29 Cdo 1449/2024-296
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. Ž., zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalované A. Z. K., zastoupené Mgr. Adamem Krejčím, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 24/0, PSČ 738 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 34/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2023, č. j. 4 Cmo 9/2023-225,
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2023, č. j. 4 Cmo 9/2023-225, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 27 Cm 34/2020-16, uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 3.000.000 Kč s 6% úrokem od 11. 11. 2017 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 199.852 Kč.
2. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala žalovaná odůvodněné námitky, v nichž (mimo jiné) uvedla, že „žalobce jedná k její škodě a jeho jednání odporuje dobrým mravům“. Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v projednávané věci domáhá po žalované jako směnečné rukojmí (dále též jen „sporná směnka“), totiž byla vystavena k zajištění závazku M. K. (dále jen „M. K.“) a společnosti MoraviaPharm s. r. o. (dále jen „společnost M.“) [jejíž jedinou společnicí a jednatelkou je právě M. K.] vůči původnímu majiteli směnky (M. P. – dále jen „M. P.“) vrátit zápůjčku poskytnutou společnosti M. a M. K. Zápůjčka nebyla do sjednaného data realizována, sporná směnka je tudíž „zcela nicotná; předmětný dluh neexistuje a směnka ničeho nezajišťuje“. Částku, kterou M. P. později skutečně poskytl M. K., pak lze podle žalované považovat již jen za bezdůvodné obohacení (nikoli za zápůjčku), nadto M. K. celou částku postupně vrátila M. P. zpět. Vzhledem k tomu, žalobce je „rodinným příslušníkem“ s M. K. (je či byl druhem její sestry) a je též obeznámen se stavem společnosti M., není možné, aby nevěděl o kauzálním vztahu sporné směnky.
3. V podání ze dne 25. 10. 2022 (č. l. 176 spisu) žalovaná k otázce přípustnosti kauzálních námitek (dle čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – dále jen „směnečný zákon“) – navazujíc potud na výzvu k doplnění rozhodujících skutečností učiněnou soudem prvního stupně při jednání konaném dne 18. 10. 2022 (viz protokol o jednání na č. l. 169 spisu) – uvedla, že sestrou M. K. je R. Č. (dále jen „R. Č.“), která je nejen družkou žalobce, ale i jeho obchodním partnerem, když oba jsou jednateli společnosti ARM contact s. r. o. (jediným společníkem této společnosti je R. Č.).
4. V podání ze dne 31. 10. 2022 (č. l. 179 spisu) pak žalovaná (mimo jiné) doplnila, že „při vystavení směnky bylo výslovně ujednáno, že jí náleží veškeré kauzální námitky vůči remitentu i dalšímu případnému indosatáři; přičemž pro případ indosace směnky se remitent výslovně zavázal, že nového indosatáře o těchto záležitostech předem vyrozumí, zejména mu sdělí kauzu směnky včetně neuhrazeného zůstatku i právo žalované uplatňovat kauzální námitky“.
5. K prokázání tvrzených skutečností žalovaná opakovaně navrhovala provést důkaz svědeckou výpovědí M. P., M. K. a R. Č.
6. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 27 Cm 34/2020-188, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (bod I. výroku) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů námitkového řízení částku 49.852 Kč (bod II. výroku).
7. Soud prvního stupně dospěl (mimo jiné) k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalované přísluší vůči žalobci, na kterého byla sporná směnka převedena nedatovaným indosamentem, kauzální námitky podle čl. I. § 17 směnečného zákona. Žalovaná sice v průběhu řízení tvrdila, že žalobce při nabývání sporné směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, na takové jednání však usuzovala pouze s odkazem na jeho blízký vztah k sestře M. K. Žalovanou akcentovaný „příbuzenský vztah“ ovšem sám o sobě nepostačuje k závěru o tom, že žalobce byl informován o důvodu vystavení směnky, případně že směnkou zajištěný závazek nevznikl, čí splněním zanikl. V situaci, kdy shledal kauzální námitky uplatněné žalovanou za nepřípustné, soud prvního stupně se již dále těmito námitkami nezabýval a neprováděl k nim ani žádné dokazování.
8. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. července 2023, č. j. 4 Cmo 9/2023-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 49.852 Kč (druhý výrok).
9. Odvolací soud – poté, co žalovanou poučil podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně vědomého jednání žalobce při nabývání sporné směnky na škodu směnečného dlužníka – přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně.
10. Přitom zdůraznil, že předpokladem pro úspěšné uplatnění kauzálních námitek, tj. námitek vycházejících z vlastního vztahu žalované k předchozímu majiteli směnky, vůči žalobci bylo ve smyslu čl. I. § 17 směnečného zákona především to, že žalovaná bude tvrdit a následně též prokáže, že žalobce při nabývání směnky jednal vědomě k její škodě. Tvrzení žalované o „příbuzenském vztahu“ žalobce s M. K. a o podnikatelských aktivitách žalobce s R. Č. však samo o sobě nepředstavuje „dostatečně relevantní tvrzení“ o vědomém jednání žalobce na škodu směnečného dlužníka.
11. K argumentaci žalované, že „při vystavení směnky bylo výslovně ujednáno, že jí náleží veškeré kauzální námitky vůči remitentu i dalšímu případnému indosatáři, přičemž pro případ indosace směnky se remitent výslovně zavázal, že indosatáře o těchto záležitostech předem vyrozumí, zejména mu sdělí kauzu směnky včetně neuhrazeného zůstatku i právo žalované uplatňovat kauzální námitky“, odvolací soud uzavřel, že jejím prostřednictvím žalovaná netvrdí nic o tom, že „žalobce měl při nabývání směnky určitou představu o kauzálním vztahu , k jehož zajištění směnka sloužila“. Netvrdila ani, že „žalobce byl obeznámen s okolnostmi směnkou zajištěného kauzálního vztahu a že měl určitou představu o tom, jaké námitky (…) přicházejí ze strany žalované v úvahu“.
12. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neunesla v projednávané věci břemeno tvrzení, a tím méně břemeno důkazní ohledně skutečností rozhodných pro postup soudu v intencích čl. I. § 17 směnečného zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že svůj závěr o tom, že „netvrdila konkrétní skutečnosti o kauze směnky, jíž si měl být žalobce v okamžiku nabývání směnky vědom“, založil ve zcela zjevném rozporu s obsahem spisu, když již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a dále též (opakovaně) v průběhu řízení (např. při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 22. 11. 2022) obsáhle vymezila kauzu směnky, které si musel být podle názoru dovolatelky žalobce (v okamžiku nabytí směnky) vědom. K prokázání skutečností, na nichž uvedené tvrzení zakládala, přitom navrhla řadu důkazů. Odvolací soud však jejich provedení zamítl s tím, že dovolatelka nesplnila svou povinnost tvrzení ohledně otázky aplikace čl. I. § 17 směnečného zákona. Tímto závěrem však odvolací soud jen potvrdil, že naprosto přehlédl (nepochopil), že označené důkazy dovolatelka navrhovala k provedení (právě) za účelem prokázání skutkové podstaty uvedené v čl. I. § 17 směnečného zákona.
15. Proto má dovolatelka za to, že odvolací soud tím, že neprovedl navržené důkazy, aniž by přesvědčivě odůvodnil, proč tak nehodlá učinit, se odchýlil od ustálené judikatury (v dovolání blíže označené) Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
16. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
18. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky dovolatelkou otevřené, týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů a otázky aplikace čl. I. § 17 směnečného zákona, když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu rozporné s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i judikaturou Ústavního soudu. IV. Důvodnost dovolání
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení směnečného zákona a občanského soudního řádu: čl. I. § 17 směnečného zákona (1) Kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. § 120 o. s. ř. (1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. (…) § 157 o. s. ř. (…) (2) Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. (…)
21. Výklad podávaný soudní praxí při výkladu otázky, zda může směnečný dlužník uplatnit vůči novému majitel směnky námitky vycházející z jeho vlastního vztahu k původnímu majiteli směnky (aplikace čl. I. § 17 směnečného zákona), je ustálen (jak bylo shrnuto např. též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5095/2017) v následujících závěrech:
[1] Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho vznik významný a ze směnky nevyplývá.
Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba také v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] V právní teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že byla-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem), pak nový majitel (s výjimkou případů, kdy k převodu směnky dojde až po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, viz čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona) nabývá práva ze směnky originárně, tj. neodvozeně od právního postavení převodce (jinak řečeno, nevstupuje do práv a povinností předchozího majitele listiny, není jeho právním nástupcem). K tomu srov. v soudní praxi např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného pod číslem 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011, v právní teorii pak např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6. dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 84, nebo Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 137 a násl.
[3] Námitky vycházející z vlastních vztahů dlužníka k předchozímu majiteli směnky zůstanou dlužníku po převodu směnky zachovány jen tehdy, jednal-li nový majitel při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17 směnečného zákona).
[4] Tento subjektivní vztah nového majitele k převodu směnky přitom musí být dán již v okamžiku, kdy směnku nabývá.
Aby byl naplněn předpoklad vědomého nabývání ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel má nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet, přičemž jeho představa musí být zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Musel by tedy vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah jde a jaké námitky s ohledem na jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě tento jednotlivý vztah určitým právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně v úvahu; jinými slovy musí znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního vztahu.
Viz např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011, a ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1779/2012, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil mimo jiné v rozsudku ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3309/2015, uveřejněném pod číslem 74/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2771/2014, ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1727/2019, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5654/2017; v literatuře pak např. Kotásek, J.
Směnka a její kauza. Právní rozhledy č. 12/1997, str. 618 a násl.
22. Dále Nejvyšší soud připomíná, že z jeho judikatury a judikatury Ústavního soudu ve vztahu k otázce výkladu ustanovení § 120 odst. 1 a § 157 odst. 2 o. s. ř. vyplývá následující:
[1] Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, anebo ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Pokud však soud nevyhoví všem důkazním návrhům, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pokud je provedl, proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03). Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17).
[3] Navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v § 41a odst. 3 o. s. ř. (tj. jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem); dojde-li odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněný pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[4] Navrhne-li však účastník řízení, aby soud provedl určitý důkaz, a tento návrh účinně neodvolá, je na soudu prvního stupně, aby se s tímto důkazním návrhem vypořádal, a neučiní-li tak, je na odvolacím soudu, aby pochybení soudu prvního stupně napravil, což může ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. učinit buď tak, že (pokud za splnění tam stanovených podmínek rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. nezruší) navržené a dosud neprovedené důkazy sám provede, anebo v odůvodnění rozhodnutí o věci samé vysvětlí, proč se jejich provedení ukazuje jako nepotřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Jestliže takto odvolací soud nepostupuje, sám též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, ze dne 31. 3. 2021, sp.
zn. 32
Cdo 3309/2019, nebo ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020).
[5] Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné) [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, či ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23]. Pro úplnost lze dodat, že soud neprovede ani důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné) [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, a ze dne 29.
10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod číslem 39/1999 a 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
[6] Neprovést navržený důkaz, resp. neakceptovat důkazní návrh, lze založit toliko třemi důvody: (i) argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, (i) argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje důkaz vypovídací potencí, a (iii) argumentem (nadbytečností důkazu), dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
23. V poměrech projednávané věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neprovedl dovolatelkou navržené důkazy (zejména výslechy svědků M. P., M. K. a R. Č.) s odůvodněním (stručně řečeno), že nejsou způsobilé prokázat okolnosti rozhodné pro aplikaci ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, tj. že žalobce při nabývání sporné směnky jednal vědomě na škodu dovolatelky. Podle soudů obou stupňů totiž dovolatelka takové „relevantní“ skutečnosti v průběhu řízení ani netvrdila. Uvedený závěr nemůže dle přesvědčení Nejvyššího soudu obstát.
24. Dovolatelka již v podaných námitkách vymezila kauzu směnky (popsala, za jakých okolností a k jakému účelu měla být sporná směnka vystavena), namítla, že závazek, jehož splnění mělo být směnkou zajištěno, nevznikl (případně následně zanikl), přičemž současně (s poukazem na blízké osobní a obchodní vztahy remitenta, žalobce a dalších označených osob) dovozovala, že žalobce jako nabyvatel směnky věděl o všech kauzálních souvislostech směnečného vztahu.
25. Nemůže být žádných pochyb o tom, že kdyby žalobce v době převodu sporné směnky disponoval výše popsanými informacemi (jinak řečeno, věděl o okolnostech, které by mohly zakládat úspěšnou námitkovou obranu směnečného dlužníka), bylo by též možné v intencích ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona uzavřít, že žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dovolatelky.
26. Jestliže soudy obou stupňů za tohoto stavu pominuly (neprovedly) důkazy, které dovolatelka navrhovala k prokázání právě těch skutečností, jež jsou významné pro posouzení otázky přípustnosti vznesených kauzálních námitek (čl. I. § 17 směnečného zákona), nepostupovaly správně. V řízení navržené důkazy (zejména výslechy označených osob) nepochybně nejsou zjevně nezpůsobilé prokázat dovolatelkou tvrzené skutečnosti (mohou sloužit ke zjištění, jaké informace měl žalobce v době převodu sporné směnky o kauzálním vztahu, zda jej původní majitel směnky o okolnostech, za nichž byla směnka vystavena, informoval apod.). Důvod, pro který by bylo možné (v intencích výše řečeného) odmítnout provést dovolatelkou navržené důkazy, Nejvyšší soud nenachází.
27. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
28. V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit přípustnost kauzálních námitek žalované, jimiž se brání povinnosti spornou směnku zaplatit. Dospěje-li po řádně provedeném dokazování k závěru, že kauzální námitky žalované jsou vůči žalobci přípustné, posoudí též jejich důvodnost.
29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2025
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu