29 Cdo 3871/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně A. S., zastoupené JUDr. Irenou Šebestovou, advokátkou, se sídlem ve
Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 602, PSČ 738 01, proti žalované Ing. Danuši
Hradecké, bytem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 64/4, PSČ 400 01, jako správkyni
konkursní podstaty úpadce SUSHyl s. r. o. „v likvidaci“, identifikační číslo
osoby 48397458, zastoupené JUDr. Lubomírem Hlavatým, advokátem, se sídlem v
Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, PSČ 400 01, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalované CORSAIR (Luxembourg) N°11 S.A., registrační číslo B 90447, se
sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské
velkovévodství, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v
Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 77 Cm
62/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.
února 2013, č. j. 15 Cmo 60/2012-342, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.388,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
jejího zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně
žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 77 Cm 62/2009-262, Krajský soud v
Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení
nemovitostí v rozsudku označených (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce SUSHyl s. r. o. „v likvidaci“ (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o
nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož je dán
důvod zápisu nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně do soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce, neboť na nich vázne zástavní právo k zajištění pohledávky
konkursního věřitele, jehož pohledávka z úvěru byla v konkursním řízení
zjištěna, a že námitky žalobkyně zpochybňující platnost zástavní smlouvy nejsou
důvodné.
Soudy dovodily, že zástavní smlouva je svým obsahem dostatečně určitá a
srozumitelná, a to jak co do označení smluvních stran, tak i předmětu zástavy.
Z obsahu zástavní smlouvy nepochybně vyplývá, že jejím účastníkem (zástavním
věřitelem) je Česká spořitelna, a. s. (dále jen „banka“). V zástavní smlouvě je
jednoznačně identifikována zástava, jejímž předmětem byly nemovitosti ve
vlastnictví žalobkyně, které jsou v zástavní smlouvě identifikovány jak číslem
popisným u domu, tak čísly parcelními, jde-li o pozemky, katastrálním územím a
listem vlastnictví, na němž jsou tyto nemovitosti v katastru nemovitostí
zapsány. Skutečnost, že v zástavní smlouvě není identifikována konkrétní osoba,
která za banku smlouvu podepsala, neplatnost této smlouvy nezpůsobuje (potud
soudy odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn.
33 Odo 1078/2005, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
označená níže – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K tomu odvolací soud doplnil, že námitka žalobkyně, podle níž soud prvního
stupně neprovedl důkaz originálem zástavní smlouvy, by byla pro rozhodnutí
relevantní jen tehdy, kdyby žalobkyně namítla v řízení před soudem prvního
stupně, že předložená kopie smlouvy svým obsahem a formou neodpovídá jejímu
originálu, tedy popřela správnost obsahu a pravost kopie listiny. To však
žalobkyně neučinila, a v takovém případě i kopie listiny má stejnou důkazní
hodnotu. Odvolací soud neměl za potřebné zkoumat to, zda a kdy byl ověřen
podpis žalobkyně na zástavní smlouvě, neboť žalobkyně nepopírala pravost svého
podpisu na smlouvě, naopak uvedla, že jde o její vlastnoruční podpis.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje „podle § 237 in fine zákona 99/1963 Sb. občanského soudního
řádu“ (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje zrušení napadaného rozhodnutí a
vrácení věci soudu odvolacímu. Žalovaná a vedlejší účastník na její straně ve vyjádřeních shodně navrhují
zamítnutí dovolání. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu
nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posouzení určitosti zástavní smlouvy napadené rozhodnutí odpovídá výkladovým
pravidlům obsaženým v ustanovení § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jakož i zásadám pro výklad právních úkonů
formulovaným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a v nálezu Ústavního soudu dne 14. dubna 2005, sp. zn. I ÚS 625/03. K tomu lze k jednotlivým výhradám dovolatelky doplnit následující. S námitkou dovolatelky, zpochybňující platnost zástavní smlouvy výhradou, že
označení osoby zástavního věřitele (banky) je neurčité, se odvolací soud
vypořádal způsobem, který je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, jak vyplývá především z rozsudku ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo
315/2001, uveřejněného pod číslem 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000,
uveřejněného pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soudem
prvního stupně přiléhavě zmíněného rozsudku sp. zn. 33 Odo 1078/2005 a z
rozsudku ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1969/2010. Z označených
rozhodnutí plyne, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy,
nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu
právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za
nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy.
Závěr soudu prvního stupně, k němuž se jako ke správnému přihlásil odvolací
soud, podle něhož je v zástavní smlouvě jednoznačně specifikována zástava
(neboť parcely jsou identifikovány parcelním číslem a katastrálním územím),
odpovídá judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, které zformuloval co do
označení nemovitostí v písemném právním úkonu např. v rozsudku ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005. Rovněž okolnost, že ve smlouvě, pro kterou zákon vyžaduje písemnou formu,
nejsou zvlášť uvedena jména a příjmení osob, které ji za právnickou osobu
podepsaly, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu právně významným. Nejvyšší soud
totiž již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006,
uveřejněném pod číslem 92/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
vysvětlil, že taková okolnost není důvodem neplatnosti smlouvy. Důvodem pro založení přípustnosti dovolání není ani námitka dovolatelky, podle
níž je zástavní smlouva neplatná, neboť ji za banku podepsala osoba, která k
tomu nebyla oprávněna. Závěr soudu prvního stupně, k němuž se přihlásil
odvolací soud, podle něhož důsledkem překročení zmocnění jednat za obchodní
společnost není neplatnost právního úkonu, při kterém zmocněnec překročil
rozsah zmocnění, ale jen to, že jím právnická osoba při splnění zákonem
stanovených podmínek není vázána, přičemž překročení zmocnění jednající osoby
se může navíc dovolávat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se
povinnosti vyplývající ze smlouvy stanovena (tedy v posuzované věci pouze
banka), plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu srov. především
soudem prvního stupně přiléhavě zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu 25. října
2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1,
ročník 2006, pod číslem 1, jehož závěry obstály i v rovině ústavní, když
ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne
10. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/06, odmítl, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněný pod číslem 49/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1441/2006. Konečně zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani námitka
dovolatelky, podle níž je zástavní smlouva neplatná z důvodu, že „projev vůle
zástavního dlužníka“ (dovolatelky) nebyl „učiněn a projeven právně
kvalifikovaným způsobem“ podle tehdy platného práva v době uzavření smlouvy o
zřízení zástavního práva, tj. podle § 38 odst. 6 vyhlášky Českého úřadu
zeměměřičského a katastrálního č. 126/1993 Sb., tedy že její podpis na zástavní
smlouvě nebyl „nikdy žádným právně relevantním způsobem úředně ověřen v době
uzavření smlouvy“. Je tomu tak již proto, že touto výhradou dovolatelka nemůže
zpochybnit platnost zástavní smlouvy, neboť ověření podpisu zástavním dlužníkem
není podmínkou platnosti zástavní smlouvy (k tomu srov. ustanovení § 46 odst. 1
a § 151b obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy, tj. k
18. červnu 1993).
Vytýká-li dovolatelka soudům, že neprovedly důkaz originálem zástavní smlouvy,
ale toliko její prostou kopií, uplatňuje tím z obsahového hlediska dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu však založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze (viz např. usnesení ze dne 31. října 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2006, pod číslem 6). Pro úplnost lze k posledně uvedené námitce dovolatelky odkázat na závěry, jež k
této otázce Nejvyšší soud vyslovil např. v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998,
pod číslem 64 nebo v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003,
uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Tam na dané
téma uzavřel, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy
pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní
prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to
nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny,
nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze
pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií
listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v
ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a
vznikla jí tak povinnost nahradit žalované a vedlejšímu účastníku na straně
žalované náklady řízení, jež u každého z nich sestávají z mimosmluvní odměny za
zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která
podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí
2.500,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§
13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši
588,- Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobkyně
povinna zaplatit žalovanému i vedlejšímu účastníku na straně žalované, 3.388,-
Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 26. února 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu