29 Cdo 319/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele S. V., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem, se sídlem ve
Svitavách, Pod Věží 121/3, PSČ 568 02, za účasti Jednoty, spotřebního družstva
ve Svitavách, se sídlem ve Svitavách, Wolkerova alej 171/14, PSČ 568 02,
identifikační číslo osoby 00032191, zastoupeného Rudolfem Skoupým, advokátem,
se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, PSČ 568 02, o prohlášení
rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatele z družstva za neplatné,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn.
55 Cm 69/2011, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. května 2014, č. j. 14 Cmo 24/2013-192, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2014, č. j. 14 Cmo
24/2013-192, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 55 Cm 69/2011-155, prohlásil za neplatné rozhodnutí
členské schůze Jednoty, spotřebního družstva ve Svitavách (dále jen „družstvo“)
ze dne 6. června 2011, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí představenstva družstva
ze dne 30. března 2011 o vyloučení navrhovatele z družstva (výrok I.), a
rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). K odvolání družstva Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2014, č. j. 14 Cmo 24/2013-192, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na
prohlášení rozhodnutí členské schůze družstva ze dne 6. června 2011, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí představenstva družstva ze dne 30. března 2011 o vyloučení
navrhovatele z družstva, za neplatné, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Navrhovatel byl členem družstva. Zároveň byl společníkem a jednatelem
společností QANTO VINDICO s. r. o., QANTO s. r. o., QANTO CZ s. r. o. a QANTO
ENERGO s. r. o. a dále byl jednatelem společností VONET CR spol. s r. o., ASTUR
Jeseník s. r. o. a VONET Real s. r. o. 2) Předmět podnikání společností VONET Real s. r. o., QANTO CZ s. r. o. a QANTO
ENERGO s. r. o. se shoduje s předmětem podnikání družstva. 3) Společnost QANTO s. r. o. od roku 2000 do roku 2004 provozovala síť
maloobchodních prodejen potravinářského a smíšeného zboží ve stejném regionu
jako družstvo, od roku 2004 tuto síť provozuje společnost QANTO CZ s. r. o. 4) Dne 30. března 2011 představenstvo družstva rozhodlo v souladu s článkem 9
odst. 2 písm. f) stanov družstva o vyloučení navrhovatele z družstva, neboť
navrhovatel se „majetkově a personálně účastnil“ ve statutárních orgánech
společností, které jsou v rozhodnutí blíže specifikovány a které jsou v
konkurenčním vztahu s družstvem, neboť podnikají ve stejných oborech činnosti a
ve stejném teritoriu, což zjevně poškozuje zájmy družstva při maloobchodním a
velkoobchodním prodeji zboží. 5) Podle článku 9 odst. 2 písm. f) stanov družstva, ve znění účinném ke dni 30. března 2011, může být člen družstva vyloučen, jestliže podniká ve stejném oboru
činnosti jako družstvo a zjevně poškozuje zájmy družstva. 6) Navrhovatel proti rozhodnutí představenstva družstva ze dne 30. března 2011
podal odvolání k členské schůzi, která dne 6. června 2011 napadené rozhodnutí
představenstva potvrdila. Odkazuje na § 231 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
též jen „obch.
zák.“), dospěl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k
závěru, že „je třeba zohlednit především účel citovaného ustanovení stanov,
kterým je ochrana družstva před případným poškozujícím jednáním členů družstva
podnikajících ve stejném oboru (bez ohledu na formu jejich podnikání) … Za
podnikání ve stejném oboru činnosti jako družstvo je třeba považovat i
majetkovou účast či výkon funkce statutárního orgánu ve společnostech, které
podnikají ve stejném oboru činnosti jako družstvo.“ Odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatel zjevně poškodil zájmy
družstva již tím, že otevřením jiné prodejny vytvořil konkurenční prostředí. Podle odvolacího soudu proto „v případě navrhovatele byla skutková podstata
vyloučení z družstva naplněna, byly tedy dány důvody pro jeho vyloučení;
rozhodnutí představenstva i členské schůze o vyloučení navrhovatele jsou rovněž
v souladu se zákonem.“
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek
hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,
resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Jde o otázky:
1) zda při vyloučení člena družstva pro porušení zákazu konkurence lze za
podnikání fyzické osoby s předmětem podnikání obdobným předmětu podnikání
družstva považovat členství ve statutárních a dozorčích orgánech právnických
osob s předmětem podnikání obdobným předmětu podnikání družstva,
2) zda lze člena družstva vyloučit z důvodu, že je členem statutárního a
dozorčího orgánu právnické osoby s předmětem podnikání obdobným předmětu
podnikání družstva, přestože zákon ani stanovy družstva neobsahují ve výčtu
povinností člena družstva zákaz podnikání v oboru obdobném podnikání družstva, a
3) zda lze za zjevné poškození zájmů družstva považovat vytvoření konkurenčního
prostředí, např. otevření prodejny, aniž by bylo zkoumáno, zda a jak je
družstvo tímto poškozeno. Dovolatel se domnívá, že důvody pro vyloučení člena z družstva stanovené
zákonem nebo stanovami nesmějí být vykládány extenzivně. Odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1374/2005 (které je
veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po
1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), a zdůrazňuje, že
vyloučení z družstva znamená zásah do majetkových práv člena a je
nejzávažnějším postihem, který může družstvo proti členovi uplatnit. Naplnění
důvodů pro vyloučení proto musí být jednoznačně prokázáno. Zákon ani stanovy družstva navrhovateli nezakazují, aby podnikal ve stejném
oboru jako družstvo, anebo se účastnil ve statutárních orgánech společností,
které podnikají ve stejném nebo podobném oboru jako družstvo. Navíc § 249 obch. zák. při úpravě zákazu konkurence členů představenstva a kontrolní komise
družstva striktně rozlišuje mezi podnikáním těchto osob a jejich účastí ve
statutárních a dozorčích orgánech jiných právnických osob. Odvolací soud přesto
shora citovaný článek 9 odst. 2 písm. f) stanov družstva vyložil tak, že
podnikáním člena družstva ve stejném oboru činnosti jako družstvo se rozumí též
jeho účast ve statutárních orgánech jiných právnických osob podnikajících ve
stejném oboru činnosti jako družstvo a že taková účast je důvodem pro vyloučení
člena z družstva. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že za zjevné poškození zájmů družstva
považoval již pouhé vytvoření konkurenčního prostředí, ačkoliv konkurenční
prostředí je obecně prospěšné a je důležitým atributem svobody podnikání. Odvolací soud v rozporu se závěry shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn.
29 Odo 1374/2005 nijak nevyhodnotil možné následky údajného porušení
stanov dovolatelem (zejména ve vztahu k majetkovým poměrům družstva) ani se
nijak nevypořádal s otázkou, zda se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu
bylo družstvem přijaté řešení přiměřené. V této souvislosti dovolatel namítá,
že se odvolací soud nezabýval jeho tvrzeními, že vyloučení navrhovatele z
družstva je odplatou za jeho kritiku představenstva a že družstvo o účasti
navrhovatele ve společnosti QANTO CZ s. r. o. vědělo dlouhou dobu, a přesto
ještě v roce 2009 navrhovateli prodalo „dalších padesát členských podílů“. Dovolatel požaduje, aby usnesení odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno
a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, konkrétně výkladu obsahu stanov
družstva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle § 249 obch. zák. členové představenstva a kontrolní komise družstva,
prokuristé a ředitel nesmějí být podnikateli ani členy statutárních a dozorčích
orgánů právnických osob s obdobným předmětem činnosti. Stanovy mohou upravit
rozsah zákazu konkurence jinak.
Teorie i judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003,
sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10,
ročníku 2003, pod číslem 179) jsou jednotné v tom, že stanovy družstva jsou
smlouvou sui generis, tj. právním úkonem.
Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za
předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v
písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či
dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně,
určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí,
že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné
z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a
takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u
třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn.
33 Cdo 512/2000). Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev
vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 1405/2007).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se závěr, že slovně
vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že
tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem, plně prosadí i
při výkladu úkonů obchodněprávních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
května 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročníku 2012, pod číslem 134, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010, či ze dne 15. března 2012, sp. zn. 29
Cdo 2810/2011).
V projednávané věci stanovy družstva v souladu s § 249 větou druhou obch. zák.
rozšířily rozsah zákazu konkurence i na členy družstva. Na základě výše
citovaných judikaturních závěrů pak lze dovodit, že měli-li členové družstva
při přijetí stanov vůli ochránit družstvo před případným poškozujícím jednáním
členů družstva podnikajících ve stejném oboru, lze stanovy vykládat podle této
vůle jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným
jazykovým projevem.
Podnikáním člena družstva ve smyslu článku 9 odst. 2 písm. f) stanov družstva
lze v souladu s § 2 odst. 1 obch. zák. rozumět pouze soustavnou činnost
prováděnou samostatně členem družstva vlastním jménem a na vlastní odpovědnost
za účelem dosažení zisku, nikoli též účast člena družstva ve statutárních či
jiných orgánech podnikajících právnických osob. Účast člena družstva ve
statutárních či jiných orgánech podnikajících právnických osob totiž nesplňuje
zákonné znaky podnikání uvedené v § 2 odst. 1 obch. zák. Ostatně obchodní
zákoník v rámci úpravy zákazu konkurence (srov. § 84, § 136, § 196 a § 249
obch. zák.) taktéž rozlišuje mezi podnikáním osoby podléhající zákazu
konkurence a účastí takové osoby v orgánech jiných právnických osob.
Samotný účel citovaného ustanovení stanov, kterým podle odvolacího soudu měla
být ochrana družstva před případným poškozujícím jednáním členů družstva
podnikajících ve stejném oboru, nemůže být důvodem, aby bylo předmětné
ustanovení vyloženo v rozporu s jeho jednoznačným jazykovým projevem.
Nebyla-li naplněna jedna ze dvou podmínek, jejichž kumulativní splnění mělo
vést k vyloučení dovolatele z družstva, tj. nepodnikal-li dovolatel ve stejném
oboru činnosti jako družstvo, je nadbytečné zabývat se tím, zda došlo též ke
splnění podmínky druhé, tj. zda dovolatel vytýkaným jednáním zjevně poškodil
zájmy družstva.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu