29 ICdo 169/2023

MSPH 98 INS 723/2021 211 ICm 1095/2022 29 ICdo 169/2023-126

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Lee Loudy, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Arca Investments, a. s., v reštruktualizácii, zastoupeného JUDr. Tomášem Radou, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovanému M. F., zastoupenému JUDr. Janem Zrckem, advokátem, se sídlem v Praze, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 211 ICm 1095/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Arca Investments, a. s. v reštruktualizácii, se sídlem v Bratislavě, Plynárenská 7A, PSČ 821 09, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35 97 50 41, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 723/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2023, č. j. 211 ICm 1095/2022, 101 VSPH 396/2023-74 (MSPH 98 INS 723/2021), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2023, č. j. 211 ICm 1095/2022, 101 VSPH 396/2023-74 (MSPH 98 INS 723/2021), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 9. března 2023, č. j. 211 ICm 1095/2022-42, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. Lee Louda, Ph.D., jako insolvenční správce dlužníka Arca Investments, a. s.) domáhal vůči žalovanému (M. F.) určení, že poskytnutí peněžitého plnění ve výši 10.147.945,- Kč dne 12. května 2020 z (označeného) bankovního účtu dlužníka na (označený) účet žalovaného je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci do majetkové

podstaty dlužníka částku 10.147.945,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Insolvenčním návrhem dlužníka, doručeným insolvenčnímu soudu dne 3. ledna 2021, bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dnem 20. ledna 2021, kdy byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení. 2) Usnesením ze dne 11. května 2021, č. j. MSPH 98 INS 723/2021-A-186, insolvenční soud (mimo jiné) rozhodl o úpadku dlužníka, zahájil místní insolvenční řízení, jež se týká majetku dlužníka na území České republiky, a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13.

října 2021, č. j. MSPH 98 INS 723/2021, 4 VSPH 816/2021-A-249, změnil usnesení insolvenčního soudu v tom směru, že se zahajuje hlavní insolvenční řízení dlužníka, ustanovil žalobce insolvenčním správcem pro hlavní insolvenční řízení a určil, že insolvenční soud je mezinárodně příslušný k zahájení hlavního insolvenčního řízení. 3) Žalobce podal žalobu dne 30. dubna 2022, tj. ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka (11. května 2021). 4) Podle zprávy společnosti Surveilligence, s.

r. o. (dále jen „společnost S“), vypracované na podnět žalobce 25. dubna 2022, byl dlužník k 27. dubnu 2020 v prodlení s úhradou 24 směnek a „jedné finanční výpomoci“ v souhrnné výši 4.651.822,- EUR, z toho 1.082.443,- EUR bylo více než 30 dní po splatnosti; nejpozději k tomuto dni nebyl dlužník schopen řádně a včas splnit značnou část svých peněžitých závazků vůči několika rozdílným věřitelům (a byl v úpadku). 5) Podle zprávy vypracované dne 16. května 2022 společností Ernst & Young, s. r. o. (dále jen „společnost E“), která „asistovala při analýze data úpadku dlužníka“, se tato domnívá, že k pozastavení plateb významné části dlužníkových závazků došlo v období od 23.

do 28. dubna 2020; v roce 2020 a 2021 měl dlužník „načerpané“ krátkodobé úvěry celkem u tří bank (J&T BANKA, a. s., „Wiener Privat Bank“ a „Privatbanka“); ve vztahu k posledně uvedené bance dlužník splatil úvěr na počátku září 2020. 6) Ze spisu insolvenčního soudu sp. zn. 211 ICm 1357/2022 [vedeného věci totožného žalobce proti žalovanému (Wiener Privat Bank, SE) o odpůrčí žalobě] plyne, že (tamní) žalovaný nemohl poznat „údajnou úpadkovou situaci“ dlužníka ani při vynaložení náležité péče. Neměl totiž přímý přístup k údajům o hospodářské situaci dlužníka a byl v tomto směru odkázán na informace dlužníka, který ho ještě v květnu 2020 písemně ubezpečil „o svém finančním zdraví“, s tím, že stav jeho „hotovostního ekvivalentu“ je 58.517.000,- EUR.

Dopisem ze dne 6. dubna 2020 přitom dlužník požádal tuto banku o prodloužení splatnosti půjčky o 3 měsíce. 7) Dle zprávy společnosti E ze dne 27. září 2021 byla provozním výsledkem hospodaření dlužníka v roce 2020 ztráta ve výši 23.058.000,- EUR. 8) Podle rámcové smlouvy o investiční spolupráci a o vystavení blankosměnek uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 21.

ledna 2019 (dále jen

„rámcová smlouva“) poskytl žalovaný dlužníku částku 10.000.000,- Kč; za to „obdržel“ od dlužníka dne 28. ledna 2019 směnku vystavenou na svůj řad, splatnou 20. dubna 2019, na směnečnou sumu 10.146.301,- Kč. Podle protokolů o odevzdání směnky a dohody o započítání pohledávek (datovaných 21. května 2019, 27. září 2019, nedatovaných z přelomu října a listopadu 2019 a ze dne 2. února 2020) a „vystavených“ směnek dlužníka, nechal žalovaný „směnku dlužníka čtyřikrát obnovit“. Dne 21. ledna 2020 dlužník vystavil na řad žalovaného vlastní směnku splatnou 20.

dubna 2020 na směnečnou sumu 10.147.945,- Kč; dlužník posledně označenou směnku zaplatil žalovanému 12. května 2020 v plné výši odporovanou platbou. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 50/2019 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 9/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 9/2022“)] – dospěl k následujícím závěrům: a) „Předmětný právní úkon“ dlužník neučinil ve prospěch osoby blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern.

b) Dlužník obdržel přiměřené protiplnění, když mu dle rámcové smlouvy žalovaný předem poskytl částku 10.000.000,- Kč, přičemž odporovaným právním jednáním vrátil dlužník žalovanému původní investici společně se sjednaným zhodnocením; za protiplnění je přitom nutné považovat i poskytnutí hodnoty „ve vzájemné souvislosti“ (protiplnění nemusí být poskytnuto „přímo oproti právnímu úkonu dlužníka“). c) „Z činnosti soudu je známo, že dlužník v rámci své podnikatelské činnosti uzavřel s věřiteli obdobné smlouvy v řádu tisíců“.

Uzavření (rámcové) smlouvy a vystavování směnek bylo obvyklou podnikatelskou činností dlužníka; poskytnutí investice s jejím následným vrácením včetně výnosu bylo obvyklým způsobem financování podnikatelské činnosti dlužníka a „předmětná platba“ nijak nevybočovala z podmínek obvyklého obchodního styku. d) Žalobce (správně „žalovaný“) nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by (odporovaný) „úkon“ mohl vést k jeho úpadku (k 12. květnu 2020 neměl důvod pochybovat o platební schopnosti dlužníka).

V České republice ani ve Slovenské republice nebylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka, ještě v září 2020 dlužník deklaroval „svoji finanční kondici“. Za stavu, kdy ani (označené) banky, které v roce 2020 poskytovaly dlužníku úvěr a jsou v oboru profesionály, neměly informace o tom, že dlužník je v úpadku, zjevně nemohl ani žalovaný při náležité pečlivosti poznat, že dlužník v úpadku

skutku je; (odporovaný) „úkon“ nemohl vést ani k úpadku dlužníka. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. července 2023, č. j. 211 ICm 1095/2022, 101 VSPH 396/2023-74 (MSPH 98 INS 723/2021), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě zcela vyhověl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud v prvé řadě „přisvědčil soudu prvního stupně v závěru“, podle něhož byl dlužník v době provedení platby (27. dubna 2020) v úpadku, což se podává zejména ze zpráv obou (shora uvedených) společností. K tomu dále zjistil (z insolvenčního spisu dlužníka vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. MSPH 98 INS 723/2021), že do insolvenčního řízení přihlásilo své pohledávky (mimo jiné) jedenáct (označených) věřitelů se směnečnými pohledávkami, které byly splatné v období od 10. března 2020 do 12. května 2020, a celkem činily (nejméně) 48.517.800,- Kč, z nichž (viz protokol o přezkumném jednání ze dne 8. října 2021 a o zvláštním přezkumném jednání ze dne

21. června 2022) žalobce ani dlužník „větší část“ nepopřeli. Podle soupisu majetkové podstaty (vyhotoveného k 23. září 2021) neměl dlužník žádný movitý ani nemovitý majetek, na účtu měl „jen“ 55.336.891,65 Kč, dále měl pohledávky v celkové výši 1.189.467.385,26 Kč a „ostatní majetek“ ve výši 1.929.209.133,78 Kč. Přitom do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 1925 věřitelů s pohledávkami přesahujícími částku 15 miliard Kč. Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že dlužník byl v úpadku (zároveň) ve formě předlužení.

Při hodnocení, zda byly v dané věci (kumulativně) splněny podmínky určené ustanovením § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, odvolací soud (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017) zdůraznil, že podnikání dlužníka bylo založeno (mimo jiné) na uzavírání smluv o investiční spolupráci a vystavování směnek, které byly následně v některých případech obnovovány. I v projednávané věci dlužník nejprve vystavil (posléze celkem čtyřikrát obnovil) a následně (vzhledem k žádosti žalovaného o ukončení spolupráce a zaplacení) plnil žalovanému na směnku (v rozsahu směnečného peníze včetně úroků).

Za stavu, kdy byl dlužník k 27. dubnu 2020 v prodlení s úhradou více než dvou desítek směnek a „jedné finanční výpomoci“ ve výši 4 miliónů EUR (a výše závazků dlužníka po splatnosti delší než 30 dnů přesahovala částku 1 miliónu EUR), nepovažoval odvolací soud odporované právní jednání dlužníka za učiněné za obvyklých obchodních podmínek; naopak šlo o výjimečnou, (s ohledem na množství závazků dlužníka po splatnosti) ojedinělou a značně vysokou platbu. Zaplacením směnky (snížením objemu disponibilních prostředků) si dlužník ani nezajistil (nezachoval) podmínky pro pokračování svého podnikání.

Dále odvolací soud – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněný pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 110/2020“) ? dospěl (na rozdíl od insolvenčního soudu) k závěru, podle něhož se dlužníku nedostalo „přiměřeně ekvivalentního“ protiplnění.

Potud měl za podstatné, že majetkové hodnoty („spočívající v disponibilitě se zapůjčenými finančními prostředky po předem vymezenou dobu“) se dlužníku dostalo předtím, než učinil odporované jednání, pročež nebylo možné uvažovat o tom, že by šlo o protiplnění „poskytnuté současně“; povaha závazku pak zcela vylučuje možnost, aby tímto protiplněním mohl dlužník získat majetkový prospěch, z něhož by mohl následně uspokojit pohledávky jiných věřitelů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že protiplnění dlužník obdržel na samotném začátku obchodně právního vztahu po vystavení první směnky, která byla následně čtyřikrát obnovena, dlužník pokaždé splatil žalovanému pouze úroky a žalovaným původně poskytnutá částka 10 miliónů Kč se započítala „na koupi“ nové směnky. Za přiměřené protiplnění tak lze označit

toliko první reálné poskytnutí finančních prostředků, nikoli již další tzv. obnovení směnky, z něhož dlužník neměl žádný reálný majetkový prospěch. Za stavu, kdy žalovaný neprokázal, že by dlužník učinil odporované právní jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku a obdržel za ně přiměřené protiplnění, se odvolací soud již nezabýval tím, zda žalovaný učinil vše, co bylo v jeho silách, aby rozpoznal případnou úpadkovou situaci dlužníka. Přitom neměl pochybnosti ani o tom, že se žalovanému dostalo odporovaným právním jednáním vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, když s ohledem na (aktuální) výši přihlášených pohledávek za dlužníkem a nominální hodnotu všech věcí a práv sepsaných v majetkové podstatě dlužníka nelze předpokládat, že by se v úvahu připadající uspokojení pohledávky žalovaného v konkursu byť jen přiblížilo hranici 25 %. Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobě vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, kdy nastal úpadek dlužníka a zda dlužník obdržel od žalovaného přiměřené protiplnění, včetně posouzení, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno „ohledně těchto otázek“; v tomto směru napadené rozhodnutí (dle jeho názoru) odporuje (označené) judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatel odvolacímu soudu zejména vytýká, že při řešení otázky, kdy nastal úpadek dlužníka, vyšel z údaje obsaženého v materiálech zpracovaných (na zakázku žalobce) společností S a společností E; insolvenční soud pak tuto otázku neřešil; zkoumal jen, zda byly naplněny liberační důvody určené ustanovením § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona.

Správnost výše zmíněných (podle dovolatele soukromých) listin dovolatel popřel již v průběhu řízení před insolvenčním soudem a navrhl (i) důkazy k otázce „data vzniku“ úpadku dlužníka. Insolvenční soud navržené důkazy (vzhledem k právnímu názoru, na němž založil své rozhodnutí) neprovedl; odvolací soud, ač z nich učinil (shora popsaná) zjištění, neprovedl důkaz přihláškami pohledávek (a jejich přílohami) a nezohlednil ani časový odstup mezi stavem majetku podle soupisu k 23. září 2021 oproti rozhodnému dni, k němuž měla být zkoumána existence úpadku dlužníka (12.

května 2020); tím porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. V této souvislosti dovolatel výslovně zdůraznil, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil (i) otázku důkazního břemene ohledně úpadku dlužníka, když odůvodnil závěr o jeho předlužení argumentem, podle něhož nebylo v řízení prokázáno, že by dlužník měl k dispozici majetek v takové hodnotě, aby bylo možno uspokojit jeho závazky. Nesprávným shledává rovněž právní názor odvolacího soudu ohledně „izolace plnění splatného dluhu dlužníkem od předchozího právního jednání mezi dlužníkem a žalovaným, ze kterého tento dluh vznikl“.

Bez předchozího právního jednání (uzavření rámcové smlouvy a poskytnutí částky 10 miliónů Kč dlužníku) by totiž nemohlo dojít k výměně původně vystavené směnky za nové s pozdější splatností (tzv. rolování směnek), kterým fakticky došlo k odložení splatnosti dluhu dlužníka vůči žalovanému, v důsledku čehož mohl dlužník nadále využívat finanční prostředky zaplacené žalovaným ke svému podnikání. Jako „zcela absurdní“ hodnotí dovolatel argument odvolacího soudu, podle něhož okolnost, že dlužník měl v rozhodné době již více dluhů po splatnosti, vylučuje splnění podmínky „obvyklosti“ (tj. že odporované právní jednání dlužník učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku), když v rozhodné době (k 12.

květnu 2020) „šlo o pár jedinců z celkem mnoha stovek věřitelů dlužníka a celkový objem nesplacených dluhů dlužníka činil jednotky milionů Kč z celkových mnoha miliard Kč“. K tomuto datu tak bylo obvyklé, že dlužník své dluhy splácel, jak o tom svědčí více než stovka podaných (obdobných žalob) proti osobám, které obdržely (stejně jako žalovaný) od dlužníka (po 27. dubnu 2020) platbu na své splatné pohledávky.

Dovolatel má závěry odvolacího soudu za odporující principům právní jistoty a ochrany dobré víry v poctivé jednání třetích osob, včetně legitimního očekávání těch věřitelů, kteří „plnili jako první a až následně v dobré víře přijali v zásadě ekvivalentní plnění od dlužníka“ v situaci, kdy dlužník platil celé řadě svých věřitelů (nesplněných závazků dlužníka bylo v rozhodné době naprosté minimum a nebylo o nich nic známo). Takový výklad by prakticky vylučoval odpovědnost členů statutárního orgánu dlužníka podle ustanovení § 98 a násl. insolvenčního zákona za opožděné podání insolvenčního návrhu, neboť veškeré negativní důsledky takového prodlení by nesli věřitelé (bez ohledu na jejich dobrou víru), kteří by byli (navíc) znevýhodněni oproti přihlášeným věřitelům dlužníka, „protože by přišli o své peníze a jejich pohledávky by již nebyly v insolvenčním řízení uspokojovány“.

Konečně dovolatel uzavírá, že odvolací soud (zejména způsobem, jakým dospěl ke skutkovým zjištěním ohledně úpadku dlužníka) porušil jeho práva na spravedlivý proces, když opomenul jeho důkazní návrhy a současně učinil skutková zjištění z listin, kterými neprovedl důkaz. Podle výpisu z obchodního rejstříku Městského soudu Bratislava III, vložka číslo 3788/B, byla do obchodního rejstříku od 27. července 2022 zapsána změna obchodního jména dlužníka (Arca Investments, a. s., v reštruktualizácii); dále z označeného rejstříku plyne, že Okresní soud Bratislava I usnesením ze dne 7.

července 2022, č. k. 33R/5/2021-1487, které nabylo právní moci dne 15. července 2022, povolil dlužníku restruktualizaci, kterou uznal za vedlejší insolvenční řízení, a ustanovil insolvenčním správcem společnost 1st restruckturing, k. s. Ke této změně přihlédl Nejvyšší soud při označení dlužníka v záhlaví rozhodnutí.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, týkajících se splnění předpokladů, za nichž lze vyhovět žalobě insolvenčního správce na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, které odvolací soud (dílem) vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro takové posouzení je stěžejní výklad ustanovení insolvenčního zákona v níže citovaném (pro věc rozhodném) znění. Podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch. Podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1).

Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3).

Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).

Podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2).

Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4).

Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

Nejvyšší soud úvodem předesílá, že žalobce podanou žalobou odporuje právnímu jednání dlužníka (platbě na směnku vystavenou dlužníkem dne 21. ledna 2020); zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v ustanoveních § 240 až 242 insolvenčního zákona. K tomu srov.

např. důvody

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněného pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při absenci argumentace odvolacího soudu pro jiný závěr bude Nejvyšší soud dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014, včetně užití daného slovního spojení při reprodukci těch pasáží judikatury, které ještě pracovala s pojmem „právní úkon“. Dále Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura k výkladu „insolvenční neúčinnosti“ právních jednání dlužníka (učiněných v době před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka) je ustálena v těchto závěrech: 1) Právním jednáním dlužníka se (obecně vzato) rozumí takový projev vůle dlužníka (ať již ve formě konání nebo opomenutí), jenž vyvolá určité právní následky.

Právním jednáním dlužníka je i projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, jelikož jde o projev vůle směřující k právnímu následku, jímž je zánik povinnosti splnit dluh (závazek) [srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Neúčinným právním jednáním dlužníka může být také plnění dlužníka na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního jednání dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit).

Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má zabránit institut neúčinnosti zvýhodňujících právních jednání upravený ustanovením § 241 insolvenčního zákona. Zásada par conditio creditorum (pari passu), neboli zásada poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů), je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů. Podstatou neúčinnosti právních jednání podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními jednáními dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele.

Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo

37/2015, nebo ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016). K výše citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil (též) v rozsudku ze dne 25. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 108/2022, který byl dne 14. února 2024 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

2) Je-li dlužník v úpadku, není namístě, aby jakkoli uspokojoval pohledávky věřitelů (predikoval, jakou část dluhu může uhradit tomu kterému věřiteli ze skupiny věřitelů stejného postavení), ale aby řešil uspokojení pohledávek věřitelů prostřednictvím insolvenčního řízení. V takovém případě by věřitel byl uspokojen podle pravidel uspokojení stanovených v insolvenčním zákoně pro ten který zvolený způsob řešení úpadku. K naplnění skutkové podstaty podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zvýhodnit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního jednání v úpadku (nebo že toto právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku).

Obecně platí závěr, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu [v poměrech § 241 insolvenčního zákona se takto zkoumá, zda v době vzniku zvýhodňujícího právního úkonu byl dlužník v úpadku, nebo zda takový právní úkon k jeho úpadku vedl (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona)]. Srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016, a sp. zn. 29 Cdo 347/2017. 3) Jakkoli nelze terminologicky zaměňovat pojmy „přiměřená protihodnota“ [§ 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona] a „přiměřené protiplnění“ [§ 240 a § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona] nebo „jiný přiměřený majetkový prospěch“ [§ 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona], i při interpretaci pojmu „přiměřená protihodnota“ lze vyjít z toho, jak Nejvyšší soud vyložil „protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona“ v R 110/2020.

V něm uzavřel, že takové „protiplnění“ musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, například nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů (srov. opět důvody R 9/2022). 4) Pro posouzení, zda je právní jednání dlužníka neúčinným zvýhodňujícím právním jednáním ve smyslu ustanovení § 241 insolvenčního zákona, je nutné splnění následujících předpokladů: a) v důsledku uvedeného právního jednání se žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu; b) dotčené právní jednání dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku, a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení; c) na právní jednání nedopadá žádná z výjimek zakotvených v ustanovení § 241 odst. 5 insolvenčního zákona.

Srov. opět judikaturu shrnutou Nejvyšším soudem v důvodech rozsudku sen. zn. 29 ICdo 90/2016. 5) Posuzování toho, zda určité právní jednání bylo učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci, a proto nelze učinit obecný závěr, podle něhož by určitý právní úkon byl vždy učiněn za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Závěr, zda nabytí majetku či

jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti. Srov. opět důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo 347/2017. 6) V řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního jednání dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody R 110/2020. Nositelem důkazního břemene ve vztahu k výjimkám popsaným v ustanovení § 241 odst. 5 insolvenčního zákona je osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní

úkon učiněn (žalovaný). K tomu srov. např. opět rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, sp. zn. 29 Cdo 347/2017, a sen. zn. 29 ICdo 90/2016. 7) Je-li (pro účely insolvenčního zákona) incidenční spor sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení [§ 2 písm. d) insolvenčního zákona, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona], pak ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud, který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu).

Srov. shodně např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016, a ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 148/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020, uveřejněný pod číslem 30/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2023“). Shora citované závěry se v poměrech projednávané věci prosadí následovně. K otázce, zda dlužník učinil odporované právní jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku a obdržel za ně přiměřené protiplnění nebo jiný majetkový prospěch.

Závěr odvolacího soudu, že odporované právní jednání dlužník neučinil za podmínek obvyklých v obchodním styku a neobdržel za ně přiměřené protiplnění, považuje Nejvyšší soud za vnitřně rozporný, a tudíž i nesprávný.

Měl-li totiž odvolací soud za prokázané, že podnikání dlužníka bylo založeno (mimo jiné) na „uzavírání smluv o investiční spolupráci a vystavování směnek, které byly následně obnovovány“ (jinými slovy řečeno, na přijímání finančních prostředků od třetích osob oproti vystavení směnek), potom lze jen stěží akceptovat závěr, podle něhož (následné) placení těchto směnek (představující „dovršení“ vztahu těmito smlouvami založeného), nebylo možno hodnotit jako jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku; přitom (případné) prodlení dlužníka s úhradou „více než dvou desítek směnek“ jiným věřitelům nemá v tomto směru právní význam.

Současně Nejvyšší soud považuje za podstatné, že ze sjednané právní konstrukce poskytování investic [viz ujednání obsažená v: a) rámcové smlouvě, b) protokolu o odevzdání vlastní směnky (ze dne 28. ledna 2019) a c) následných protokolech o odevzdání vlastní směnky a dohodách o započtení pohledávek] vyplývá, že reálně žalovaný přenechal dlužníku (nejpozději 28. ledna 2019) jen částku 10 miliónů Kč (jako první investici) a obdržel za ni (v konečném důsledku) směnku, kterou dlužník zaplatil odporovaným právním jednáním.

Na tomto nic nemění ani ujednání o dalších (třech) investicích, ve spojení se zánikem pohledávek z předchozích investic a pohledávek ze směnek vystavených k těmto investicím, když žalovaný ve skutečnosti žalobci žádné další plnění neposkytl a dlužník vystavením (poslední) směnky jen „nahradil“ směnky předchozí. Jinými slovy, faktickým důsledkem sjednaného způsobu poskytování investic bylo, že dlužník měl k dispozici finanční prostředky, které mu žalovaný (první investicí) přenechal, po delší (než původně sjednanou) dobu (viz rozdíly ve splatnosti postupně vystavovaných směnek).

Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný dlužníku neposkytl přiměřené protiplnění, založený na časovém odstupu mezi plněním žalovaného (první investicí) a plněním dlužníka na (poslední) směnku, které nebylo ničím jiným, než vrácením oné investice (se sjednaným zhodnocením), to vše za stavu, kdy povinnost ke vzájemným plněním smluvním stranám vznikla na základě téhož právního jednání, je tak zjevně nepřijatelný. Vzhledem k zásadním rozdílům ve skutkovém stavu má Nejvyšší soud za nepatřičný též poukaz odvolacího soudu na závěry obsažené v R 110/2020, jde-li o využitelnost „protiplnění k uspokojení pohledávek věřitelů“; v poměrech projednávané věci totiž dlužník (pouze) plnil (odporovaným jednostranným právním jednáním) na svůj dluh vzniklý právě v důsledku již dříve žalovaným poskytnutého plnění.

Ke zjištěním, která učinil odvolací soud z insolvenčního spisu. Protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 27. července 2023 (č. l. 71-72) neobsahuje žádný údaj o tom, že by odvolací soud provedl důkaz (v důvodech napadeného rozhodnutí označenými) listinami (přihláškami věřitelů, protokoly o přezkumném jednání a zvláštním přezkumném jednání a soupisem majetkové podstaty) podle ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř.; neprovedený důkaz nemohl odvolací soud ani hodnotit (§ 132 o. s. ř.); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.

října 2002, sp.

zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněný pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom závěr, podle něhož skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, nelze považovat za skutečnosti nové (viz R 30/2023), rozhodně nelze vykládat způsobem, jenž by umožňoval soudu činit (a následně hodnotit) skutková zjištění z důkazů, které neprovedl. K opomenutým důkazům. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je jednotná v závěru, podle něhož soud neprovede důkazy (§ 120 odst. 1 věta druhá o.

s. ř.), které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, ze dne 29.

října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, a ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněné pod čísly 39/1999, 71/2009 a 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; v judikatuře Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998. Podle obsahu spisu žalovaný již ve vyjádření k žalobě (č. l. 8 až 11) jednak zpochybnil tvrzení žalobce týkající se stavu úpadku dlužníka (včetně správnosti obsahu zpráv vypracovaných společnostmi S a E), jednak navrhl důkazy k tomu, že nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že je dlužník v úpadku.

V následném podání ze dne 11. října 2022 (č. l. 23 až 28) navrhl důkaz (označeným) restrukturalizačním posudkem (k rozsahu majetku dlužníka, jde-li o pohledávky a cenné papíry, a k datu úpadku dlužníka) a poukázal (i) na vysvětlovací povinnost žalobce ohledně majetku dlužníka. U jednání před insolvenčním soudem dne 9. března 2023 navrhl žalobce (po poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř.) ke svým tvrzením „vyhotovení znaleckého posudku“ a žádal „připojit“ (označené) přihlášky pohledávek. Insolvenční soud zmíněné důkazy neprovedl, když je považoval (vzhledem k právnímu názoru na věc samu) za nadbytečné.

Naopak odvolací soud, který změnil rozhodnutí insolvenčního soudu a žalobu zamítl, aniž provedl důkazy navržené žalovaným k prokázání právně významných skutečností (stavu majetku dlužníka a datu vzniku úpadku dlužníka), popřípadě se s navrženými důkazy jinak vypořádal, zabránil Nejvyššímu soudu, aby přezkoumal důvod této nečinnosti. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, a řízení před odvolacím soudem je zatíženo výše popsanými vadami (§ 242 odst. 3 o.

s. ř.), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dalšími (dovolatelem označenými) otázkami se již (pro nadbytečnost) nezabýval.

Právní názor Nejvyššího soudu pro odvolací soud závazný; o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Brně dne 29. 2. 2024

JUDr. Petr Gemmel předseda senátu