MSPH 59 INS 2024/2011
59 ICm 1147/2012
29 ICdo 161/2024-856
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové, se sídlem v Opavě, Komárovská 2438/13, PSČ
746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka TRAVEL MARKET, s. r. o., zastoupené
JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Olomouci, Zámečnická
497/3, PSČ 779 00, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Markem Klauzem,
advokátem, se sídlem v Rapotíně, U Koupaliště 249, PSČ 788 14, o určení
neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 59 ICm 1147/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka TRAVEL
MARKET, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Na Groši 1165/6, PSČ 102 00,
identifikační číslo osoby 25600842, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 59 INS 2024/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 27. května 2024, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 231/2024-800
(MSPH 59 INS 2024/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupkyně žalobkyně.
1. Rozsudkem ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 59 ICm 1147/2012-736,
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že je vůči věřitelům
neúčinná kupní smlouva ze dne 4. května 2010 (dále jen „kupní smlouva“)
uzavřená mezi žalovanou (M. P.) a dlužníkem (TRAVEL MARKET, s. r. o.), jejímž
předmětem byl převod ve výroku specifikované bytové jednotky a podílu na
společných částech domu a pozemků v katastrálním území XY, obec XY, u
Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen
„nemovitost“) [bod I. výroku]; dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně vůči
žalované domáhala vydání nemovitosti nebo uhrazení částky 7 813 550 Kč do
majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), a současně uložil žalované
nahradit žalobkyni náklady řízení, jakož i zaplatit soudní poplatek a nahradit
náklady státu (body III., IV. a V. výroku).
2. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí insolvenčního soudu. První rozhodnutí
– rozsudek ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 59 ICm 1147/2012-87 – zrušil v
bodech I. a IV. výroku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2019, č.
j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 145/2015-250 (MSPH 59 INS 2024/2011). Učinil tak
poté, co rozsudek ze dne 16. května 2016, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH
145/2015-176 (MSPH 59 INS 2024/2011), jímž Vrchní soud v Praze potvrdil první
rozsudek insolvenčního soudu č. j. 59 ICm 1147/2012-87, zrušil Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016. Druhé rozhodnutí
insolvenčního soudu – rozsudek ze dne 1. srpna 2022, č. j. 59 ICm 1147/2012-494
– zrušil odvolací soud usnesením ze dne 1. prosince 2022, č. j. 59 ICm
1147/2012, 104 VSPH 744/2022-538 (MSPH 59 INS 2024/2011), a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud – vycházeje zejména z § 235 odst. 1, § 237 odst. 1 a
§ 239 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) – na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že
posuzovaná kupní smlouva je neúčinným právním úkonem ve smyslu § 235 odst. 1 a
§ 240 insolvenčního zákona, neboť jí byl vyveden rychle zpeněžitelný nemovitý
majetek z majetkové podstaty dlužníka v úpadku. Uvedl dále, že žalovaná je
osobou blízkou tehdejšímu jednateli dlužníka, a to i po rozvodu manželství. Z
důvodu neexistující půjčky, jež měla sloužit k započtení na kupní cenu bytové
jednotky, jde o jednání bez řádné platby, přičemž žalovaná neunesla důkazní
břemeno a nevyvrátila domněnku úpadku dlužníka. Insolvenční soud neměl za
prokázané, že by měl dlužník jiný dostatečný majetek k úhradě pohledávek svých
věřitelů. Požadavku žalobkyně na určení neúčinnosti kupní smlouvy proto
vyhověl. O povinnosti žalované vydat nemovitost do majetkové podstaty dlužníka
rozhodl podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona a contrario s tím, že podle
insolvenčního zákona lze vydat jen peněžité plnění, a dále z důvodu, že
žalovaná již není vlastníkem nemovitosti, neboť ji společně s bývalým manželem
převedli darovací smlouvou ze dne 25. listopadu 2011 na dceru. Žalobu proto v
této části zamítl.
4. K odvolání žalované (proti bodům I., III., IV. a V. výroku) Vrchní
soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu v bodě I. výroku a v bodech III., IV. a V. výroku jej změnil ohledně
náhrady nákladů řízení a povinnosti k úhradě soudního poplatku (první výrok).
5. Na základě doplněného dokazování měl odvolací soud za prokázané, že
dlužník byl k rozhodnému dni (17. května 2010) v úpadku ve formě platební
neschopnosti podle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, neboť neplnil závazky
splatné po dobu delší 3 měsíců. K námitce žalované ohledně tvrzené existence
dalšího majetku dlužníka postačujícího k uspokojení jeho věřitelů konstatoval,
že jelikož žalovaná neprokázala schopnost dlužníka vlastněný majetek zpeněžit v
reálném čase, neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Podle odvolacího
soudu byl další dlužníkův majetek obtížně zpeněžitelným, a nebyl proto
využitelný k úhradě splatných pohledávek věřitelů, a to i vzhledem k jeho
zastaralosti a neatraktivnosti umístění. Protože dlužník nedisponoval volnými
finančními prostředky ani jiným majetkem v dostatečné výši (pohledávkami), je
správný závěr insolvenčního soudu o úpadku dlužníka.
6. Odvolací soud rovněž konstatoval, že kupní smlouvou převedl dlužník
na žalovanou nemovitost za kupní cenu 8 400 000 Kč, která měla být uhrazena
započtením pohledávky. Ačkoliv existence této pohledávky z titulu půjčky nebyla
v řízení před insolvenčním soudem prokázána, již samotné ujednání o započtení
svědčí o neúčinném právním úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240
insolvenčního zákona. Jelikož se dlužníku nedostalo za převáděnou nemovitost
reálného protiplnění, je dle odvolacího soudu správný závěr o neúčinném právním
úkonu dlužníka podle § 240 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda žalovaná
disponovala pohledávkou za dlužníkem z titulu zápůjčky využitou k započtení.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu,
podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil spolu
s rozsudkem insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu
řízení.
8. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil předmětnou
kupní smlouvu jako neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění, kterým
dlužník zkracuje možnost uspokojení svých věřitelů. Konkrétně se dle jejího
mínění odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
když odmítl provést důkazy výslechem svědků navrhovaných dovolatelkou k
prokázání skutečné výše pohledávek dlužníka a existence dalšího majetku
dlužníka postačujícího k uspokojení jeho věřitelů. Odvolací soud, aniž by
alespoň připustil možnost jejich provedení, pouze převzal odůvodnění
insolvenčního soudu, který výslechy svědků zamítl pro jejich údajnou
nevěrohodnost. Dovolatelka má pak rovněž za to, že odvolací soud nedostatečně
provedl přezkum pohledávek dlužníka, když při jednání byl pouze přečten seznam
přihlášených pohledávek, aniž by se odvolací soud blíže zabýval právním titulem
vzniku pohledávek a dalšími relevantními okolnostmi. K tomu konstatuje, že
kdyby odvolací soud provedl řádný přezkum určitých pohledávek, musel by dospět
k závěru, že další majetek dlužníka by k úhradě jeho závazků postačoval.
Odvolací soud tak měl připustit provedení důkazů navrhovaných žalovanou (a to
např. svědeckou výpověď Ing. Pavlíka jakožto tehdejšího jednatele dlužníka).
Neučinil-li tak, porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces.
9. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se v rozporu se závazným
právním názorem Nejvyššího soudu blíže nezabýval spornou otázkou hodnoty
pohledávek zajištěných věřitelů vzhledem k dalšímu průběhu insolvenčního
řízení. Závěrem má pak dovolatelka za to, že odvolací soud nesprávně zhojil
postup insolvenčního soudu týkající se poučení dovolatelky podle § 118a odst. 1
a 3 o. s. ř. Odvolací soud k tomu konstatoval, že postup insolvenčního soudu,
který poučil dovolatelku přípisem (nikoliv při jednání), nebyl správný. Tuto
vadu řízení pak zhojil tak, že dovolatelku poučil dle § 118a odst. 1 a 3 o. s.
ř., aniž by však dovolatelce poskytl dodatečnou lhůtu dle § 118b o. s. ř., o
kterou požádala.
10. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího
soudu za správné. Míní, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
13. Dovolatelka podala dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku
odvolacího soudu. V části, ve které odvolací soud prvním výrokem změnil
rozsudek insolvenčního soudu v bodech III., IV. a V. výroku, a v rozsahu
druhého výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení vylučuje
přípustnost dovolání § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř.
14. Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
15. Ve zbylé části (co do potvrzujícího prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé) může být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. Potud Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
jako nepřípustné.
16. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění)
nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by
zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
17. V poměrech projednávané věci odvolací soud posoudil kupní smlouvu
jako neúčinný právní úkon podle § 240 insolvenčního zákona, neboť v důsledku
započtení pohledávek se za převáděnou nemovitost dlužníku nedostalo žádného
reálného protiplnění v podobě zaplacení kupní ceny. V tomto ohledu se závěr
přijatý odvolacím soudem nijak neprotiví ustálené rozhodovací praxi dovolacího
soudu představované zejména rozsudkem ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo
12/2015, uveřejněným pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Nejvyšší soud však ve svém předchozím rozhodnutí v této věci v
rozsudku sen. zn. 29 ICdo 112/2016 uzavřel, že přesto je při zkoumání
neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního
zákona relevantní obranou námitka existence dalšího majetku dlužníka
postačujícího k uspokojení jeho věřitelů, a to ve vazbě na prokazování úpadku
dlužníka.
19. Obecně je totiž možné, aby se žalovaný ve sporu o odpůrčí žalobě
insolvenčního správce na vyslovení neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného
protiplnění bránil tvrzením, že dlužník nebyl v úpadku ve formě platební
neschopnosti (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), protože měl k okamžiku
vzniku právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince
2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017,
sen. zn. 29 ICdo 76/2015) dostatek majetku. To však za podmínky, že tento
majetek byl dlužník schopen využít k úhradě pohledávek svých věřitelů, které
byly více jak 30 dní po lhůtě splatnosti. Bez této podmínky není obrana
použitelná. Jinak řečeno, žalovaný se může bránit důsledkům domněnky platební
neschopnosti dlužníka k okamžiku vzniku sporného právního úkonu obdobně jako
dlužník v insolvenčním řízení věřitelskému insolvenčnímu návrhu. K tomu srov.
zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR
113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29
ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Pro upřesnění je namístě dodat, že existence dalšího majetku
dlužníka je spojena s otázkou úpadku dlužníka v okamžiku, kdy sporný právní
úkon učinil (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), respektive kdy se tento úkon
stal účinným; nejde o faktor zkoumaný v rámci přiměřenosti protiplnění
(protiplnění je poměřováno § 240 odst. 1 insolvenčního zákona).
20. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní je nicméně v takovém případě
na žalovaném; ten musí tvrdit a prokázat, že dlužník měl v rozhodné době
majetek využitelný k úhradě pohledávek věřitelů, jež byly v té době více jak 30
dní po lhůtě splatnosti; tedy prokázat, že dlužník nebyl v úpadku.
Insolvenčního správce netíží povinnost tvrzení ani důkazní povinnost o
neexistenci takového majetku, neboť domněnku platební neschopnosti musí
vyvrátit žalovaný. Insolvenčního správce tíží povinnost tvrzení a důkazní
povinnost jen ohledně domněnky úpadku ve formě platební neschopnosti dle § 3
odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že sporný civilní proces
ovládá zásada projednací, soud sám tyto skutečnosti nezkoumá. K tomu srov.
obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo
86/2016.
21. K tomu je třeba současně poukázat také na usnesení ze dne 2.
prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že není-li
dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých
závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k
výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má obecnou platnost i ve vazbě
na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek
dlužníkových věřitelů (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněného pod číslem 43/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Dovolatelka zejména namítá, že dlužník měl dostatečný majetek k
uspokojení dalších věřitelů (přičemž rozporuje i výši pohledávek uplatněných
vůči dlužníku). K námitce, že se odvolací soud v rozporu se závazným právním
názorem Nejvyššího soudu blíže nezabýval hodnotou pohledávek zajištěných
věřitelů vzhledem k dalšímu průběhu insolvenčního řízení, je však třeba
konstatovat, že tato nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud
se hodnotou pohledávek zajištěných věřitelů zabýval právě v odstavci 26
odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž vycházel zejména z podání žalobkyně,
jakožto insolvenční správkyně. V předmětném řízení přitom odvolací soud správně
přihlédl ke stavu majetku dlužníka v okamžiku, kdy sporný právní úkon učinil (k
tomu srov. opět zejména zrušující rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci).
23. Jestliže tedy odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl
k závěru, že v době uzavření posuzované kupní smlouvy dlužník neměl dostatečný
jiný majetek (respektive že tento jeho majetek nebyl snadno zpeněžitelný),
který by mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů, je jeho
závěr v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
24. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka, že odvolací
soud neposkytl dovolatelce lhůtu dle § 118b o. s. ř. Z obsahu dovolání plyne,
že dovolatelka tvrdila rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 21. října 2020, sp. zn. 22 Cdo 2189/2019, uveřejněným pod číslem 57/2021
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 57/2021“), z něhož
dovozovala, že účastník řízení má nárok na poskytnutí lhůty. Nejvyšší soud
nicméně rozhodnutí odvolacího soudu ani v tomto ohledu neshledal rozporným s
judikaturou soudu dovolacího.
25. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že návrh účastníka na
prodloužení soudcovské lhůty není soud oprávněn bez dalšího pominout. Přestože
proti usnesení o (ne)prodloužení soudcovské lhůty není přípustné odvolání (§
202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), je třeba trvat na tom, aby se soud i k takovému
návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98). Návrhu na prodloužení
soudcovské lhůty však lze fakticky vyhovět tím, že soud poskytne účastníku jím
požadovaný časový prostor (aniž o lhůtě rozhodne) a nepříznivé následky spojené
se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené
prodloužené lhůtě zůstane nečinným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2608/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2423/2004, či rovněž R 57/2021).
26. K závěrům obsaženým v R 57/2021 pak Ústavní soud v usnesení ze dne
2. dubna 2025, sp. zn. II. ÚS 781/25, doplnil, že uvedl-li Nejvyšší soud, že
žádost účastníka o prodloužení lhůty nelze pominout, nemyslel tím, že má být
takové žádosti vždy vyhověno, nýbrž že o ní má být rozhodnuto.
27. V poměrech projednávané věci tak dovolatelka svojí argumentací
nevymezuje takové opomenutí soudu ohledně poučovací povinnosti, jež by mělo za
následek zásah do ústavního práva dovolatelky na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelkou citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu (R 57/2021) se týkal situace, kdy žádost účastnice o
prodloužení lhůty podle § 118b odst. 1 o. s. ř. nebyla zařazena do procesního
spisu, zůstala soudy opomenuta, nebylo jí ani fakticky vyhověno ani o ní
jakkoliv rozhodnuto, přičemž vyjádření účastnice, podané v rámci jí navrženého
prodloužení lhůty, bylo posouzeno jako podání učiněné po koncentraci soudního
řízení. O takovou situaci však v projednávané věci nešlo, neboť odvolací soud
při jednání konaném dne 27. května 2024 (k tomu srov. protokol na č. l.
793-796) žádost dovolatelky zamítl a vysvětlil, že má být rozhodnuto během
jediného jednání. Dovolatelka ostatně ani v odvolacím řízení ani v dovolání
netvrdila, jaká konkrétní nová tvrzení či jaké nové důkazní návrhy mínila
učinit a jaký vliv by to mělo na výsledek řízení (přičemž pouze odkazovala na
své dřívější důkazní návrhy).
28. Konečně k námitkám dovolatelky k procesu dokazování je třeba uvést,
že namítá-li, že byla postupem odvolacího soudu zkrácena na svých právech, když
soud neprovedl některé z jí navržených důkazů, přičemž poukazuje na tzv. (v
řízení) opomenuté důkazy, uplatňuje tímto ve skutečnosti vadu řízení. Se
zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý
dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím
důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení (označené ustanovení
výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), ale ani
tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného
dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu
získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují
(jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva
ve smyslu § 237 o. s. ř.
29. Ostatně, napadené rozhodnutí je potud souladné s ustálenou
judikaturou k výkladu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede), kterou představuje především
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98,
uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21
Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např.
nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95. Z R 39/1999 a R 71/2009
plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou
směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností
předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou
zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro
rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo
opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
30. K dovolatelkou předestírané problematice tzv. opomenutých důkazů
budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního
soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne,
případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však
platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení
práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními
návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci,
nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení,
respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov.
například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29
Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS
1738/16).
31. Přitom v dané věci soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (např. srov.
odstavec 45 odůvodnění insolvenčního soudu a odstavce 24, 25, či 35 odůvodnění
odvolacího soudu) přiléhavě vysvětlily, že důvody, pro které neprovedly další
(dovolatelkou navrhované) důkazy, jsou zcela zřejmé (provedení takových důkazů
bylo nadbytečné).
32. Jestliže dovolatelka polemizuje se skutkovými závěry odvolacího
soudu, rozporuje je, tvrdí, že provedené důkazy měly být hodnoceny jinak a že
skutkový děj se stal odlišně, pak těmito námitkami (posuzováno podle obsahu)
jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací
soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012,
který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů
odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen.
zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
33. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo
odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 16. září 2024), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst.
4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat, činí 3 100 Kč,
dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3
o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení
přiznaná žalobkyni částku 4 114 Kč.
34. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, stal se
bezpředmětným i návrh dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu