KSPH 71 INS 10992/2017
75 ICm 3464/2018
29 ICdo 55/2025-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci
žalobce Mgr. Marka Konečného, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 201/8, PSČ
760 01, jako insolvenčního správce dlužníka Diana Fish spol. s r. o., proti
žalovanému R. M., zastoupenému JUDr Robertem Falbrem, advokátem, se sídlem v
Praze 6, Kopeckého 1326/47, PSČ 169 00, o určení neúčinnosti právních jednání a
zaplacení částky 1 533 629,54 Kč do majetkové podstaty, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 3464/2018 jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka Diana Fish spol. s r. o., se sídlem v Pečkách, Tř. 5. května
1082, PSČ 289 11, identifikační číslo osoby 27370691, vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 10992/2017, o dovolání žalobce proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2024, č. j. 75 ICm 3464/2018, 103 VSPH
413/2023-158 (KSPH 71 INS 10992/2017), takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce (Mgr. Marek Konečný, jako insolvenční správce dlužníka Diana
Fish spol. s r. o.) se podanou žalobou domáhal proti žalovanému (R. M.) určení,
že právní jednání dlužníka, spočívající v poskytnutí finančních plnění v
celkové výši 1 533 629,54 Kč ve prospěch žalovaného, jsou vůči věřitelům
dlužníka neúčinnými právními jednáními. Současně požadoval, aby žalovaný
zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 1 533 629,54 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 28. února 2023, č. j. 75 ICm 3464/2018-130, Krajský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení neúčinnosti
právních jednání v rozsahu tam označených finančních plnění za období leden až
duben 2016 (bod I. výroku), v rozsahu tam označených finančních plnění za
období leden až prosinec 2015 určil, že tato jsou vůči věřitelům přihlášeným do
insolvenčního řízení dlužníka neúčinná (bod II. výroku), uložil žalovanému
povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1 533 629,54 Kč (bod
III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (body IV. a V.
výroku).
3. K odvolání žalovaného proti bodům II. až V. výroku rozsudku
insolvenčního soudu Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením tento
rozsudek zrušil v bodech II., III. v části, ve které bylo žalovanému uloženo
zaplatit do majetkové podstaty dlužníka 1 260 107,76 Kč, IV. a V. výroku a v
tomto rozsahu věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok). V
části bodu III. výroku, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit do majetkové
podstaty dlužníka 273 521,78 Kč, napadený rozsudek zrušil s tím, že v tomto
rozsahu se věc po právní moci „rozsudku“ (správně „usnesení“) postupuje
Okresnímu soudu v Kolíně (druhý výrok).
4. Na odůvodnění druhého výroku usnesení odvolací soud předeslal, že
insolvenční soud zamítl (v bodě I. výroku, proti kterému nebylo podáno
odvolání) žalobu na určení neúčinnosti plateb provedených dlužníkem ve prospěch
žalovaného do 15. prosince 2015 v celkové výši 273 521,78 Kč, neboť dospěl k
závěru, že právní jednání (představované těmito platbami) je absolutně
neplatné. Tím, že byl tento nárok pravomocně zamítnut, je ve věci řešena otázka
vydání bezdůvodného obohacení (část bodu III. výroku), nikoliv vydání plnění
podle neúčinného právního jednání, jež nebylo prokázáno. Vyhověl-li v této
části insolvenční soud žalobci, vyhověl požadavku na zaplacení částky 273
521,78 Kč do majetkové podstaty dlužníka z titulu bezdůvodného obohacení. Po
právní moci výroku rozsudku insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby o určení
neúčinnosti právního jednání však byl věcně a místně příslušným k rozhodnutí o
žalobě (této její části) okresní soud určený podle obecných pravidel určování
věcné příslušnosti [§ 9 a § 84 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“)], tedy Okresní soud v Kolíně; nejde o incidenční
spor. Rozhodl-li insolvenční soud o této části žaloby věcně, zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
5. Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky
procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena opětovně, ale jinak.
Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní
posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení ve druhém
výroku zrušil.
6. Dovolatel požaduje přehodnocení otázky určování příslušnosti soudu v
řízení, v němž se žalobce (insolvenční správce) domáhá určení neúčinnosti
právního jednání dlužníka a zaplacení takto ušlého plnění do majetkové podstaty
dlužníka, avšak podle právního posouzení (soudu) jde o požadavek na vydání
bezdůvodného obohacení.
7. Namítá, že dosavadní doktrína představovaná rozsudkem velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011,
sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněným pod číslem 68/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2011“), vydaným v poměrech zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a přejatým do insolvenčních poměrů
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, ze
dne 3. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020, a ze dne 29. září 2022, sen. zn.
29 ICdo 85/2021, nerespektuje zásadu perpetuatio fori, tedy zachování
příslušnosti soudu, zakotvenou v § 11 odst. 1 větě druhé o. s. ř. O celém
žalobou uplatněném nároku ve výši 1 533 629,54 Kč by dle dovolatele mělo být
rozhodnuto v incidenčním sporu. Dovolatel má za to, že odvolací soud neposoudil
žalobu podle § 41 odst. 2 o. s. ř. jako celek.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. K tomu, že
přípustnost dovolání nevylučuje úprava obsažená v § 238 odst. 1 písm. k/ o. s.
ř., srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2020, sp. zn. 27 Cdo
291/2020, k nimž se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v důvodech usnesení ze
dne 30. dubna 2024, sen. zn. 29 ICdo 33/2022 (odst. 18), nebo usnesení ze dne
26. června 2025, sen. zn. 29 ICdo 91/2024 (odst. 29).
10. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně respektuje závěry ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž se nemá Nejvyšší soud důvod
odchýlit ani na základě argumentace předložené dovolatelem.
11. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne závěr, podle něhož i pro odpůrčí
žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti
žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je
třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné,
jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. Domáhal-li se žalobce
neúčinnosti právního jednání a zároveň vydání plnění, které tímto neúčinným
právním jednáním ušlo z majetku dlužníka, nebrání zamítavý výrok soudu o
požadavku na určení neúčinnosti právního jednání (pro absenci právního důvodu
poskytnutého plnění) tomu, aby soud vyhověl požadavku na zaplacení (vydání)
tohoto plnění do majetkové podstaty dlužníka. K tomu viz např. shora zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016, včetně další judikatury
Nejvyššího soudu konkretizované v jeho důvodech, k jehož závěrům se Nejvyšší
soud následně přihlásil např. v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 21/2020.
12. Současně Nejvyšší soud v posledně zmíněném rozsudku, jakož i v
rozsudku ze dne 29. srpna 2023, sen. zn. 29 ICdo 146/2022, a v rozsudku sen.
zn. 29 ICdo 85/2021 zdůraznil, že v takovém případě [rozuměj v případě, kdy je
žaloba o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka (pravomocně) zamítnuta,
přičemž důvodnost žaloby insolvenčního správce o zaplacení peněžité částky je
nutné posoudit z titulu bezdůvodného obohacení] se určuje věcná příslušnost
soudu k tomu, aby projednal a rozhodl v prvním stupni spor o zaplacení peněžité
částky, podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti, neboť nejde o
incidenční spor (srov. též R 68/2011 a rozsudek sen. zn. 29 ICdo 19/2016).
13. Občanský soudní řád vychází při stanovení (věcné i místní)
příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se místní i věcná
příslušnost posuzují podle okolností, které tu jsou v den zahájení řízení (§ 82
odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny
skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou
až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. Srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné
pod č. 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Oproti mínění dovolatele Nejvyšší soud při formulaci závěrů v R
68/2011 přímo vycházel ze zásady perpetuatio fori [shodně srov. usnesení
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 91/2024 (odst. 32)].
15. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé
nekončí, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu