29 Cdo 3552/2020-408
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce V. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou,
advokátkou, se sídlem v Praze, Sokolovská 37/24, PSČ 186 00, proti žalované P.
R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, se
sídlem v Praze, U Rajské zahrady 1912/3, PSČ 130 00, o zaplacení částky
3.000.000 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalované o zaplacení částky
1.145.973 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
11 C 36/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. května 2020, č. j. 91 Co 1/2020-363, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020, č. j. 91 Co
1/2020-363, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. dubna 2019, č. j.
11 C 36/2016-259, ve znění usnesení ze dne 19. června 2019, č. j. 11 C
36/2016-272, a usnesení ze dne 15. července 2019, č. j. 11 C 36/2016-286, se
zrušují. V části, v níž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalované o zaplacení
částky 145.973 Kč, se věc postupuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako
soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci; ve zbývajícím rozsahu
se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2019, č. j. 11 C 36/2016-259, ve znění
usnesení ze dne 19. června 2019, č. j. 11 C 36/2016-272, a usnesení ze dne 15.
července 2019, č. j. 11 C 36/2016-286, Obvodní soud pro Prahu 4:
[1] Uložil žalované (P. R.) zaplatit žalobci (V. R.) částku 3.000.000 Kč
se zákonným úrokem z prodlení v roční výši 8,05 % za dobu od 7. února 2014 do
zaplacení (výrok I.).
[2] Zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala po žalobci
zaplacení částky 1.145.973 Kč s příslušenstvím (výrok II.).
[3] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
449.112 Kč (výrok III.).
[4] Uložil žalované zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení
částku 600 Kč (výrok IV.).
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce se v dané věci domáhá po žalované zaplacení částky 3.000.000
Kč se specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že dne 7. února 2014
žalovaná jako osoba s dispozičním právem k účtu žalobce bez jeho vědomí a
svolení poukázala z tohoto účtu na svůj bankovní účet částku 4.000.000 Kč. Na
žádost žalobce žalovaná následně dne 12. února 2014 vrátila ze svého bankovního
účtu zpět na účet žalobce částku 1.000.000 Kč. Zbývající částku žalovaná
odmítla vrátit.
[2] Žalovaná se proti žalobou uplatněnému nároku bránila tvrzením, že
poukázáním částky 4.000.000 Kč si pouze vrátila částku, kterou jí žalobce
dlužil na základě směnky znějící na směnečný peníz ve výši 4.000.000 Kč,
splatné dne 30. června 2013 (dále též jen „sporná směnka“). Uvedená částka měla
odpovídat půjčkám, které žalovaná v průběhu několika let poskytla žalobci.
[3] Vzájemnou žalobou se následně žalovaná domáhala po žalovaném jednak
zaplacení částky 1.000.000 Kč (se specifikovaným příslušenstvím tvořeným
zákonným úrokem z prodlení) s tím, že jde o část platby na spornou směnku,
kterou žalovaná „pod nátlakem“ vrátila zpět žalobci, jednak zaplacení částky
145.973 Kč, jež představuje 6% úrok ze směnečného peníze za dobu od splatnosti
sporné směnky do jejího zaplacení, který jí náleží dle čl. I. § 48 odst. 1
zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný
zákon“).
[4] Žalobce popřel, že by mu kdy žalovaná poskytla nějakou půjčku. Dále
zpochybnil pravost svého podpisu na sporné směnce a doplnil, že pokud by bylo
zjištěno, že jde přesto o jeho pravý podpis, pak z něj musel být podvodně
vylákán. Podle žalobce jsou navíc práva uplatněná vzájemnou žalobou promlčena.
[5] Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná byla osobou s dispozičním
právem k bankovnímu účtu žalobce a že obě výše specifikované bezhotovostní
platby skutečně proběhly. Provedeným dokazováním pak bylo zjištěno, že podpis
na sporné směnce je pravým podpisem žalobce.
[6] Žalovaná v řízení neprokázala, že její majetkové poměry byly v
rozhodné době takové, aby jí umožňovaly poskytnout žalobci půjčku v tvrzené
výši, prokázáno nebylo ani samotné uzavření smlouvy (smluv) o půjčce.
3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobou
uplatněný nárok je důvodný, vzájemná žaloba naopak obstát nemůže. Pro
rozhodnutí dané věci bylo podle soudu prvního stupně stěžejní posouzení otázky,
zda žalované svědčil právní důvod pro to, aby si poukázala předmětnou částku ze
žalobcova bankovního účtu. Žádný takový důvod však v řízení zjištěn nebyl.
4. K argumentaci žalované, která opírala svůj nárok na poskytnutí plnění
z bankovního účtu žalobce o spornou směnku, soud prvního stupně zdůraznil, že v
projednávané věci nešlo o směnečné a šekové řízení, soud proto posuzoval
spornou směnku jen jako listinný důkaz, který však žalovanou nezbavil
povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ve vztahu k obecnému závazku, který
měla sporná směnka coby zajišťovací institut zajišťovat (tedy k tvrzeným
půjčkám poskytnutým žalobci). Ve směnečném řízení by jistě stačilo předložit
směnku obsahující všechny zákonem stanovené náležitosti a důkazní břemeno by se
přeneslo na směnečného dlužníka. V daném případě však žalovaná nezvolila
směnečné řízení jako způsob uplatnění své pohledávky vůči žalobci a soud tak
nemohl vycházet jen ze směnečné listiny, nýbrž své závěry opřel o skutečnosti
vyplývající ze souhrnu všech ostatních důkazů.
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2020, č. j. 91 Co
1/2020-363, k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první
výrok) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 49.852 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně a odkazuje na ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“) – především zdůraznil, že ani podle skutkových tvrzení žalované neplnil
žalobce na spornou směnku, když příkaz k převodu předmětné částky učinila sama
žalovaná, a to bez předchozího pokynu žalobce, přičemž nedošlo ani k jeho
dodatečnému schválení. Samotná skutečnost, že žalovaná měla k účtu žalobce
dispoziční právo, neboť vedla žalobci jeho účetnictví, nemohla podle odvolacího
soudu bez dalšího založit zmocnění k převodu finančních prostředků ve prospěch
žalované. V posuzované věci tak nešlo o to, že by v řízení bylo nepřípustně
zpochybňováno provedené plnění na směnku, jak namítala žalovaná, když o takové
plnění zjevně vůbec jít nemohlo, neboť v řízení nebylo ani tvrzeno, že by kdy
žalobce projevil vůli k takovému jednání.
7. Samotná existence sporné směnky, pokračoval odvolací soud, „při jejím
popření a námitkách žalobce (…) neprokazuje důvodnou pohledávku žalované“.
Ostatně ani v samotném směnečném řízení nejsou vyloučeny námitky proti kauze
směnky, jimiž je pak soud povinen se zabývat.
8. Odvolací soud, maje za správný rovněž závěr soudu prvního stupně,
podle kterého žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně
poskytnutí půjčky (půjček) žalobci, uzavřel, že žalovaná se převodem finančních
prostředků z účtu žalobce bezdůvodně obohatila, neboť získala majetkový
prospěch bez právního důvodu. Za tohoto stavu nebylo možné vyhovět ani vzájemné
žalobě žalované.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
10. Konkrétně má dovolání za přípustné (poměřováno obsahem dovolání) pro
řešení následujících otázek:
[1] Lze pohledávku ze směnky uplatněnou v rámci vzájemné žaloby dle § 97
o. s. ř. posuzovat mimo rámec směnečného řízení dle § 175 o. s. ř.?
[2] Mohl soud v projednávané věci posoudit směnku vystavenou podle čl.
I. § 75 směnečného zákona, jejímž prostřednictvím žalovaná dokládala právní
titul vyvracející tvrzení o bezdůvodném obohacení, pouze jako listinný důkaz, a
nikoli „výhradně jako směnku“?
[3] Lze zřízení dispozičního práva k bankovnímu účtu jiné osoby
považovat rovněž za udělení generálního zmocnění, jež opravňuje pověřenou osobu
disponovat s bankovním účtem zmocnitele?
[4] Může soud z procesního hlediska projednat vzájemný návrh, kterým je
uplatněna pohledávka ze směnky, ve společném řízení se sporem o vydání
bezdůvodného obohacení?
11. Dovolatelka k označeným právním otázkám (s poukazem na v dovolání
označenou judikaturu Nejvyššího soudu) argumentuje následovně:
12. Soudy nižších stupňů měly v projednávané věci veškeré skutečnosti,
které se týkaly sporné směnky, posuzovat „procesně právně optikou směnečného
řízení, tedy jako standardní pohledávku ze směnky“. Bylo na žalobci, chtěl-li
nároky ze směnky zpochybnit, aby případně prokázal, že šlo o směnku zajišťovací
a jaký dluh směnka zajišťovala. Směnka sama pak neměla být posuzována jen jako
listinný důkaz, nároky z ní (včetně požadovaného příslušenství podle čl. I. §
48 odst. 1 směnečného zákona) měly být projednány ve směnečném řízení. V něm by
žalovaná byla povinna pouze předložit směnku, ohledně ostatních skutečností
(jimiž by se žalobce bránil směnečné pohledávce) by nesl důkazní břemeno
žalobce. V poměrech dané věci navíc ve skutečnosti ani nešlo o směnku
zajišťovací, jak tvrdil žalobce, ale o „směnku běžnou tzn. nezajišťovací“.
13. Žalobní návrh žalobce a vzájemný návrh žalované nelze podle
přesvědčení dovolatelky spojovat a rozhodovat o nich „jako by se jednalo o
návrh jediný“. Soud měl možnost směnečné nároky uplatněné vzájemnou žalobou
vyloučit k samotnému projednání, což však neučinil.
14. O tom, že dovolatelka byla oprávněna zadat příkaz k převodu
předmětné částky, podle ní svědčí již samotná skutečnost, že tato transakce
byla úspěšně provedena. Představa odvolacího soudu, že snad dovolatelka
potřebovala k převodu peněz z účtu žalobce jeho další souhlas či pokyn, zcela
„popírá logiku a smysl generálního zmocnění uděleného žalobcem žalované před
bankou“.
15. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
soudů nižších stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné,
případně zamítnout, maje závěry odvolacího soudu za věcně správné.
17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Z ustanovení
§ 237 o. s. ř. se podává, že dovolání je přípustné (není-li stanoveno jinak)
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. První dovolatelkou předestřená otázka (zda lze pohledávku ze směnky
uplatnit i mimo rámec směnečného řízení podle § 175 o. s. ř.) nečiní dovolání
přípustným již proto, že (kladná) odpověď na ni je zcela triviální. O tom, že
práva ze směnky lze v soudním řízení uplatnit nejen ve směnečném rozkazním
řízení upraveném v ustanovení § 175 o. s. ř., nýbrž i v běžném (nezkráceném)
soudním řízení (lhostejno zda žalobou, nebo vzájemným návrhem podle § 97 o. s.
ř.) žádných pochyb není. Občanský soudní řád v tomto směru žádné omezení
nestanoví.
20. Dovolání je naopak přípustné k řešení druhé předestřené právní
otázky týkající se povahy směnečných závazků (a s tím související otázky
rozložení důkazního břemene ohledně důvodu vystavení směnky), když v tomto
směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
23. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je (při
posuzování otázek souvisejících s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, jež
mělo vzniknout v důsledku dispozic s prostředky na běžném účtu třetí osoby)
ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Peníze složené na běžném účtu jsou v majetku peněžního ústavu,
zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost
banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných
aktiv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28
Cdo 2771/2009, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, a ze dne 27.
listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Peněžnímu ústavu pak mohou udílet
pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem
k účtu, jež vůči bance realizují oprávnění obligační povahy (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, či
ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014, jakož i důvody rozsudku ze dne
30. srpna 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, uveřejněného pod číslem 49/2022
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Existence dispozičního oprávnění má tak zásadní význam ve vztahu k
bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního ústavu uskutečňovat v souladu s
příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených finančních prostředků. Ve
vztahu mezi majitelem účtu a disponentem samotná existence dispozičního
oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot; proto má-li
být vyloučen vznik bezdůvodného obohacení na úkor majitele účtu, je nutno
analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se naznačený
přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, například v
podobě účinné smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna
2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, ze dne 5. června 2018, sp. zn. 28 Cdo
5213/2016, nebo ze dne 25. června 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019).
[3] Jinak řečeno, dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu oprávněné osoby
zahrnuje také oprávnění k výběru finančních prostředků, další použití těchto
prostředků a oprávněnost takového použití pak však již není otázkou závislou na
existenci či rozsahu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na
právních vztazích mezi majitelem účtu a touto oprávněnou osobou (srov. dále
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 28 Cdo
3832/2014).
24. Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že
převedla-li dovolatelka z bankovního účtu žalobce peněžní prostředky na svůj
účet, bylo pro zodpovězení otázky, zda se tím na úkor žalobce mohla bezdůvodně
obohatit, určující posouzení, zda se takový převod mohl opírat o řádný právní
důvod. Soudy obou stupňů přitom dospěly k závěru, že dostatečným důvodem k
převodu peněžních prostředků nemohla být sporná směnka, kterou žalobce sice
vystavil, tato listina však sama o sobě – v situaci, kdy nebylo prokázáno
poskytnutí půjček, jejichž vrácení mělo být směnkou zajištěno – existenci
pohledávky za žalobcem neprokazuje. Takový závěr ovšem nemůže bez dalšího
obstát.
25. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např.
rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna
2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), že směnka je v právní teorii obvykle
definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění
přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a
abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase
stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o
určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah,
jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho
existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela
samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.
26. Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při
případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné
směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na
částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze
směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno. K tomu srov. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015,
jakož i judikaturu tam označenou.
27. To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu
právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky,
určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli
zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i
soudní praxe v této souvislosti zpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami
platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a směnky „pro solvendo“) a směnkami
zajišťovacími (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 112/2014“).
28. Sjednaný účel směnky (to, v jakém funkčním vztahu ke kauzálnímu
poměru směnka podle ujednání účastníků směnečného vztahu vystupuje) je pak
určující rovněž pro vymezení okruhu kauzálních námitek, jež eventuálně může
dlužník použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit (srov. opět R
112/2014). Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek vždy tíží směnečného
dlužníka; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení (typicky v případě
namítaného nedostatku kauzy směnky) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i judikaturu tam dále
označenou].
29. Z výše podaných judikatorních závěrů plyne, že dovolatelku v
poměrech dané věci netížilo ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno ohledně
kauzy sporné směnky. Jestliže dovolatelka předložila platnou směnku vlastní
vystavenou žalobcem, bylo na žalobci, chtěl-li směnečný nárok zpochybnit
prostřednictvím kauzálních námitek (včetně námitky, že pro vystavení sporné
směnky nebyl žádný důvod), aby rozhodující skutečnosti nejen vylíčil, ale v
řízení rovněž prokázal. Kdyby nebyl s uplatněnou obranou úspěšný, bylo by nutné
vyjít z toho, že platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik
nároku na částku v ní uvedenou, jinak řečeno, dostatečným důvodem, o který se
mohl opírat převod peněžních prostředků z účtu žalobce ve prospěch dovolatelky.
30. Právní posouzení věci odvolacím soudem (které výše uvedené
judikatorní závěry nerespektuje) tudíž není správné a dovolání je již na tomto
základě opodstatněné.
31. U přípustného dovolání navíc přihlíží Nejvyšší soud z úřední
povinnosti též k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takovou jinou vadou řízení
(dovolatelkou nadto výslovně namítanou) je přitom postiženo (v níže
specifikované části) i řízení v projednávané věci.
32. Podle § 9 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním
stupni příslušné okresní soudy (odstavec 1). Krajské soudy rozhodují jako soudy
prvního stupně (mimo jiné) ve sporech z finančního zajištění a sporech
týkajících se investičních nástrojů a cenných papírů nebo zaknihovaných cenných
papírů, i když se nejedná o investiční nástroje [odstavec 2 písm. j)]. Z ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. se podává, že řízení se koná u toho soudu,
který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou
až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné
podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu. Dle § 97 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i
vzájemným návrhem (odstavec 1). Vzájemný návrh může soud vyloučit k
samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (odstavec
2). Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení
řízení, jeho změně a vzetí zpět (odstavec 3). Podle § 104a o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení
(odstavec 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný,
předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc
podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo
vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí
určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do
věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto
postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak
rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním
stupni, není-li sám věcně příslušný (odstavec 2). Bylo-li řízení zahájeno u
vrchního soudu a má-li za to, že není věcně příslušný, vrchní soud rozhodne,
které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni. To
neplatí, dospěje-li vrchní soud k závěru, že věc patří do věcné příslušnosti
Nejvyššího soudu; v takovém případě věc předloží se zprávou o tom Nejvyššímu
soudu. Účastníci řízení mají právo se k otázce věcné příslušnosti vyjádřit. Bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu
předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne, které soudy jsou k
projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně
příslušný (odstavec 4). Obdobně podle odstavců 2 až 4 se postupuje, namítne-li
nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení (odstavec 5). V usnesení,
jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním
stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud,
jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno
(odstavec 6). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti
jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odstavec 7).
Ustanovení odstavců 2 a 7 se
nepoužije, náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle
zvláštního zákona věci správního soudnictví (odstavec 8). Konečně podle § 112 o. s. ř. platí, že v zájmu hospodárnosti řízení může soud
spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu
souvisí nebo se týkají týchž účastníků (odstavec 1). Jsou-li v návrhu na
zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo odpadnou-li
důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k
samostatnému řízení (odstavec 2).
33. Dovolatelka v projednávané věci požadovala vzájemnou žalobou kromě
zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím (mělo jít o část plnění
získaného od žalobce, kterou dovolatelka podle svého mínění neoprávněně vrátila
žalobci zpět) také zaplacení částky 145.973 Kč. Podle vylíčených rozhodujících
skutečností obsažených ve vzájemné žalobě přitom mělo jít o nárok ze sporné
směnky uplatněný podle čl. I. § 48 odst. 1 bodu 2. směnečného zákona,
představovaný 6% směnečným úrokem za dobu od splatnosti směnky do jejího
zaplacení.
34. Projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě je ze zákona spojeno s
řízením o žalobě (srov. § 97 odst. 2 o. s. ř.). Soud je však povinen vzájemnou
žalobu vyloučit k samostatnému řízení, je-li tu okolnost, která společnému
řízení brání. O takový případ půjde i tehdy, je-li k projednání a rozhodnutí
obou věcí zákonem stanovena věcná příslušnost různých soudů; po vyloučení
vzájemné žaloby k samostatnému řízení pak soud postupuje podle § 104a o. s. ř.
K tomu srov. v literatuře shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský
soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str.
635 a násl.).
35. V projednávané věci však soudy nižších stupňů výše uvedeným způsobem
nepostupovaly. Přitom je zřejmé, že nezakládalo-li žádné ustanovení občanského
soudního řádu (v době, kdy bylo dané řízení zahájeno) věcnou příslušnost
krajských soudů k projednání a rozhodnutí věci, v níž se žalobce domáhal vydání
bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, byly k projednání
žaloby a rozhodnutí o ní v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§ 9
odst. 1 o. s. ř.). Pro spory, v nichž jsou uplatňovány nároky ze směnky, pak
ovšem naopak ustanovení § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř předepisovalo pro
projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcnou příslušnost krajského soudu
(k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp.
zn. 29 Cdo 3309/2015, uveřejněného pod číslem 74/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
36. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není z výše uvedených
důvodů správný, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají
i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej, přičemž v
části, v níž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě dovolatelky o zaplacení částky
145.973 Kč, Nejvyšší soud věc postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích
(srov. § 85 odst. 1, ve spojení s § 85a o. s. ř.) jako soudu věcně příslušnému
k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni; ve zbývajícím rozsahu věc
vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
37. Právní názor Nejvyššího soudu je v dalším řízení závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu