29 Cdo 4118/2019-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Měření emisí s. r. o., se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120
00, identifikační číslo osoby 02854686, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem
Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120 00, proti
žalovaným 1) P. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Douskem,
advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05 a 2) P. S.,
narozenému XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 48/2016, o dovolání prvního
žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2019, č. j.
12 Cmo 100/2019-428, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 3.
ledna 2019, č. j. 7 Cm 48/2016-412, jímž Městský soud v Praze – odkazuje na
ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – zastavil
řízení o odvolání prvního žalovaného proti rozsudku téhož soudu ze dne 17.
ledna 2017, č. j. 7 Cm 48/2016-242.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že nezaplatil-li
první žalovaný soudní poplatek za podané odvolání (ani poté, kdy nabylo právní
moci usnesení ze dne 3. srpna 2017, č. j. 7 Cm 48/2016-302, jímž soud prvního
stupně zamítl návrh prvního žalovaného na přiznání osvobození od soudních
poplatků, usnesení ze dne 12. dubna 2018, č. j. 7 Cm 48/2016-359, jímž bylo
zastaveno řízení o dalším návrhu prvního žalovaného na přiznání osvobození od
soudního poplatku, a kdy marně uběhla i dodatečná lhůta poskytnutá prvnímu
žalovanému k zaplacení soudního poplatku), nebylo možné v odvolacím řízení (ve
vztahu k prvnímu žalovanému) pokračovat a řízení muselo být podle ustanovení §
9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastaveno.
Současně odvolací soud nepřehlédl, že první žalovaný podal spolu s odvoláním v
pořadí již třetí žádost o osvobození od soudního poplatku za odvolání, přičemž
zdůraznil, že ani v této žádosti, stejně jako tomu bylo u žádosti předchozí,
však první žalovaný neuvedl o svých příjmových, majetkových a výdělkových
poměrech žádné nové skutečnosti, jimiž by bylo třeba se zabývat (zejména
netvrdil, že by od doby rozhodnutí o předchozích žádostech došlo k jakékoli
změně jeho majetkových poměrů). Potud odvolací soud odkázal rovněž na nález
Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 (jde o rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 10/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jež Nejvyšší
soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo
dovoláním zpochybněno, totiž odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od
soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o
usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Později
podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních
poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele)
poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely
právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů
pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí
nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo
by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním
rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov.
usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 29. ledna
2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněná pod číslem 99/2013 a 49/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“ a „R 49/2014“).
2) Nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel
v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže
účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro
přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje (R 49/2014).
3) V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození
od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším
návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku
věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Viz usnesení ze dne 29. srpna 2011,
sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil
např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo
5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov. též
důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a
ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
4) Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o
přiznání osvobození od soudních poplatků), založený výlučně na hodnocení
aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto
znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a
tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů (k tomu srov. důvody usnesení ze dne 19.
července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016).
5) K nezbytnosti verifikace majetkových poměrů účastníka řízení pro
účely posouzení, zda jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků, srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo
3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a usnesení
ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Dále též důvody usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, a ze dne 23. března
2017, sp. zn. III. ÚS 2299/16.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu