ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Brenntag CR s. r. o., se sídlem v Praze 9, Mezi úvozy 1850/1, PSČ 193
00, identifikační číslo osoby 49 61 34 64, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem,
advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti
žalovanému J. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem
Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, PSČ 147 00,
o zaplacení částky 748.424,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
České Lípě pod sp. zn. 51 C 119/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. března 2018, č.
j. 36 Co 303/2017-243, ve znění usnesení ze dne 18. května 2018, č. j. 36 Co
303/2017-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. března
2018, č. j. 36 Co 303/2017-243, ve znění usnesení ze dne 18. května 2018, č. j.
36 Co 303/2017-254, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 1. června 2017, č. j. 51 C
119/2014-157, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Brenntag CR s. r. o.)
domáhala vůči žalovanému (J. J.) zaplacení částky 748.424,14 Kč s 8,05% úrokem
z prodlení od 5. prosince 2013 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni
zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 118.301,31 Kč (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 20. března 2018, č. j. 36 Co 303/2017 – 243, ve znění usnesení
ze dne 18. května 2018, č. j. 36 Co 303/2017-254, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku ve věci samé změnil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku
748.424,14 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 5. prosince 2013 do zaplacení (první
výrok); dále žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně částku 150.915,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 51.458,- Kč (druhý výrok). Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 27. června 1994 (správně „27. července 1994“) byla do obchodního
rejstříku zapsána společnost S.-S.-Ž. (dále jen „dlužník“); žalovaný (J. J.)
byl v obchodním rejstříku zapsán jako jednatel dlužníka v období od 27. července 1994 do 30. října 2013. 2) Právní předchůdce žalobkyně [společnost HCI Chemicals ČR s. r. o. (po změně
obchodní firmy HCI ČR s. r. o.)] dodala dlužníku dne 26. srpna 1999 a dne 29. října 1999 objednané zboží za sjednanou kupní cenu, kterou dlužník nezaplatil;
pohledávka z tohoto titulu (včetně nákladů spojených s jejím vymáháním) činí
748.424,14 Kč (dále jen „pohledávka“). 3) Na základě věřitelského návrhu (podaného 13. března 2003) a návrhu dlužníka
(podaného dne 19. března 2003) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen
„konkursní soud“) usnesením ze dne 2. dubna 2003, č. j. 35 K 7/2003-23,
prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Právní předchůdkyně žalobkyně přihlásila
do konkursního řízení pohledávku, která byla „v celém přihlášeném rozsahu“
zjištěna. Usnesením ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 35 K 7/2003-28, konkursní
soud rozhodl, že na místě právního předchůdce žalobkyně bude v řízení
pokračováno s žalobkyní. 4) Dne 2. září 2003 se konalo přezkumné jednání, na němž byl přítomen (i)
právní předchůdce žalobkyně, který se účastnil i schůze věřitelů a byl zvolen
členem věřitelského výboru. 5) Dne 9. srpna 2004 požádal správce konkursní podstaty dlužníka o souhlas ke
zpeněžení majetku; „zástupce věřitele“ souhlasil s navrženým způsobem zpeněžení
konkursní podstaty, včetně podmínek kupní smlouvy. Znaleckým posudkem č. 2966/03 byla stanovena „objektivní tržní hodnota podniku“ dlužníka (k 2. dubnu
2003) částkou 12.574.000,- Kč. 6) Usnesením ze dne 17. září 2004, č. j. 35 K 7/2003-468, které nabylo právní
moci dne 22. září 2004, konkursní soud udělil správci konkursní podstaty
dlužníka souhlas k prodeji podniku (jako souboru majetku), a to společnosti
KARAK s. r. o. za kupní cenu „ve výši 3.100.000,- Kč + DPH před podpisem kupní
smlouvy“. Následným usnesením ze dne 22.
listopadu 2006 udělil souhlas správci
konkursní podstaty dlužníka „k výplatě 70 % výtěžku zpeněžení nemovitostí z
konkursní podstaty odděleným věřitelům“. 7) Dne 1. února 2010 správce konkursní podstaty zaslal konkursnímu soudu
konečnou zprávu spolu s vyúčtováním odměny a výdajů správce. Podle ní „se do
konkursu přihlásilo 87 (z toho 6 opožděně) věřitelů s celkem přihlašovanou
částkou 50.100.927,09 Kč, pohledávky oddělených věřitelů ve výši 23.355.476,81
Kč“. Dne 14. října 2010 proběhlo jednání o konečné zprávě a téhož dne byla
schválena konečná zpráva o zpeněžování majetku z konkursní podstaty tak, že
výtěžek ze zpeněžení majetku konkursní podstaty + ostatní příjmy činí
5.489.487,55 Kč, celkové výdaje konkursní podstaty činí 5.070.292,10 Kč. „K
rozdělení mezi věřitele zůstala částka 915.509,24 Kč ? mezi věřitele II. třídy
částka ve výši 419.195,45 Kč“. Proti konečné zprávě žádný z věřitelů nepodal
námitky. Usnesení o schválení konečné zprávy „nabylo právní moci dne 13. ledna
2012 po podaném odvolání, přičemž usnesení o schválení konečné zprávy bylo
odvolacím soudem potvrzeno“. Rozvrhovým usnesením ze dne 11. září 2012, č. j. 35 K 7/2003-612, konkursní soud uložil správci konkursní podstaty, aby zaplatil
Úřadu práce v Hradci Králové částku 342.357,18 Kč a České správě sociálního
zabezpečení, pracoviště Hradec Králové částku 78.332,16 Kč (rozhodnutí nabylo
právní moci ve výrocích týkajících se uspokojovaných věřitelů dne 12. října
2012). Usnesením ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 35 K 7/2003-618, které nabylo
právní moci 28. prosince 2012, konkursní soud zrušil konkurs na majetek
dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. 8) K 31. prosinci 1997 byl dlužník v úpadku ve formě předlužení, když měl více
věřitelů a jeho splatné závazky byly vyšší než jeho majetek. Na tomto základě měl soud prvního stupně sice za splněné předpoklady pro vznik
odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni včasným nepodáním návrhu na
konkurs na majetek dlužníka podle ustanovení § 68a odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ve znění účinném do 31. března 1998, avšak dospěl k závěru o tom, že žalobou uplatněný nárok je
promlčen [§ 100 odst. 1 a § 106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], jelikož v intencích závěrů formulovaných
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a v
rozsudcích ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a ze dne 30. června
2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněných pod čísly 93/2012 a 103/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2012“ a „R 103/2014“),
se počátek běhu objektivní promlčecí lhůty odvíjí od okamžiku zahájení
konkursního řízení na majetek dlužníka (v poměrech dané věci od 13. března
2003) a žaloba v dané věci byla podána až 6. prosince 2013. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že námitka
promlčení uplatněná žalovaným není důvodná.
Přitom akcentoval, že za stavu, kdy pohledávky žalobkyně vznikly až v době
prodlení žalovaného se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu
na majetek dlužníka, se žalobkyně mohla dozvědět o tom, zda a v jaké výši jí
vznikla škoda, nikoli v okamžiku zahájení konkursního řízení (13. března 2003),
nýbrž až z usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy ze dne 14. dubna 2010, které nabylo právní moci dne 13. ledna 2012. Jelikož promlčecí doba
(subjektivní a objektivní) nemohla začít běžet dříve než žalobkyni (jako
věřitelce) vznikla škoda, neshledal odvolací soud žalobou uplatněný nárok (dne
6. prosince 2013) promlčeným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky (ne)promlčení žalobou uplatněného nároku, kterou odvolací soud
zodpověděl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně
s rozsudkem ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněným pod
číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“),
jakož i s R 93/2012 a R 103/2014.
Dovolatel s poukazem na průběh konkursního řízení ve shodě se soudem prvního
stupně snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož promlčecí doba začala
běžet dnem podání návrhu na konkurs na majetek dlužníka. Podle jeho názoru
musela žalobkyně (její právní předchůdkyně) již od 6. srpna 2004 (kdy udělila
souhlas s prodejem podniku dlužníka za částku 3.100.000,- Kč) vědět, že její
pohledávka za dlužníkem nebude uspokojena vůbec. Potud poukázal i na časové
okolnosti týkající se vyvěšení konečné zprávy o zpeněžování majetku dlužníka
(1. června 2010), respektive jejího schválení (dne 14. října 2010), jakož i na
obsah konečné zprávy.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu
zamítl, popřípadě, aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožňuje s důvody rozhodnutí
odvolacího soudu, které má za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, a
požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Současně je přesvědčena o
subjektivní nepřípustnosti dovolání, když se žalovaný v dohodě o úhradě dluhu
(mimo jiné) zavázal, že nepodá dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázky dovolatelem otevřené, týkající se (ne)promlčení žalobou uplatněné
pohledávky, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o subjektivní přípustnosti
dovolání, když (žalobkyní tvrzený) závazek dovolatele „nepodat“ dovolání nemá
na posouzení otázky, zda je žalovaný oprávněn podat dovolání, vliv; důvod
odmítnout dovolání žalovaného jako podané neoprávněnou osobou [§ 243c odst. 3
věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.] tak není dán.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 1 ZKV (ve znění účinném do 31. března 1998) účelem tohoto
zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (odstavec
1). Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu
plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že
není schopen plnit své splatné závazky (odstavec 2). Fyzická osoba, je-li
podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O
předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její
splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se
zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem
převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat
(odstavec 3). Podle ustanovení § 68a ZKV (v témže znění) v případě, že dojde k úpadku
dlužníka jeho předlužením (§ 1 odst. 3), je dlužník povinen bez zbytečného
odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Tuto povinnost nemá nucený správce
podle zvláštních předpisů (odstavec 1). Povinnost uvedenou v odstavci 1 mají i
všechny osoby, které jsou jménem dlužníka oprávněny podat návrh na zahájení
soudního řízení (s výjimkou nuceného správce podle zvláštních předpisů); pokud
ji nesplní, odpovídají věřitelům společně a nerozdílně za škodu, která jim tím
vznikne (odstavec 2). Podle ustanovení § 4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000) pokud je
právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel v úpadku (§ 1), je povinna bez
zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 1). Povinnost
podle odstavce 1 mají i osoby, které jsou oprávněny podat jménem dlužníka návrh
na zahájení soudního řízení, s výjimkou nuceného správce podle zvláštních
předpisů, a likvidátor právnické osoby, pokud právnická osoba v likvidaci je
předlužena (odstavec 2). Pokud osoby uvedené v odstavci 2 nesplní svou
povinnost podat návrh na prohlášení konkursu nebo nesplní-li tuto povinnost
alespoň některá z nich, odpovídají věřitelům společně a nerozdílně za škodu,
která tím věřitelům vznikne (odstavec 3). Zpětvzetí návrhu podaného podle
odstavce 1 nebo 2 není přípustné (odstavec 4). Podle ustanovení § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo
prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3). Podle ustanovení § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky
ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec
1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu
způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda
vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2). Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na
závěrech, podle nichž:
1) Odpovědnost osob uvedených v § 3 odst.
2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na
presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit; z
občanskoprávní povahy této odpovědnosti zcela zjevně plyne i závěr, podle něhož
se promlčení pohledávky z tohoto titulu řídí občanským zákoníkem. Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na
prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007), se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na
úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou,
kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro
věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na
prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky
vznikly až v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném
do 31. prosince 2007) se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit
věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou
věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky. Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v § 3 ZKV (ve znění
účinném do 31. prosince 2007) nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na
základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem)
osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením
vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek
majetku. Srov. např. R 33/2008, R 103/2014, R 93/2012, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005. 2) Má-li být náhrada škody ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu, v
němž se pohledávka věřitele vůči jeho dlužníku stala nedobytnou v důsledku
porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka
podle zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007),
pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy
byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Od tohoto
dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku
dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka. Srov. R 103/2014, jakož např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, ve spojení s důvody usnesení Ústavního
soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16. 3) Povinnost podat návrh na prohlášení konkursu (§ 3 ZKV, ve znění účinném do
31. prosince 2007), respektive povinnost podat insolvenční návrh [§ 98 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], je
povinností trvající (nikoli jednorázovou). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016.
4) Výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s
rozvrhovým usnesením. V konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a
vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena
(podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí
dojít). Především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna
již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 657/2006). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla
věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§ 29 ZKV),
bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude
postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) a
pracovních nároků (§ 31 odst. 3 ZKV), takže nezajištění věřitelé druhé třídy
neobdrží při rozvrhu ničeho (§ 32 odst. 1 ZKV). Srov. opět R 33/2008, R 93/2012, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 2017, pod číslem 25. Přitom závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení § 3 ZKV (ve
znění účinném do 31. prosince 2007) jsou uplatnitelné též při výkladu obsahově
srovnatelných úprav dle § 68a ZKV (ve znění účinném do 31. března 1998) a dle §
4a ZKV (ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000); na těchto
závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani v poměrech dané věci. K objektivní promlčecí době. Ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. váže počátek běhu objektivní promlčecí doby
ke dni, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pojem událost, z níž škoda
vznikla (škodní událost), ve smyslu označeného ustanovení zahrnuje nejen
protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody,
ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne
31. května 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, uveřejněného pod číslem 46/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněného pod číslem 38/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění práva žalobkyně na náhradu škody
(§ 106 odst. 2 obč. zák.) počala běžet dnem podání (věřitelského) návrhu na
konkurs na majetek dlužníka (13. března 2003), když k tomuto datu (vzhledem ke
stavu úpadku dlužníka ve formě předlužení, který nastal již k 31. prosinci
1997) žalobkyni nepochybně škoda (vyjádřitelná v penězích) vznikla; známa byla
i v úvahu přicházející (maximální) výše škody (v rozsahu neuhrazené pohledávky
s případným příslušenstvím). Žalobu v dané věci žalobkyně podala (až) dne 6. prosince 2013, tj. po marném
uplynutí objektivní promlčecí doby. K subjektivní promlčecí době. Jde-li o běh subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč.
zák.), nemá
Nejvyšší soud (vzhledem ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů) žádné
pochybnosti o tom, že za stavu, kdy byl právní předchůdce žalobkyně členem
věřitelského výboru, majetek (podnik) dlužníka byl zpeněžen smlouvou „se
souhlasem věřitele“ a žádný z věřitelů nepodal námitky proti konečné zprávě ze
dne 27. května 2010 (předložené správcem konkursní podstaty dlužníka
konkursnímu soudu dne 28. května 2010), žalobkyně již na základě obsahu konečné
zprávy věděla o škodě, včetně její (přibližné) výše i o tom, kdo za ni odpovídá. Případná nejistota žalobkyně o přesné výši škody, je pro posouzení počátku běhu
subjektivní promlčecí doby nevýznamná, když pro podání žaloby o náhradu škody
postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody (k tomu viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2018, pod číslem 33, jakož
i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014,
včetně judikatury označené v jeho důvodech). Navíc se z obsahu spisu (konkrétně z důvodů usnesení ze dne 28. listopadu 2011,
č. j. 2 Ko 33/2011-592, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení konkursního
soudu ze dne 14. října 2010 o schválení konečné zprávy ? č. l. 71 až 73 spisu)
podává i okolnost, že již podle konečné zprávy byl zůstatek výtěžku zpeněžení
konkursní podstaty (po odečtení výdajů konkursní podstaty) ve výši 419.195,45
Kč určen k uspokojení pohledávek podle ustanovení § 31 a § 32 ZKV a nikoli
pohledávek věřitelů druhé třídy, mezi které patřila i pohledávka žalobkyně za
dlužníkem. V takovém případě by dokonce byla známa přesná výše škody (v plné
výši pohledávky žalobkyně za dlužníkem). Následné pochybení konkursního soudu
při schválení konečné zprávy nemohlo mít vliv na vědomost žalobkyně o (přesné)
výši škody. Ke dni podání žaloby tak marně uplynula i dvouletá subjektivní promlčecí doba
práva žalobkyně na náhradu škody. Konečně Nejvyšší soud (s ohledem obsah vyjádření žalobkyně k dovolání) dodává,
že žalobkyně dílem judikaturu Nejvyššího soudu v tomto vyjádření citovanou
nesprávně vykládá, dílem se tato judikatura na skutkové poměry dané věci
(promlčení práva žalobkyně na náhradu škody způsobené nepodáním návrhu na
konkurs vůči osobě, která je jménem dlužníka oprávněna podat návrh na zahájení
soudního řízení, ve spojení se stavem úpadku dlužníka ve formě předlužení a s
obsahem konečné zprávy, proti které žádný z věřitelů nepodal námitky)
nevztahuje. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací
soud závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu