29 Cdo 2702/2022

29 Cdo 2702/2022-340

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce 6UIF Invest TWO, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 07366451, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému R. E., zastoupenému Mgr. Markem Šimákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, PSČ 110 00, o zaplacení částky 11 058 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 233/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2022, č. j. 25 Co 153/2022-315, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2022, č. j. 25 Co 153/2022-315, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

1. Rozsudkem ze dne 6. září 2021, č. j. 9 C 233/2013-244, Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalovanému (R. E.) zaplatit žalobkyni (6UIF Invest TWO, s. r. o.) částku 11 058 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

2. Původní žalobce (ŠkoFIN s. r. o.; dále jen „společnost Š“) se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 11 058 000 Kč s odůvodněním, že jde o náhradu toho, co ušlo z majetku jeho dlužníka P. E. (otce žalovaného, dále jen „P. E.“) odporovatelným právním úkonem (darovací smlouvou ze dne 16. září 2010), ze kterého měl prospěch žalovaný.

3. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

[1] Dne 19. ledna 2007 byla vystavena směnka vlastní, označená číslem 608515/1, jejímž výstavcem byla společnost AUTO-EXNER s. r. o. (dnes AUTOSPACE s. r. o., dále jen „společnost A“), za kterou jednal jednatel společnosti P. E. Jako avalista směnky byl podepsán P. E. a M. E. (bratr žalovaného, dále jen „M. E.“). Remitentem směnky byl původní žalobce (společnost Š). Směnka byla vystavena jako blankosměnka, následně byla doplněna a zněla na částku 1 058 000 Kč se splatností dne 3. srpna 2012. Směnka měla sloužit k zajištění dluhu vyplývajícího ze smlouvy o poskytnutí úvěru č. 608515 (ze dne 19. ledna 2007).

[2] V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 291/2012 žádala společnost Š o vydání směnečného platebního rozkazu vůči společnosti A, P. E. a M. E. Směnečná suma směnky uplatněné v tomto řízení (směnka č. XY) byla v částce 1 058 000 Kč, která byla splatná dne 3. srpna 2012. Rozsudkem ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 56 Cm 291/2012-128, Městský soud v Praze rozhodl tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 56 Cm 291/2012-27, se ponechává vůči P. E. a vůči M. E. v platnosti. Nárok vůči společnosti A byl z důvodu prohlášení konkursu na tuto společnost vyloučen k samostatnému projednání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016, č. j. 8 Cmo 221/2015-244, byl rozsudek Městského soudu v Praze potvrzen, a výrok o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti tak nabyl právní moci dne 29. března 2016 a vykonatelnosti dne 4. dubna 2016.

[3] Dne 31. března 2009 byla vystavena směnka vlastní, označená číslem

684144/1. Výstavcem směnky byla společnost A, za kterou jednal jednatel P. E. Jako avalista směnky byl podepsán P. E. Remitentem směnky byl původní žalobce. Směnka byla vystavena jako blankosměnka, následně byla doplněna a zněla na částku 45 214 041 Kč se splatností dne 25. července 2012. Směnka měla sloužit k zajištění dluhu vyplývajícího ze smlouvy o úvěru č. 684144 ze dne 31. března 2009, na jejímž základě poskytl původní žalobce společnosti A úvěr ve výši 45 000 000 Kč. Blankosměnka měla být vyplněna pouze v případě prodlení s plněním peněžitého závazku.

K zajištění pohledávky původního žalobce ze smlouvy o úvěru č. 684144 byly téhož dne uzavřeny tři zástavní smlouvy, jimiž byla ve prospěch původního žalobce zřízena zástavní práva k nemovitostem v katastrálním území XY, obec XY. Zástavními dlužníky z těchto smluv byli společnost A, P. E. a matka žalovaného. Úvěr měl být splácen ve 120 měsíčních splátkách, avšak společnost A řádně nesplácela, neboť neuhradila splátky za měsíce srpen a září 2011 a za měsíce listopad 2011 až květen 2012. Původní žalobce od úvěrové smlouvy č. 684144 odstoupil přípisem ze dne 4.

června 2012. Celková část nesplaceného úvěru byla ve výši 45 214 041,66 Kč.

[4] Směnečným platebním rozkazem ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 13 Cm 280/2012-21, uložil Městský soud v Praze společnosti A a P. E. povinnost zaplatit původnímu žalobci částku 10 000 000 Kč s 6% úrokem od 26. července 2012 do zaplacení. Rozsudkem ze dne 5. února 2015, č. j.

13 Cm 193/2013-102,

Městský soud rozhodl tak, že označený platební rozkaz se ponechává v platnosti. Směnečná suma směnky uplatněné v tomto řízení (směnka č. 684144/1) byla v částce 45 214 041 Kč, která byla splatná dne 25. července 2012, když původní žalobce uplatnil pouze část směnečné sumy, a to 10 000 000 Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2017, č. j. 2 Cmo 243/2016-198, byl rozsudek Městského soudu v Praze potvrzen a tento ve výroku o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti nabyl právní moci dne 20. března 2017 a vykonatelnosti dne 24. března 2017.

[5] Dne 16. září 2010 uzavřeli P. E. jako dárce a žalovaný jako obdarovaný darovací smlouvu, na jejímž základě žalovaný nabyl dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, zapsané na LV č. XY. Z návrhu na vklad vlastnického práva k uvedeným nemovitostem bylo zjištěno, že tento byl sepsán dne 16. září 2010 a byl podán u katastrálního úřadu dne 21. března 2011.

[6] Dne 26. ledna 2011 uzavřela společnost A se společností Fio banka a.s. (dále jen „banka F“) smlouvu o úvěru č. 111000014, kdy na základě této smlouvy byl společnosti A poskytnut úvěr ve výši 100 000 000 Kč, který měl sloužit k úhradě závazků společnosti A u Komerční banky, a. s., k posílení provozních prostředků a pro další účel, který měla písemně schválit banka F. Žalovaný k výše uvedené úvěrové smlouvě dne 26. ledna 2011 přistoupil jako spoludlužník, stejně tak se zavázala matka žalovaného, jeho bratr a otec (P. E.). Tento úvěr byl zesplatněn dopisem ze dne 13. listopadu 2012 pro porušování smluv a neplnění smluvních povinností společností A, dluhy byly následně postoupeny společnosti Claim Collection s. r. o., za níž jednal její jednatel Mgr. Jan Řezník.

[7] Dne 26. listopadu 2012 uzavřeli žalovaný jako prodávající a společnost Pavonis a. s. (dále jen „společnost P“) jako kupující smlouvu o převodu vlastnického práva, na jejímž základě měl žalovaný na společnost P převést pozemky parc. č. XY, XY, XY včetně budovy č. p. XY, XY včetně stavby bez č. p./č. e., vše v k. ú. XY, a společnost P se zavázala žalovanému uhradit kupní cenu za všechny tyto nemovitosti ve výši 15 000 000 Kč. Návrh na vklad byl sepsán dne 26. listopadu 2012 a podán u katastrálního úřadu dne 27. listopadu 2012. Členem představenstva a jediným akcionářem společnosti P byl v této době Mgr. Jan Řezník.

[8] Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. srpna 2019 byly na žalobce postoupeny veškeré pohledávky původního žalobce týkající se společnosti A. Obě uvedené směnky byly původním žalobcem indosovány na řad žalobce. Žalobce rovněž vstoupil do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti A namísto původního žalobce.

4. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Konstatoval, že pro úspěšnost žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu je nutné splnit následující podmínky: a/ věřitel musí být věcně legitimován, b/ pohledávka musí být vymahatelná, c/ muselo dojít ke zkrácení věřitele, d/ k odporovanému jednání došlo v posledních třech letech, e/ žalovaný musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, f/ lze žalovat přímo na zaplacení určité částky, není-li možné se uspokojit jinak.

5. Soud prvního stupně nejprve zdůraznil, že P. E. je otcem žalovaného, žalovaný a P. E. jsou proto osobami blízkými ve smyslu § 116 obč. zák. Ve vztahu k aktivní věcné legitimaci uvedl, že k odpůrčí žalobě je aktivně legitimován ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. V daném případě se jednalo o směnečnou pohledávku, přičemž směnky byly z původního žalobce na žalobce řádně indosovány. Podmínku a/ aktivní legitimace tak měl soud prvního stupně za splněnou. Na základě směnečných platebních rozkazů měl za splněnou i podmínku b/, že žalobcovy pohledávky byly vůči dlužníku P. E. vymahatelné.

6. V rámci podmínky c/ soud prvního stupně jednak zkoumal, zda došlo ke zmenšení majetku dlužníka, a v důsledku toho ke zmaření, či k omezení možnosti uspokojení věřitele z majetku dlužníka, rovněž pak zjišťoval dlužníkův úmysl zkrátit věřitele. Uzavřel, že P. E. „vyvedl“ ze svého vlastnictví více nemovitostí, a znemožnil tak společnosti Š se z tohoto majetku P. E. uspokojit, přičemž pohledávka žalobce ve výši 11 000 000 Kč by mohla být bez dalšího uspokojena i jen z nemovitostí darovaných žalovanému (který tyto nemovitosti dále zpeněžil za částku 15 000 000 Kč). Takto dospěl k závěru, že odporovaným úkonem skutečně došlo ke zkrácení práv původního žalobce, jako věřitele.

7. Úmysl P. E. zkrátit věřitele dovodil soud prvního stupně z mimo jiné z úzké časové souvislosti veškerých úkonů P. E. a společnosti A, zejména mezi počátkem prodlení se splácením závazků na straně společnosti A (zesplatnění úvěrů dopisy ze dne 13. listopadu 2012 a ze dne 4. června 2012) a datem podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí 27. listopadu 2012 ve prospěch společnosti P. Na společnost P, která vznikla 26. listopadu 2012, bylo na základě smluv uzavřených téhož dne převedeno více nemovitostí původně ve vlastnictví P. E. Následně se společnost P rozdělila odštěpením se založením čtyř nových společností s tím, že rozdělovaná společnost nezanikla. Soud prvního stupně uzavřel, že v jednání P. E. lze spatřovat úmysl zkrátit práva věřitelů, neboť jako jednatel společnosti A si musel být vědom finančních problémů a závazků společnosti A a v situaci, ve které již věděl, že společnost A nebude schopna dostát svým závazkům, začal vyvádět pozemky, které měl ve svém vlastnictví, čímž došlo ke zkrácení věřitele, zde původního žalobce, tak, že se tento nemohl na P. E., jakožto dlužníkovi, domoci plnění dluhů vyplývajících z výše označených směnek. P. E. navíc převedl pozemky na žalovaného, svého syna, darovací smlouvou, tedy bez jakéhokoli protiplnění.

8. K vědomosti žalovaného o úmyslu P. E. zkrátit věřitele soud prvního stupně dodal, že finanční situace společnosti A nebyla dobrá již v roce 2009, žalovaný vykonával v době od 23. prosince 2010 do 27. září 2012 funkci předsedy dozorčí rady společnosti A, přičemž se však i dříve přímo či nepřímo podílel na finančním chodu společnosti A, pročež musel mít o její finanční situaci přehled. V řízení navíc nebylo ani prokázáno, že žalovaný vykonal náležitou péči ve vztahu ke zjišťování případného krátícího úmyslu P. E. Naopak jeho nevědomost o tomto úmyslu vylučuje skutečnost, že žalovaný musel vědět, že jeho otec a jeho bratr jsou osobami zavázanými ze směnek, které sloužily k zajištění úvěrů. Podmínka e/, že žalovaný musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, tak byla splněna.

9. Soud prvního stupně dodal, že však nelze dospět k závěru, že by úmysl zkrátit uspokojení původního žalobce měl také žalovaný, když tento nebyl ze směnek nikterak zavázán. Nelze tak uvažovat o tom, že by samotná darovací smlouva ze dne 16. září 2010 byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a uzavřel, že rovněž byla splněna podmínka c/, že došlo ke zkrácení práv věřitele. Stejně tak konstatoval splnění podmínky d/, že odporované právní jednání bylo učiněno v posledních 3 letech od podání žaloby.

10. K podmínce f/ soud prvního stupně uvedl, že žalovaný se již darovaných nemovitostí zbavil, respektive je převedl na společnost P. Z tohoto důvodu se žalobce nemůže na žalovaném uspokojit z výše uvedených nemovitostí a žalobce může žalovat přímo na zaplacení konkrétní částky.

11. Soudu prvního stupně měl za splněné všechny výše uvedené podmínky odporovatelnosti, proto žalobě vyhověl.

12. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že se žaloba, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 11 058 000

13. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1109/2010, uvedl, že v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné – zde další – skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval. Nejprve akcentoval shodný obsah dohod o udělení vyplňovacího práva směnečného z 19. ledna 2007 a 31. března 2009 (jež jako důkaz provedl soud prvního stupně), ve kterých si strany (původní žalobce a společnost A) sjednaly, že dlužník uděluje věřiteli právo vyplnit chybějící náležitosti směnky (tj. údaj o výši směnečné sumy a údaj o dni splatnosti) v případě, že se dlužník dostane do prodlení s placením jakéhokoliv peněžitého závazku delšího než 30 dnů, a to následujícím způsobem: a/ jako den splatnosti směnky je věřitel oprávněn vyplnit kterýkoliv den, který následuje po uplynutí 30 dnů ode dne, kdy se dlužník dostal do prodlení, b/ jako směnečnou sumu je věřitel oprávněn vyplnit částku odpovídající součtu všech peněžitých závazků dlužníka ze smlouvy.

Následně uvedl tato skutková zjištění:

[1] V odstoupení od smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne 4. června 2012 původní žalobce uvedl, že společnost A nezaplatila splátky úvěru č. 684144 počínaje srpnem 2011 (konkrétně do dne odstoupení nezaplatila splátky za měsíce 8, 9, 11 a 12/2011 a 1-5/2012, pozn.: jde o směnku splatnou dne 25. července 2012). Podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 56 Cm 291/2012-128 společnost A řádně nesplácela úvěr č. 608515, proto původní žalobce od úvěrové smlouvy odstoupil dopisem ze dne 6. března 2012, doručeným 8. března 2012 (pozn.: směnka splatná dne 3. srpna 2012).

[2] Ke dni 21. března 2011 byli vlastníkem budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY manželé P. E. a M. E., na uvedené stavbě vázlo zástavní právo smluvní ve prospěch původního žalobce na základě smlouvy ze dne 2. dubna 2009. Přiléhající pozemky patřily jednak společnosti A a jednak P. E. (komplex budovy Audi se všemi pozemky byl k 23. květnu 2011 oceněn na 255 000 000 Kč, samotná budova byla oceněna v květnu 2011 na 70 000 000 Kč a v exekučním řízení v roce 2015 na 55 000 000 Kč). Ke dni 21. března 2011 byli manželé E. vlastníky i nemovitostí ve XY, st. parcely č. XY a parcel č. XY a XY, P. E. sám vlastnil v k. ú. XY ještě pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY.

14. Odvolací soud si „nedovolil hodnotit“ prognózy společnosti A v letech 2008 až 2011 ze dvou předložených e-mailů, nespolupráce s insolvenčním správcem a záporného výsledku hospodaření od roku 2010, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že v těchto letech vrcholila dostavba budovy Audi, která byla v roce 2010 zkolaudována (viz znalecké posudky ohledně ceny této budovy). Konstatoval, že tak není zřejmé, zda nedostatek financí a existence včas nesplacených dluhů byly příznakem blížícího se hospodářského úpadku nebo dočasným stavem zapříčiněným rozsáhlou investicí; ostatně sám původní žalobce v roce 2009 uzavřel se společností A úvěrové smlouvy po seznámení se se situací ve společnosti a nedospěl k závěrům o blížícím se úpadku, které se mohou s ohledem na znalosti budoucího vývoje zpětně zdát jasné.

15. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce má za P. E. (avalistou) dvě vymahatelné pohledávky ze směnek v celkové výši 11 058 000 Kč s příslušenstvím a že žaloba byla podána ve lhůtě 3 let od účinnosti odporovaného úkonu. Stejně tak správným shledal závěr o tom, že darovací smlouva ze dne 16. září 2010 nabyla účinnosti dne 21. března 2011, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu.

16. Odvolací soud však s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 2594/2013, a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 4340/2014, zdůraznil, že aby bylo možné v tomto případě uzavřít, že darovací smlouva ze dne 16. října 2010 je vůči žalobci právně neúčinným právním úkonem, musel by žalobce tvrdit a prokázat, že dárce P. E. v době účinnosti vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného věděl (musel vědět), že má (jako avalista z blankosměnky) vůči původnímu žalobci dluh, tedy že blankosměnka zajišťující pohledávku původního žalobce vůči společnosti A byla již vyplněna, protože společnost A v té době již nesplácela svůj závazek vůči původnímu žalobci, nebo že společnost A v té době již nesplácela svůj závazek vůči původnímu žalobci, přičemž k vyplnění blankosměnky došlo v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném až později, nebo alespoň jakékoli jiné skutečnosti nasvědčující tomu, že společnost A neplní své závazky vůči původnímu žalobci ze smluv o úvěru č. 684144 a 608515. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že ke dni 21. března 2011 společnost A své závazky z obou úvěrových smluv plnila a poprvé se dostala do prodlení s platbami až v srpnu 2011 (ostatně splatnost obou směnek nastala až více než rok po rozhodném datu 21. března 2011). Již jen tento závěr považoval odvolací soud za samostatný důvod pro zamítnutí žaloby.

17. Argumentace žalobce o tom, že vyplněním blankosměnky vzniká pohledávka zpětně ke dni vystavení blankosměnky, pak na uvedených závěrech dle odvolacího soudu nic nemění a ani uvedené závěry nijak nezpochybňuje. Samotná (byť kvalifikovaná) vědomost toho, že avalista podepsal směnku a že výstavce směnky nemusí závazek v budoucnu řádně plnit, s ohledem na shora uvedenou judikaturu nepostačuje. Poukazoval-li žalobce na špatnou finanční situaci společnosti A jako případného odlišujícího znaku, odvolací soud konstatoval, že ani v uvedených případech posuzovaných Nejvyšším soudem nebyly pohledávky z kauzálních smluv obligačními dlužníky splněny, což nasvědčuje nedobré finanční situaci dlužníků a činí posuzované případy v podstatných znacích shodné.

18. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem již vyřešené otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako

dovolací důvod dovolatel uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

19. Dovolatel především namítá, že úspěch odpůrčí žaloby podle § 42a obč. zák. nelze bez dalšího podmiňovat (v případě, kdy dlužníkem je směnečný rukojmí) vědomostí dlužníka o tom, že v době účinnosti odporovaného právního úkonu má jako avalista vůči žalobci dluh, resp. skutečností, že závazky, které jsou směnkou zajištěny, nejsou plněny. Je tomu tak zejména z toho důvodu, že takový právní závěr zakotvuje zvláštní požadavek odporovatelnosti jdoucí nad rámec zákona, který je v rozporu se zvláštní povahou závazků ze směnek a vede k důsledkům, které nemohly být racionálním zákonodárcem zamýšleny, a že nerespektuje ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající se budoucích pohledávek.

20. Dlužník podle dovolatele může mít úmysl zkrátit věřitele bez ohledu na to, zda byla blankosměnka již vyplněna, či zda blankosměnkou zajištěný závazek (již) přestal být plněn. Vědomost avalisty o těchto skutečnostech může bezesporu hrát roli při posuzování úmyslu avalisty jako dlužníka zkrátit své věřitele. Samy o sobě však nemůžou být jedinou podmínkou, ke které by měl soud při posuzování úmyslu dlužníka zkrátit věřitele přihlížet, resp. nemělo by jít o podmínky, bez jejichž alternativního naplnění by měl soud dojít k závěru o nedůvodnosti odpůrčí žaloby a vůbec (dále) nezkoumat úmysl dlužníka zkrátit věřitele.

Opačný závěr by totiž mohl vést k absurdním důsledkům, odporujícím účelu „odpůrčího práva“. Věřitelům by totiž bylo bez dalšího znemožněno domáhat se úspěšně neúčinnosti veškerých právních úkonů učiněných směnečným rukojmím kdykoliv v době mezi avalováním směnky a přerušením plnění závazků zajištěných blankosměnkou. Bylo by tomu tak i za situace, kdy by bylo v řízení prokázáno, že dlužník skutečně jednal v úmyslu (přímém či nepřímém) zkrátit své věřitele (například i kdyby se k tomu dokonce před soudem sám doznal).

V situaci, kdy – stejně jako v projednávaném případě – je výstavcem směnky právnická osoba, jejímž je avalista zároveň jednatelem a jediným společníkem, má avalista nejen dokonalý přehled o tom, zda výstavce směnky plní své směnkou zajištěné závazky, či nikoli, ale je nepochybně schopen si i předem vyhodnotit, kdy hrozí, že nastane situace, že jím vlastněná a vedená právnická osoba již nebude s to své závazky plnit, a kdy z toho důvodu bude v souladu s dohodou o udělení vyplňovacího práva vyplněna blankosměnka a její zaplacení vymáháno nejen po výstavci, ale i po směnečném rukojmím.

Každý bdělý směnečný rukojmí by se pak mohl velice snadno včas (tedy dokud „jeho“ právnická osoba své závazky ještě stále formálně plní) zbavit veškerého svého majetku, a to buď v přímém úmyslu vyhnout se nutnosti umožnit věřitelům právnické osoby domoci se uspokojení jejich pohledávek na jeho majetku (pokud je nepochybné, že právnická osoba přestane své závazky plnit), nebo alespoň v úmyslu nepřímém (tedy pro případ, že by taková situace skutečně nastala). Při zachování odvolacím soudem aplikovaného právního názoru by tak právní ochrana směnečných věřitelů byla značně oslabena a reálná možnost uspokojení jejich pohledávek z majetku směnečného rukojmího by byla ponechána v podstatě na libovůli směnečného rukojmího samotného.

Tím by ovšem i institut směnečného rukojemství do značné míry pozbyl svého smyslu. Žalobce je přesvědčen, že nelze mít za to, že by skutečně racionální zákonodárce zamýšlel, že by právní úprava odporovatelnosti v § 42a obč. zák. měla právě takové důsledky.

21. Dovolací soud ustáleně judikuje, že jestliže platí, že věřitelem může být jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku, není z hlediska ustanovení § 42a obč. zák. rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí. Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je proto ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout teprve v budoucnu. Tím spíše tak neexistuje žádný rozumný důvod podmiňovat úspěch směnečného věřitele v řízení o odpůrčí žalobě proti avalistovi bez dalšího prokázáním skutečnosti, že odporovaný právní úkon byl učiněn v době, kdy blankosměnka byla již vyplněna nebo kdy závazek, který blankosměnka zajištovala, nebyl plněn, a stavět tak věřitele pohledávky ze směnky, která byla blankosměnkou, do horší pozice ve srovnání s věřitelem, kterému v době, kdy byl odporovaný právní úkon učiněn, svědčila pouze budoucí pohledávka, u níž zpětný účinek jejího vzniku ani neplatí.

22. I kdyby mělo obstát posouzení úmyslu dlužníka zkrátit věřitele provedené odvolacím soudem podle závěrů rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4340/2014 a sp. zn. 21 Cdo 2594/2013, odpůrčí žalobě dovolatele by mělo být (stejně) vyhověno. Odvolací soud totiž ani při uplatňování výše zpochybňovaných kritérií pro posouzení úmyslu dlužníka krátit věřitele nevzal v úvahu zpětné účinky vzniku pohledávek ze směnek, které byly vystaveny jako blankosměnky. V tomto ohledu dovolatel odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2016“). Byť byly (blanko)směnky doplněny až později, k okamžiku účinnosti darovací smlouvy již de iure existovaly a povinnost plnit stíhala P. E. zpětně ode dne vystavení blankosměnek (tj. dne 19. ledna 2007 a dne 31. března 2009). P. E. tedy o existenci směnečného dluhu de iure věděl.

23. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud měl učinit pro rozhodnutí věci klíčový skutkový závěr bez náležité opory ve spise, jakož i celou řadu skutkových zjištění a závěrů, odlišných od skutkových zjištění a závěrů soudu prvního stupně, aniž by znovu provedl příslušné důkazy.

24. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky (týkající se okolností, z nichž je možné usuzovat na krátící úmysl avalisty z blankosměnky) je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

25. Nejvyšší soud se v mezích dovoláním otevřené otázky zabýval důvodností dovolání, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou (s ohledem na datum uzavření zpochybněné darovací smlouvy) rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013.

28. Podle § 42a obč. zák. se může věřitel domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odstavec 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec 4).

29. Podle čl. I. § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, pak platí, že nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.

30. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně výkladu § 42a odst. 1 a 2 obč. zák. ustálena v závěrech, podle kterých:

31. Již v rozsudku ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2000 (dále jen „R 27/2000“), Nejvyšší soud vysvětlil, že podle § 42a odst. 1 obč. zák., upravujícího aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě, je k odpůrčí žalobě věcně aktivně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, přičemž postačuje, aby byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě.

32. Tamtéž Nejvyšší soud vyložil, že podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí § 42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).

33. Z toho, jak § 42a odst. 2 obč. zák. vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku).

34. K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil (mimo jiné) v rozsudku ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2002 (dále jen „R 35/2002“), přičemž doplnil, že v řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobu jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.

35. Z § 42a odst. 2 obč. zák. tedy vyplývá, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobu jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat.

Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle § 42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“.

Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla).

36. V rozsudku ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 104, Nejvyšší soud konstatoval, že § 42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil například také v rozsudku ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněném pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2002“) a v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 720/2011, nebo ze dne 11. července 2013, sp. zn. 21 Cdo 2905/2012).

37. V rozsudku ze dne 11. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 185/2013, pak Nejvyšší soud vyslovil tezi, že neměl-li by dlužník v době, kdy učinil odporovaný úkon žádné dluhy, nelze ani dovodit jeho úmysl (přímý nebo nepřímý) zkrátit své věřitele. Tím méně by pak bylo možné požadovat po tom, v jehož prospěch byl odporovaný úkon učiněn, aby prokazoval, že takový (neexistující) úmysl nemohla ani při náležité pečlivosti poznat.

38. Z posledně citovaného závěru vychází rovněž rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2594/2013 a 21 Cdo 4340/2014, na které odvolací soud odkázal, když v dovoláním napadeném rozsudku uzavřel, že aby bylo možné dospět k závěru, že darovací smlouva ze dne 16. října 2010 je vůči žalobci právně neúčinným právním úkonem, musel by žalobce tvrdit a prokázat, že dárce P. E. v době účinnosti vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného věděl (musel vědět), že má (jako avalista z blankosměnky) vůči původnímu žalobci dluh, tedy že blankosměnka zajišťující pohledávku původního žalobce vůči společnosti A byla již vyplněna, protože společnost A v té době již nesplácela svůj závazek vůči původnímu žalobci, nebo že společnost A v té době již nesplácela svůj závazek vůči původnímu žalobci, přičemž k vyplnění blankosměnky došlo v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném až později, nebo alespoň jakékoli jiné skutečnosti nasvědčující tomu, že společnost A neplní své závazky vůči původnímu žalobci ze smluv o úvěru č. 684144 a 608515.

39. Již na tomto místě dlužno podotknout, že uvedené pravidlo není ve vztahu k aplikovatelnosti § 42a odst. 2 obč. zák. zcela vyčerpávající, a to ani pro specifické situace, kdy má žalobce za dlužníkem jako avalistou ze směnky, která byla v době odporovaného právního úkonu blankosměnkou, směnečnou pohledávku a žalovaný je osobou dlužníku blízkou. Proto je i při interpretaci tohoto dovolacím soudem formulovaného názoru nutné zohlednit obecné podmínky odporovatelnosti (§ 42a odst. 2 obč. zák.), jak je vyložila ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména v R 27/2000, R 35/2002 a R 64/2002).

40. Především platí, že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele lze vztahovat k pohledávkám splatným, nesplatným, vymahatelným, nevymahatelným, či budoucím. Proto je i vědomost dlužníka o tom, že má dluh (či více dluhů), nutno posuzovat ve vztahu k těmto typům pohledávek. Pravidlo přejaté odvolacím soudem z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2594/2013 a 21 Cdo 4340/2014 je tak třeba doplnit v tom smyslu, aby pamatovalo i na situace, kdy (budoucí) dlužník sice v době účinnosti odporovaného právního úkonu nemá splatný směnečný dluh, neboť blankosměnka ještě nebyla doplněna, avšak disponuje informacemi svědčícími o tom, že blankosměnkou zajištěný závazek přestane být plněn a blankosměnka bude doplněna a přeměněna na směnku.

41. K tomu je nutné doplnit, že v dovolatelem zmiňovaném R 103/2016 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sjednotil tehdy rozpornou rozhodovací praxí tím, že vyložil, že blankosměnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí, přičemž účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou nastávají ex tunc; ex tunc vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal.

42. Pro úplnost lze poukázat i na novější judikaturu, a to rozsudek ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 ICdo 45/2022, v němž Nejvyšší soud [byť při výkladu § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] dovodil, že blankosměnku ve spojení s dohodou (o jejím vyplnění) lze považovat za „budoucí“ pohledávku. Doba vyplnění blankosměnky tak nemá význam, neboť úmysl dlužníka (zkrátit věřitele) se může pojit i se snahou dlužníka vyhnout se uhrazení „budoucí“ pohledávky, která (s účinky ex tunc) vznikne vyplněním blankosměnky.

43. V dané věci má Nejvyšší soud za podstatné, že P. E. podepsal smlouvy o úvěru jednak za výstavce (společnost A) jako jeho jednatel, jednak jako fyzická osoba (směnečný rukojmí). Bez jakýchkoli pochybností tak P. E. věděl o existenci pohledávek společnosti Š za společností A z titulu těchto úvěrových smluv; současně věděl (musel vědět), že společnost Š (jako remitent blankosměnek) byla oprávněna doplnit blankosměnky (v údajích směnečné sumy a data splatnosti) při splnění předpokladů sjednaných v dohodách o vyplňovacím právu.

44. K datu účinnosti darovací smlouvy (21. března 2011) tak měla společnost Š pohledávky za společností A z titulu smluv o úvěru, které měla společnost A povinnost hradit ve sjednaných splátkách; okolnost, že k označenému datu neměla společnost A dluh z titulu již splatných splátek úvěrů, na výše uvedeném nic nemění.

45. Jakkoli k datu účinnosti darovací smlouvy nebyly splněny předpoklady pro vyplnění blankosměnek (společnost A plnila na pohledávky společnosti Š z titulu úvěrových smluv ve sjednaných splátkách), P. E. si musel být vědom toho, za jakých podmínek vznikne společnosti Š právo na doplnění blankosměnek. Účinky „přeměny“ blankosměnek na směnky přitom nastávají ex tunc (tj. zpětně k datu jejich vystavení), jak plyne z R 103/2016. Jinak řečeno za stavu, kdy společnosti Š vznikly za P. E. pohledávky za směnek vystavených 19. ledna 2007 a 31. března 2009, nelze mít pochybnosti o tom, že společnost Š měla za P. E. k datu 21. března 2011 (nesplatné) směnečné pohledávky.

46. Současně Nejvyšší soud neshledal důvod pro postoupení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (§ 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), když výčet „skutkových situací“, za nichž by bylo možno uvažovat o vědomosti avalisty blankosměnky o tom, že má z titulu avalu dluh vůči výstavci, obsažený v rozsudcích sp. zn. 21 Cdo 2594/2013 a sp. zn. 21 Cdo 4340/2014, nelze považovat za taxativní. V označených rozsudcích se totiž Nejvyšší soud nevyjadřuje k otázce, kdy nastávají účinky „přeměny“ blankosměnky na směnku, přičemž k datu jejich vydání nebyla judikatura Nejvyššího soudu v řešení této otázky jednotná (viz též důvody R 103/2016, vydaného dne 9. prosince 2015).

47. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu tak neobstojí.

48. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

49. Nejvyšší soud se u přípustného dovolání rovněž zabýval námitkami dovolatele týkajícími se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud předesílá, že nemá důvod odklonit se od závěrů vyjádřených v jeho usnesení sp. zn. 29 Cdo 1109/2010. Přesto však lze s dovolatelem souhlasit, že závěr o tom, kdy společnost A přestala plnit svůj závazek ze smlouvy o úvěru č. 608515, nemá dostatečnou oporu v listinných důkazech provedených soudem prvního stupně. Dovozovat, že společnost A se nedostala do prodlení se splácením úvěru ze smlouvy č. 608515 v době nabytí účinnosti odporované darovací smlouvy, toliko ze skutečnosti, že od smlouvy o úvěru mělo být společností Š odstoupeno „až“ dopisem ze dne 6. března 2012, kterým ani nebyl proveden důkaz, nelze. Stejně tak je nutno dát dovolateli za pravdu i tehdy, vytýká-li odvolacímu soudu, že při hodnocení pohnutky P. E. jako dárce z odporované darovací smlouvy dospěl k novým (či jiným) skutkovým závěrům, avšak nikoliv již toliko na základě listinných důkazů provedených soudem prvního stupně. Odvolací soud tyto skutkové závěry (byť jím označené jako právní posouzení) činil na základě „výsledků dokazovaní“, přičemž při hodnocení pohnutky dlužníka zcela nepochybně nemohl vycházet jen z listinných důkazů.

50. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 10. 2024

Mgr. Milan Polášek předseda senátu