29 Cdo 317/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce EXIMO Trading, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Čedičová 511/9, PSČ
326 00, identifikační číslo osoby 40523535, zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou,
advokátem, se sídlem v Praze 4, Humpolecká 1939/10, PSČ 140 00, proti žalované
JUDr. Lence Vidovičové, advokátce, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, PSČ
772 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. R. V., o zaplacení částky
2 100 334,64 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 62/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2012,
č. j. 6 Cmo 2/2012-157, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2012, č. j. 6 Cmo
2/2012-157, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2011, č. j. 9
Cm 62/2009-106, se zrušují a věc se postupuje Okresnímu soudu v Olomouci jako
soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Žalobce se žalobou ze dne 19. prosince 2009, došlou Krajskému soudu v Ostravě
dne 28. prosince 2009, domáhal po žalované zaplacení částky 6 409 281,62 Kč „s
úrokem z prodlení“. Podáním ze dne 15. června 2010, doplněným podáním ze dne 21. července 2010,
vzal žalobce žalobu zpět co do částky 6 409 281,62 Kč s odůvodněním, že
žalovaná zaplatila jistinu žalované částky s tím, že předmětem sporu zůstává
příslušenství původně žalované částky ve formě úroků z prodlení za dobu od 20. prosince 2006 do 3. června 2010, které vyčíslil na 2 101 300,42 Kč. Soud
prvního stupně usnesením ze dne 1. září 2010, č. j. 9 Cm 62/2009-51, řízení v
rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil. Rozsudkem ze dne 9. září 2011, č. j. 9 Cm 62/2009-106, soud prvního stupně
zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 2 100 334,64 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 24 K 24/2000-88, prohlásil konkurs na majetek úpadce Ing. R. V. (dále jen „úpadce R. V.“) a správcem konkursní podstaty ustavil Mgr. Jana
Klváčka. 2/ Konkursní soud usnesením ze dne 8. října 2004, sp. zn. 24 K 24/2000,
zprostil Mgr. Jana Klváčka funkce správce konkursní podstaty a novou správkyní
konkursní podstaty ustavil žalovanou. 3/ Přípisem ze dne 24. března 2005 žalovaná vyzvala E. V. (dále jen „E. V.“),
aby jako vlastnice nemovitostí, které zajišťují pohledávky vůči úpadci (dále
jen „nemovitosti“), v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) vyplatila ve prospěch konkursní
podstaty zajištěné pohledávky ve výši 29 346 963,32 Kč nebo složila cenu
nemovitostí ve výši 10 000 000 Kč. Následně (dne 5. dubna 2005) žalovaná
zapsala nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. 4/ Dne 9. května 2005 podala E. V. žalobu na vyloučení nemovitostí ze soupisu
konkursní podstaty úpadce R. V. 5/ Dne 19. prosince 2006 vyplatila E. V. částku 10 000 000 Kč do konkursní
podstaty úpadce R. V. 6/ Návrhem ze dne 28. března 2007 požádala E. V. konkursní soud, aby v rámci
dohlédací činnosti uložil žalované vyloučit ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce R. V. nemovitosti s tím, že na účet žalované poukázala částku
10 000 000 Kč, kterou získala na základě smlouvy o půjčce ze dne 13. prosince
2006 uzavřené se společností Mlékárna Dvorec s. r. o. 7/ Přípisem ze dne 10. dubna 2007 konkursní soud E. V. sdělil, že pokyn k
vyloučení nemovitostí žalované neudělí, neboť žalovaná zadala vypracování
nového znaleckého posudku na zjištění současné ceny nemovitostí. 8/ Přípisem ze dne 1. června 2007 žalovaná vyzvala E. V. k doplacení obvyklé
ceny nemovitostí ve výši 4 600 000 Kč s tím, že ke dni zaplacení 10 000 000 Kč
již tato částka neodpovídala obvyklé ceně nemovitostí. 9/ Smlouvou ze dne 6. září 2007 postoupila E. V. část pohledávky na vrácení
složené ceny nemovitostí ve výši 6 409 281,62 Kč žalobci. 10/ Přípisem ze dne 4. ledna 2008 vyzval advokát E. V. žalovanou, aby vrátila
E. V. částku 10 000 000 Kč s odůvodněním, že E. V.
poskytla do konkursní
podstaty dvojí plnění ze stejného právního důvodu. 11/ V reakci na tuto výzvu žalovaná zástupci E. V. sdělila, že měla za to, že
s E. V. vede spor o to, zda složená částka je či není dostačující k vydání
nemovitostí. Současně vyjádřila názor, že v případě vrácení složené částky by
E. V. nemohla být v excindačním sporu úspěšná. Žalovaná vyzvala E. V., aby v
případě, že chce vydat složené finanční prostředky, vzala žalobu na vyloučení
nemovitostí zpět. 12/ Přípisem ze dne 15. ledna 2008 žalobce sdělil žalované, že přiloženou
smlouvou o postoupení pohledávky prokazuje změnu v osobě věřitele a současně ji
požádal, aby pohledávku v postoupené výši bez zbytečného odkladu vyplatila na
označený účet. 13/ Žalovaná žalobci odpověděla přípisem ze dne 18. ledna 2008, v němž mu
sdělila, že pohledávka dosud nevznikla, nemůže být splatná a není účinné ani
její postoupení. 14/ V doplnění soupisu konkursní podstaty, došlém Krajskému soudu v Plzni dne
20. listopadu 2008, sepsal Ing. Pavel Tatíček (dále jen „P. T.“), správce
konkursní podstaty úpadce Mlékárna Dvorec s. r. o. (dále jen „úpadce M“) do
soupisu konkursní podstaty tohoto úpadce nemovitosti i pohledávku E. V. ve výši
10 000 000 Kč, což v přípise ze dne 21. listopadu 2008 sdělil žalované. 15/ Konkursní soud rozsudkem ze dne 30. června 2008, č. j. 38 Cm 16/2005,
potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2009, č. j. 3
Cmo 39/2008, zamítl žalobu, jíž se E. V. domáhala vyloučení nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce R. V. Své rozhodnutí odůvodnil tím,
že E. V. neuhradila doplatek obvyklé ceny nemovitostí (ta činila 13 000 000
Kč). 16/ Přípisem ze dne 15. dubna 2009 žalovaná sdělila P. T., že vylučovací
žaloba byla pravomocně zamítnuta. Současně jej vyzvala, aby vyřadil ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce M tyto nemovitosti s tím, že je připravena
vydat do konkursní podstaty úpadce M částku 10 000 000 Kč. 17/ Dne 11. května 2009 vyplatila žalovaná 10 000 000 Kč do konkursní podstaty
úpadce M. 18/ Pravomocným rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 55 Cm 4/2009-60,
potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2010, č. j. 15 Cmo
31/2010-93, vyloučil Krajský soud v Plzni pohledávku žalobce ve výši 6 409
281,62 Kč z konkursní podstaty úpadce M. 19/ P. T. vyplatil dne 3. června 2010 žalobci částku 6 409 281,62 Kč. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že nemovitosti byly do soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce R. V. sepsány po právu v souladu s
ustanovením § 27 odst. 5 ZKV, když zástavní dlužnice (E. V.) nevyplatila
zajištěnou pohledávku ani obvyklou cenu nemovitostí. K vyplacení ceny
nemovitostí došlo až v průběhu excindačního sporu, přičemž rozsudkem v tomto
sporu vydaným byl potvrzen postup žalované „ohledně doplacení obvyklé ceny na
základě nového ocenění jako správný“. Jednání žalované, která sepsala
nemovitosti do konkursní podstaty úpadce R. V. a zároveň držela částku 10 000
000 Kč, podle soudu prvního stupně nebylo v rozporu se zákonem.
K bezdůvodnému
obohacení žalované mohlo dojít nejdříve právní mocí rozsudku, kterým byla
žaloba na vyloučení nemovitostí zamítnuta, tj. dne 27. března 2009. Tímto
okamžikem odpadl důvod, pro který bylo plnění poskytnuto, a vznikla povinnost
žalované bezdůvodné obohacení vydat. Žalovaná se však ani tak nedostala do prodlení se zaplacením žalovaného nároku,
neboť v době, kdy důvod plnění odpadl, byla pohledávka sepsána do konkursní
podstaty úpadce M a žalovaná bez zbytečného odkladu plnila do konkursní
podstaty tohoto úpadce v souladu s ustanovením § 18 odst. 3 a 4 ZKV. Promlčením a námitkou, zda výkon práva „účastníků“ byl v rozporu s dobrými
mravy, se již soud pro nadbytečnost nezabýval. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud předeslal, že nepovažuje za důvodnou žalobcem vznesenou námitku
věcné nepříslušnosti. Měl za to, že předmětem tohoto sporu je peněžité plnění,
kterého se žalobce domáhá vůči konkursní podstatě z důvodu postupu žalované
podle § 27 odst. 5 ZKV a následného vylučovacího sporu, v němž byl vymezován
rozsah konkursní podstaty. Ke sporu by tak podle odvolacího soudu nemohlo dojít
a tento spor by nemohl pokračovat, kdyby nebylo konkursu. Proto odvolací soud,
s odkazem na bod I. stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 19/98,
uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. Opjn 8/2006,
uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 74/2007“), uzavřel, že krajský soud byl věcně příslušný k rozhodnutí této
věci. Žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněný pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 27/2004“), podle odvolacího soudu řešil skutkově
odlišný případ. Odvolací soud, vycházeje z odvoláním nezpochybněného skutkového stavu,
především přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že uplatněný nárok je
nárokem na vydání bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl (§ 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“). Vyšel
přitom z toho, že v době od 9. května 2005 do 27. března 2009 nebyl vyjasněn
rozsah majetku v konkursní podstatě, protože nebylo najisto postaveno, zda její
součástí mají být sepsané nemovitosti. Od 19. prosince 2006, kdy E. V. plnila
do konkursní podstaty úpadce R. V. 10 000 000 Kč, bylo důvodem sporu, zda
poskytnuté plnění odpovídalo ceně nemovitostí a stalo se tak součástí konkursní
podstaty úpadce, či zda jsou součástí konkursní podstaty i nadále nemovitosti,
protože plněním složené částky nedošlo k zániku zástavního práva, které
zajišťuje pohledávku konkursního věřitele. Teprve právní mocí rozhodnutí o
vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty odpadl důvod, pro který
žalovaná držela částku 10 000 000 Kč v konkursní podstatě. Ke splatnosti pohledávky žalobce z bezdůvodného obohacení pak odvolací soud
uvedl, že výzva žalobce žalované podle § 563 obč. zák. k vydání předmětu
bezdůvodného obohacení ze dne 16. ledna 2008 „nabyla účinků“ právní mocí
rozsudku o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty dne 28. března
2009, současně se vznikem závazku žalované, který se stal splatným dne 29. března 2009. K tomu dodal, že „ve vztahu k žalobci žalovaná závazek z
bezdůvodného obohacení nesplnila“, částka 6 409 281,62 Kč byla žalobci uhrazena
třetím subjektem až dne 3. června 2010. Přesto odvolací soud dovodil, že žalobě nelze vyhovět ani v rozsahu
požadovaných úroků z prodlení za dobu od 30. března 2009 do 3. října 2010,
neboť pohledávka byla v době od 20. listopadu 2008 sepsána v konkursní podstatě
úpadce M a dispoziční oprávnění k ní měl P. T.
Plnila-li žalovaná do konkursní
podstaty úpadce M, činila tak v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání (§ 18
odst. 3 a 4 ZKV), i když se následně prokázalo, že tato pohledávka do konkursní
podstaty úpadce M nepatří. Za tohoto stavu by podle odvolacího soudu „bylo v
rozporu s dobrými mravy poskytnout právu žalobce dle § 517 odst. 2 obč. zák. ochranu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má podle dovolatele po právní stránce
zásadní význam, neboť Nejvyšší soud „dosud právně nedefinoval, jaký je
charakter platby, která byla plněna bez právního důvodu do konkursní podstaty,
zdali přijetím této platby dojde k bezdůvodnému obohacení správce podstaty a
kdy nastává prodlení tohoto možného bezdůvodného obohacení“. Konkrétně dovolatel namítá, že byla-li E. V. vyzvána k plnění podle § 27 odst. 5 ZKV, pak uplynutím 30 denní lhůty a následným zápisem nemovitostí do
konkursní podstaty úpadce R. V. právo vyplatit zajištěné nemovitosti nebo
složit obvyklou cenu nemovitostí zaniklo, případně nemohlo být vykonáno dříve,
než soud rozhodl o vylučovací žalobě. Plnění E. V. tak nebylo plněním z důvodu,
který odpadl, ale plněním bez právního důvodu. K tomu dodává, že plnění ve výši
10 000 000 Kč dne 19. prosince 2012 nebylo způsobilé k tomu, aby na jeho
základě žalovaná vyloučila nemovitosti z konkursní podstaty. Toto plnění tak
bylo plněním bez právního důvodu a žalovaná byla povinna jej vydat, přičemž „v
žádném případě“ nemusela čekat na pravomocné rozhodnutí o vylučovací žalobě. Nesložení ceny nemovitostí v požadované výši bylo rozhodnutím E. V., která byla
srozuměna s tím, že v jeho důsledku může v řízení o vylučovací žalobě neuspět. Dovolatel zdůrazňuje, že rozsudek ve vylučovacím sporu neměl a nemohl mít
konstitutivní význam z hlediska vzniku pohledávky E. V. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že žalovaná správně vyplatila částku 10 000
000 Kč P. T., když podle jeho mínění je předpokladem takové platby výzva
správce konkursní podstaty učiněná podle § 18 odst. 3 a 4 ZKV, kterou však P. T. nikdy neučinil. V tomto směru dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 2155/2008. V rovině dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel namítá, že věcně příslušným soudem je v prvním stupni okresní soud,
když vymáhání bezdůvodného obohacení zaplaceného správci konkursní podstaty
není sporem vyvolaným konkursem. Dovolatel konečně vytýká soudům obou stupňů vady odůvodnění jejich rozhodnutí,
neboť z nich dle jeho mínění „nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry“. Soudy se též nevypořádaly s
poukazem dovolatele na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v
Praze ve sporu o vyloučení pohledávky žalobce z konkursní podstaty úpadce M. a
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 654/2005 (jde o rozsudek ze dne
31. května 2007). Žalovaná navrhuje odmítnout dovolání jako nepřípustné.
Předně poukazuje na to,
že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jímž žalobce zdůvodňuje
přípustnost dovolání, bylo zrušeno Ústavním soudem pro rozpor s ústavním
pořádkem. Kromě toho má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
zásadní právní význam, neboť závěry odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení
nejsou otázkami dovolacím soudem neřešenými (potud odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005). Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí (13. září 2012) je pro toto
dovolací řízení rozhodný občanský soud řád ve znění účinném do 31. prosince
2012. K námitce žalované, zpochybňující možnost posouzení přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že
Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012. V
době podání dovolání tak měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění
podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (srov. též nález Ústavního
soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k
řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se povahy plnění poskytnutého
vlastníkem zástavy do konkursní podstaty osobního dlužníka v rozsahu menším,
než je obvyklá cena zástavy, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze
zbytku nezodpovězené. K dovolacímu důvodu dle § 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že nemá za důvodnou námitku dovolatele o
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu
uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry (stejně jako závěry podanými k nepřezkoumatelným
rozhodnutím v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20
Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo
1045/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod
číslem 14), Nejvyšší soud vadu spočívající v možné nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí neshledává. V posuzované věci se odvolací soud výslovně přihlásil ke skutkovým závěrům
soudu prvního stupně, které navíc v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval. Podrobně vyložil i úvahy, které byly podkladem pro jeho právní závěry, přičemž
se neopomněl vypořádat s dovolatelem odkazovanými rozhodnutími Krajského soudu
v Plzni a Vrchního soudu v Praze (ve věci sporu o vyloučení sporné pohledávky
ze soupisu konkursní podstaty úpadce M). Z odůvodnění rovněž jednoznačně plyne,
o jaké důvody opřel svůj závěr, že v dané věci nejde o plnění bez právního
důvodu (jak namítal žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33
Odo 654/2005), ale o plnění z právního důvodu, který odpadl. Důvodná je však námitka dovolatele, podle níž ve věci rozhodl věcně nepříslušný
soud. Již v R 27/2004 Nejvyšší soud (s poukazem na bod XXV. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str.
191 /363/), dovodil, že spor o pohledávku za podstatou není
pro účely určení místní či věcné příslušnosti soudu sporem vyvolaným konkursem,
takže se pro něj uplatní obecná ustanovení o místní a věcné příslušnosti soudů. V označené věci přitom šlo o spor z kupní smlouvy, na jejímž základě měl
žalobce nabýt od žalovaného (správce konkursní podstaty) majetek z konkursní
podstaty. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že pohledávka
vzniklá tím, že věřitel po prohlášení konkursu na majetek dlužníka poskytl do
konkursní postaty peněžité plnění bez právního důvodu, je ve smyslu ustanovení
§ 31 odst. 2 písm. b) ZKV pohledávkou za podstatou. V R 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud – při
zkoumání, zda spor z odpůrčích žalob podle § 16 ZKV je sporem vyvolaným
konkursem – vysvětlil, že ke znakům spolehlivě odlišujícím (při absenci zákonné
definice uvedeného pojmu v zákoně o konkursu a vyrovnání i v občanském soudním
řádu) spory vyvolané konkursem od sporů, které (ač probíhají za trvání konkursu
a byť se jich účastní správce konkursní podstaty) tuto povahu nemají, patří, že
spory vyvolané konkursem zásadně nemohou přetrvat ukončení konkursního řízení. Typickým příkladem sporů vyvolaných konkursem, jejichž povaha brání pokračovat
ve sporu poté, co nastanou účinky zrušení konkursu na majetek úpadce (srov. §
44 až § 45 ZKV), jsou spory odporové (určení pravosti, výše nebo pořadí
pohledávky má smysl jen pro konkurs a mimo jeho rámec nepůsobí) a spory o
vylučovacích žalobách podle § 19 odst. 2 ZKV (poté, co nastanou účinky zrušení
konkursu na majetek úpadce, pomíjejí účinky soupisu majetku konkursní podstaty
a tedy i důvod vést spor o vyloučení určitého majetku z tohoto soupisu). Ve
všech těchto případech má skončení konkursního řízení za následek
neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (řízení, které spor vyvolalo, zde
již není) vyvolávající nutnost postupu podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Uvedené závěry se – oproti mínění odvolacího soudu – plně uplatní i v dané
věci. Ač toto řízení probíhá za trvání konkursu, účastní se ho správkyně
konkursní podstaty a striktně vzato by k němu nedošlo (nemohlo dojít) bez
prohlášení konkursu na majetek úpadce (zástavní dlužnice by neměla důvod
poskytovat plnění věřiteli úpadce prostřednictvím úpadce – jeho konkursní
podstaty), podstatné je, že jde o řízení o pohledávce za majetkovou podstatou,
jehož povaha nebrání tomu, aby v něm bylo pokračováno i poté, co nastanou
účinky zrušení konkursu. V takovém případě by řízení pokračovalo s dřívějším
úpadcem jako novým žalovaným (srov. opět R 27/2004). Jelikož žádné ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni 28. prosince 2009 (kdy bylo řízení zahájeno) nezakládalo věcnou příslušnost
krajských soudů k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni, byly k
projednání žaloby a rozhodnutí o ní v prvním stupni věcně příslušné okresní
soudy.
Rozhodoval-li v dané věci jako soud prvního stupně Krajský soud v Ostravě a
jako odvolací soud Vrchní soud v Olomouci, je nepochybné, že šlo o soudy věcně
nepříslušné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu věcně
příslušnému (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení soud prvního stupně nepřehlédne níže zmíněné závěry,
které Nejvyšší soud formuloval při výkladu ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5 ZKV:
1/ Věřitel s pohledávkou za podstatou je oprávněn domáhat se v průběhu konkursu
její úhrady soudně žalobou o splnění povinnosti (§ 80 písm. b/ o. s. ř.),
podanou proti správci konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. d/ ZKV); to platí
i ohledně příslušenství pohledávky za podstatou vzniklého prodlením správce s
její úhradou. Je-li možné, aby se správce konkursní podstaty ocitl v průběhu
řízení (o zaplacení pohledávky za podstatou) v prodlení s placením pohledávky
za podstatou na základě soudního rozhodnutí, nic nebrání závěru, že prodlení
může nastat i na základě faktu, že pohledávka za podstatou nebyla správcem
konkursní podstaty uhrazena ve lhůtě splatnosti (viz R 27/2004). 2/ Marným uplynutím lhůty stanovené ve výzvě podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV
k uhrazení zajištěné pohledávky nebo složení obvyklé ceny majetku, který
zajišťuje pohledávky za úpadcem, toliko vzniká oprávnění správce konkursní
podstaty zapsat majetek, který zajišťuje pohledávky za úpadcem, do soupisu
majetku konkursní podstaty. Nikterak to však nebrání osobě, o jejíž majetek
jde, aby podala vylučovací žalobu podle ustanovení § 19 ZKV a důsledky marného
uplynutí lhůty odvrátila dodatečným uhrazením zajištěné pohledávky nebo
složením obvyklé ceny majetku do soupisu konkursní podstaty úpadce. Srov. např. rozsudky ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, ze dne 30. května
2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001,
uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), podle nichž k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o
vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle ustanovení § 19
odst. 2 ZKV, mimo jiné patří i to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku
ze soupisu, prokázala, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě
již nemá) být do soupisu zařazen. Důvody pro sepis majetku do soupisu konkursní
podstaty lze tedy odstranit i následně (po uplynutí lhůty dle § 27 odst. 5
ZKV), a to i v průběhu řízení o vylučovací žalobě [k (ne)možnosti přivodit
zánik účinků soupisu po marném uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby srov. např. rozsudek ze dne 28. února 2005, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, podčíslem 10]. 3/ Vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, je procesní žalobou,
jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje
příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu
založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné.
V
řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být
dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž
vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (srov. usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179). 4/ Jestliže v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka složí zástavní
dlužník do konkursní podstaty obvyklou cenu zástavy, zaniká tím zástavní právo
podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 924/2009). S částkou, kterou
zástavní dlužník složil do konkursní podstaty osobního dlužníka jako cenu
zástavy, nakládá správce konkursní podstaty jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu
ustanovení § 28 odst. 2 ZKV (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna
2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). K zániku zástavního práva podle ustanovení § 170
odst. 1 písm. e/ obč. zák. dojde jen tehdy, bude-li složena „obvyklá“ cena
zástavy. K určení obvyklé ceny zástavy může sloužit též dohoda, uzavřená na
straně jedné mezi osobou, která ji hodlá složit (zástavním dlužníkem nebo
zástavcem), a mezi zástavním věřitelem na straně druhé. Srov. dále rozsudek sp. zn. 21 Cdo 924/2009, jakož i rozsudek ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo
254/2010, usnesení ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3869/2010 a rozsudek
ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 817/2012. 5/ Tvrzení, že částka požadovaná výzvou podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV
neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je
pohledávka zajištěna, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§
19 odst. 2 ZKV) právně významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena,
uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné
pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně
odpovídá (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004, uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí). 6/ Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-
li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující
po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (§ 563 obč. zák.) [viz
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 871/2005]. K citované judikatuře Nejvyšší soud doplňuje, že jakkoli se týká úpravy
zástavního práva účinné od 1. ledna 2002, ustanovení srovnatelné s § 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák. obsahovaly i dřívější úpravy zániku zástavního práva v
občanském zákoníku; srov. pro dobu do 31. prosince 2000 ustanovení § 151g obč. zák. a pro dobu od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001 ustanovení § 170 odst. 5
obč. zák. Pro rozhodnutí o věci přitom bude stěžejní, zda spor o výši obvyklé ceny
zástavy vzniklý mezi E. V. a žalovanou (E. V. měla za to, že částka ve výši 10
000 000 Kč, kterou zaplatila do konkursní podstaty úpadce R.
V., odpovídala
obvyklé ceně zástavy, naproti tomu žalovaná považovala za obvyklou cenu částku
o 4 600 000 Kč vyšší) nadále trval i poté, kdy E. V. následně vyzvala žalovanou
k vrácení částky 10 000 000 Kč. Pokud ano, potom byla sporná otázka týkající se
obvyklé ceny zástavy zodpovězena až (pravomocným) rozhodnutím soudu o
vylučovací žalobě; byla-li žaloba zamítnuta (s tím, že částka složená E. V. byla nižší, než obvyklá cena zástavy), odpadl též důvod, pro který E. V. plnila
do konkursní podstaty úpadce R. V. V opačném případě, tj. uzavřely-li E. V. a
žalovaná (v průběhu řízení o vylučovací žalobě) dohodu o tom, že poskytnuté
plnění nedosahuje obvyklé ceny zástavy, nebyl zde již ani důvod, aby částka 10
000 000 Kč zůstala nadále v konkursní podstatě úpadce R. V. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.