29 ICdo 70/2022

KSOS 14 INS 17082/2019 4 ICm 588/2020 29 ICdo 70/2022-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AD IN, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Hubálce 707/10, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 27096785, zastoupeného JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Litoměřická 839/15, PSČ 190 00, proti žalovanému Mgr. Janu Parmovi, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka R. J., zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze, Slezská 1297/3, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm 588/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. J., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 17082/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2022, č. j. 4 ICm 588/2020, 14 VSOL 409/2021-135 (KSOS 14 INS 17082/2019), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 4 ICm 588/2020-77, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“), rozhodl, že:

[1] pohledávka žalobce (AD IN, s. r. o.) ve výši 103.034,60 Kč byla přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka (R. J.) po právu (bod I. výroku), a

[2] žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

[1] Dlužník uzavřel dne 29. května 2006 s původním věřitelem (Komerční bankou, a. s.) smlouvu o úvěru ke kreditní kartě reg. č. 6010006302489 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které mohl čerpat revolvingový úvěr až do výše 20.000 Kč. Dle čl. VI. odst. 4. smlouvy o úvěru byly její součástí také podmínky pro vydávání a používání kreditních karet původního věřitele (dále jen „podmínky“), které dlužník obdržel a s jejichž obsahem souhlasil. Tyto podmínky nebyly datovány ani smluvními stranami podepsány.

[2] V čl. 7. odst. 7.13. podmínek byla sjednána rozhodčí doložka, podle níž se smluvní strany dohodly, že majetkové spory, které vzniknou ze smlouvy o úvěru, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení, a. s., (dále jen „společnost S“) podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti S; pravidla o nákladech, jednací řád i další práva a povinnosti stran byly dohledatelné na internetové stránce www.rozhodci-rizeni.cz.

[3] Původní věřitel podáním ze dne 15. ledna 2007 (doručeným dlužníku dne 16. ledna 2007) odstoupil od smlouvy o úvěru, neboť dlužník neprovedl čtyři splátky jistiny a úroků. Odstoupením nastala splatnost všech závazků dlužníka.

[4] Žalobou ze dne 12. listopadu 2007 uplatnil původní věřitel práva ze smlouvy o úvěru proti dlužníku v rozhodčím řízení. Rozhodce JUDr. Tomáš Sokol vydal dne 17. března 2008 rozhodčí nález sp. zn. K/2007/03945 (dále jen „rozhodčí nález“), kterým uložil dlužníku zaplatit původnímu věřiteli 28.093,10 Kč spolu s (blíže specifikovaným) příslušenstvím (dále jen „sporná pohledávka“). V odůvodnění rozhodčího nálezu rozhodce uvedl, že prověřil svou pravomoc a z rozhodčí doložky zjistil, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby mohl ve věci rozhodnout. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 2. května 2008.

[5] Na základě rozhodčího nálezu zahájil původní věřitel proti dlužníku exekuční řízení (pro vymožení dluhu z úvěru, splatných úroků a úroků z prodlení), které je (nyní) vedeno u soudní exekutorky Mgr. Lucie Valentové, Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 169 EX 5893/11.

[6] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. dubna 2016 (dále jen „postupní smlouva“) postoupil původní věřitel na žalobce (mimo jiné) spornou pohledávku za dlužníkem.

[7] Usnesením soudní exekutorky Mgr. Lucie Valentové, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 1. prosince 2017, č. j. 169 EX 5893/11-81, v exekučním řízení „došlo k záměně účastníků“ na straně oprávněné; návrh, aby do exekučního řízení vstoupil na místo původního věřitele žalobce (jako jeho právní nástupce) podal podle § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, původní věřitel, žalobce se vstupem do řízení vyslovil souhlas.

[8] Usnesením ze dne 23. září 2019, č. j.

KSOS 14 INS 17082/2019-A-7, jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil do funkce insolvenčního správce žalovaného.

[9] Přihláškou pohledávky č. P3 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužníka spornou pohledávku v celkové výši 118.116,66 Kč, a to jako pohledávku vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu.

[10] Usnesením ze dne 4. prosince 2019, č. j. KSOS 14 INS 17082/2019-P3-6, vzal insolvenční soud na vědomí částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky v rozsahu částky 15.082,06 Kč (představující náklady rozhodčího řízení).

[11] Usnesením ze dne 21. ledna 2020, č. j. KSOS 14 INS 17082/2019-P3-10, insolvenční soud uložil insolvenčnímu správci přezkoumat pohledávku přihlášenou žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou pohledávky č. P3 (ve výši 103.034,60 Kč), s tím, že pro účely jejího přezkoumání se považuje tato pohledávka za nevykonatelnou.

[12] Na přezkumném jednání konaném dne 6. února 2020 popřel insolvenční správce pohledávku žalobce v celém rozsahu co do pravosti z důvodu promlčení.

[13] Usnesením ze dne 24. června 2020, č. j. KSOS 14 INS 17082/2019-B-13, jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 397 a § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – dospěl k následujícím závěrům: [1] Součástí spisového materiálu v nyní projednávané věci, jakož i v předcházejícím rozhodčím řízení byla smlouva o úvěru, podle jejíhož čl. VI. odst. 4. byly nedílnou součástí smlouvy podmínky, které dlužník obdržel při podpisu smlouvy a s nimiž vyslovil souhlas. Jelikož žalobce předložil při jednání soudu podmínky ve znění účinném od 31. srpna 2004, které v čl. 7. odst. 7.13. obsahovaly rozhodčí doložku, a žádné jiné podmínky, které by rozhodčí doložku neobsahovaly, soudu předloženy nebyly, vyšel soud při rozhodování tohoto sporu z podmínek předložených žalobcem. [2] Rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, která byla součástí podmínek, neboť společnost S nebyla stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a proto nebyla oprávněna vydávat jednací řády. [3] Rozhodčí nález, který vydal rozhodce, jenž svou pravomoc založil na neplatné rozhodčí doložce, není právním titulem způsobilým doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost přihlášené pohledávky, nicméně nelze (pouze na tomto základě) konstatovat, že taková pohledávka není po právu. Pouze tehdy, kdyby byl rozhodčí nález zrušen soudem a věřitel by nepodal žalobu u soudu ve lhůtě 30 dnů (§ 16 zákona o rozhodčím řízení), nebyl by zachován účinek podané rozhodčí žaloby a pohledávka žalobce by byla promlčena. Tato situace ale v projednávané věci nenastala. [4] Promlčecí doba vztahující se k pohledávce žalobce tak běžela ode dne následujícího po „zesplatnění“ sporné pohledávky, tedy od 17. ledna 2007, až do 15. listopadu 2007, kdy byla podána rozhodčí žaloba, a dále ode dne následujícího po právní moci rozhodčího nálezu, tedy od 3. května 2008, až do 7. srpna 2008, kdy byl podán návrh na nařízení exekuce, která dosud nebyla skončena. [5] Jelikož promlčecí doba během prováděné exekuce neběží, pohledávka není promlčena a byla přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka po právu.

4. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud nejprve částečně zopakoval a doplnil dokazování provedené insolvenčním soudem, přičemž (nad rámec skutkových zjištění učiněných již insolvenčním soudem) zjistil, že:

[1] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka spornou pohledávku přihláškou č. P3, kterou následně doplnil dne 11. listopadu 2019 doložením podmínek účinných od 31. srpna 2004 obsahujících rozhodčí doložku v čl. 7 odst. 7.13., na kterých je v pravém dolním rohu uvedeno „DATUM ÚČINNOSTI ŠABLONY 31. 8. 2004“ a „VER E PODVYKK.DOT 26. 3. 2007 11:04:55“.

[2] Podle čl. VI. odst. 4. smlouvy o úvěru jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru podmínky, které dlužník obdržel při podpisu smlouvy o úvěru a s jejichž obsahem tímto výslovně souhlasil. Na tyto podmínky je opakovaně odkazováno i v dalším textu smlouvy o úvěru.

[3] Žalobou ze dne 12. listopadu 2007, doručenou společnosti S dne 15. listopadu 2007, uplatnil původní věřitel spornou pohledávku v rozhodčím řízení u společnosti S, podmínky avizované v čl. VI. odst. 4. smlouvy o úvěru však součástí rozhodčího spisu nejsou.

[4] Z odůvodnění rozhodčího nálezu se podává, že „(r)ozhodce i bez návrhu žalované strany prověřil svoji pravomoc a z rozhodčí doložky zjistil, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby ve věci mohl rozhodnout“ a že „(p)ravomoc rozhodce k rozhodování tohoto sporu je dle žalující strany dána rozhodčí doložkou sjednanou mezi oběma stranami v čl. 7. odst. 7.13. podmínek. Podle tohoto ustanovení veškeré spory ze smlouvy o úvěru vzniklé budou rozhodovány s konečnou platností před rozhodcem, jmenovaným správcem seznamu rozhodců společnosti S, kterého jmenuje a odvolává představenstvo společnosti S podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení společnosti S.“

[5] Návrhem ze dne 6. srpna 2008 doručeným Okresnímu soudu ve Frýdku- Místku (dále jen „exekuční soud“) dne 7. srpna 2008 se původní věřitel domáhal nařízení exekuce (pro vymožení dluhu z úvěru, splatných úroků a úroků z prodlení) na základě vykonatelného rozhodčího nálezu. Usnesením ze dne 20. srpna 2008, č. j. 26 Nc 7081/2008-6, exekuční soud nařídil exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Dobeše, Exekutorský úřad Brno-město.

[6] Dle seznamu podmínek původního věřitele, který „byl odvolacím soudem vyhledán na www.google.cz“, byly podmínky původního věřitele vydány postupně v několika zněních, a to s účinností od 1. září 2003, od 31. srpna 2004 a od 16. června 2006, s tím, že pozdější podmínky vždy nahradily v účinnosti podmínky dříve vydané.

[7] Podmínky předložené žalobcem v odvolacím řízení, které podle čl. 19 nabývají účinnosti dne 31. srpna 2004 a na kterých je v pravém dolním rohu uvedeno „DATUM ÚČINNOSTI ŠABLONY 31. 8. 2004“ a „VER E PODVYKK.DOT 29. 5. 2006“, se obsahem a formou shodují se zněním podmínek doložených k přihlášce pohledávky č. P3 a podmínek, kterými byl proveden důkaz insolvenčním soudem (respektive jsou shodné ve znění čl. 7. odst. 7.13., ve kterém je sjednána rozhodčí doložka, jakož i čl. 19., ve kterém je uvedeno, že tyto podmínky nabývají účinnosti dne 31.

srpna 2004); odlišné jsou pouze tím, že v pravém dolnímu rohu je uvedeno „VER E PODVYKK.DOT 29. 5. 2006“ na místo „VER E PODVYKK.DOT 26. 3. 2007 11:04:55“.

[8] Z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2021, č. j. 44 ICm 3560/2020, 13 VSOL 210/2021-67 (KSOL 20 INS 26130/2019), vyplývá, že předmětem tohoto řízení bylo určení, že vykonatelné pohledávky žalobce (v označeném řízení v postavení žalovaného) ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 9. listopadu 2005 nejsou po právu. V uvedeném řízení vycházel soud obdobně z podmínek původního věřitele účinných od 31. srpna 2004 a posuzoval platnost rozhodčí doložky sjednané v čl. 7. odst. 7.13. těchto podmínek. Z obsahu příloh přihlášky v označené věci (tam posuzované pohledávky) přitom plyne, že k důkazu byly předloženy podmínky účinné od 31. srpna 2004, na kterých bylo v pravém dolním rohu uvedeno „DATUM ÚČINNOSTI ŠABLONY 31. 8. 2004“ a „VER E PODVYKK.DOT 26. 3. 2007 11:04:55“.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a vycházeje z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce promlčení pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě neplatných rozhodčích doložek [shrnuté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 127/2019 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 57/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 57/2022“)] – dospěl odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí (mimo jiné) k následujícím závěrům:

[1]

Odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu respektuje zásady uvedené v § 157 a § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), takže není nesrozumitelné a ani nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Insolvenční soud po zhodnocení každého důkazu jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti uzavřel, že rozhodčí doložka byla sjednána (byť neplatně) v čl. 7. odst. 7.13. podmínek, které byly podle čl. IV. odst. 4. smlouvy o úvěru nedílnou součástí smlouvy. Přitom vyšel ze znění podmínek účinných od 31. srpna 2004, které žalobce předložil dodatečně k přihlášce pohledávky č. P3, jakož i v tomto řízení (při jednání u insolvenčního soudu dne 17. srpna 2021).

[2] Z obsahu spisového materiálu v řízení vedeném u odvolacího soudu pod sen. zn. 13 VSOL 210/2021 vyplývá, že žalobce v něm předložil k důkazu podmínky shodného znění jako v projednávané věci, což potvrzuje jeho tvrzení, že podmínky existovaly pouze v elektronické podobě (nikoliv listinné jako jeden originál) a že datum účinnosti šablony (DOT) odpovídá datu, kdy byly podmínky staženy ze systému původního věřitele.

[3] Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly s ohledem na čl. VI. odst. 4. smlouvy o úvěru podmínky. Byla-li smlouva o úvěru uzavřena dne 29. května 2006, zavazovaly smluvní strany podmínky účinné od 31. srpna 2004, ve kterých byla v čl. 7 odst. 7.13. obsažena rozhodčí doložka.

[4] Dlužník svým podpisem smlouvy o úvěru potvrdil, že se s podmínkami, na které je ve smlouvě o úvěru opakovaně odkazováno, seznámil.

[5] Rozhodce JUDr. Tomáš Sokol citoval v odůvodnění rozhodčího nálezu rozhodčí doložku, takže musel mít podmínky při rozhodování sporu k dispozici nebo je musel znát z rozhodování předchozích rozhodčích sporů zahajovaných původním věřitelem.

[6] Skutečnost, že podmínky, jimiž byl proveden důkaz v odvolacím řízení, obsahují v pravém dolním rohu údaj „DATUM ÚČINNOSTI ŠABLONY 31. 8. 2004“ a „VER E PODVYKK.DOT 29. 5. 2006“ na rozdíl od podmínek, jež doložil žalobce k přihlášce pohledávky č. P3 a jež předložil v řízení před insolvenčním soudem, na kterých bylo v pravém dolním rohu uvedeno „DATUM ÚČINNOSTI ŠABLONY 31. 8. 2004“ a „VER E PODVYKK.DOT 26. 3. 2007 11:04:55“, nepředstavuje okolnost, která by odůvodňovala pochybnost o pravosti a správnosti těchto listin, jakož ani pochybnost o správnosti vysvětlujícího tvrzení žalobce, že podmínky existovaly pouze v elektronické podobě a v případě potřeby se stahovaly z elektronického systému původního věřitele. Datum konkrétního stažení pak bylo uvedeno právě v poznámce VER E PODVYKK.DOT.

Jinak řečeno, podmínky, jimiž byl proveden důkaz v odvolacím řízení, byly staženy ze systému původního věřitele v den uzavření smlouvy o úvěru.

[7] Sjednaná rozhodčí doložka je sice neplatná, ale k promlčení předmětné pohledávky nedošlo, neboť: a) dne 16. ledna 2007 se stal splatným závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru, b) dne 17. ledna 2007 počala běžet promlčecí doba, c) dne 15. listopadu 2007 došlo ke stavení běhu promlčecí doby z důvodu podání rozhodčí žaloby původním věřitelem, d) dne 2. května 2008 nabyl právní moci rozhodčí nález, e) dne 7. srpna 2008 byl původním věřitelem podán návrh na nařízení exekuce, která dosud nebyla skončena, a promlčecí doba během nařízené exekuce neběží.

[8] Jelikož byla rozhodčí žaloba v posuzované věci podána původním věřitelem již dne 15. listopadu 2007, tedy před 11. květnem 2011 [viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 121/2011“)], vedlo zahájení rozhodčího, jakož i následné zahájení exekučního řízení ke stavení běhu promlčecí doby podle § 403 obch. zák.

[9] V nabytí pohledávky žalobcem po 11. květnu 2011 (postupní smlouvou ze dne 19. dubna 2016), jakož i v přihlášení předmětné pohledávky žalobcem po 11. květnu 2011 do insolvenčního řízení dlužníka (přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 25. září 2019), nelze (oproti mínění žalovaného) spatřovat neústavní postup (zneužití práva). Žalobce jako právní nástupce původního věřitele pouze pokračoval v exekučním řízení a po zahájení insolvenčního řízení postoupenou pohledávku přihlásil. Neústavní postup je v (odvolacím soudem blíže označené judikatuře) spojován výhradně s vědomým podáním rozhodčí žaloby po datu 11. května 2011. Přijetí opačného závěru by představovalo nepřípustně rozšiřující výklad ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Proto je námitka žalovaného ohledně nedostatku dobré víry žalobce, kterou spatřuje v tom, že při nabývání této pohledávky neprověřil její původ, nedůvodná.

[10] Rovněž uplatnění pohledávky přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka nelze považovat za zneužití práva, které ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), nepožívá právní ochrany.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým (poměřováno jeho obsahem) napadá potvrzující výrok ve věci samé. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Podle dovolatele jde o následující právní otázky:

[1] Lze učinit závěr, že mezi dlužníkem (spotřebitelem) a bankou došlo v roce 2006 k uzavření rozhodčí doložky, aniž by tato rozhodčí doložka existovala v písemné fyzické podobě, ale pouze v podobě elektronické?“

[2] Trpí vadami rozhodčí řízení, ve kterém rozhodce v roce 2007 vydal rozhodčí nález, aniž by mu byla předložena uzavřená rozhodčí doložka mezi dlužníkem (spotřebitelem) a bankou?

[3] Je rozhodčí řízení a z něj plynoucí rozhodčí nález zatížen vadou, když rozhodce, který sám má zájem na věci s ohledem na počet rozhodčích žalob u něj podaných stejným žalobcem (bankou), ustanoví opatrovníkem žalovaného (dlužníka v postavení spotřebitele) svého podřízeného? Lze takového opatrovníka považovat za nestranného a hájícího zájmy žalovaného (dlužníka)?

[4] Je v dobré víře ten, kdo jako právní nástupce vstoupí do exekučního řízení vedeného na základě nicotného rozhodčího nálezu téměř 5 let po vydání R 121/2011, v této protiprávní exekuci dále řadu let úmyslně pokračuje a na dlužníkovi vymáhá mimo jiné neoprávněné náklady rozhodčího řízení?

[5] Jde o zneužití práva, pokud právní nástupce vědom si nezpůsobilosti svého exekučního titulu v důsledku neplatnosti rozhodčí doložky přihlásí svou pohledávku do insolvenčního řízení jako vykonatelnou pohledávku přiznanou nicotným rozhodčím nálezem a vedle samotné pohledávky požaduje po dlužníkovi i neoprávněnou úhradu nákladů rozhodčího řízení?

[6] Dochází od vstoupení nového právního nástupce na místo původního oprávněného do exekučního řízení ke stavení promlčecí doby dle ustanovení § 402 obch. zák., pokud byla rozhodčí žaloba podána dle neplatné rozhodčí doložky a exekuce zahájena před vydáním R 121/2011, avšak po téměř 5 letech od vydání tohoto usnesení na místo oprávněného vstoupil nový právní nástupce?

[7] Pokud je vůči novému právnímu nástupci, který vstoupil do exekučního řízení vedeného na základě nicotného rozhodčího nálezu téměř 5 let po vydání R 121/2011, přičemž v této protiprávní exekuci dále řadu let úmyslně pokračuje, na dlužníkovi vymáhá mimo jiné neoprávněné náklady rozhodčího řízení a následně přihlásí svou pohledávku do insolvenčního řízení jako vykonatelnou pohledávku přiznanou nicotným rozhodčím nálezem a vedle samotné pohledávky požaduje po dlužníkovi i neoprávněnou úhradu nákladů rozhodčího řízení, vznesena dlužníkem (či insolvenčním správcem) námitka promlčení, příčí se taková námitka dobrým mravům?

9. Dovolatel nejprve (bez vazby na výslovně formulované otázky) předesílá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo celou řadou vad zakládajících jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že provedl v rámci odvolacího řízení důkaz exekučním spisem vedeným u Mgr. Lucie Valentové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 169 EX 5893/11, a seznamem podmínek původního věřitele vyhledaným samotným odvolacím soudem, přestože provedení těchto důkazů nenavrhla ani jedna ze stran sporu, a dále listinami předloženými žalobcem na jednání dne 19. ledna 2022, přestože došlo ke koncentraci řízení již v řízení před insolvenčním soudem. Přípustnost provedení těchto důkazů odvolací soud přitom nijak neodůvodnil. Dle dovolatele tak odvolací soud porušil obecnou zásadu projednací uplatňující se i v incidenčních sporech a zásadu rovnosti stran řízení. Odvolací soud podle dovolatele rovněž pochybil v tom, že se vůbec nezabýval jeho návrhem na doplnění dokazování, respektive tento návrh zamítl a svůj postup odůvodnil až v písemném vyhotovení napadeného rozsudku.

10. K otázkám, jež předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení, pak dovolatel uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované například usnesením ze dne 21. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 1299/2019, ve kterém Nejvyšší soud formuloval závěr, že je na straně sporu, aby prokázala u soukromoprávní listiny její pravost a správnost. Tím, že odvolací soud provedl nikým nenavržené důkazy za účelem prokázání existence rozhodčí doložky, se od uvedeného závěru odchýlil. Zároveň odvolací soud ignoroval závěry plynoucí z provedeného dokazování, z něhož plyne, že rozhodčí doložka uzavřená mezi původním věřitelem a dlužníkem nikdy neexistovala v písemné podobě a že listiny předloženy žalobcem v odvolacím řízení byly zjevně opakovaně různě sešívány a nemusely být tudíž dlužníku při uzavření smlouvy o úvěru poskytnuty v předložené podobě.

11. Dle dovolatele přitom nelze akceptovat, aby bylo možné mezi spotřebitelem (dlužníkem) a bankou (věřitelem) uzavřít rozhodčí doložku v roce 2006, aniž by tato smlouva existovala fyzicky v písemné podobě, ale pouze v podobě elektronické. V uvedeném případě by totiž (jako v projednávané věci) vznikla pochybnost o tom, zda byla rozhodčí doložka ujednána, respektive v jakém znění, popřípadě zda byla následně předložena věřitelem v rozhodčím řízení.

12. I kdyby byla v posuzované věci rozhodčí doložka uzavřena a byla pouze neplatná (jak dovodil odvolací soud), uplatnily by se závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. prosince 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, nálezu ze dne 12. listopadu 2018, sp. zn. IV. ÚS 2728/17, nálezu ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a nálezu ze dne 17. července 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, k otázce běhu promlčecí doby v případech, kdy věřitel postupuje při vymáhání pohledávek úmyslně v rozporu s ustálenou judikaturou v této oblasti a zneužije tak svých práv.

13. Dovolatel shledává postup žalobce při vymáhání předmětné pohledávky proti dlužníku za vědomě ignorující ustálenou judikaturu a zdůrazňuje, že v okamžiku, kdy žalobce vstoupil na místo původního věřitele (uzavřením postupní smlouvy) musel si být vědom toho, že vstupuje do exekučního řízení vedeného na základě nezpůsobilého exekučního titulu a že nelze přihlásit předmětnou pohledávku do (později zahájeného) insolvenčního řízení dlužníka na základě takového exekučního titulu jako vykonatelnou. Přesto žalobce v protiprávním exekučním řízení (řadu let) pokračoval a předmětnou pohledávku následně přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu. Na postup žalobce proto nelze pohlížet jako na uplatňování (postoupením nabytých) práv v souladu s dobrými mravy, nýbrž naopak jako na zneužívání těchto práv. Uvedený závěr dovolatel dovozuje též s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce vystupuje v oblasti správy a vymáhání pohledávek jako profesionál.

14. Podle dovolatele sporná pohledávka neměla požívat ochrany co do stavení běhu promlčecí doby nejméně po dobu od uzavření postupní smlouvy (16. dubna 2016) do podání přihlášky pohledávky (č. P3) do insolvenčního řízení dlužníka (25. září 2019). Jinak řečeno, promlčecí doba ve vztahu ke sporné pohledávce plynula dle dovolatele od 17. ledna 2007 do 15. listopadu 2007 (podání rozhodčí žaloby původním věřitelem), tj. 9 měsíců a 29 dnů, a následně od 19. dubna 2016 (uzavření postupní smlouvy) do 25. září 2019 (přihlášení předmětné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka), tj. 3 roky, 5 měsíců a 6 dnů, pohledávka je tudíž s ohledem na § 397 obch. zák. promlčena.

15. Uvedený závěr lze nicméně podle dovolatele dovodit i s přihlédnutím k mimořádným okolnostem dané věci – postupu žalobce při vymáhání nabytých práv vůči dlužníku [tj. zejména v pokračování v zahájeném exekučním řízení na základě nezpůsobilého exekučního titulu a přihlášení (původně i včetně nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení) sporné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelné], když Ústavní soud v usnesení ze dne 9. července 2019, sp. zn. IV. ÚS 61/19, a ze dne 16. prosince 2021, sp. zn. I. ÚS 2764/21, připustil v odůvodněných případech (ve snaze nalézt spravedlivé řešení) možnost nepřiznat účinky stavení promlčecí doby rozhodčímu řízení (a navazujícímu exekučnímu řízení) zahájenému před datem 11. května 2011.

16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

17. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

18. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je v prvé řadě nutné hodnotit jako právně bezvýznamné ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje pouze hodnocení provedených důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů (samostatně a zejména v jejich vzájemné souvislosti), a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se v učiněných skutkových závěrech.

19. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

20. Při zkoumání přípustnosti dovolání je nutné mít dále na zřeteli, že

při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, by mohl dovolací soud (kdyby dovolání bylo připuštěno) vycházet jen ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

21. Z uplatněné dovolací argumentace je přitom zřejmé, že její část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž soudy nižších stupňů své právní závěry (zejména k otázce uzavření předmětné rozhodčí doložky) založily. Těmito výhradami ale dovolatel ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

22. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, když potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

23. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí insolvenčního soudu) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud, stejně jako soud insolvenční dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.

24. Dovolání nečiní přípustným ani argumentace dovolatele, jejímž prostřednictvím poukazuje na údajné vady řízení (týkající se způsobu, jakým odvolací soud doplnil dokazování provedené insolvenčním soudem a vypořádal se s návrhem dovolatele na provedení dalších důkazů). Se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, totiž nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.

25. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).

27. Přitom odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč nevyhověl návrhu dovolatele na provedení dalších důkazů (srov. bod 23. jeho odůvodnění). Dovolací soud v tomto směru žádné pochybení neshledává.

28. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, pak odpovídá judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.

29. Ta při řešení otázky promlčení nároku uplatněného v rozhodčím řízení dospěla k následujícím závěrům:

[1] Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro obcházení zákona (R 121/2011).

[2] Exekuční soudy mohou (bez jakýchkoli pochyb u rozhodčích nálezů vydaných v době před 1. dubnem 2012) přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení. Srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[3] Není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011, ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, nebo ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 44/2013.

[4] Promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[5] Dokud insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný pod číslem 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 63/2018, nebo v rozsudku ze dne 28. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 128/2019.

[6] Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19 rozvedl argumentaci dovolacího soudu tak, že věřitelé, kteří uplatnili rozhodčí doložku (podali rozhodčí žalobu) před 11. květnem 2011 (tj. před vydáním R 121/2011), tak činili v období neustálené judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se tak na ně úvaha o stavění promlčecí lhůty i v případě zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky.

Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu, kdy lze judikaturu považovat za již ustálenou. S takovým zneužívajícím postupem nemůže být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. K těmto závěrům Ústavního soudu se Nejvyšší soud přihlásil např. v již zmiňovaných rozsudcích sen. zn. 29 ICdo 63/2018 nebo sen. zn. 29 ICdo 128/2019.

[7] Judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 32 ICdo 86/2015). Tam, kde se při výkladu zákona rozchází rozhodovací praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu, plní významnou sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu [srov. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích)].

Takovým rozhodnutím je i R 121/2011 (jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). Den 11. května 2011 je nicméně pouze dnem vydání uvedeného rozhodnutí; vzhledem k tomu, že šlo o usnesení, nebylo rozhodnutí ani veřejně vyhlášeno. Veřejnost (laická i odborná) se s tímto rozhodnutím mohla poprvé seznámit nejdříve 23. května 2011, kdy bylo zveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu. V souladu s § 24 odst. 1 písm. b/ zákona č. 6/2002 Sb. následně občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu v zájmu jednotného rozhodování soudů na svém jednání konaném dne 14.

září 2011 rozhodlo o uveřejnění tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K uveřejnění rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (v čísle 9, ročníku 2011) pak došlo (až) dne 20. října 2011. K tomu srov. též R 57/2022 či rozsudek ze dne 19. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 42/2021.

[8] V R 57/2022 Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností, která je pravidelným poskytovatelem úvěrů, a k tomu, že žalobce (jenž pohledávku nabyl postoupením) patří mezi významné společnosti obchodující s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. Při zohlednění těchto faktů pak s odkazem na obdobnou argumentaci obsaženou v bodě 37. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a v bodech 48. a 49. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1091/19 uzavřel, že není představitelné, aby takový žalobce nebyl seznámen s takto důležitým rozhodnutím bytostně se dotýkajícím jeho podnikání, obzvlášť bylo-li toto rozhodnutí široce diskutováno v odborných i běžných médiích, to vše v situaci, kdy rozhodčí žaloba byla podána (až) 17. srpna 2012.

V uvedených souvislostech se Nejvyšší soud zabýval (i) argumentací žalovaného, že R 121/2011 bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek až poté, co podal rozhodčí žalobu. Přitom dospěl k závěru, že po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve] nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj.

20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. Srov. R 57/2022.

30. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, Nejvyšší soud neshledal.

31. V poměrech projednávané věci lze sice na původního věřitele klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jeho podnikání, nicméně s přihlédnutím k době, kdy se původní věřitel s touto judikaturou mohl poprvé seznámit, lze mít rozhodčí žalobu podanou 15. listopadu 2007 za úkon, který stavěl běh promlčecí doby. Totéž zjevně platí i pro podání exekučního návrhu dne 7. srpna 2008.

32. Odpověď na otázku, jaký vliv na běh promlčecí doby má (může mít) změna v osobě věřitele (to, že původní věřitel postoupil spornou pohledávku postupní smlouvou ze dne 19. dubna 2016 žalobci), se podává již z dikce ustanovení § 400 obch. zák. (podle kterého změna v osobě dlužníka nebo věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby). Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. I kdyby však obchodní zákoník citované ustanovení postrádal, nebyl by právní stav jiný, protože právní nástupce subjektu určitého práva či povinnosti přebírá toto právo či povinnost v takovém stavu, v jakém jsou v době změny subjektů (srov. v této souvislosti obdobně též závěry – byť formulované při výkladu § 111 obč. zák. – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, uveřejněného pod číslem 45/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, právní nástupce nemůže být ani v tomto směru v lepším, ale ani v horším postavení než jeho právní předchůdce. Nebylo-li jednání původního věřitele (podání rozhodčí žaloby a návrhu na nařízení exekuce) možné považovat v poměrech dané věci (ve smyslu citovaných judikatorních závěrů) za zneužívající postup, není možné s takovým jednáním spojovat negativní důsledky (na běh promlčecí doby) ve vztahu k žalobci jen proto, že původní věřitel na něj spornou pohledávku postoupil.

33. Na řešení ostatních dovolatelem předestíraných otázek napadené rozhodnutí nespočívá a jejich posouzení tudíž dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným nečiní. K tomu budiž dodáno, že v situaci, kdy soudy nižších stupňů v souladu s výše uvedenou judikaturou uzavřely, že rozhodčí doložka je neplatná (neboť neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení), bylo zjevně nadbytečné zabývat se tím, zda je rozhodčí doložka neplatná (též) z jiného (dalšího) důvodu. Totéž platí o namítaných vadách rozhodčího řízení. Konečně byla-li pohledávka přezkoumána jako nevykonatelná a vzal-li žalobce zpět přihlášku pohledávku v části, v níž původně přihlásil rovněž přiznané náklady rozhodčího řízení, nemůže být pro rozhodnutí dané věci významné ani to, jakým způsobem žalobce svou pohledávku původně přihlásil do insolvenčního řízení.

34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2024

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu