINY POLIČKA, a. s., se sídlem v Kamenci u Poličky 300, PSČ 572 01, identifikační číslo osoby 25945491, a 3) Č. M., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o zaplacení částky 64.000.000 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě prvního žalovaného o zaplacení částky 11.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 86/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. 5 Cmo 228/2018-992, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítají. II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 90.266 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce, s tím, že co do částky 84.942 Kč je tak první žalovaný povinen učinit společně a nerozdílně s druhým a třetím žalovaným. III. Druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně s prvním žalovaným částku 84.942 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, Městský soud v Praze uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 64.000.000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu, kterou se první žalovaný domáhal po žalobci zaplacení částky 11.000.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 630.125 Kč (výrok III.).
2. Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti uplatněných nároků vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 25. února 1994 vystavila společnost MASOKOMBINÁT PÍSEK s. r. o. (dále jen „společnost M“) směnku cizí, v níž přikázala Václavu Korandovi jako směnečníkovi zaplatit společnosti CASSA s. r. o. (dále jen „společnost C“) dne
24. února 1997 směnečný peníz ve výši 75.000.000 Kč (dále jen „směnka“). Směnka nebyla označeným směnečníkem akceptována. Na rubu směnky jsou (mimo jiné) umístěny rubopisy, jimiž společnost C převedla směnku na I. M., který poté směnku rubopisoval na žalobce.
[2] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 9. června 1997 se žalobce domáhal vůči společnosti M plnění ze směnky. Směnečným platebním rozkazem ze dne 25. března 1998, č. j. Sm 128/1997-14, (dále jen „směnečný platební rozkaz“) Krajský soud v Českých Budějovicích uložil společnosti M zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 75.000.000 Kč s 6% úrokem od 3. června 1997 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 250.000 Kč a náhradu nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 13. července 2000, č. j. 13 Cm 250/98-94, (dále též jen „rozsudek ze dne 13. července 2000“) Krajský soud v Českých Budějovicích (k námitkám společnosti M) ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. října 2000.
[3] Dne 14. prosince 2001 uzavřel žalobce (jako převodce) s prvním žalovaným (označeným jeho tehdejší obchodní firmou ZŘUD-MASOKOMBINÁT PÍSEK CZ, a.s.) [jako nabyvatelem] smlouvu o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky (dále jen „smlouva o převodu směnky“), v níž se žalobce zavázal převést na prvního žalovaného pohledávku ze směnky, jakož i veškeré nároky ze směnečného platebního rozkazu a rozsudku ze dne 13. července 2000. Za účelem převodu práv ze směnky se převodce zavázal opatřit směnku indosamentem s tím, že směnka bude poté umístěna do úschovy u zvoleného notáře, který ji vydá nabyvateli po předložení výpisů z bankovních účtů prokazujících zaplacení dohodnuté kupní ceny.
Smluvní strany se dále dohodly, že za převod označených pohledávek zaplatí první žalovaný žalobci ve splátkách celkem částku 75.000.000 Kč, přičemž částka 10.000.000 Kč bude zaplacena do 3 pracovních dnů po podpisu smlouvy, další splátka ve výši 10.000.000 Kč bude zaplacena do 5 pracovních dnů po propuštění třetího žalovaného z vazby (v níž byl v té době umístěn) a částka 55.000.000 Kč pak bude zaplacena v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.000.000 Kč po dobu následujících 6 měsíců a poté ve výši 3.000.000 Kč až do úplné úhrady sjednané kupní ceny.
Pro případ, že nebude některá ze splátek uhrazena, dohodly smluvní strany, že splatným se stává celý zbytek kupní ceny. Nabyvatel se též zavázal, že zajistí úhradu kupní ceny ručením druhého a třetího žalovaného.
[4] Dne 14. prosince 2001 druhý a třetí žalovaný učinili ručitelské prohlášení, že se zavazují uspokojit veškeré pohledávky žalobce ze smlouvy o převodu směnky vůči prvnímu žalovanému.
[5] 17. prosince 2001 byla na účet žalobce připsána první splátka kupní ceny ve výši 10.000.000 Kč. 29.
března 2002 pak první žalovaný poukázal na účet žalobce částku 1.000.000 Kč. Vzhledem k tomu, že další splátky již uhrazeny nebyly, vyzval žalobce dopisem ze dne 19. března 2003 prvního žalovaného k úhradě zbývající části kupní ceny ve výši 64.000.000 Kč. Dopisy ze dne 28. března 2003 pak vyzval k plnění ručitele (druhého a třetího žalovaného).
[6] Vzájemnou žalobou požadoval první žalovaný po žalobci vrácení dosud zaplacené části kupní ceny ve výši 11.000.000 Kč s tím, že jde o bezdůvodné obohacení.
3. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 37 odst. 1, § 524 a § 527 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), § 303, § 306 odst. 1 a § 311 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), § 18 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a čl. I. § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Žalobce platně převedl směnku na prvního žalovaného za dohodnutou úplatu, jejíž úhrada byla zajištěna ručením druhého a třetího žalovaného. Jelikož první žalovaný uhradil pouze část dluhu, je žalobce oprávněn domáhat se splnění zbývající části závazku nejen po prvním žalovaném, ale též po ručitelích (po druhém a třetím žalovaném).
[2] První žalovaný částečnou úhradou závazku založil vyvratitelnou domněnku uznání i zbývající části dluhu, když při provedení plateb nedal žádným způsobem najevo, že by dluh ve zbývajícím rozsahu neuznával.
[3] Výhrady k existenci směnečné pohledávky a k indosaci směnky společností C měl uplatnit výstavce směnky v rámci směnečného řízení vedeného před Krajským soudem v Českých Budějovicích. Nové přezkoumávání pravomocně přiznané směnečné pohledávky by představovalo prolomení zásady koncentrace námitkového řízení. Těmito námitkami se proto soud nyní nemohl zabývat.
[4] Opodstatněná není ani námitka, že žalobce v době uzavření smlouvy o převodu směnky nebyl jejím vlastníkem, neboť převedl směnku 7. prosince 2001 na M. M. (dále jen „M. M.“). Rubopis, bez něhož není možný převod směnky (ve prospěch M. M.) [čl. I. § 11 odst. 1 směnečného zákona], se totiž na směnce nenachází.
[5] Události popsané žalovanými, jež předcházely uzavření smlouvy o převodu směnky (vzetí třetího žalovaného do vazby, úmrtí finančního ředitele prvního žalovaného, tlak médií, požadavky žalobce na převzetí závazků výstavce směnky), sice zřejmě musely na žalované působit tíživě, na svobodu jejich jednání z právního hlediska však význam nemají, neboť nejde o výhrůžky, ale události, jejichž intenzita neovlivňovala jednání žalovaných takovým způsobem, aby je bylo možné považovat za nesvobodné. V této souvislosti je nutné (mimo jiné) zohlednit, že jednání předcházející uzavření smlouvy o převodu směnky probíhala za účasti právních zástupců smluvních stran, jakož i to, že více než měsíc po propuštění třetího žalovaného z vazby poukázal první žalovaný žalobci na zaplacení úplaty za převod směnky splátku ve výši 1.000.000 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání. V průběhu odvolacího řízení vzal podáním doručeným soudu prvního stupně 15. června 2006 (č. l. 126 a násl.) žalobce, zastoupený M. M. na základě plné moci ze dne 14. května 2006 (viz č. l. 131 až 134), žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že důvodem pro zpětvzetí žaloby je uzavření dohody o narovnání ze dne 5. června 2006 (dále jen „dohoda o narovnání“) [č. l. 128 až 130]. Dohodu o narovnání přitom uzavřeli žalobce (jako oprávněný) a první žalovaný (jako povinný), přičemž jménem prvního žalovaného dohodu podepsal Čestmír Motejzík (jako předseda představenstva) a za žalobce M. M. na základě plné moci (ze dne 14. května 2006). Podle dohody o narovnání měl první žalovaný zaplatit žalobci 25.000.000 Kč, a to na „nově založený bankovní účet, k němuž mají podpisové oprávnění společně M. M. a Č. M.“, s tím, že zmíněnou platbou bude zcela uspokojena pohledávka žalobce ze smlouvy o převodu směnky na zaplacení kupní ceny, včetně nároku vůči ručitelům, a žalobce nebude požadovat ani žádné další plnění přiznané rozsudkem soudu prvního stupně.
5. Téhož dne (15. června 2006) vzal první žalovaný (s odkazem na dohodu o narovnání) zpět vzájemný návrh na úhradu částky 11.000.000 Kč s příslušenstvím.
6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137, zrušil svůj rozsudek ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, a řízení o zaplacení částky 64.000.000 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 11.000.000 Kč s příslušenstvím zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
7. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. září 2013, č. j. 5 Cmo 457/2009-604, ve znění usnesení ze dne 23. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 457/2009-631, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137.
8. Nejvyšší soud k dovolání žalobce usnesením ze dne 17. prosince 2015, č. j. 29 Cdo 1593/2014-678 (jde o rozhodnutí, které bylo následně uveřejněno pod číslem 44/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), posledně označené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud (mimo jiné) uzavřel, že M. M. nemohl zastupovat žalobce pro rozpor s jeho zájmy (a to z důvodů, které vyšly v řízení najevo již v době před vydáním usnesení, jímž soud prvního stupně zrušil svůj rozsudek ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, a řízení ve věci zastavil), pročež nemohl (jako zástupce žalobce) ani účinně vzít žalobu zpět. Nejvyšší soud přitom – cituje ustanovení § 22 obč. zák. a § 32 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – vysvětlil, že při zastoupení na základě plné moci je třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (§ 23 obč. zák.) a samotnou plnou mocí (§ 31 odst. 1 obč. zák.). Dohoda o plné moci (zmocnění) neboli dohoda o zastoupení je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek. Uzavřením této dohody (typově např. smlouvy příkazní či mandátní) vzniká vnitřní právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu osvědčuje, resp. deklaruje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje smluvní právní vztah zastoupení, vzniklý na základě dohody o zmocnění.
10. Z obsahu plné moci ze dne 14. května 2006 je zjevné, pokračoval Nejvyšší soud, že šlo na straně jedné o plnou moc k hmotně právnímu úkonu – k uzavření mimosoudní dohody o úhradě dluhu (včetně jeho výše) [§ 31 odst. 1 obč. zák.] a na straně druhé o procesní plnou moc „ke zpětvzetí žaloby“ v dané věci (§ 28 odst. 1 o. s. ř.). Přitom v obou případech platí, že jiného nemůže zastupovat (ani v občanském soudním řízení, ani při hmotně právním úkonu) ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Zjistí-li soud v občanském soudním řízení, že zájmy účastníka řízení jsou v rozporu se zájmy jeho zástupce, je tím zástupce (přímo ze zákona) vyloučen z řízení; soud proto přestane s takovým zástupcem jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí, a procesní úkony učiněné takovým zástupcem jsou od počátku neúčinné a soud k nim nepřihlíží. Rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost (absolutní bezúčinnost) plné moci.
11. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že k vyloučení osoby zástupce ze zastupování nestačí pouhá možnost střetu se zájmy zastoupeného; tento rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto). V poměrech dané věci lze podle Nejvyššího soudu na základě skutečností, které vyšly v řízení najevo již v době před vydáním rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zrušil rozsudek ze dne 4. dubna 2006 a řízení ve věci zastavil, bez dalšího uzavřít, že zde rozpor zájmů žalobce a M. M. existoval. Je totiž zjevné, že zájem žalobce, aby mu žalovaní zaplatili částku 64.000.000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, je v příkrém rozporu se zájmem M. M., který vyplynul z jím učiněných (procesních a hmotně právních) úkonů, podle nichž se žalobci nejen že nedostalo žádného plnění, ale plnění žalovaných v rozsahu částky 25.000.000 Kč se dostalo do dispozice M. M. a třetího žalovaného.
12. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2016, č. j. 5 Cmo 457/2009-689, ve znění usnesení ze dne 15. června 2016,č. j. 5 Cmo 457/2009-694, usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. června 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137, změnil tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, se nezrušuje a řízení o zaplacení částky 64.000.000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 11.000.000 Kč se nezastavuje (výrok I.); dále rozhodl o nákladech „odvolacího a dovolacího“ řízení (výrok II.). Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 29 Cdo 4839/2016-796, v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku, odmítl.
13. O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. dubna 2006 rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2021, č. j. 5 Cmo 228/2018-992, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok), změnil jej ve výroku III. o nákladech řízení před soudem
14. Odvolací soud doplnil skutkový stav věci, z nějž vyšel soud prvního stupně (o skutečnosti, které nastaly až po vyhlášení přezkoumávaného rozsudku), přičemž (kromě obsahu plné moci ze dne 14. května 2006 a dohody o narovnání ze dne 5. června 2006, který byl reprodukován již výše) především zjistil, že: [1] Dne 14. května 2006 uzavřel žalobce s M. M. smlouvu o vyrovnání závazku, v níž smluvní strany deklarovaly, že M. M. byl na základě plné moci z téhož dne zmocněn žalobcem k jeho zastupování ve věci uzavření mimosoudní dohody o úhradě dluhu ze smlouvy o převodu směnky, zejména k tomu, aby sjednal novou částku, kterou bude dluh uhrazen, podepsal mimosoudní dohodu a převzal finanční částku na úhradu dluhu. Dále se smluvní strany dohodly, že M. M. po převzetí nově sjednané finanční částky vyplatí žalobci 3.000.000 Kč a zbývající část si ponechá jakožto vyrovnání žalobcova dluhu vůči němu ve výši 75.000.000 Kč. [2] Soudní exekutor JUDr. Ing. Petr Kučera, Exekutorský úřad Kladno, vydal v exekuční věci oprávněného J. K. (dále jen „J. K.“) proti povinnému, jímž byl žalobce, exekuční příkaz ze dne 20. prosince 2016, č. j. 150 Ex 2395/16-37, k provedení exekuce přikázáním jiných pohledávek za dlužníkem povinného (dále jen „exekuční příkaz“), a to konkrétně pohledávky za prvním žalovaným vzniklé ze smlouvy o převodu směnky. [3] J. K. podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 poddlužnickou žalobu (datovanou 3. října 2019), jíž se domáhá proti prvnímu žalovanému zaplacení částky 54.994.535 Kč s příslušenstvím. [4] Usnesením ze dne 24. září 2020, č. j. 150 Ex 2395/16-86, soudní exekutor výše označený exekuční příkaz zrušil.
15. Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobou uplatněný nárok je důvodný.
16. K odvolací námitce žalovaných týkající se údajné ztráty aktivní věcné legitimace žalobce v daném sporu z důvodu podání poddlužnické žaloby, odvolací soud poukázal na ustanovení § 312, § 313, § 314, § 314a odst. 2, § 314c odst. 1 a 3 a § 315 odst. 1 o. s. ř., jakož i na (blíže specifikovanou) judikaturu Nejvyššího soudu, a uzavřel, že ztráta aktivní věcné legitimace žalobce se neváže k podání poddlužnické žaloby, ale k doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekučního příkazu), respektive k právní moci tohoto usnesení. Jestliže byl exekuční příkaz usnesením ze dne 24. září 2020 zrušen, a toto usnesení nabylo právní moci, je nutné dovodit, že právní mocí usnesení o zrušení exekučního příkazu došlo k obnově aktivní legitimace žalobce ohledně dotčené části pohledávky v projednávané věci. Uvažovat nelze v poměrech dané věci ani o překážce litispendence, když předmětem obou řízení je sice pohledávka za stejným dlužníkem (prvním žalovaným), řízení je však vedeno mezi odlišnými subjekty na straně žalobce a není dána ani totožnost věci.
17. Za opodstatněnou neměl ani další odvolací námitku žalovaných založenou na tvrzení, že pohledávka žalobce ze smlouvy o převodu směnky zanikla v důsledku uzavřené dohody o narovnání. Potud vyšel ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v jeho kasačním usnesení ze dne 17. prosince 2015, přičemž zdůraznil, že Nejvyšší soud formuloval své závěry ohledně rozporu zájmů mezi žalobcem a M. M. nejen ve vztahu k procesní plné moci (na jejímž základě bylo učiněno zpětvzetí žaloby), nýbrž shledal rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného již při uzavření dohody o narovnání, neboť právě jejím obsahem bylo ujednání, z jehož obsahu je rozpor dovolacím soudem dovozován. Tímto právním názorem je odvolací soud vázán (§ 226 o. s. ř.). Ve shodě s ním proto uzavřel, že dohoda o narovnání je pro kolizi zájmů mezi zástupcem a zastoupeným při jejím uzavírání neplatná podle § 22 odst. 2 obč. zák. Pro úplnost odvolací soud dodal, že na platbu částky 25.000.000 Kč (provedenou na základě uzavřené dohody o narovnání) nelze nahlížet – oproti mínění žalovaných – jako na poukázku ve smyslu § 535 obč. zák.
18. Konečně odvolací soud přitakal i závěrům, jimiž se soud prvního stupně vypořádal s (dříve uplatněnou) procesní obranou žalovaných. V této souvislosti zdůraznil, že námitky, jimiž žalovaní zpochybňovali vlastnické právo žalobce ke směnce, jsou svou povahou směnečnými námitkami, jež mohl uplatnit pouze směnečný dlužník v řízení o zaplacení směnečné pohledávky. Pravomocný rozsudek, jímž byla směnečná pohledávka žalobci přiznána, zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené. M. M. se navíc (jak plyne z učiněných skutkových zjištění) ani nikdy nestal majitelem směnky. Správně posoudil soud prvního stupně také námitku nedostatku svobody vůle žalovaných v důsledku bezprávných výhrůžek (přímé donucení žalovaní ani netvrdili). V řízení nebylo zjištěno, že by žalobce projevy vůle žalovaných ovlivnil bezprávnou výhrůžkou, resp. že by se takového jednání vůbec dopustil. Žádnou ze skutečností, z nichž nesvobodu své vůle žalovaní dovozovali, nelze považovat za bezprávnou výhrůžku, nešlo o jednání žalobce, nýbrž o události, jejichž intenzita nemohla svobodu žalovaných ovlivnit.
19. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, jejichž přípustnost vymezují (poměřováno jejich obsahem) shodně ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
20. Dovolací námitky, jež dovolatelé uplatňují (u všech dovolatelů je dovolací argumentace v zásadě obdobná a jejich jednotlivé výhrady se neliší
natolik, aby mezi nimi bylo nutné rozlišovat) lze shrnout do následujících okruhů: první okruh námitek se týká dopadů exekučního řízení (a v jeho rámci podané poddlužnické žaloby) do poměrů dané věci, druhý okruh námitek se týká posouzení platnosti plné moci ze dne 14. května 2006 a na jejím základě uzavřené dohody o narovnání (z důvodu střetu zájmů žalobce a M. M.) a třetí okruh tvoří výhrady vůči způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s procesní obranou žalovaných, případně ostatní námitky dovolatelů (jež nelze podřadit pod body výše uvedené).
Ad 1/ (k aktivní legitimaci žalobce)
21. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že žalobce ztratil vydáním exekučního příkazu, kterým byla přikázána pohledávka žalobce, aktivní legitimaci v tomto sporu, přičemž k jejímu obnovení nemůže dojít dříve než okamžikem zastavení celé probíhající exekuce. Navíc v situaci, kdy dosud nebylo ukončeno řízení o poddlužnické žalobě, aktivní legitimace žalobce by byla obnovena (kdyby k tomu došlo) jen ve vztahu k řízení o poddlužnické žalobě. Ad 2/ (ke střetu zájmů zástupce a zastoupeného, k platnosti plné moci a dohody o narovnání)
22. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že bez dalšího převzal závěry obsažené v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, které se týkaly neplatnosti plné moci pro rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného (s nimiž nadále nesouhlasí), přestože se tyto závěry nevztahovaly (nemohly vztahovat) na posouzení platnosti dohody o narovnání. Na rozdíl od odvolacího soudu nepovažují dovolatelé právní názor, jenž Nejvyšší soud vyslovil ohledně účinků procesního úkonu (zpětvzetí žaloby), za závazný pro posouzení hmotněprávního úkonu (dohody o narovnání). Nejvyšší soud nerozhodoval v označeném rozhodnutí o věci samé (rozhodoval pouze o zpětvzetí žaloby), navíc po vydání jeho rozhodnutí se změnily skutkové poznatky o věci. Dovolatelé totiž později poukázali (kromě plné moci a dohody o narovnání) též na smlouvu o vyrovnání závazku, z níž je zřejmé, jaké zájmy sledovali žalobce a M. M. ke dni jejího uzavření. Skutková zjištění plynoucí z této smlouvy Nejvyšší soud při svém předchozím rozhodování nemohl zohlednit.
23. Za nesprávný mají dovolatelé rovněž samotný závěr o neplatnosti dohody o narovnání. Podle dovolatelů ke střetu zájmů mezi zástupcem a zastoupeným (zejména s ohledem na obsah ujednání obsaženého ve smlouvě o vyrovnání závazku) nedošlo a dohoda o narovnání proto není neplatná. Na rozdíl od zmocněnce navíc druhá smluvní strana (první žalovaný) při uzavření dohody o narovnání o případném střetu zájmů ani nevěděla. Ad 3/ (ostatní námitky dovolatelů)
24. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem, že jejich „směnečné“ námitky (týkající se existence směnečného závazku, nedostatku kauzy směnky a její indosace) nejsou důvodné a měly být uplatněny výstavcem směnky v řízení o zaplacení směnečné pohledávky.
25. Pro případ, že by byla dohoda o narovnání shledána neplatnou, měl by podle dovolatelů odvolací soud přihlédnout k tomu, že podle dohody o narovnání byla M. M. vyplacena částka 25.000.000 Kč a o tuto částku by měl být žalobou uplatněný nárok snížen. Podle dovolatelů lze totiž na poskytnuté plnění nahlížet také jako na poukázku podle § 535 obč. zák., kterou žalobce oprávnil M. M. vybrat plnění u prvního žalovaného.
26. Jelikož žalobce poté, co mu byl doručen exekuční příkaz, čímž ztratil „procesní způsobilost“ k vedení sporu, nepokračoval v zahájeném soudním řízení, jak předpokládá ustanovení § 112 obč. zák., oprávněný nevstoupil na jeho místo podle § 107a o. s. ř., naopak zahájil řízení o poddlužnické žalobě, je nutné podle dovolatelů dospět k závěru, že žalobou uplatněný nárok se promlčel. Probíhalo-li souběžně řízení v projednávané věci a řízení o poddlužnické žalobě, je rovněž dána překážka litispendence.
27. Dovolatelé též namítají, že soudy neprovedly navrhované důkazy (nevyslechly navrhované svědky a účastníky), nevypořádaly se řádně se všemi jejich námitkami a neposkytly jim poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.
28. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, maje napadené rozhodnutí za věcně správné.
29. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
30. Dovolání žalovaných, jež mohla být přípustná jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
31. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. K aktivní legitimaci žalobce (ve vazbě na probíhající exekuční řízení, ve kterém byla exekučním příkazem postižena pohledávka žalobce vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o převodu směnky)
32. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
[1] Přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) vzniká oprávněnému k postižené pohledávce povinného za jeho dlužníkem (poddlužníkem) tzv. úkojné právo, a to až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314a o. s. ř. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas splatnou pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat.
Tzv. úkojné právo má svůj základ v procesním právu a jeho smysl spočívá v tom, že poskytuje oprávněnému formálněprávní aktivní legitimaci k tomu, aby se domohl (za účelem uspokojení své vymáhané pohledávky) vlastním jménem na dlužníku povinného (poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky (zejména prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby nebo výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 315 o. s. ř.), kdyby mu dlužník povinného (poddlužník) nevyplatil odpovídající plnění dobrovolně. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.
prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, uveřejněného pod číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 2414/2012).
[2] V těch případech, v nichž povinný (dlužník) v době přikázání jiné peněžité pohledávky oprávněnému vede se svým dlužníkem (poddlužníkem) spor o zaplacení pohledávky, nebo na základě již získaného exekučního titulu vymáhá vůči svému dlužníku (poddlužníku) pohledávku ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení, je (pravomocné) usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nebo (pravomocný) exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení (dlužníka jako žalobce nebo dlužníka jako oprávněného) na dlužníkova věřitele (oprávněného) [§ 107a odst. 1 o.
s. ř., § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů]. Poté musí být žaloba povinného (dlužníka) vůči poddlužníku jen proto zamítnuta, přičemž povinný (dlužník) může takovému výsledku sporu zabránit jen tím, že ve smyslu § 107a o. s. ř. navrhne, aby na jeho místo vstoupil do řízení oprávněný (věřitel dlužníka). Neuplatní-li povinný (dlužník) u soudu procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř., nic nebrání oprávněnému (věřiteli dlužníka), aby se svého úkojného práva domáhal (proti poddlužníku) samostatnou poddlužnickou žalobou, kterou může podat i v době, kdy původní řízení mezi povinným (dlužníkem) a jeho dlužníkem (poddlužníkem) ještě probíhá.
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 412/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, sp. zn. 29 Cdo 1947/2021, uveřejněné pod číslem 85/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2024“).
[3] Jestliže na základě pravomocného rozhodnutí o přikázání jiné peněžité pohledávky může oprávněný (věřitel dlužníka) vstoupit do zahájeného sporu na základě návrhu povinného (dlužníka coby žalobce) podle § 107a odst. 1 o. s. ř., nebo jestliže může vstoupit do probíhajícího vykonávacího řízení nebo exekučního řízení na základě návrhu povinného (dlužníka coby oprávněného) podle § 107a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu, pak při navrácení procesní legitimace k dalšímu vedení sporu, výkonu rozhodnutí nebo exekuce zpět dlužníku (povinnému) [typově po zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, kterou oprávněný vůči němu vedl], aniž poddlužník uspokojil oprávněného z přikázané pohledávky, může dlužník vstoupit do těchto řízení zpět (jako žalobce nebo jako oprávněný) na základě návrhu oprávněného podle § 107a o. s. ř., respektive podle § 36 odst. 5 exekučního řádu (srov. opět R 85/2024).
[4] S účinností od 1. ledna 2008 exekuční řád umožňuje, aby soudní exekutor vydaný exekuční příkaz zrušil (viz § 47 odst. 1 větu první exekučního řádu). Účinky exekučního příkazu zanikají – kromě zastavení exekuce (podle § 55 a násl. exekučního řádu, respektive § 268 a násl. o. s. ř.) – též v důsledku zrušení exekučního příkazu (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 31 Cdo 2827/2012, uveřejněného pod číslem 109/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Není pochyb o tom, že jakkoli žalobce (dlužník) na základě exekučního příkazu vydaného k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, kterým byla postižena právě pohledávka, jejíhož zaplacení se žalobce domáhal v tomto řízení, ztratil legitimaci k jejímu vymáhání, zrušením exekučního příkazu (postihujícího pohledávku) byla procesní legitimace k vymáhání přikázané pohledávky opět navrácena zpět dlužníku (žalobci). V situaci, kdy v mezidobí nebylo řízení skončeno (žaloba nebyla pro nedostatek legitimace žalobce zamítnuta), ani nedošlo ke změně v okruhu jeho účastníků (oprávněný nevstoupil do probíhajícího sporu podle § 107a o. s. ř.), nemohla být – po navrácení procesní legitimace žalobci – obrana žalovaných založená na tvrzeném nedostatku aktivní legitimace žalobce (v souvislosti s probíhajícím exekučním řízení oprávněného J. K.) úspěšná. Ke střetu zájmů (k platnosti plné moci a dohody o narovnání)
34. Nejvyšší soud se zabýval otázkou střetu zájmů zastoupeného (žalobce) a jeho zástupce (M. M.) při zastoupení na základě plné moci ze dne 14. května 2006 již ve svém kasačním usnesení ze dne 17. prosince 2015 (k tomu srov. výše reprodukované důvody kasačního rozhodnutí), přičemž své závěry formuloval – oproti mínění dovolatelů – nejen ve vztahu k procesní plné moci („ke zpětvzetí žaloby“), ale (výslovně) též ve vztahu k plné moci k hmotně právnímu úkonu (k uzavření mimosoudní dohody o úhradě dluhu). Jestliže (z důvodů v rozhodnutí popsaných) shledal rozpor zájmů mezi zmocnitelem a zmocněncem a plnou moc měl za neplatnou, vztahovaly se jeho závěry (v situaci, kdy na základě plné moci byla uzavřena rovněž dohoda o narovnání, z jejíhož obsahu byl nadto dovozován existující rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného) nutně i na samotnou dohodu o narovnání.
35. Skutkový základ věci, z něhož vycházel Nejvyšší soud při formulaci uvedených závěrů, přitom (do vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) nedoznal podstatných změn. Z obsahu procesního spisu plyne, že smlouvy o vyrovnání závazku se žalovaní dovolávali již ve vyjádření k odvolání žalobce ze dne 11. ledna 2007 (č. l. 162), pravost podpisu na této smlouvě byla na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. července 2007 zkoumána znalcem (č. l. 191a) a listina se nacházela od roku 2007 v procesním spisu (v přílohové obálce označené „13 Cm 86/2003-166“). Soudům byl tak její obsah znám již před vydáním kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud se touto listinou pak znovu zabýval při svém rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (provedl listinou důkaz na jednání konaném dne 19. ledna 2021, č. l. 977) a své závěry promítl i do odůvodnění svého rozhodnutí (odst. 20 napadeného rozhodnutí).
36. Jde-li tedy o řešení otázky střetu zájmů zástupce a zastoupeného při zastupování na základě plné moci ze dne 14. května 2006 a otázky, zda je (s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci) žalobce vázán uzavřenou dohodou o narovnání, odpovídá právní posouzení věci odvolacím soudem v plném rozsahu právnímu názoru vyslovenému v předchozím (kasačním) usnesení Nejvyššího soudu. Na zmíněných závěrech pak nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. K dalším dovolacím námitkám
37. Námitky, jimiž se mohla (měla) bránit povinnosti uložené jí vydaným směnečným platebním rozkazem ve sporu o zaplacení směnky společnost M (jako její výstavce), nemají pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku žádný význam (nemají vliv na posouzení, zda žalobce má právo na sjednanou úplatu za převod směnky). Nelze též přehlédnout, že první žalovaný nabyl (v souladu se smlouvou o převodu směnky) práva ze směnky, o jejímž zaplacení již bylo pravomocně rozhodnuto (k účinkům, jež se pojí s právní mocí soudního rozhodnutí, srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.). Jde-li o námitku materiální vady podpisu (tedy i vadu spočívající v tom, že podpis indosanta není jeho pravým podpisem), platí (bez zřetele k výše uvedenému), že takovou námitku může uplatnit pouze ten, za koho byl podpis učiněn (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, uveřejněného pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně judikatury tam dále označené).
38. Výklad dohody o narovnání, provedený odvolacím soudem a ústící v závěr, že neobsahuje ujednání o poukázce ve smyslu ustanovení § 535 obč. zák., se nijak nepříčí výkladovým pravidlům určeným ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že dohoda o narovnání žádné ujednání o poukázce neobsahuje.
39. K namítanému promlčení Nejvyšší soud poukazuje (aniž by bylo nutné řešit, zda se promlčení žalobou uplatněného nároku řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, nebo zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem) na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněný pod číslem 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020, uveřejněné pod číslem 18/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i judikaturu tam dále citovanou).
40. Pro rozhodnutí v projednávané věci nemohla mít význam ani námitka, že řízení o poddlužnické žalobě vytváří (pro projednání a rozhodnutí dané věci) překážku litispendence (překážku věci zahájené) ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. Je tomu tak (bez zřetele k dalším skutečnostem) již proto, že řízení v nyní projednávané věci bylo zahájeno dříve než řízení o poddlužnické žalobě.
41. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny navrhované důkazy (nevyslechly navrhované svědky a účastníky), dovolatelé poukazují na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
42. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
43. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
44. V projednávané věci se přitom soudy obou stupňů s návrhy na provedení dalších důkazů dostatečně vypořádaly.
45. K dovoláním namítané absenci poučení podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jeho judikatura je ustálena v závěru, podle kterého poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
46. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti přitom nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2023, sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, uveřejněného pod číslem 92/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2024“). V daném případě nespočívá napadené rozhodnutí na závěru, že dovolatelé neunesli důkazní břemeno o určité (jimi tvrzené) skutečnosti, nýbrž vychází (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) z toho, že žádnou z jimi tvrzených (a v řízení případně zjištěných) skutečností nelze kvalifikovat jako bezprávnou výhrůžku, jíž by žalobce působil na svobodnou vůli dovolatelů při podpisu smlouvy o převodu směnky (příp. při převzetí ručení za závazky prvního žalovaného).
47. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (kterou dovolatel otevírá prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění závěrů odvolacího soudu). Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v R 92/2024. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
48. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
49. Z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze – oproti mínění dovolatelů – dovozovat ani povinnost odvolacího soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. K tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
50. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných byla odmítnuta a vznikla jim tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě, jde-li o část řízení vedeného mezi žalobcem a prvním žalovaným, sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. června 2021), která podle ustanovení § 7 bodu 7., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 75.000.000 Kč, což odpovídá součtu tarifních hodnot obou spojených věcí, tedy žaloby o zaplacení částky 64.000.000 Kč a vzájemné žaloby prvního žalovaného o zaplacení 11.000.000 Kč) částku 74.300 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 15.666 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci vůči prvnímu žalovanému částku 90.266 Kč.
51. Jde-li o část řízení vedeného mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným, sestává odměna za (výše uvedené) vyjádření k dovolání z částky 69.900 Kč [§ 7 bod 7., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu – z tarifní hodnoty ve výši 64.000.000 Kč], dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 14.742 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci vůči druhému a třetímu žalovanému částku 84.942 Kč. V rozsahu této částky jde o náklady, jež jsou všem žalovaným společné. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 12. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu