Rozsudkem ze dne 28. února 2014, č. j. 14 Cm 182/2005-356, Městský soud
v Praze rozhodl o žalobě, kterou se žalobce (Česká republika – Ministerstvo
vnitra) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Martinu Krtilovi, jako správci konkursní
podstaty úpadce INTEGRASTAV a. s.) určení pravosti pohledávky ve výši 23 384
660,95 Kč, tak, že určil, že žalobce má za úpadcem pohledávku ve výši 7 500 000
Kč z titulu nezaplacených smluvních pokut (bod I. výroku), ve zbylé části
žalobu zamítl (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky sporu
(bod III. výroku), o povinnosti žalobce zaplatit státu na náhradě nákladů
řízení částku 5 916,50 Kč (bod IV. výroku) a o shodné povinnosti žalovaného
(bod V. výroku). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první
rozsudek ze dne 12. prosince 2007, č. j. 14 Cm 182/2005-43, kterým soud prvního
stupně žalobu zamítl pro opožděnost, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze
dne 3. března 2008, č. j. 13 Cmo 64/2008-51, s tím, že žaloba nebyla podána
opožděně, neboť žalovaný žalobce řádně nevyzval k podání incidenční žaloby a
jeho výzva tedy nevyvolala žádné účinky. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2014,
č. j. 15 Cmo 16/2014-384, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku a v bodě II. výroku v části, jíž byla zamítnuta žaloba na určení
pravosti pohledávky ve výši 10 750 000 Kč, a ve zbývající části rozsudek zrušil
a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k té části rozsudku, jíž byl potvrzen vyhovující výrok pod bodem I. rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud vyšel především z toho, že:
1/ Žalobce jako objednatel uzavřel dne 25. září 1997 s pozdějším úpadcem
smlouvu o dílo ve znění šesti dodatků (dále také jen „smlouva“). V bodě III. odst. 16 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta za prodlení zhotovitele s
dokončením díla (jeho převzetím a předáním žalobci), a to ve výši 50 000 Kč za
každý den prodlení. 2/ Termín předání díla byl sjednán (podle dodatku č. 5) k 23. červenci 1999. Podle protokolu o předání a převzetí díla bylo dílo úpadcem předáno dne 21. prosince 1999, tedy o 150 dní později, než bylo ujednáno. 3/ Žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 7 500 000 Kč fakturou č. 2000006/9. 4/ Usnesením ze dne 15. října 2003, č. j. 93 K 23/2003-39, prohlásil Městský
soud v Praze konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustanovil
žalovaného. Žalobce přihlásil do konkursu své pohledávky v celkové výši 23 384
660,95 Kč, které žalovaný při přezkumném jednání dne 21. března 2005 v celém
rozsahu popřel co do pravosti. Žalobce po obdržení výzvy podal včas incidenční
žalobu. Na tomto základě odvolací soud dovodil, že důkazy provedené soudem prvního
stupně k existenci pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 7 500 000 Kč z titulu
smluvní pokuty za prodlení s předáním díla jsou dostačující k závěru, že
prodlení úpadce trvalo 150 dní od smluveného termínu a že výše sjednané pokuty
odpovídá příslušnému ujednání smlouvy.
Dále odvolací soud uvedl, že je nerozhodné tvrzení žalovaného o vícepracích
provedených pozdějším úpadcem, které měly způsobit jeho prodlení s předáním
díla, neboť žalovaný nepředložil žádný relevantní důkaz o tom, že se účastníci
smlouvy dohodli na prodloužení termínu předání díla až na 21. prosince 1999. Stejně tak měl odvolací soud za irelevantní námitku žalovaného, že také úpadce
má vůči žalobci pohledávky ze stejné smlouvy (právo na zaplacení ceny za
provedené vícepráce a smluvní pokutu za odstoupení od smlouvy). Proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen vyhovující výrok pod
bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu společně s
rozsudkem soudu prvního stupně v bodě I. výroku zrušil a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o
konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1
insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před
účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí
dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění
účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále
též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2007]. Srov. k tomu též
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená
níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být
v dané věci přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zástavní význam. O případ dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zde nejde, neboť soud prvního stupně byl při svém druhém rozhodnutí zavázán
právním názorem soudu odvolacího pouze ohledně včasnosti žaloby, přičemž tento
právní názor dovolatel nenapadá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. však
Nejvyšší soud nemá, a proto je odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Dovolatel především namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly řadu jím
navržených důkazů, které má za stěžejní pro posouzení oprávněnosti žaloby v
řešeném rozsahu.
Dovolatel přitom vychází z předpokladu, že prokázání víceprací
je současně prokázáním odložení termínu předání díla, na nějž byla vázána
smluvní pokuta. Tento dovolatelův úsudek je však nesprávný, neboť sjednání změny smlouvy o dílo
co do vymezení předmětu díla, tedy (i) sjednání víceprací, v sobě ještě
nezahrnuje i dohodu o stanovení jiného (pozdějšího) termínu dokončení díla. Samotné sjednání či provedení případných víceprací nevede samo o sobě bez
dalšího (automaticky) k odložení termínu dokončení díla, na který byla ve
smlouvě vázána sankce v podobě smluvní pokuty (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 23 Odo 1450/2006, ze dne 30. srpna 2011,
sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, a zejména pak ze dne 3. května 2016, sp. zn. 23 Cdo
1575/2015, nebo např. již i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února
1994, sp. zn. 15 Co 481/93, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5,
ročník 1999, pod číslem 45). Pokud dovolatel dále namítá, že v dané věci není dán dostatek naléhavého
právního zájmu k podání žaloby, pak pomíjí, že ačkoli je žaloba o pravost, výši
nebo pořadí popřené pohledávky, popřípadě o právo na její oddělené uspokojení
svojí povahou žalobou určovací, není potřebné prokazovat naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, protože v těchto případech vyplývá ze zákona (k tomu
srov. již bod XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve vztahu k dovolatelem vytýkaným vadám řízení napadené rozhodnutí též odpovídá
ustálené judikatorní praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. K (tvrzené) nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. především rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vyložil, že měřítkem
toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít
v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu
prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když
rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Nepřezkoumatelný je přitom rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z
tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na
základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních
důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení
případných rozporů mezi nimi (srov. shodně již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. července 2001, sp. zn.
20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). K (tvrzenému) nevypořádání se s důkazními návrhy dovolatele srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 255/2004, podle
nichž platí, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč
neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), je
samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná
zjištění z některých (nebo ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy
jde. V rozsudku ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud
též upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být
chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z
rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, rozsudek ze dne 13. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013,
a unesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, ústavní stížnost
proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS
494/2014). V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí
dovolatelem vytýkanou nepřezkoumatelností, neboť odvolací soud se řádně
vypořádal se všemi podstatnými důkazy týkajícími se smluvní pokuty za pozdní
předání díla (smlouva včetně jejího ujednání o předání díla dne 23. července
1999 a ujednání o smluvní pokutě za pozdní předání díla v bodě III. odst. 16;
protokol o předání a převzetí díla ze dne 21. prosince 1999), srozumitelně a
úplně své závěry odůvodnil, rozhodnutí neobsahuje souhrnné skutkové zjištění a
netrpí tak dovolatelem vytýkanými nedostatky. Odůvodnění napadeného rozsudku
rozhodně nebylo na újmu uplatnění práv dovolatele. Jestliže dovolatel namítá, že soudy neprovedly dovolatelem navržené důkazy k
prokázání provedení víceprací [nelze přehlédnout, že dovolatel navíc v řadě
případů ani nespecifikuje (např. výslech svědka T. K.), k prokázání jakých
skutečností měly dané důkazní návrhy sloužit, resp. z jejich označení nevyplývá
žádná vazba na vícepráce a už vůbec ne na změnu termínu provedení díla],
pomíjí, že podle odvolacího soudu tato okolnost nebyla rozhodná pro posouzení
toho, zda žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud se
pak i v tomto směru s argumentací a důkazními návrhy dovolatele vypořádal, jak
je patrné na str. 4 napadeného rozsudku. To, že se odvolací soud nevypořádal
jednotlivě se všemi argumenty dovolatele právě proto, že vycházejí z
nesprávného právního názoru, nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Konečně dovolací námitkou, podle níž „skutkový stav zjištěný obecnými soudy v
předmětném sporu je neúplný a nedostatečný pro rozhodnutí“, dovolatel
(posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na
jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a
uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř., který s ohledem na
to, že dovolání může být v dané věci přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím
soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §
132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.