MSPH 59 INS 2024/2011 59 ICm 1147/2012 29 ICdo 161/2024-856
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové, se sídlem v Opavě, Komárovská 2438/13, PSČ 746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka TRAVEL MARKET, s. r. o., zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, PSČ 779 00, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Markem Klauzem, advokátem, se sídlem v Rapotíně, U Koupaliště 249, PSČ 788 14, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 ICm 1147/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka TRAVEL MARKET, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Na Groši 1165/6, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 25600842, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 2024/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2024, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 231/2024-800 (MSPH 59 INS 2024/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalobkyně.
1. Rozsudkem ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 59 ICm 1147/2012-736, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že je vůči věřitelům neúčinná kupní smlouva ze dne 4. května 2010 (dále jen „kupní smlouva“) uzavřená mezi žalovanou (M. P.) a dlužníkem (TRAVEL MARKET, s. r. o.), jejímž předmětem byl převod ve výroku specifikované bytové jednotky a podílu na společných částech domu a pozemků v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitost“) [bod I. výroku]; dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně vůči žalované domáhala vydání nemovitosti nebo uhrazení částky 7 813 550 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), a současně uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení, jakož i zaplatit soudní poplatek a nahradit náklady státu (body III., IV. a V. výroku).
2. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí insolvenčního soudu. První rozhodnutí – rozsudek ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 59 ICm 1147/2012-87 – zrušil v bodech I. a IV. výroku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2019, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 145/2015-250 (MSPH 59 INS 2024/2011). Učinil tak poté, co rozsudek ze dne 16. května 2016, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 145/2015-176 (MSPH 59 INS 2024/2011), jímž Vrchní soud v Praze potvrdil první rozsudek insolvenčního soudu č. j. 59 ICm 1147/2012-87, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016. Druhé rozhodnutí insolvenčního soudu – rozsudek ze dne 1. srpna 2022, č. j. 59 ICm 1147/2012-494 – zrušil odvolací soud usnesením ze dne 1. prosince 2022, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 744/2022-538 (MSPH 59 INS 2024/2011), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud – vycházeje zejména z § 235 odst. 1, § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že posuzovaná kupní smlouva je neúčinným právním úkonem ve smyslu § 235 odst. 1 a § 240 insolvenčního zákona, neboť jí byl vyveden rychle zpeněžitelný nemovitý majetek z majetkové podstaty dlužníka v úpadku. Uvedl dále, že žalovaná je osobou blízkou tehdejšímu jednateli dlužníka, a to i po rozvodu manželství. Z důvodu neexistující půjčky, jež měla sloužit k započtení na kupní cenu bytové jednotky, jde o jednání bez řádné platby, přičemž žalovaná neunesla důkazní břemeno a nevyvrátila domněnku úpadku dlužníka. Insolvenční soud neměl za prokázané, že by měl dlužník jiný dostatečný majetek k úhradě pohledávek svých věřitelů. Požadavku žalobkyně na určení neúčinnosti kupní smlouvy proto vyhověl. O povinnosti žalované vydat nemovitost do majetkové podstaty dlužníka rozhodl podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona a contrario s tím, že podle insolvenčního zákona lze vydat jen peněžité plnění, a dále z důvodu, že žalovaná již není vlastníkem nemovitosti, neboť ji společně s bývalým manželem převedli darovací smlouvou ze dne 25. listopadu 2011 na dceru. Žalobu proto v této části zamítl.
4. K odvolání žalované (proti bodům I., III., IV. a V. výroku) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a v bodech III., IV. a V. výroku jej změnil ohledně náhrady nákladů řízení a povinnosti k úhradě soudního poplatku (první výrok).
5. Na základě doplněného dokazování měl odvolací soud za prokázané, že dlužník byl k rozhodnému dni (17. května 2010) v úpadku ve formě platební neschopnosti podle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, neboť neplnil závazky splatné po dobu delší 3 měsíců. K námitce žalované ohledně tvrzené existence dalšího majetku dlužníka postačujícího k uspokojení jeho věřitelů konstatoval, že jelikož žalovaná neprokázala schopnost dlužníka vlastněný majetek zpeněžit v reálném čase, neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Podle odvolacího soudu byl další dlužníkův majetek obtížně zpeněžitelným, a nebyl proto využitelný k úhradě splatných pohledávek věřitelů, a to i vzhledem k jeho zastaralosti a neatraktivnosti umístění. Protože dlužník nedisponoval volnými finančními prostředky ani jiným majetkem v dostatečné výši (pohledávkami), je správný závěr insolvenčního soudu o úpadku dlužníka.
6. Odvolací soud rovněž konstatoval, že kupní smlouvou převedl dlužník na žalovanou nemovitost za kupní cenu 8 400 000 Kč, která měla být uhrazena započtením pohledávky. Ačkoliv existence této pohledávky z titulu půjčky nebyla v řízení před insolvenčním soudem prokázána, již samotné ujednání o započtení svědčí o neúčinném právním úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona. Jelikož se dlužníku nedostalo za převáděnou nemovitost reálného protiplnění, je dle odvolacího soudu správný závěr o neúčinném právním úkonu dlužníka podle § 240 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda žalovaná disponovala pohledávkou za dlužníkem z titulu zápůjčky využitou k započtení.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu,
podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil spolu s rozsudkem insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil předmětnou kupní smlouvu jako neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení svých věřitelů. Konkrétně se dle jejího mínění odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když odmítl provést důkazy výslechem svědků navrhovaných dovolatelkou k prokázání skutečné výše pohledávek dlužníka a existence dalšího majetku dlužníka postačujícího k uspokojení jeho věřitelů. Odvolací soud, aniž by alespoň připustil možnost jejich provedení, pouze převzal odůvodnění insolvenčního soudu, který výslechy svědků zamítl pro jejich údajnou nevěrohodnost. Dovolatelka má pak rovněž za to, že odvolací soud nedostatečně provedl přezkum pohledávek dlužníka, když při jednání byl pouze přečten seznam přihlášených pohledávek, aniž by se odvolací soud blíže zabýval právním titulem vzniku pohledávek a dalšími relevantními okolnostmi. K tomu konstatuje, že kdyby odvolací soud provedl řádný přezkum určitých pohledávek, musel by dospět k závěru, že další majetek dlužníka by k úhradě jeho závazků postačoval. Odvolací soud tak měl připustit provedení důkazů navrhovaných žalovanou (a to např. svědeckou výpověď Ing. Pavlíka jakožto tehdejšího jednatele dlužníka). Neučinil-li tak, porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces.
9. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu blíže nezabýval spornou otázkou hodnoty pohledávek zajištěných věřitelů vzhledem k dalšímu průběhu insolvenčního řízení. Závěrem má pak dovolatelka za to, že odvolací soud nesprávně zhojil postup insolvenčního soudu týkající se poučení dovolatelky podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud k tomu konstatoval, že postup insolvenčního soudu, který poučil dovolatelku přípisem (nikoliv při jednání), nebyl správný. Tuto vadu řízení pak zhojil tak, že dovolatelku poučil dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aniž by však dovolatelce poskytl dodatečnou lhůtu dle § 118b o. s. ř., o kterou požádala.
10. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Míní, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
13. Dovolatelka podala dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. V části, ve které odvolací soud prvním výrokem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech III., IV. a V. výroku, a v rozsahu druhého výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení vylučuje přípustnost dovolání § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř.
14. Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
15. Ve zbylé části (co do potvrzujícího prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. Potud Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
16. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
17. V poměrech projednávané věci odvolací soud posoudil kupní smlouvu jako neúčinný právní úkon podle § 240 insolvenčního zákona, neboť v důsledku započtení pohledávek se za převáděnou nemovitost dlužníku nedostalo žádného reálného protiplnění v podobě zaplacení kupní ceny. V tomto ohledu se závěr přijatý odvolacím soudem nijak neprotiví ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu představované zejména rozsudkem ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněným pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Nejvyšší soud však ve svém předchozím rozhodnutí v této věci v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 112/2016 uzavřel, že přesto je při zkoumání neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona relevantní obranou námitka existence dalšího majetku dlužníka postačujícího k uspokojení jeho věřitelů, a to ve vazbě na prokazování úpadku dlužníka.
19. Obecně je totiž možné, aby se žalovaný ve sporu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce na vyslovení neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění bránil tvrzením, že dlužník nebyl v úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), protože měl k okamžiku vzniku právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015) dostatek majetku. To však za podmínky, že tento majetek byl dlužník schopen využít k úhradě pohledávek svých věřitelů, které byly více jak 30 dní po lhůtě splatnosti. Bez této podmínky není obrana použitelná. Jinak řečeno, žalovaný se může bránit důsledkům domněnky platební neschopnosti dlužníka k okamžiku vzniku sporného právního úkonu obdobně jako dlužník v insolvenčním řízení věřitelskému insolvenčnímu návrhu. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro upřesnění je namístě dodat, že existence dalšího majetku dlužníka je spojena s otázkou úpadku dlužníka v okamžiku, kdy sporný právní úkon učinil (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), respektive kdy se tento úkon stal účinným; nejde o faktor zkoumaný v rámci přiměřenosti protiplnění (protiplnění je poměřováno § 240 odst. 1 insolvenčního zákona).
20. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní je nicméně v takovém případě na žalovaném; ten musí tvrdit a prokázat, že dlužník měl v rozhodné době majetek využitelný k úhradě pohledávek věřitelů, jež byly v té době více jak 30 dní po lhůtě splatnosti; tedy prokázat, že dlužník nebyl v úpadku. Insolvenčního správce netíží povinnost tvrzení ani důkazní povinnost o neexistenci takového majetku, neboť domněnku platební neschopnosti musí vyvrátit žalovaný. Insolvenčního správce tíží povinnost tvrzení a důkazní povinnost jen ohledně domněnky úpadku ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že sporný civilní proces ovládá zásada projednací, soud sám tyto skutečnosti nezkoumá. K tomu srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016.
21. K tomu je třeba současně poukázat také na usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněného pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Dovolatelka zejména namítá, že dlužník měl dostatečný majetek k uspokojení dalších věřitelů (přičemž rozporuje i výši pohledávek uplatněných vůči dlužníku). K námitce, že se odvolací soud v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu blíže nezabýval hodnotou pohledávek zajištěných věřitelů vzhledem k dalšímu průběhu insolvenčního řízení, je však třeba konstatovat, že tato nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se hodnotou pohledávek zajištěných věřitelů zabýval právě v odstavci 26 odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž vycházel zejména z podání žalobkyně, jakožto insolvenční správkyně. V předmětném řízení přitom odvolací soud správně přihlédl ke stavu majetku dlužníka v okamžiku, kdy sporný právní úkon učinil (k tomu srov. opět zejména zrušující rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci).
23. Jestliže tedy odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v době uzavření posuzované kupní smlouvy dlužník neměl dostatečný jiný majetek (respektive že tento jeho majetek nebyl snadno zpeněžitelný), který by mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů, je jeho závěr v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
24. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka, že odvolací soud neposkytl dovolatelce lhůtu dle § 118b o. s. ř. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatelka tvrdila rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2020, sp. zn. 22 Cdo 2189/2019, uveřejněným pod číslem 57/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 57/2021“), z něhož dovozovala, že účastník řízení má nárok na poskytnutí lhůty. Nejvyšší soud nicméně rozhodnutí odvolacího soudu ani v tomto ohledu neshledal rozporným s judikaturou soudu dovolacího.
25. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že návrh účastníka na prodloužení soudcovské lhůty není soud oprávněn bez dalšího pominout. Přestože proti usnesení o (ne)prodloužení soudcovské lhůty není přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), je třeba trvat na tom, aby se soud i k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98). Návrhu na prodloužení soudcovské lhůty však lze fakticky vyhovět tím, že soud poskytne účastníku jím požadovaný časový prostor (aniž o lhůtě rozhodne) a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2608/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2423/2004, či rovněž R 57/2021).
26. K závěrům obsaženým v R 57/2021 pak Ústavní soud v usnesení ze dne 2. dubna 2025, sp. zn. II. ÚS 781/25, doplnil, že uvedl-li Nejvyšší soud, že žádost účastníka o prodloužení lhůty nelze pominout, nemyslel tím, že má být takové žádosti vždy vyhověno, nýbrž že o ní má být rozhodnuto.
27. V poměrech projednávané věci tak dovolatelka svojí argumentací nevymezuje takové opomenutí soudu ohledně poučovací povinnosti, jež by mělo za následek zásah do ústavního práva dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu (R 57/2021) se týkal situace, kdy žádost účastnice o prodloužení lhůty podle § 118b odst. 1 o. s. ř. nebyla zařazena do procesního spisu, zůstala soudy opomenuta, nebylo jí ani fakticky vyhověno ani o ní jakkoliv rozhodnuto, přičemž vyjádření účastnice, podané v rámci jí navrženého prodloužení lhůty, bylo posouzeno jako podání učiněné po koncentraci soudního řízení. O takovou situaci však v projednávané věci nešlo, neboť odvolací soud při jednání konaném dne 27. května 2024 (k tomu srov. protokol na č. l. 793-796) žádost dovolatelky zamítl a vysvětlil, že má být rozhodnuto během jediného jednání. Dovolatelka ostatně ani v odvolacím řízení ani v dovolání netvrdila, jaká konkrétní nová tvrzení či jaké nové důkazní návrhy mínila učinit a jaký vliv by to mělo na výsledek řízení (přičemž pouze odkazovala na své dřívější důkazní návrhy).
30. K dovolatelkou předestírané problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
31. Přitom v dané věci soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (např. srov. odstavec 45 odůvodnění insolvenčního soudu a odstavce 24, 25, či 35 odůvodnění odvolacího soudu) přiléhavě vysvětlily, že důvody, pro které neprovedly další (dovolatelkou navrhované) důkazy, jsou zcela zřejmé (provedení takových důkazů bylo nadbytečné).
32. Jestliže dovolatelka polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, rozporuje je, tvrdí, že provedené důkazy měly být hodnoceny jinak a že skutkový děj se stal odlišně, pak těmito námitkami (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
33. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. září 2024), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat, činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobkyni částku 4 114 Kč.
34. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, stal se bezpředmětným i návrh dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu