29 Cdo 773/2024

Judikát 29 Cdo 773/2024

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Spisová značka:29 Cdo 773/2024

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.773.2024.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Blankosměnka [ Směnka ]

Směnečný a šekový platební rozkaz

Dokazování

Znalecký posudek

Koncentrace řízení

Dotčené předpisy:§ 175 odst. 4 o. s. ř. § 127 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. § 132 o. s. ř. § 121 odst. 1 o. s. ř. § 10 předpisu č. 191/1950 Sb. Kategorie rozhodnutí:D 29 Cdo 773/2024-620

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Národní rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2845/43, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 44848943, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, proti žalované P. B., zastoupené Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 270/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2023, č. j. 2 Cmo 103/2022-524, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.391,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění:

1. Žalobou z 10. října 2014 (doručenou soudu dne 13. října 2014) se žalobce (tehdy pod názvem Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s.) domáhal po žalované plnění ze směnky vlastní vystavené společností W-STEMASO, s. r. o. (dále jen „společnost W“ nebo „výstavce“) dne 30. dubna 2004 na řad žalobce, splatné dne 4. června 2014, znějící na směnečný peníz ve výši 7.076.007 Kč, za jejíž zaplacení měli převzít směnečné rukojemství žalovaná a P. B. (dále jen „P. B.“) [dále též jen „sporná směnka“].

2. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 13 Cm 270/2014-14, uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.000.000 Kč s 6% úrokem z částky 7.076.007 Kč od 5. června 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 23.586,69 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 81.962,40 Kč.

3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala žalovaná námitky, v nichž (zejména) tvrdila, že:

[1] Spornou směnku nepodepsala. Místo žalované tak učinil její (již bývalý) manžel (P. B.). Tuto skutečnost P. B. také potvrdil před notářkou Libuší Žateckou, jak plyne z notářského zápisu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. NZ 99/2007, N 114/2007.

[2] Ze smlouvy o vyplnění sporné směnky (ze dne 30. dubna 2004, č. 2004-1180-S1) je zřejmé, že směnka byla vystavena jako blankosměnka k zajištění úvěru ve výši 3.500.000 Kč poskytnutého žalobcem společnosti W na základě smlouvy o zvýhodněném úvěru č. 2004-1180-KB ze dne 30. dubna 2004. Žalobce sice tvrdí, že blankosměnka byla vyplněna v souladu s ujednáním mezi žalobcem a společností W, není však jasné, o jaké ujednání by mělo jít.

[3] Společnost W byla dne 28. března 2007 (na základě rozhodnutí soudu) zrušena a vstoupila do likvidace.

Jelikož blankosměnka není pohledávkou – tou se stává až okamžikem svého vyplnění – a nejde ani o směnku jako takovou, je nemožné, aby vznikla pohledávka ze sporné směnky vůči společnosti W. Tato společnost totiž byla ke dni vyplnění blankosměnky již více než sedm let zrušena.

[4] V roce 2009 byl prohlášen konkurs na majetek společnosti W. Žalobce přes výzvu insolvenčního soudu pohledávku ze sporné směnky do insolvenčního řízení společnosti W nepřihlásil. Správně měl žalobce vyplnit směnku a přihlásit ji do insolvenčního řízení s poukazem na to, že jde o zajišťovací prostředek k pohledávce z titulu poskytnutého úvěru dlužníku. Žalobce vytváří dojem, že pohledávka ze sporné (zajišťovací) směnky a pohledávka ze smlouvy o úvěru (přihlášená do insolvenčního řízení společnosti W) představují dvě pohledávky.

[5] Pohledávka za společností W z titulu úvěrové smlouvy byla zajištěna (též) zástavním právem k nemovitosti (zahrnuté do soupisu majetkové podstaty dlužníka). Žalobce zástavní právo neuplatnil, v insolvenčním řízení byl zcela nečinný, v důsledku čehož výtěžek z prodeje nemovitosti (jež v průběhu času, kdy nebyla řádně udržována, ztrácela na hodnotě) zřejmě nebude postačovat k uspokojení jeho pohledávky za společností W.

[6] Žalobce nepředložil spornou směnku k placení. Žalobou také požaduje zaplacení jen části směnečné sumy (ve výši 1.000.000 Kč), a to aniž by tuto částku jakkoli odůvodnil.

[7] Do směnky doplnil žalobce jako směnečnou sumu částku 7.076.007 Kč, což je údaj „nesprávný a ničím nedoložený“. Jelikož jde o stejnou (jedinou) pohledávku, jakou přihlásil do insolvenčního řízení společnosti W, měla být od této částky odečtena částka 262.186 Kč, která byla žalobci vyplacena společností UNIQA pojišťovna, a. s., částka 2.715.537 Kč, která byla rozhodnutími vydanými v trestním řízení „uložena k náhradě“ P. B. (jako škoda způsobená žalobci), a dále nebylo možné do směnečné sumy zahrnout částku odpovídající úrokům za dobu „po přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení“, které se „dále nepočítají“. Z uvedených důvodů je sporná směnka neplatná.

4. Rozsudkem ze dne 21. září 2021, č. j. 13 Cm 270/2014-447, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení mezi účastníky (bod II. výroku) a o nákladech řízení státu (bod III. výroku).

5. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně (zejména) k následujícím skutkovým a právním závěrům:

[1] Listina, o kterou žalobce opírá svůj žalobní nárok, je platnou směnkou vlastní, která obsahuje všechny obligatorní náležitosti uvedené v čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“).

[2] Směnka je cenným papírem a má tedy abstraktní charakter. To znamená, že práva spojená s cenným papírem jsou přímo vtělena do směnečné listiny, a proto se majitel směnky může na směnečném dlužníku domáhat práva na zaplacení směnky, aniž by musel prokazovat důvody vystavení směnky nebo obsah dohody, která vystavení směnky předcházela. Směnečný závazek vzniká a existuje nezávisle na závazkovém vztahu, který je podkladem pro vystavení směnky.

Je věcí směnečného dlužníka, aby v rámci své procesní obrany uplatnil námitky, které proti směnce má.

[3] V řízení bylo prokázáno, že žalovaná spornou směnku podepsala jako aval za výstavce. Tento závěr plyne zejména z (i) kategorického závěru o pravosti podpisu žalované na sporné směnce, k němuž dospěla znalkyně Mgr. Jiřina Straková ve znaleckém posudku z oboru písmoznalectví, a dále též z toho, že (ii) v den vystavení sporné směnky byla žalovaná přítomna na pobočce žalobce v Praze, kde došlo k podpisu sporné směnky [tvrzení žalované, že byla na pobočce kvůli podpisovému vzoru k běžnému účtu, je nanejvýš nevěrohodné, neboť žalovaná byla evidována jako návštěvník H.

B. (dále jen „H. B.“), zaměstnankyně žalobce, která měla na starosti sjednání úvěru, k němuž byla sporná směnka vystavena, a jež jako svědkyně v trestním řízení vedeném proti P. B. uvedla, že směnku vždy podepisovali klienti před ní], a z (iii) výpovědi žalované na Policii České republiky dne 4. října 2005, kde uvedla, že při prodeji obchodního podílu ve společnosti W třetí osobě bylo mezi stranami smlouvy ujednáno, že nabyvatel obchodního podílu splatí žalobci poskytnutý úvěr, a pokud tento závazek nesplní, zaplatí jí smluvní pokutu ve výši 5.000.000 Kč, ze které by žalobkyně „následně uhradila své směnečné závazky vůči žalobci“ (kdyby žalovaná spornou směnku nepodepsala, neměla by žádný důvod jistit se pro případ, že úvěr nebude splacen).

Závěr o tom, že spornou směnku podepsala žalovaná, nemůže vyvrátit ani obsah notářského zápisu ze dne 12. prosince 2007.

[4] Soud neprovedl (žalovanou navržený) důkaz výslechem P. B., neboť i kdyby jmenovaný potvrdil tvrzení žalované, že směnku nepodepsala (což lze předpokládat), bylo by nutné jeho výpověď hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů prokazujících opak (tj. že spornou směnku žalovaná podepsala). Soud neprovedl ani důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie zpracovaný znalkyní Annou Grabowskou (dále jen „A. G.“), neboť grafologie je obor, zabývající se studiem projekce osobnosti a dalších psychických vlastností člověka v ručně psaném písmu. Obor zabývající se zkoumáním a porovnáváním písemných projevů za účelem potvrzení nebo vyvrácení identity pisatele je písmoznalectví (jinak též grafognózie nebo expertíza ručního písma).

[5] Sporná směnka byla emitována jako blankosměnka bez uvedení směnečné sumy a data splatnosti. Byla-li směnka emitována do rukou remitenta jako blankosměnka, stávají se dlužníci, kteří se na směnku podepsali před jejím vyplněním do podoby úplné (dokonalé) směnky, směnečnými dlužníky s účinky ode dne vydání listiny. Jinak řečeno, doplněním chybějících údajů se stává blankosměnka úplnou směnkou s účinky ex tunc. Z uvedeného plyne, že vznik směnečných závazků se posuzuje k okamžiku vystavení směnky, a to bez ohledu na to, zda směnka byla úplnou od počátku nebo byla nejprve směnečným „polotovarem“ a dokonalou se stala až následně. Není proto rozhodné, že společnost W byla v roce 2007 zrušena a vstoupila do likvidace, protože její závazek ze sporné směnky vznikl již tím, že spornou směnku vystavila a předala ji žalobci (v roce 2004).

[6] Námitka žalované, že pohledávka ze sporné směnky zanikla, neboť ji žalobce nepřihlásil jako zajištění své úvěrové pohledávky do insolvenčního řízení společnosti W, není důvodná již proto, že nejde o zajišťovací prostředek v majetku společnosti W, nýbrž jde o věc v majetku žalobce. Žalobce tak nebyl povinen v insolvenčním řízení společnosti W o zajištění své úvěrové pohledávky spornou směnkou jakkoli informovat.

[7] Žalobce ani nevytváří falešný dojem existence dvou pohledávek (z úvěrové smlouvy a ze sporné směnky); skutečně jde o dvě (různé) pohledávky, směnečný závazek vzniká, uplatňuje se a zaniká nezávisle na závazkovém vztahu, který byl důvodem pro vystavení směnky.

[8] Obstát nemůže ani námitka, že žalobce neodůvodnil, proč požaduje pouze zaplacení části směnečné sumy. Majitel směnky má právo žádat uspokojení všech nároků, které ze směnky vyplývají. Je však na jeho vůli, zda nároky uplatní v maximálním rozsahu, nebo je bude dobrovolně redukovat, přičemž není povinen dlužníku ani soudu vysvětlovat důvody svého jednání.

[9] Námitka žalované, že údaj směnečné sumy byl vyplněn nesprávně, resp. že od něj měly být odečteny výše specifikované částky, rovněž nemůže být důvodná, neboť i při jejich zohlednění by byla výše směnečné sumy stále vyšší, než kolik činí žalobcem požadovaná částka.

[10] To, zda blankosměnka byla vyplněna v souladu s ujednáním účastníků, nemá vliv na platnost (doplněné) směnky, ale jen pro závěr, v jakém rozsahu jsou směneční dlužníci povinni na směnku plnit. V projednávané věci je navíc zřejmé, že odpovídá-li výše vyplněné směnečné sumy výši úvěrové pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení společnosti W, nemohou v ní být zahrnuty úroky přirůstající po zjištění úpadku společnosti W [§ 170 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Skutečnost, že úroky, jež dospějí po zjištění úpadku společnosti W, se v insolvenčním řízení společnosti W neuspokojují, ostatně neznamená, že právo na zaplacení příslušenství za dobu po tomto dni žalobci nevzniká a nemůže být uspokojeno mimo insolvenční řízení.

[11] K ostatním námitkám, jež byly uplatněny žalovanou (až) v podání ze dne 7. června 2021, nebylo možné v souladu s § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro jejich opožděnost přihlížet.

6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, přičemž k posouzení důvodnosti námitek vznesených proti směnečnému platebnímu rozkazu (jakož i k argumentaci uplatněné žalovanou v podaném odvolání) doplnil (mimo jiné) následující:

[1] Nárok uplatněný žalobou je nárok majitele platné směnky na zaplacení postižních práv ze směnky (čl. I. § 48 odst. 1 směnečného zákona) směřující proti směnečnému rukojmímu, který je zavázán stejně jako ten, za koho se zaručil, tj. výstavce sporné směnky (čl. I. § 32 odst. 1 směnečného zákona). [2] Pravost podpisu žalované na sporné směnce byla prokázána závěrem znaleckého posudku Mgr.

Strakové, znalkyně z oboru písmoznalectví, a dalšími provedenými důkazy. Tvrzení žalované, že v den podpisu sporné směnky byla na pobočce žalobce pouze za účelem zřízení přístupu k běžnému účtu a že jako návštěva H. B. byla vedena pouze z důvodu zjednodušení, je třeba považovat za nevěrohodné. H. B. vyloučila, že by podpis na sporné směnce za žalovanou učinil P. B. Sama žalovaná ostatně „potvrdila podpis sporné směnky“ před Policií České republiky dne 4. října 2005, neboť z protokolu o její výpovědi vyplývá „vědomost žalované o vlastním směnečném závazku“ vůči žalobci. Závěru, že žalovaná spornou směnku podepsala, nasvědčuje i tvrzení žalované, že místo ní se novým směnečným rukojmím měla stát třetí osoba, s níž uzavřela smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti W.

[3] Výhrady žalované ke znaleckému posudku Mgr. Strakové nejsou opodstatněné. Znalkyně definovala, jaké srovnávací materiály použila ke zpracování posudku (šlo o podpisy z let 2000-2014, mezi nimiž byly zastoupeny i podpisy z doby blízké dataci vystavení sporné směnky; s ohledem na časový odstup od realizace sporného podpisu zkoušku písma žalované v roce 2017 znalkyně provést nežádala), a vysvětlila, z jakých důvodů vyloučila čtyři podpisy (na převzetí dvou výtisků živnostenského listu ze dne 21.

června 2000 a dvou oznámeních změny ze dne 14. června 2000) z tohoto souboru. Argumentaci žalované, že znalkyně manipulovala se srovnávacím materiálem, tudíž nelze přisvědčit. Autentičnost použitých srovnávacích materiálů přitom byla nepochybná (např. žádost o vydání občanského průkazu). Jako srovnávací materiál byl použit soubor listin zajištěný soudem; od žalobkyně byly vyžádány jen originály listin, jejichž kopie již byly založeny ve spise. Pro hodnocení předmětného znaleckého posudku jako důkazu je přitom bez významu, že srovnávací materiál již není součástí spisu (jednotlivé listiny byly již vráceny příslušným orgánům).

[4] Znalecký posudek Mgr. Strakové splňuje veškeré náležitosti znaleckého posudku (popis postupů zkoumání, vyhodnocení sporného podpisu a složení srovnávacích podpisů, jednotlivé zjištěné shody a jejich význam v kontextu s charakterem provedení sporného podpisu a s přihlédnutím ke konstantním a proměnlivým znakům podpisů srovnávacích). Nelze jej považovat za nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně také nijak nepochybil, když neprovedl důkaz znaleckým posudkem A. B., znalkyně z oboru grafologie. K posouzení pravosti podpisu může sloužit pouze znalecký posudek z oboru písmoznalectví, jehož cílem je identifikace pisatele sporného textu. Znalecký posudek z oboru grafologie se oproti tomu vyjadřuje k psychologickému profilu pisatele, který nebylo třeba v projednávané věci zkoumat.

[5] Závěr o pravosti podpisu žalované na sporné směnce nebyl vyvrácen ani notářským zápisem ze dne 12. prosince 2007 (viz bod 27. odůvodnění).

[6] Námitkou promlčení žalobou uplatněných nároků se soud prvního stupně s ohledem na § 175 odst. 4 o. s. ř. správně pro opožděnost nezabýval, když uvedená námitka nebyla „alespoň v hrubých obrysech“ uplatněna ve včas podaných námitkách. 8.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Dovolatelka především nesouhlasí se způsobem hodnocení provedených důkazů a přijatým závěrem, že spornou směnku jako směnečný rukojmí podepsala. V této souvislosti zdůrazňuje, že nepřítomnost srovnávacího materiálu v soudním spise zakládá „přímou nepřezkoumatelnost znaleckého posudku Mgr. Strakové a jejího doplňku“. Bez možnosti nahlédnout do srovnávacích materiálů totiž nelze seznat, zda jsou závěry znaleckého zkoumání správné (nelze je zhodnotit). Podle dovolatelky znalkyně nepřípustně manipulovala se srovnávacím materiálem, když z něj svévolně vyřadila čtyři listiny s tvrzením, že neobsahují podpis žalované. Přitom šlo o podpisy, jež byly vyhotoveny dovolatelkou na živnostenském úřadě při převzetí živnostenských oprávnění, tj. v situaci, kdy je totožnost podepisované osoby ověřována úřední osobou podle dokladu totožnosti. Vysvětlení poskytnuté znalkyní (proč tyto srovnávací materiály vyřadila) není dostačující.

10. Soudy nižších stupňů pak nesprávně odmítly provést další dovolatelkou navržené důkazy, přestože byly (v jejich vzájemné souvislosti) způsobilé vyvrátit závěr o pravosti sporného podpisu. Nesprávně postupovaly soudy podle dovolatelky i při hodnocení notářského zápisu ze dne 12. prosince 2007. Jde o veřejnou listinu, u níž platí presumpce správnosti a zákonnosti, přičemž měly-li soudy pochybnost o tom, k jaké konkrétní směnce P. B. učinil před notářkou prohlášení, mohly P. B. či samotnou notářku k této otázce vyslechnout. Ostatně výslech P. B. jako svědka dovolatelka v řízení navrhovala, když tento důkaz mohl objasnit nejen okolnosti vzniku sporné směnky (resp. tvrzení dovolatelky, že spornou směnku nepodepsala), ale i vztah P. B. k (dle dovolatelky nevěrohodné) svědkyni H. B. Soudy neprovedly ani důkaz znaleckým posudkem A. G.

11. K závěru odvolacího soudu o tom, že vědomost dovolatelky o jejím směnečném závazku ze sporné směnky plyne (mimo jiné) též z její výpovědi v trestním řízení, dovolatelka uvádí, že ze samotné skutečnosti, že s třetí osobou uzavřela smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti W, v níž bylo obsaženo rovněž ujednání o smluvní pokutě, z níž by případně dovolatelka mohla uhradit „svůj“ směnečný závazek, nelze dovozovat, že spornou směnku podepsala. Tato skutečnost pouze deklaruje, že dovolatelka věděla o směnečném rukojemství, neboť ji P. B. informoval o tom, že spornou směnku podepsal jejím jménem.

12. S ohledem na výše uvedené považuje dovolatelka rozhodnutí soudů nižších stupňů za učiněná v rozporu s § 132 o. s.

ř., když závěr o pravosti jejího podpisu na sporné směnce byl přijat „na základě vadného a nelogického způsobu hodnocení důkazů, přičemž oba soudy pominuly potřebu objasnit shora popsané právně významné skutečnosti a vyjasnit žalovanou uplatněné námitky ke znaleckému posudku“.

13. Za správný dovolatelka dále nepovažuje ani způsob, jakým se soudy vypořádaly s dalšími námitkami, které uplatnila proti směnečnému platebnímu rozkazu. K tomu doplňuje, že nepodepsala smlouvu o vyplnění sporné směnky, s jejím obsahem nebyla nijak seznámena, a proto ji tato smlouva neváže. Vyplnění sporné směnky proto nemůže být vůči ní účinné. Je též přesvědčena, že námitku promlčení alespoň v hrubých obrysech uplatnila již v rámci včas podaných námitek, tudíž se jí měly soudy nižších stupňů zabývat. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sporná směnka vznikla již 30. dubna 2004 (jejím vystavením), neboť blankosměnka se stává směnkou až okamžikem svého vyplnění, k němuž v poměrech dané věci došlo až 4. června 2014, tedy v době, kdy již byla společnost W v likvidaci. Navíc podle obsahu smlouvy o vyplnění sporné směnky byl žalobce oprávněn uplatnit svá práva vůči dovolatelce až poté, co vyzve k plnění společnost W. Ke splnění této podmínky nedošlo.

14. Dovolatelka konečně považuje jednání žalobce za rozporné s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, když k vyplnění sporné směnky došlo až po uplynutí sedmi let od zrušení společnosti W, stalo se tak v rozporu se smlouvou o vyplnění sporné směnky, v nepřiměřeně dlouhé době po datu vystavení sporné směnky, až poté, co se promlčel zajišťovaný závazek, a žalobce navíc požaduje zaplacení pouze části směnečné sumy, aniž by tento postup jakkoli odůvodnil.

15. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje dovoláním napadené rozhodnutí za věcně správné.

16. Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

17. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

18. Odvolací soud v poměrech dané věci především v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, nebo rozsudek ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1310/2019) vyhodnotil, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalované) na směnce tíží žalobce, a na základě hodnocení provedených důkazů pak uzavřel, že žalobce toto důkazní břemeno unesl.

19. Dle obsahu podaného dovolání se dovolatelka snaží (polemikou se závěry odvolacího soudu o pravosti podpisu na směnce) jednak zpochybnit skutkové závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně), podle nichž žalovaná jako aval spornou směnku podepsala, jednak brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů. Uplatňuje tak jednak „skutkový“ dovolací důvod, který ovšem nemá k dispozici (srov. § 241a odst. 1 o. s.

ř.), jednak zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

20. Jde-li konkrétně o hodnocení důkazů znaleckým posudkem, lze k výše řečenému doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěrech, podle nichž:

[1] Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.

[2] V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.

[3] Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost. K tomu srov. ustálenou judikaturu shrnutou v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 29 Cdo 4253/2019.

[4] Při posuzování pravosti podpisu na soukromé listině je pouze na uvážení soudu, které listiny připustí coby srovnávací podklad určený pro znalce, jenž má za úkol na základě příslušných odborných metod posoudit pravost podpisu fyzické osoby na příslušné listině a o posouzení těchto skutečností podat znalecký posudek.

Přistoupí-li soud k případné redukci takového srovnávacího podkladu, případně až po vypracování písemného znaleckého posudku požádá, aby znalec uvedený posudek doplnil, je jeho povinností tento svůj postup odpovídajícím způsobem odůvodnit v písemném vyhotovení posléze vydaného rozsudku. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 5273/2017.

21. Soudy nižších stupňů v projednávané věci při dokazování znaleckým posudkem a následně při hodnocení tohoto důkazu závěry plynoucí z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu plně respektovaly a nepominuly žádné okolnosti, jež v průběhu řízení vyšly najevo. Soud prvního stupně provedl výslech znalkyně u jednání dne 21. března 2017 a 21. září 2021 (srov. č. l. 134-137 a 438-440 spisu) a následně přesvědčivě vysvětlil, z jakých skutečností při stanovení závěru o (ne)pravosti podpisu na směnce vycházel. Odvolací soud (vycházeje ze závěrů učiněných soudem prvního stupně) se následně vypořádal i s jednotlivými výhradami, jež dovolatelka v odvolání vznášela proti uplatněným znaleckým postupům.

22. K výše řečenému budiž doplněno, že pochybnosti o správnosti znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem z oboru písmoznalectví (k posouzení pravosti podpisu dovolatelky na sporné směnce) nemohl založit ani dovolatelkou předložený znalecký posudek zpracovaný A. G., znalkyní z oboru školství a kultura – odvětví psychologie, specializace grafologie. Odborné závěry obsažené v podaném znaleckém posudku z oboru písmoznalectví totiž nemohou být dovolatelkou předloženým důkazem (již z povahy věci) zpochybněny (obecně k posouzení pravosti podpisu znaleckým posudkem srov. judikaturu shrnutou např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4407/2014). Notářský zápis ze dne 12. prosince 2007 pak byl sepsán podle § 80 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a notářka v něm osvědčila, že P. B. (mimo jiné) prohlásil, že směnku podepsal „místo“ žalované. Jinak řečeno, notářským zápisem bylo osvědčeno jen to, že určitá osoba (P. B.) prohlásila před notářkou „určité skutečnosti“. Závěr, podle kterého na prohlášení P. B. nelze (bez dalšího) pohlížet jako na pravdivé (prokázané) jen proto, že bylo učiněno před notářem (ve formě notářského zápisu), je závěrem triviálním (k návrhu dovolatelky na provedení výslechu P.

B. srov. odůvodnění níže).

23. Dovolání nečiní přípustným ani výhrady (podle kterých soudy neprovedly dovolatelkou navrhované důkazy), jejichž prostřednictvím dovolatelka předestírá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku tzv. opomenutých důkazů, když (i) potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Z ní plyne, že o „opomenutý důkaz“ jde tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například shrnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2025, sp. zn. 29 Cdo 1449/2024, včetně judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tam dále citované). V dané věci přitom soud prvního stupně, s jehož argumentací se odvolací soud ztotožnil, v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, proč nevyhověl důkazním návrhům dovolatelky; ve vztahu k výslechu P. B. uzavřel, že v řízení již byl jinými důkazy prokázán opak (nadbytečně se pak vyslovil též k možnému hodnocení takového důkazu, což na výše uvedeném nic nemění), znalecký posudek A. G. měl soud za nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.

24. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (k tomu srov. opět judikaturu shrnutou v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1449/2024).

25. V souladu s ustálenou judikaturou konečně oba soudy posoudily také otázku vzniku práv a povinností ze směnky, která byla původně blankosměnkou. K tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm formulovaný závěr, podle kterého se blankosměnka stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí; účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou pak nastávají ex tunc, ex tunc tedy vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal.

26. Jde-li o výhrady dovolatelky, že (i) žalobou uplatněná pohledávka je promlčena, že (ii) není vázána spornou směnkou z důvodu absence dohody o vyplnění sporné směnky mezi ní a žalobcem, že (iii) žalobce nemůže uplatnit práva ze sporné směnky vůči ní, neboť nebyla splněna podmínka ujednaná ve smlouvě o vyplnění sporné směnky spočívající v tom, že žalobce vyzve k plnění pohledávky nejprve společnost W, a že (v) jednání žalobce spočívající ve vyplnění sporné směnky lze považovat s ohledem na skutkové okolnosti dané věci za zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany, žádná z nich nebyla obsažena ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. § 175 odst. 4 o.

s. ř.), soudy nižších stupňů se jimi proto v námitkovém řízení (správně) nezabývaly. Za tohoto stavu Nejvyšší soud nemá důvod odpovídat na dovolatelkou předestírané otázky, jež se týkají těchto opožděných námitek; jejich řešení se žádným způsobem nemůže promítnout ve výsledku dovolacího řízení (na jejich zodpovězení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo spočívat).

27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.

ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. května 2024), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době poskytnutí právní služby, činí (z tarifní hodnoty 1.023.586,69 Kč) částku 12.420 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 15.391,20 Kč.

28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu