KSUL 74 INS XY
74 ICm XY
29 ICdo 55/2016-69
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Mgr. Martina Koláře, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02,
jako insolvenčního správce dlužnice E. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem
Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti
žalovanému BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, se sídlem v Paříži, 1 boulevard
Haussmann, PSČ 750 09, Francouzská republika, registrační číslo 542097902, o
popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 74 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice E. H.,
narozené XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
KSUL 74 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
24. června 2014, č. j. 74 ICm XY, 104 VSPH XY (KSUL 74 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 5. prosince 2013, č. j. 74 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad
Labem (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Martin Kolář jako insolvenční správce
dlužnice E. H.) domáhal vůči žalovanému (CETELEM ČR, a. s.) určení, že
pohledávka přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení vedeného na majetek
dlužnice u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSUL 74 INS XY, není po právu
ohledně částky 20.455 Kč (bod I. výroku). 2/ Určil, že žalovaný má v insolvenčním řízení za dlužnicí vykonatelnou
pohledávku v celkové zjištěné výši 48.147 Kč (bod II. výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). [2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2014, č. j. 74 ICm XY, 104 VSPH XY (KSUL 74 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (první
výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok). [3] Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné
jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1
a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. [4] Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí plně respektuje závěry
formulované k mezím popěrného práva u vykonatelných pohledávek přiznaných
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu [§ 199 odst. 2 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném
pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší
soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29
Cdo 392/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2014,
pod číslem 110, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013,
uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v
rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem
59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 29. září
2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího
soudu). [5] V typově shodných věcech podložených typově shodnou dovolací argumentací
již Nejvyšší soud na základě shora označené judikatury podaná dovolání odmítl
(usnesením ze dne 25. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2014, usnesením ze dne
31. května 2016, sen. zn. 29 ICdo 29/2014, usnesením ze dne 30. června 2016,
sen. zn. 29 ICdo 40/2014, usnesením ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo
43/2014, usnesením ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2015,
usnesením ze dne 29. červena 2017, sen. zn. 29 ICdo 32/2015), maje soudní praxi
v dotčených souvislostech za již ustálenou. [6] K tomu lze dále dodat, že v posledku se k této otázce vyslovil obdobně i
Ústavní soud. Ten v důvodech usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn.
IV. ÚS
1456/15 (dostupného na webových stránkách Ústavního soudu), konstatoval, že
ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy neměly
připustit v rámci insolvenčního řízení uplatnění úroků z prodlení, přiznaných
rozhodnutím soudu, nad rámec tzv. zákonných úroků. K tomu je třeba uvést
(pokračoval Ústavní soud), že insolvenční řízení má svá specifika a má-li být
efektivním, nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád na možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí pamatuje prostřednictvím
tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich využití je vždy v
dispozici účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má každé soudní
řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že by výrok
jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně nesouvisejícím
soudním řízení. [7] Nejvyšší soud tedy pro poměry dané věci uzavírá, že v důsledku (shora
označených) rozhodnutí vydaných zčásti před a zčásti po podání dovolání v této
věci má soudní praxi v otázkách předestíraných mu dovolatelem za definitivně
ustálenou a potřebu korigovat odtud vzešlé závěry (z nichž vyšel i odvolací
soud) na podkladě podaného dovolání neshledává.
[8] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 202 odst.
1 insolvenčního zákona, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí
přihlašovaných pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení proti insolvenčnímu správci.
[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo
zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května
2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
[10] Zbývá dodat, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že původní žalovaný v průběhu
dovolacího řízení zanikl (v důsledku přeshraniční fúze k 31. květnu 2015 byl k
25. červnu 2015 vymazán z obchodního rejstříku) a jeho právním a procesním
nástupcem v insolvenčním řízení se na základě usnesení insolvenčního soudu ze
dne 27. dubna 2017, č. j. KSUL 74 INS XY (jež nabylo právní moci dne 18. května
2017), stala společnost BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE. Nejvyšší soud proto na
tomto základě jednal jako s novým žalovaným s touto společností, což se
promítlo i v označení žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu