KSOS 34 INS 6598/2019 21 ICm 84/2022 29 ICdo 91/2024-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Jaroslava Brože MJur, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, jako insolvenčního správce dlužníka IRP Krejčí, s. r. o. „v likvidaci“, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, PSČ 702 00, proti žalovanému R. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, za účasti L. K., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce a dále za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01, o určení neplatnosti právních jednání a zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím, eventuálně o určení neúčinnosti právních jednání a zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 ICm 84/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka IRP Krejčí, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě, Jiřího Herolda 1564/2, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25855557, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 6598/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2024, č. j. 21 ICm 84/2022, 13 VSOL 332/2023-214 (KSOS 34 INS 6598/2019), takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobou podanou 7. ledna 2022 (č. l. 2 až 9), změněnou podáním z 13. května 2022 (č. l. 21 až 25) [změnu žaloby připustil Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 12. srpna 2022, č. j. 21 ICm 84/2022-43], se žalobce (JUDr. Jaroslav Brož MJur, jako insolvenční správce dlužníka IRP Krejčí, s. r. o. „v likvidaci“) domáhal vůči žalovanému (R. K.): [1] určení, že čtyři kupní smlouvy ze dne 6. června 2017 uzavřené mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, jejichž předmětem byla čtyři označená motorová vozidla, jsou neplatné, a zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím, představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 7. června 2017 do zaplacení, do majetkové podstaty dlužníka (dále též jen „primární petit“), a pro případ, že insolvenční soud shledá kupní smlouvy platnými, pak [2] určení, že kupní smlouvy jsou neúčinné vůči věřitelům v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka a zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím, představovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 7. června 2017 do zaplacení, do majetkové podstaty dlužníka (dále též jen „eventuální petit“).
2. Rozsudkem ze dne 31. března 2023, č. j. 21 ICm 84/2022-149, insolvenční soud [za účasti Ing. Lubomíra Krejčího jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce a dále za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen „státní zastupitelství“)]: [1] Zamítl žalobu v rozsahu primárního petitu, tedy co do určení neplatnosti kupních smluv (body I. až IV. výroku) a co do zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím (bod V. výroku). [2] Zamítl žalobu v rozsahu eventuálního petitu, tedy co do určení neúčinnosti kupních smluv (body VI. až IX. výroku) a co do zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím (bod X. výroku). [3] Rozhodl o nákladech řízení (bod XI. výroku).
3. Co do nároků uplatněných primárním petitem insolvenční soud zamítl žalobu o určení neplatnosti kupních smluv pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím pak dovodil, že kupní smlouvy jsou absolutně neplatné podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Zamítnutí žaloby o zaplacení odůvodnil insolvenční soud za dané situace tím, že přednost má navrácení věci v původní stav a žalobce se tudíž měl domáhat vydání vozidel.
4. Zamítnutí nároků uplatněných eventuálním petitem odůvodnil insolvenční soud především tím, že nelze vyslovit neúčinnost právního jednání, které je neplatné.
5. K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka (jež směřovala proti bodům V. a XI. výroku rozsudku insolvenčního soudu) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. ledna 2024, č. j. 21 ICm 84/2022, 13 VSOL 332/2023-214 (KSOS 34 INS 6598/2019), zrušil rozsudek insolvenčního soudu v bodech V. a XI. výroku a věc v tomto rozsahu postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen „okresní soud“) jako soudu věcně příslušnému.
6. Odvolací soud – vycházeje z § 7a písm. b/, § 159 odst. 1 písm. d/ a g/, § 231 a § 233 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 2991, § 2993 a § 2999 o. z. a dále z § 9 odst. 1, § 104a odst. 1, § 219 odst. 1 a § 221 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí v odvoláním dotčeném rozsahu k následujícím závěrům:
7. Předmětem (odvolacího) přezkumu zůstal bod V. výroku napadeného rozsudku, kterým insolvenční soud zamítl žalobu o zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím (specifikovaným zákonným úrokem z prodlení). Insolvenční soud dospěl k závěru, že kupní smlouvy jsou absolutně neplatné podle § 588 o. z. (odporují zákonu a zjevně narušují veřejný pořádek), přičemž požadavku na zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím nevyhověl proto, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení je založena na principu naturální restituce (žalobce se měl domáhat vydání vozidel).
8. Požadavek na vydání bezdůvodného obohacení z neplatných kupních smluv v podobě náhradního plnění v penězích je žalobou na plnění, k jejímuž projednání není věcně příslušný insolvenční soud (oproti úpravě neúčinnosti v § 239 odst. 4 insolvenčního zákona nejde o incidenční spor).
9. Umožňuje-li zjištěný skutkový stav kvalifikovat požadavek na zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, pak brání jeho věcnému projednání nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku věcné příslušnosti insolvenčního soudu; srov. obdobně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 [jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
10. Tím, že insolvenční soud zamítl žalobu v rozsahu bodu V. výroku, tedy zatížil řízení vadou (věcně příslušnými jsou potud v prvním stupni okresní soudy). Proto odvolací soud zrušil rozsudek insolvenčního soudu v odvoláním napadeném bodě V. výroku i v závislém výroku XI. o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu postoupil věcně a místně příslušnému okresnímu soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dále označené otázky č. 1 a 2), jakož i na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (dále označená otázka č. 3). Jde o tyto otázky: [1] Který soud je věcně příslušný jako soud prvního stupně k řízení, v němž se žalobce, jímž je insolvenční správce, současně domáhá vyslovení neplatnosti „právního úkonu“, in eventum neúčinnosti téhož „právního úkonu“ podle ustanovení § 235 až 242 insolvenčního zákona, a (současně) vydání plnění z tohoto „úkonu“ do majetkové podstaty dlužníka bez ohledu na to, zda soud shledá „právní úkon“ neplatným nebo neúčinným? [2] Změní se věcná příslušnost soudu, jestliže se poté, co nabydou právní moci výroky o ostatních uplatněných nárocích, změní předmět řízení tak, že soud má rozhodovat jen o nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatného „právního úkonu“? [3] Je odvolací soud, který na základě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé hodlá postupovat podle § 219 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a § 221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., povinen seznámit účastníky řízení se zamýšleným postupem a poskytnout jim možnost vyjádřit se?
12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně: K otázce č. 1 (K určení věcné příslušnosti soudu)
14. Žalovaný nečiní sporným, že kdyby podal toliko žalobu na vydání plnění z neplatného „právního úkonu“ (a nikoli též žalobu na vyslovení neúčinnosti tohoto „právního úkonu“ a vydání plnění z něj, kdyby byl shledán neúčinným), byl by k řízení v prvním stupni příslušný okresní soud. Nepopírá ani obecné pravidlo, že v případě sporu mezi obchodní korporací a jejím společníkem (členem), eventuálně ve sporu mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu, přichází aplikace § 9 odst. 2 písm. e/ nebo f/ o. s. ř. v úvahu pouze tehdy, váže-li se podstata sporu na účast společníka (člena) v obchodní korporaci, eventuálně na výkon funkce člena orgánu obchodní korporace; shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2021, sp. zn. 27 Cdo 304/2020, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022, sp. zn. Ncp 881/2022.
15. V tomto případě je (ale) věcná příslušnost insolvenčního soudu jako soudu prvního stupně dána tím, že řízení bylo zahájeno žalobou, v níž dovolatel (coby insolvenční správce) vymezil tři žalobní návrhy, přičemž žaloba na vyslovení neúčinnosti „právního úkonu“ s požadavkem na vydání plnění z něj (v projednávaném případě na vydání jeho náhrady), je nepochybně žalobou, kterou se zahajuje incidenční spor, v němž je dána výlučná věcná i místní příslušnost insolvenčního soudu.
16. Nárok na vydání plnění je totožným nárokem, bez ohledu na to, zda (insolvenční) soud rozhodne, že plnění má být vydáno jako bezdůvodné obohacení z neplatného „právního úkonu“, nebo zda rozhodne, že jde o plnění z neúčinného „právního úkonu“.
17. Neplatnost právního úkonu vylučuje jeho neúčinnost (v řízení o žalobě na vyslovení neúčinnosti „právního úkonu“ soud vždy zkoumá zda „právní úkon“ je platný). Vzhledem k § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona a k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 6037/2016 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 82/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2019“)], jsou k projednání určovacího sporu v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (§ 7a písm. b/ insolvenčního zákona), přičemž pro posouzení věcné příslušnosti není rozhodné, zda naléhavý právní zájem je skutečný. Oddělování zjevně souvisejících řízení s prakticky shodnými skutkovými okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci je nevhodné a popírá právo účastníka na to, aby byla jeho záležitost rozhodnuta v přiměřené době, garantované ústavním pořádkem České republiky.
18. Žaloba na vydání plnění z neplatného „úkonu“ podle § 233 insolvenčního zákona a žaloba na vydání plnění z téhož „úkonu“ pro případ, že takový „úkon“ soud shledá platným a neúčinným podle § 237 a § 239 insolvenčního zákona, jsou totožnými žalobami. Rozdíl v právním posouzení pak není pro posouzení totožnosti žaloby významný; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009 [jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 68/2011“)].
19. Na totožnost plnění, jehož vydání dovolatel požaduje pro neplatnost „úkonu“, a plnění, jehož vydání se dovolatel domáhá pro neúčinnost tohoto „úkonu“, nemá vliv ani skutečnost, že vydání bezdůvodného obohacení má synallagmatický charakter, kdežto plnění z neúčinného „právního úkonu“ nikoli.
20. Odkaz odvolacího soudu na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016 nemá dovolatel za přiléhavý, k čemuž znovu poukazuje na závěry R 82/2019 a dále (obdobně) na závěry „rozsudku“ Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014 [správně jde o usnesení uveřejněné pod číslem 95/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 95/2018“)], a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 ICdo 113/2021. K otázce č. 2 (Ke změně věcné příslušnosti soudu)
21. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku věcné příslušnosti soudu v době zahájení řízení, přičemž dovolatel předpokládá, že odvolací soud vychází z názoru, že věcná příslušnost insolvenčního soudu k projednání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nebyla dána již při zahájení řízení. Kdyby odvolací soud měl za to, že ke změně věcné příslušnosti došlo až „osamostatněním“ žaloby na zaplacení plnění z neplatného právního úkonu, pak by nesprávně posoudil otázku procesního práva [zachování věcné příslušnost toho soudu, který byl příslušný v době zahájení řízení, nebo o jehož příslušnosti rozhodl (byť nesprávně) soud podle § 104a o. s. ř., po celou dobu řízení]. K tomu dovolatel poukazuje na § 11 odst. 1 větu druhou o. s. ř., akcentuje, že takový názor by byl v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. 28 Cdo 1021/2019, jakož i se závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. Nad 13/2007 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 1458/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu). K otázce č. 3 (K procesnímu postupu odvolacího soudu před postoupením věci)
22. Potud dovolatel namítá, že chtěl-li odvolací soud rozhodovat o věcné (ne)příslušnosti soudu, který rozhodl v prvním stupni, měl svůj náhled předestřít stranám, aby se k takovému záměru mohly vyjádřit. Jestliže tak neučinil, pak posoudil nesprávně otázku procesního práva (otázku zda jsou účastníci řízení oprávněni vyjádřit se k záměru odvolacího soudu zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro jeho věcnou nepříslušnost a k tomu, který soud je věcně příslušný). To platí tím spíše, že proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu není přípustný řádný opravný prostředek. Rozhodnutí o postoupení věci jinému soudu, než který ve věci původně rozhodl, po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem (tedy zpravidla po provedení celého dokazování) má pro účastníky mnohem závažnější ekonomické i jiné důsledky, než rozhodnutí vydané soudem podle § 104a o. s. ř., zpravidla vydávané na počátku řízení. Přitom o oprávnění účastníků vyjádřit se k příslušnosti soudu podle § 104a o. s. ř. není pochyb.
23. Žalovaný si je vědom toho, že ustanovení § 221 odst.1 písm. b/ o. s. ř. výslovně neupravuje právo účastníků vyjádřit se k záměru odvolacího soudu rozhodnout o zrušení meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně pro jeho věcnou nepříslušnost a o postoupení věci soudu příslušnému (na rozdíl od úpravy v § 104a odst. 2 o. s. ř.). Přesto je přesvědčen, že je povinností soudu takto postupovat, neboť to vyplývá z ústavním pořádkem garantovaných zásad spravedlivého procesu, jejichž součástí je i zákaz překvapivých rozhodnutí.
24. K právu účastníka řízení nebýt vystaven nepřípustnému překvapivému rozhodnutí odkazuje dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23 [nález je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Ústavního soudu], jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07 (jde o nález uveřejněný pod číslem 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13 (jde o nález uveřejněný pod číslem 1/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nález Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17 (jde o nález uveřejněný pod číslem 148/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nebo o nález Ústavního soudu ze dne 27. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17 (jde o nález uveřejněný pod číslem 34/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
25. Dovolatel má napadené rozhodnutí též za nepřezkoumatelné (v čemž spatřuje dovolací důvod výslovně neuvedený v § 241 o. s. ř.), jelikož z něj není patrno, zda odvolací soud má věcnou příslušnost okresního soudu k řízení o žalobě na vydání plnění z „právního úkonu“ za danou od počátku řízení nebo až od okamžiku, kdy se tento nárok stal nárokem jediným (od právní moci výroků o ostatních nárocích). Poukaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 19/2016 má dovolatel za nedostatečný, když z napadeného rozhodnutí není zřejmé, nakolik jsou okolnosti oné věci srovnatelné s okolnostmi této věci. Odvolací soud rovněž srozumitelně nevysvětlil, jaké úvahy jej vedly k postoupení věci okresnímu soudu. Tato vada pak zakládá porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.
26. Vedlejší účastník ve vyjádření podporuje dovolání žalobce maje za to, že řízení před okresním soudem nebude hospodárné. III. Přípustnost dovolání
27. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
28. S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka (a spory jím vyvolané) uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i při zkoumání přípustnosti dovolání v této věci.
29. Dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. [K tomu, že přípustnost dovolání nevylučuje úprava obsažená v § 238 ost. 1 písm. k/ o. s. ř., srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2020, sp. zn. 27 Cdo 291/2020, k nimž se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 30. dubna 2024, sen. zn. 29 ICdo 33/2022 (srov. odstavec 18 odůvodnění tamtéž)].
30. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v souladu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu. V jednotlivostech lze k tomu uvést následující: K otázce č. 1 (K určení věcné příslušnosti soudu) a č. 2 (Ke změně věcné příslušnosti soudu)
31. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že věcná (druhová, předmětová) příslušnost vymezuje (v § 9 a § 9a o. s. ř.) okruh působnosti mezi jednotlivými druhy soudů z toho hlediska, který druh soudů má v prvním stupni (v první instanci) „v náplni“ rozhodování o určitém typu sporů; srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2025, sp. zn. Cpjn 201/2024, uveřejněné pod číslem 1/2025 Sb. rozh. st. (dále jen „stanovisko“), odstavec 29. Správné určení soudu věcně příslušného k projednání a rozhodnutí té které věci je pak součástí práva na zákonného soudce ústavně zaručeného článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“); srov. k tomu shodně opět stanovisko, odstavec 24 a odstavec 29 in fine.
32. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi též opakovaně vysvětlil, že občanský soudní řád vychází při stanovení věcné příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori (promítnuté v § 11 odst. 1 o. s. ř.), podle níž se věcná příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v den zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné; k tomu srov. již důvody R 68/2011, jehož judikatorní význam je nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu o stejných otázkách, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněného pod číslem 69/2014 Sb. rozh. obč., nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sp. zn. 29 Cdo 3167/2018.
33. Napadené rozhodnutí se těmto závěrům (z nichž plyne i odpověď na dovolatelem položenou otázku č. 2) neprotiví.
34. V těch případech, kdy žalobce kumuluje vůči stejnému žalovanému několik různých nároků, z nichž některé nespadají do věcné příslušnosti soudu prvního stupně, u kterého se vede řízení, neospravedlňuje prolomení (porušení) práva na zákonného soudce garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny pouhá skutková nebo právní „blízkost“ (souvislost) těchto nároků. Toto pravidlo se prosazuje v soudní praxi i v těch případech, kdy nejde o objektivní kumulaci nároků žalobcem, nýbrž o to, že proti žalobě stojí (věcně nepříslušná) vzájemná žaloba žalovaného (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3552/2020).
35. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž platí, že možnost požadovat u insolvenčního soudu (jako soudu věcně příslušného) jak určení neúčinnosti kupní smlouvy, tak vydání peněžitého plnění z neúčinné kupní smlouvy (vydání nebo peněžité náhrady za plnění z neúčinné kupní smlouvy) plyne z toho, že oba ony požadavky jsou součástí „odpůrčího nároku“ a tedy přiřaditelné „sporům na základě odpůrčí žaloby“ (§ 159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona); srov. k tomu pro dobu od 1. ledna 2014 § 239 odst. 4 insolvenčního zákona a pro dobu před uvedeným datem např. závěry obsažené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sb. rozh. obč. K tomu, že i nároky uplatněné z titulu insolvenčního odpůrčího práva mají své limity (co do věcné příslušnosti insolvenčního soudu k jejich projednání), srov. např. závěr obsažený v odstavci 29 usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 33/2022 (k nároku na „vydání věci“ uplatněnému společně s odpůrčím nárokem). Stejně soudy postupují v těch případech, kdy žalobce propojí určovací žalobu podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona (podanou správně u insolvenčního soudu) se souběžně uplatněným požadavkem na vyklizení věci, které se týká požadované určení, žalovaným; srov. závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2015, sen. zn. 101 VSPH 174/2015, uveřejněného pod číslem 24/2017 Sb. rozh. obč.
36. Ani s těmito judikatorními závěry není napadené rozhodnutí v rozporu.
37. K dovolací argumentaci, že nárok na vydání plnění je totožným nárokem, bez ohledu na to, zda (insolvenční) soud rozhodne, že plnění má být vydáno jako bezdůvodné obohacení z neplatného „právního úkonu“, nebo zda rozhodne, že jde o plnění z neúčinného „právního úkonu“, srov. (co do otázky identity skutku v občanském soudním řízení sporném) např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč., a k tomu, že skutečnosti, jimiž lze odůvodnit neplatnost smlouvy, nejsou bez dalšího skutečnostmi, jimiž lze odůvodnit neúčinnost smlouvy, srov. např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 13/2022.
38. Důvod připustit dovolání k prověření této otázky (zkoumat ji věcně) však není dán především proto, že nároky z neúčinných právních jednání uplatnil dovolatel formou eventuálního petitu.
39. Podle ustálené judikatury k nárokům uplatněným eventuálním petitem platí, že:
40. O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu); srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 20/2018, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2021, pod číslem 39.
41. O žalobním požadavku uplatněném formou eventuálního petitu však soud rozhoduje pouze tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu. Vyhoví-li žalobě v tzv. primárním petitu, eventuálním petitem se vůbec nezabývá. Soud nemá možnost volby ohledně přiznaného plnění. O primárním petitu je soud povinen rozhodnout vždy, o eventuálním petitu pouze tehdy, je-li plnění požadované v primárním petitu nemožné. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010. Z recentní judikatury Nejvyššího soudu srov. např. odstavec 114 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025, sen. zn. 29 ICdo 202/2023. Formou eventuálního petitu lze přitom uplatnit i právo se samostatným skutkovým základem; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněného pod číslem 98/2009 Sb. rozh. obč.
42. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 20/2018 přitom Nejvyšší soud uzavřel, že při uplatnění žalobního nároku tzv. eventuálním petitem, je pro úvahu o možnosti postoupení nároku, o který v řízení jde, věcně příslušnému soudu prvního stupně rozhodující požadavek uplatněný formou primárního petitu. Dovolací argumentace k obsahu nároku uplatněného eventuálním petitem je tudíž pro založení přípustnosti dovolání k posouzení věcné příslušnosti soudu k projednání nároku uplatněného petitem primárním právně bezcenná. K otázce č. 3 (K procesnímu postupu odvolacího soudu před postoupením věci)
43. Argumentaci k této otázce buduje dovolatel na předpokladu, že před rozhodnutím odvolacího soudu neměl možnost se vyjádřit k možnému postupu odvolacího soudu podle § 221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a že napadeným rozhodnutím byl „překvapen“ (z pohledu jím označované „nálezové“ judikatury Ústavního soudu nepřípustně).
44. Ze spisu se nicméně podává, že námitku, podle které insolvenční soud není v prvním stupni věcně příslušným k projednání a rozhodnutí nároku na zaplacení částky 1.710.000 Kč s příslušenstvím, uplatnilo v průběhu odvolacího řízení státní zastupitelství. Stalo se tak podáním datovaným 6. září 2023 (č. l. 207-208), zveřejněným (s účinky doručení ve smyslu § 71 insolvenčního zákona) v insolvenčním rejstříku 7. září 2023 v 14.09 hodin (C21-58); srov. i reprodukci tohoto vyjádření v odstavci 7 odůvodnění napadeného usnesení a konstatování téhož dovolatelem (v rámci reprodukce dosavadního průběhu řízení v článku II. dovolání, str. 3 dovolání, poslední odstavec). Vzhledem k tomu, že odvolací soud o věci rozhodoval až 31. ledna 2024, lze „překvapení“ tím, že odvolací soud se touto námitkou zabýval, přičíst na vrub dovolatele [který nekonal v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva)]. O případ srovnatelný s těmi, jež se promítají v označené „nálezové“ judikatuře Ústavního soudu, nejde a důvod připustit dovolání k otázce, která není podložena tím, co se v řízení skutečně událo, tak Nejvyšší soud nemá.
45. Co do dovolatelem namítané nepřezkoumatelnosti je usnesení odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“).
46. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
47. Dovolatel (ač sám předpokládá, že tomu tak není, srov. reprodukci dovolání k otázce č. 2 v odstavci 21 odůvodnění shora) namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné proto, že odvolací soud v něm výslovně neuvedl, zda své závěry o věcné příslušnosti nezaložil na (nesprávném) popření zásady perpetuatio fori. V tom, že odvolací soud neuvedl v důvodech rozhodnutí, že je nezakládá na nesprávných východiscích pro určení věcné příslušnosti soudu a bez dalšího vyšel z těch správných, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledává. Ostatně, to, že odvolací soud přijal své závěry při respektu k zásadě perpetuatio fori, plyne i z jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016, který z této zásady vychází.
48. Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že při vypořádání dovolacích námitek (v rovině přípustnosti dovolání) nepracoval jako s „judikaturou dovolacího soudu“ s dovolatelem označenými usneseními Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1021/2019 (odstavec 21 odůvodnění shora), sp. zn. 27 Cdo 304/2020 (odstavec 14 odůvodnění shora) a sen. zn. 29 ICdo 113/2021 (odstavec 20 odůvodnění shora). Ona usnesení jsou usneseními, jimiž Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání jako nepřípustná. Nebyla-li dovolání v oněch věcech přípustná, nemohl z nich ani plynout meritorní právní názor, který by mohl [ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů)] jakkoli zavazovat Nejvyšší soud při meritorním zkoumání dovoláním předestřených právních otázek. Jediné, co z usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost může plynout, je nemožnost Nejvyššího soudu zabývat se danou věcí meritorně. Srov. shodně např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu