29 Cdo 858/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně EURO PRIM, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Františka Diviše 609, PSČ 104 00, identifikační číslo osoby 25 14 01 24, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze – Smíchově, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, proti žalované INTER EFEKT spol. s r. o., se sídlem v Mladé Boleslavi, Českobratrské náměstí 133/II, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 25 03 42 51, zastoupené Mgr. Ondřejem Maderem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 14, PSČ 170 00, o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 4 C 133/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č. j. 19 Co 119/2006 – 196, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 4 C 133/2005 – 95, kterým tento soud určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí uvedených ve výroku (dále jen „nemovitosti“). Přitom jde v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 28. srpna 2006, č. j. 19 Co 119/2006 - 152, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č. j. 29 Cdo 1807/2007 - 180, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 780/2006, ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 996/2004 a ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005 dovodil, že v projednávané věci byly naplněny podmínky pro uplatnění ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák.; předestřené právní otázky týkající se splnění podmínek aplikace ustanovení § 196a tedy vyřešil již v tomto rozhodnutí a ty proto přípustnost dovolání založit nemohou.
Přípustnost dovolání není – za situace, kdy dovolatelka ani netvrdí, že kupní cena za převedené nemovitosti odpovídala obvyklé (tržní) ceně – způsobilé založit ani její tvrzení, že nemovitosti měly pro společnost vzhledem k jejímu tehdejšímu majetku zanedbatelný majetkový význam a zájmy společnosti či jejích věřitelů proto nebyly žádným způsobem dotčeny či ohroženy. A konečně nelze založit přípustnost dovolání ani na námitce, že určením vlastnického práva k nemovitostem se žalobkyně výrazně obohatí na úkor žalované a manželů M.
a R. Š., a že tedy uplatňuje právo na určení v rozporu s dobrými mravy. Otázku, zda je možno v rámci žaloby na určení vlastnického práva argumentovat uplatněním práva v rozporu s dobrými mravy již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004 (a k závěru v tomto rozsudku uvedeném se přihlásil i v rozsudku ze dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 5215/2008 a rozsudku ze dne 22. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 4000/2008), ve kterém uzavřel, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. proto Nejvyšší soud neměl. Protože neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová předsedkyně senátu