29 Cdo 451/2024-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, PSČ 390 02, proti žalovaným 1/ J. D., a 2/ P. H., oběma zastoupeným Mgr. Janem Procházkou, advokátem, se sídlem v Táboře, 9. května 678/20, PSČ 390 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 Cm 319/2021, o dovolání žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2022, č. j. 31 Cm 319/2021-9, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 31 Cm 319/2021-134, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2023, č. j. 5 Cmo 23/2023-170, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2022, č. j. 31 Cm 319/2021-9, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2022,č. j. 31 Cm 319/2021-134, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2023, č. j. 5 Cmo 23/2023-170, se odmítá. III. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 32.766,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,k rukám jeho zástupce.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze dne 7. února 2022, č. j. 31 Cm 319/2021-9, uložil žalovaným (J. D. a P. H.) zaplatit společně a nerozdílně žalobci (J. J.) směnečný peníz ve výši 4.600.000 Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 15.333 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 296.300,60 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 31 Cm 319/2021-134, soud prvního stupněsměnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (bod I. výroku) a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku 169.242,44 Kč (bod II. výroku).
3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku především z toho, že: [1] Žalobce se v dané věci domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené dne 18. března 2013 prvním žalovaným, znějící na směnečný peníz 4.600.000 Kč, splatné 31. prosince 2018, za jejíž zaplacení převzal druhý žalovaný směnečné rukojemství (dále též jen „sporná směnka“). [2] Proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní shodné námitky, jejichž podstatou bylo tvrzení, že sporná směnka zajišťovala nedoplatek části ceny za prodej obchodního podílu ve společnosti Z07 Zelená energie s. r. o. (dále jen „společnost Z“), když žalobce sice prodal tento podíl žalovaným formálně za částku 100.000 Kč, skutečná dohodnutá cena obchodního podílu však činila částku 8.600.000 Kč. Na tuto částku též byla uzavřena „simulovaná a antidatovaná“ smlouva o půjčce. Žalovaní dle svých tvrzení první dvě plánované splátky (v celkové výši 4.000.000 Kč) žalobci zaplatili v několika splátkách s tím, že navýšení představuje úrok z půjčené částky. Zbývající část dluhu měla být dle dohody „zaplacena v rozsahu 1.000.000 Kč“ přestavbou domu žalobce a dále v pěti splátkách po 700.000 Kč. V námitkách žalovaní dále uvedli, že tato zbývající část dluhu ve výši 4.600.000 Kč byla žalobci fakticky splacena zčásti (v hotovosti) dne 5. dubna 2018 platbou ve výši 2.000.000 Kč a ve zbývající části (2.600.000 Kč) zápočtem proti pohledávce ze smlouvy o půjčce ze dne 21. února 2014, dle které jim žalobce dlužil částku 2.700.000 Kč. [3] Žalobce k námitkám žalovaných uvedl, že šlo o směnku zajišťovací, která zajišťovala doplatek závazku žalovaných ve výši 4.600.000 Kč ze smlouvy o půjčce (ze dne 3. května 2010) v celkové výši 8.600.000 Kč. Žalovaní sice tvrdí, že nešlo o reálnou půjčku, nýbrž o plnění úplaty za převod obchodního podílu ve společnosti Z, nicméně existenci závazku nepopírají. Ve skutečnosti o reálnou půjčku šlo, když žalobce žalovaným částku 8.600.000 Kč půjčil, což žalovaní podpisem smlouvy o půjčce potvrdili. Není pravdou, že by směnečný závazek zanikl splněním doplatku půjčky ve výši 4.600.000 Kč. Žalobce nesouhlasil ani s tvrzením, že mu první žalovaný dne 5. dubna 2018 uhradil částku 2.000.000 Kč.
4. Po provedeném dokazování pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní v řízení neprokázali, že dne 5. dubna 2018 první žalovaný uhradil žalobci 2.000.000 Kč, neboť nepředložili originál výdajového pokladního dokladu. Pravost podpisu na fotokopii dokladu žalobce zpochybnil a bylo tak na žalovaných, kteří chtěli z této listiny pro sebe dovozovat skutečnosti v ní uvedené, aby unesli důkazní břemeno. Soud prvního stupně žalované proto na jednání dne 16. listopadu 2022 poučil dle ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a vyzval je, aby označili v tomto směru další důkazy, což žalovaní neučinili.
5. Jde-li o námitku započtení pohledávky žalovaných ve výši 2.700.000 Kč, již z tvrzení žalovaných (prokázaných pak i jejich výpověďmi) dle soudu prvního stupně plyne, že žalovaní žádnou pohledávku vůči žalobci z titulu smlouvy o půjčce neměli, neboť mělo jít o finanční prostředky, které žalovaní vložili do koupě pozemku „za Kauflandem“ v Táboře, který koupil žalobce v době předcházející (2009 či 2010) datu „sepsání půjčky“. Navíc žalobce pravost podpisu na této smlouvě o půjčce též rozporoval. Půjčka je reálný kontrakt a musí dojít k faktickému předání peněz. Vzhledem k tomu, že při podpisu smlouvy o půjčce dne 21. února 2014 k žádnému předání peněz nedošlo, jde o simulovanou smlouvu. „Pohledávka z půjčky“ proto neexistuje a nemůže tak dojít k jejímu platnému zápočtu oproti pohledávce žalobce.
6. K tvrzení žalovaných, že ke splacení pohledávky žalobce zajištěné spornou směnkou mělo dojít přestavbou domu žalobce v částce 1.000.000 Kč a posléze dohodou o splátkách ve výši 700.000 Kč, soud prvního stupně konstatoval, že ze samotných výpovědí žalovaných se podává, že šlo pouze o návrh dohody, přičemž žádná taková dohoda se žalobcem uzavřena nebyla. Stavbu domu žalobce prováděla společnost STAVBY D+H s. r. o., nikoliv žalovaní.
7. Se zřetelem k výše uvedenému soud prvního stupně uzavřel, že žádná z námitek žalovaných není důvodná. Jelikož sporná směnka obsahuje náležitosti směnky vlastní podle čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), jsou první žalovaný jako výstavce směnky vlastní a druhý žalovaný jako avalista směnky přímými směnečnými dlužníky, kteří jsou povinni na směnku plnit, i když majitel nepředložil směnku k placení (čl. I. § 53 odst. 1 ve spojení s § 77 odst. 3, § 78 odst. 1 a § 32 odst. 1 směnečného zákona).
8. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 67.970,10 Kč (druhý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z obsahu tvrzených námitek, účastnické výpovědi prvního žalovaného a svědecké výpovědi B. H. (dále jen „B. H.“) – především uzavřel, že skutková tvrzení žalovaných ohledně uzavřené formální dohody o kupní ceně 100.000 Kč za převod obchodního podílu ve společnosti Z a neformální faktické dohody o zaplacení ceny obchodního podílu ve výši 8.600.000 Kč, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, když první žalovaný a svědkyně B. H. se v tomto ohledu neshodovali ve výpovědi, nadto ani „formální kupní smlouva“ na převod obchodního podílu za 100.000 Kč nebyla ze strany žalovaných předložena. Nelze proto přijmout závěr, že sporná směnka zajišťovala nebo mohla zajišťovat závazek z této smlouvy za předpokladu, že by takový závazek platně vznikl.
10. Současně zdůraznil, že žalovaní si byli vědomi „svého závazku“ žalobci zaplatit částku 4.600.000 Kč, když tvrdili, že jej zčásti (ještě před splatností směnky) splnili v rozsahu 2.000.000 Kč dne 5. dubna 2018 předáním hotovosti žalobci a ohledně zbývající části byla navržena dohoda „o prostavění závazku v hodnotě 1.000.000 Kč“ na domu žalobce a o proplacení zbytku v pěti splátkách po 700.000 Kč, přičemž následně tento zbývající závazek ve výši 2.600.000 Kč měl zaniknout započtením vzájemných pohledávek.
11. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaní neprokázali, že finanční prostředky ve výši 2.000.000 Kč předali žalobci. Ohledně „zaplacení“ zbývající částky ve výši 2.600.000 Kč pak odvolací soud nezkoumal, zda v daném případě byly splněny zákonné předpoklady pro započtení vzájemných pohledávek účastníků a kdy k němu případně mělo dojít, neboť „k zániku směnečného závazku započtením může dojít nejpozději do vydání směnečného platebního rozkazu (kdy je o nároku ze směnky rozhodnuto), nikoli v průběhu námitkového řízení“.
12. Proti směnečnému platebnímu rozkazu, rozsudku soudu prvního stupně i
oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé namítají, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, „že bude návrh žalobce na vydání směnečného platebního rozkazu zamítnut“, případně směnečný platební rozkaz zrušil, případně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Dovolatelé namítají, že v průběhu řízení „jednoznačně předložili do té míry ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů, že ve svém důsledku vylučují jakoukoliv pochybnost o tom, že byla žalobci zaplacena částka ve výši 2.000.000 Kč“. Soudům nižších stupňů potud vytýkají, že neprovedly jimi navržené důkazy, a to (zejména) svědeckou výpovědí F. Š. a dále rozsudkem Okresního soudu v Táboře, č. j. 10 C 117/2020-257, a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, č. j. 15 Co 218/2021-39.
14. Dále dovolatelé usuzují, že jednoznačně prokázali, že mají vůči žalobci pohledávku ve výši 2.700.000 Kč způsobilou k započtení a provedli v průběhu řízení řádné započtení. Sice závazek (mezi nimi a žalobcem) nevhodně nazvali půjčkou, nicméně to, že za žalovaného zaplatili částku ve výši 2.700.000 Kč a tu jim žalobce dluží, z dokazování vyplynulo. S odkazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, dovozují, že dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že nemůže jít o půjčku, měli částku (jež byla poskytnuta žalovanými ve prospěch žalobce) posoudit jako bezdůvodné obohacení. Dále dovolatelé poukazují na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 1996, sp. zn. 5 Cmo 753/95, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 1995, sp. zn. 5 Cmo 430/94, z nichž vyplývá, že proti směnečnému platebnímu rozkazu je přípustná námitka započtení.
15. K nákladovým výrokům napadených rozhodnutí dovolatelé zdůrazňují, že o údajném dluhu vůči žalobci se dozvěděli až při doručení směnečného platebního rozkazu. Žalobce totiž nepředložil spornou směnku ani jednomu z nich k proplacení ani jim (v rozporu s ustanovením § 142a o. s. ř.) nezaslal předžalobní upomínku (naopak vzhledem k blížícímu se termínu promlčení den před koncem této lhůty podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu). Z uvedených důvodů by proto podle dovolatelů neměla být žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
16. Konečně dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že přes žádost dovolatelů neodročil nařízené odvolací jednání, jehož se nakonec (s obtížemi) mohl zúčastnit pouze jejich zástupce.
17. Žalobce ve vyjádření k dovolání připomíná, že dovolání by mohlo být přípustné pouze vůči rozhodnutí odvolacího soudu (ve výroku o věci samé), nikoliv též proti rozhodnutím soudu prvního stupně. Dovolání je pak navíc pouhou polemikou s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
18. Nejvyšší soud předesílá, že dovolání výslovně směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, jakož i proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu. Řízení o „dovolání“ v tomto rozsahu Nejvyšší soud bez dalšího zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 1971/2017).
19. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jež se týkají nákladů řízení (proti té části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku, a proti druhému výroku) vylučuje přípustnost dovolání žalovaných ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. Aniž by hodnotil
(ne)správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud považuje v tomto směru za vhodné k argumentaci dovolatelů připomenout, že právní následky předložení směnky k placení vůči přímému směnečnému dlužníku (a to i ve vztahu ke směnečnému rukojmímu) mohou nastat, jak ustáleně dovozuje judikatura (srov. v této souvislosti např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, a ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009, a ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016), také doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníku. K výkladu ustanovení § 142a o. s. ř. (k institutu tzv. předžalobní výzvy k plnění) pak srov. zejména závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněném pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
21. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu§ 237 o. s. ř.
22. Z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že její podstatná část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatelé zpochybňují skutková zjištění, na nichž soudy nižších stupňů své právní závěry založily, a způsob, jakým hodnotily provedené důkazy (podle dovolatelů z provedených důkazů v řízení vyšlo najevo, že žalovaní uhradili žalobci v hotovosti částku 2.000.000 Kč a dále že žalovaní disponují vůči žalobci pohledávkou ve výši 2.700.000 Kč). Těmito výhradami dovolatelé ve skutečnosti uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírají jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.
23. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
24. Jde-li o dovolací námitku týkající se započtení pohledávky dovolatelů ve výši 2.700.000 Kč proti pohledávce žalobce, dovolatelé opomíjí, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) této námitce nepřisvědčil proto, že by měl pohledávku dovolatelů za neexistující nebo nezpůsobilou k započtení (tím se vůbec nezabýval), nýbrž uzavřel, že k námitce započtení uplatněné po vydání směnečného platebního rozkazu (jinak řečeno, až v průběhu námitkového řízení) soud při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti, nemůže přihlížet. Tento závěr je pak plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněný pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1457/2012, nebo rozsudek ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2856/2023).
25. Námitkou, že a/ odvolací soud neodročil jednání, které se konalo bez přítomnosti žalovaných a b/ soudy nižších stupňů neprovedly dovolateli navržené důkazy, dovolatelé vystihují z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. (a/), respektive poukazují na údajnou jinou vadu řízení (b/). Se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
26. K namítané zmatečnostní vadě budiž dodáno, že k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost (nikoli dovolání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
27. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
29. V poměrech projednávané věci přitom soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, proč nevyhověl návrhu dovolatelů na provedení výše označených důkazů.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaných, v důsledku čehož jim vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. února 2024), která podle ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 4.615.333 Kč) částku 26.780 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty(§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 5.686,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 32.766,80 Kč.
31. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 9. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu