KSPH 71 INS 10992/2017 75 ICm 3464/2018 29 ICdo 55/2025-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce Mgr. Marka Konečného, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 201/8, PSČ 760 01, jako insolvenčního správce dlužníka Diana Fish spol. s r. o., proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr Robertem Falbrem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Kopeckého 1326/47, PSČ 169 00, o určení neúčinnosti právních jednání a zaplacení částky 1 533 629,54 Kč do majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 3464/2018 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Diana Fish spol. s r. o., se sídlem v Pečkách, Tř. 5. května 1082, PSČ 289 11, identifikační číslo osoby 27370691, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 10992/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2024, č. j. 75 ICm 3464/2018, 103 VSPH 413/2023-158 (KSPH 71 INS 10992/2017), takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce (Mgr. Marek Konečný, jako insolvenční správce dlužníka Diana Fish spol. s r. o.) se podanou žalobou domáhal proti žalovanému (R. M.) určení, že právní jednání dlužníka, spočívající v poskytnutí finančních plnění v celkové výši 1 533 629,54 Kč ve prospěch žalovaného, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinnými právními jednáními. Současně požadoval, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 1 533 629,54 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 28. února 2023, č. j. 75 ICm 3464/2018-130, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení neúčinnosti právních jednání v rozsahu tam označených finančních plnění za období leden až duben 2016 (bod I. výroku), v rozsahu tam označených finančních plnění za období leden až prosinec 2015 určil, že tato jsou vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka neúčinná (bod II. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1 533 629,54 Kč (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (body IV. a V. výroku).
3. K odvolání žalovaného proti bodům II. až V. výroku rozsudku insolvenčního soudu Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením tento rozsudek zrušil v bodech II., III. v části, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit do majetkové podstaty dlužníka 1 260 107,76 Kč, IV. a V. výroku a v tomto rozsahu věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok). V části bodu III. výroku, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit do majetkové podstaty dlužníka 273 521,78 Kč, napadený rozsudek zrušil s tím, že v tomto rozsahu se věc po právní moci „rozsudku“ (správně „usnesení“) postupuje Okresnímu soudu v Kolíně (druhý výrok).
4. Na odůvodnění druhého výroku usnesení odvolací soud předeslal, že insolvenční soud zamítl (v bodě I. výroku, proti kterému nebylo podáno odvolání) žalobu na určení neúčinnosti plateb provedených dlužníkem ve prospěch žalovaného do 15. prosince 2015 v celkové výši 273 521,78 Kč, neboť dospěl k závěru, že právní jednání (představované těmito platbami) je absolutně neplatné. Tím, že byl tento nárok pravomocně zamítnut, je ve věci řešena otázka vydání bezdůvodného obohacení (část bodu III. výroku), nikoliv vydání plnění podle neúčinného právního jednání, jež nebylo prokázáno. Vyhověl-li v této části insolvenční soud žalobci, vyhověl požadavku na zaplacení částky 273 521,78 Kč do majetkové podstaty dlužníka z titulu bezdůvodného obohacení. Po právní moci výroku rozsudku insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti právního jednání však byl věcně a místně příslušným k rozhodnutí o žalobě (této její části) okresní soud určený podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti [§ 9 a § 84 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], tedy Okresní soud v Kolíně; nejde o incidenční spor. Rozhodl-li insolvenční soud o této části žaloby věcně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
5. Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena opětovně, ale jinak.
Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení ve druhém výroku zrušil.
6. Dovolatel požaduje přehodnocení otázky určování příslušnosti soudu v řízení, v němž se žalobce (insolvenční správce) domáhá určení neúčinnosti právního jednání dlužníka a zaplacení takto ušlého plnění do majetkové podstaty dlužníka, avšak podle právního posouzení (soudu) jde o požadavek na vydání bezdůvodného obohacení.
7. Namítá, že dosavadní doktrína představovaná rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněným pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2011“), vydaným v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a přejatým do insolvenčních poměrů rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, ze dne 3. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020, a ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 85/2021, nerespektuje zásadu perpetuatio fori, tedy zachování příslušnosti soudu, zakotvenou v § 11 odst. 1 větě druhé o. s. ř. O celém žalobou uplatněném nároku ve výši 1 533 629,54 Kč by dle dovolatele mělo být rozhodnuto v incidenčním sporu. Dovolatel má za to, že odvolací soud neposoudil žalobu podle § 41 odst. 2 o. s. ř. jako celek.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. K tomu, že přípustnost dovolání nevylučuje úprava obsažená v § 238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř., srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2020, sp. zn. 27 Cdo 291/2020, k nimž se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 30. dubna 2024, sen. zn. 29 ICdo 33/2022 (odst. 18), nebo usnesení ze dne
26. června 2025, sen. zn. 29 ICdo 91/2024 (odst. 29).
10. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně respektuje závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž se nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit ani na základě argumentace předložené dovolatelem.
11. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne závěr, podle něhož i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. Domáhal-li se žalobce neúčinnosti právního jednání a zároveň vydání plnění, které tímto neúčinným právním jednáním ušlo z majetku dlužníka, nebrání zamítavý výrok soudu o požadavku na určení neúčinnosti právního jednání (pro absenci právního důvodu poskytnutého plnění) tomu, aby soud vyhověl požadavku na zaplacení (vydání) tohoto plnění do majetkové podstaty dlužníka. K tomu viz např. shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016, včetně další judikatury Nejvyššího soudu konkretizované v jeho důvodech, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 21/2020.
12. Současně Nejvyšší soud v posledně zmíněném rozsudku, jakož i v rozsudku ze dne 29. srpna 2023, sen. zn. 29 ICdo 146/2022, a v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 85/2021 zdůraznil, že v takovém případě [rozuměj v případě, kdy je žaloba o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka (pravomocně) zamítnuta, přičemž důvodnost žaloby insolvenčního správce o zaplacení peněžité částky je nutné posoudit z titulu bezdůvodného obohacení] se určuje věcná příslušnost soudu k tomu, aby projednal a rozhodl v prvním stupni spor o zaplacení peněžité částky, podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti, neboť nejde o incidenční spor (srov. též R 68/2011 a rozsudek sen. zn. 29 ICdo 19/2016).
13. Občanský soudní řád vychází při stanovení (věcné i místní) příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se místní i věcná příslušnost posuzují podle okolností, které tu jsou v den zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod č. 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Oproti mínění dovolatele Nejvyšší soud při formulaci závěrů v R 68/2011 přímo vycházel ze zásady perpetuatio fori [shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 91/2024 (odst. 32)].
15. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2025 Mgr. Milan Polášek předseda senátu