KSBR 40 INS XY 70 ICm XY 29 ICdo 1/2022-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, PSČ 500 02, jako insolvenčního správce dlužníka P., zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalovanému F. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Markem Bilejem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, PSČ 140 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2021, č. j. 70 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 40 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 27. května 2021, č. j. 70 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) odmítl odpůrčí žalobu podanou žalobcem Ing. Davidem Jánošíkem, jako insolvenčním správcem dlužníka P., proti žalovanému F. V. v části, kterou se žalobce domáhal určení, že jsou neúčinné „právní úkony“ směřující k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. dubna 2018 (dále jen „postupní smlouva“) a vedoucí k započtení pohledávek ve výši 3.018.196,72 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 15. února 2018 (dále jen „úvěrová smlouva“) a ve výši 3.194.468,58 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 17. srpna 2016 oproti úplatě za postoupení pohledávek z postupní smlouvy, kterými jsou: [1] rozhodnutí, jímž vedení dlužníka udělilo souhlas s uzavřením postupní smlouvy, [2] akceptace jednostranného započtení pohledávek žalovaného za dlužníkem z titulu úvěrové smlouvy a smlouvy o zápůjčce oproti úplatě za postoupení pohledávek z postupní smlouvy.
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení § 7 a § 160 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že žaloba (její petit) je ve shora popsaném rozsahu neurčitá, neboť právní úkon není potud dostatečně určitě vymezen datem, kdy byl učiněn, a údajem o tom, kým byl učiněn. Žalobce přes výzvu uskutečněnou usnesením insolvenčního soudu ze dne 3. března 2021, č. j. 70 ICm XY (obsahující i poučení o následcích nečinnosti), nezjednal nápravu (neurčitost žaloby neodstranil ani podáním z 19. března 2021). 3. „Nad rámec uvedeného“ insolvenční soud poznamenal, že akceptace jednostranného započtení není právním úkonem.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. srpna 2021, č. j. 70 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 40 INS XY), potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 43 a § 79 odst. 1 o. s. ř. a z ustanovení § 7 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
6. Předmětná část žaloby je vskutku neurčitá, neboť žalobce nespecifikoval konkrétní právní jednání, jejichž neúčinnost má soud vyslovit, a tato vada žaloby brání pokračování v řízení.
7. U požadavku na vyslovení neúčinnosti rozhodnutí, jímž vedení dlužníka udělilo souhlas s uzavřením postupní smlouvy, žalobce nekonkretizoval, který orgán dlužníka rozhodoval a kdy a v jaké formě bylo rozhodnutí přijato. U požadavku na vyslovení neúčinnosti akceptace jednostranného zápočtu žalovaného žalobce nekonkretizoval kdo, kdy a v jaké formě měl akceptaci učinit. Bez uvedení těchto skutečností nejsou napadená právní jednání dlužníka individualizována tak, aby nebyla zaměnitelná s jinými právními jednáními dlužníka, a aby bylo možné případně v budoucnu posoudit překážku věci zahájené či věci rozhodnuté při posuzování nové žaloby. O takto neurčitém žalobním žádání nelze rozhodnout.
8. Žalobce v odvolání sám připouští, že předmětnou částí petitu žaloby blíže nespecifikoval jednotlivá právní jednání směřující k uzavření postupní smlouvy a k započtení pohledávek, neboť nemá k dispozici potřebné údaje a podklady, s tím, že pouze předpokládá, že uzavření postupní smlouvy a následnému zápočtu žalovaného předcházela další právní jednání, jež mu nejsou známa.
9. Jelikož žalobce přes výzvu insolvenčního soudu vady žaloby v dotčené části neodstranil, insolvenční soud postupoval správně, jestliže ji potud odmítl.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o následující otázky: [1] Lze odpůrčí žalobou odporovat právním úkonům dlužníka spočívajícím v rozhodnutí, jímž vedení dlužníka udělilo souhlas s uzavřením smlouvy, jejíž neúčinnost má být též vyslovena na základě odpůrčí žaloby? [2] Lze odpůrčí žalobou odporovat právním úkonům dlužníka spočívajícím v akceptaci jednostranného započtení pohledávek žalovaného za dlužníkem v úpadku? [3] Je insolvenční správce povinen odporovat právním úkonům dlužníka směřujícím k uzavření smlouvy, jejíž neúčinnost má být též vyslovena na základě odpůrčí žaloby? [4] Je insolvenční správce povinen odporovat právním úkonům insolvenčního dlužníka směřujícím k akceptaci jednostranného započtení pohledávek žalovaného za dlužníkem v úpadku?
11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že žaloba není v dotčené části neurčitá, poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 30 Cdo 1239/2007 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 29).
13. Dovolatel míní, že pro úspěch odpůrčí žaloby ve vztahu k postupní smlouvě a k dalším „právním úkonům“ označeným v žalobě je nezbytné odporovat i všem „právním úkonům“, z nichž vzešla pohledávka dlužníka za žalovaným, odkazuje potud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2020, sen. zn. 29 ICdo 3/2019.
14. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje za to, že první dvě dovoláním předestřené otázky neodpovídají skutkovému a právnímu stavu, z nějž vyšly oba soudy, a zbývající otázky nemají k věci žádný vztah. Dovolatelem označené rozsudky jen potvrzují správnost napadeného rozhodnutí.
15. Dovolatel v replice k vyjádření žalovaného míní, že jeho dovolání je projednatelné (co do vymezení přípustnosti) a důvodné.
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
18. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. Řečené platí tím více, jestliže dovoláním nebylo zpochybněno řešení žádné z otázek, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu.
19. Závěry formulované v předchozím odstavci plně dopadají na otázky, pro jejichž zodpovězení se dovolatel výslovně domáhá připuštění dovolání. Všechny čtyři otázky směřují k posouzení důvodnosti dovolání, konkrétně k tomu, zda lze odporovat právním jednáním [insolvenční soud i dovolatel užívají terminologicky nesprávné označení „právní úkony“ (srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.)] spočívajícím v rozhodnutí, jímž vedení dlužníka udělilo souhlas s uzavřením smlouvy, jejíž neúčinnost má být též vyslovena na základě odpůrčí žaloby, a v akceptaci jednostranného započtení pohledávek žalovaného za dlužníkem v úpadku (otázky č. 1 a 2) a zda je povinen takovým právním jednáním odporovat, odporuje-li i smlouvě, k jejímuž uzavření ona právní jednání směřovala (otázky č. 3 a 4). Na řešení těchto otázek, však napadené rozhodnutí nespočívá a spočívat nemá, když se vyjadřuje k náležitostem žaloby (k její projednatelnosti) a nikoli k tomu, zda požadavek v žalobě obsažený je (případně) opodstatněný.
20. Zbývá dodat, že další obsah dovolání sice (již správně) cílí ke zpochybnění správnosti závěru napadeného rozhodnutí o náležitostech (odpůrčí) žaloby, nicméně potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ta je dlouhodobě ustálena v závěru, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom (ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Jinak řečeno, skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci žalobou uplatněného nároku, musí být v žalobě vylíčeny tak, aby v žalobě popsaný skutek (skutkový děj), umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci žalobcova nároku, to jest nemožnost jeho záměny s jiným skutkem. Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2002, pod číslem 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod číslem 1/2004 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sb. rozh. obč.
21. Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové, a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2002, pod číslem 210, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“).
22. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh (petit) není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce sledoval zahájením řízení. Požadavek, aby z žaloby bylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, však nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku řízení uložena rozhodnutím soudu (…), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (…) [R 31/2020].
23. Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností, a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný [R 31/2020].
24. Napadené rozhodnutí není v dotčeném ohledu v žádném rozporu ani s dovolatelem označenými rozsudky Nejvyššího soudu.
25. Přitom (opět v souladu s ustálenou judikaturou) nešlo ani o situaci, kdy by povinností tvrzení [ohledně toho, u jakého konkrétního právního jednání dlužníka se žalobce (coby osoba s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka) domáhá vyslovení neúčinnosti] měl být zatížen žalovaný (srov. judikaturu shrnutou k vysvětlovací povinnosti účastníka řízení v odstavcích 75. až 77. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu