KSUL 74 INS XY
74 ICm XY
29 ICdo 9/2021-139
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce Insolvenční agentury v. o. s., se sídlem v Karlových Varech,
Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, jako
insolvenčního správce dlužníka J. S., proti žalovaným 1/ Hlista & Pril, v. o.
s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, identifikační číslo
osoby 29059054, jako insolvenčnímu správci druhé žalované, a 2/ P. S., narozené
XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Helenou Mejvaldovou, advokátkou, se sídlem v
Praze, Francouzská 171/28, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti dohody o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
74 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. S., narozeného
XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS
XY o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna
2020, č. j. 74 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 74 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2020, č. j. 74 ICm XY, 101 VSPH
XY (KSUL 74 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
1. Rozsudkem ze dne 31. ledna 2020, č. j. 74 ICm XY, Krajský soud v Ústí
nad Labem (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená soudním
smírem schváleným usnesením Okresního soudu v Nymburce (dále jen okresní soud“
nebo „exekuční soud“) ze dne 29. ledna 2014, č. j. 12 C 144/2013-98, kterou
připadly do výlučného vlastnictví druhé žalované (P. S.) ve výroku
specifikované nemovité věci (dále jen „nemovitosti“), je vůči věřitelům
dlužníka (J. S.) neúčinná (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovaným (Hlista & Pril, v. o. s., jako insolvenčnímu správci
druhé žalované, a druhé žalované) společně a nerozdílně zaplatit žalobci
(Insolvenční agentuře v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) náhradu
nákladů řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II.
výroku).
2. Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
[1] Rozsudkem okresního soudu ze dne 29. července 2011, sp. zn. 12 C
62/2010, který nabyl právní moci 30. srpna 2013, bylo rozvedeno manželství
dlužníka a druhé žalované. [2] Usnesením ze dne 29. ledna 2014, č. j. 12 C 144/2013-98, které
nabylo právní moci 24. února 2014, okresní soud schválil smír, dle něhož ze
zaniklého společného jmění manželů (dlužníka a jeho manželky) připadly
nemovitosti do výlučného vlastnictví druhé žalované, jež si byla též vědoma v
katastru nemovitostí zapsaného zástavního práva smluvního a exekutorského
zástavního práva. Každý z manželů se zavázal zaplatit polovinu závazků
vyplývajících z rozhodčího nálezu JUDr. Daniely Žihlové ze dne 23. října 2011,
č. j. 002SRKCR-014/011, který nabyl právní moci 9. prosince 2011, včetně
nákladů řízení a nákladů exekučního řízení. [3] Dle písemného prohlášení dlužníka rodiče druhé žalované poskytli dar
ve výši minimálně 1 000 000 Kč jako příspěvek na pořízení nemovitostí. [4] Usnesením ze dne 25. května 2011, č. j. 1 E 50/2011-44, které nabylo
právní moci 14. září 2011, nařídil exekuční soud na základě návrhu podaného
jménem nezletilých dětí dlužníka [L. S. (dále jen „L. S.“) a J. S. (dále jen
„J. S. ml.“)] výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve společném jmění manželů
k uspokojení pohledávky na výživné nezletilých dětí (u L. S. ve výši 61 000 Kč
a u J. S. ml. ve výši 41 500 Kč); k odvolání druhé žalované Krajský soud v
Praze usnesením ze dne 18. července 2011, č. j. 20 Co 308/2011-59, které nabylo
právní moci dne 15. září 2011, potvrdil usnesení exekučního soudu ze dne 25. května 2011. [5] Usnesením ze dne 6. ledna 2012 exekuční soud rozhodl o ceně
nemovitostí ve společném jmění manželů ve výši 1 539 780 Kč, a to na základě
znaleckého posudku znalkyně Jany Šťastné ze dne 28. září 2011. Toto usnesení
změnil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. května 2015, sp. zn. 20 Co
181/2015, jež nabylo právní moci 29. května 2015, tak, že cena jedné ideální
poloviny nemovitostí činí 537 610 Kč. [6] Rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č. j. Co 580/2013-107, který nabyl
právní moci 10. února 2014, Krajský soud v Praze k odvolání druhé žalované
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí se vylučuje jedna ideální polovina z nemovitostí. [7] Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 15. prosince 2015
(A-3) oznámil Krajský soud v Praze, že u něj bylo (na základě věřitelského
insolvenčního návrhu doručeného 14. prosince 2015) zahájeno insolvenční řízení
vedené na majetek druhé žalované pod sp. zn. KSPH 64 INS XY. [8] Usnesením ze dne 22. května 2017, č. j. KSUL 74 INS XY (zveřejněným
v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil
úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Usnesením ze dne 23. října 2017, č. j. KSUL 74 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) prohlásil na
majetek dlužníka konkurs, s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný.
[9] Do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo 15 věřitelů s
pohledávkami v celkové výši 2 099 143,79 Kč, z toho vykonatelné pohledávky
představovaly celkem 539 257,99 Kč. Dlužník nemá žádný majetek.
3. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na § 235, § 237 odst. 1,
§ 239 odst. 1, § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), a závěry blíže specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího
soudu – konstatoval, že i vypořádání společného jmění manželů soudním smírem
představuje vypořádání dohodou, a tudíž nemá vliv na společné dluhy (bývalých)
manželů vůči třetím osobám, respektive vůči nim může být usnesení o smíru
neúčinné, jak vyplývá z § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Výrok rozhodnutí soudu o vypořádání společného
jmění manželů není vůči věřitelům manželů závazný ve smyslu § 159a odst. 1 nebo
§ 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“). Podle insolvenčního soudu se užití § 150 odst. 2 obč. zák. a § 240 až
§ 242 insolvenčního zákona vzájemně nevylučuje. Žalobce podanou žalobou
předchází sporu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka.
Neplatnost dohody o vypořádání společného jmění manželů insolvenční soud
neshledal, když vypořádání společného jmění manželů nepředstavuje převod a ani
jiné nakládání s věcí, která náleží do společného jmění manželů.
4. Dále insolvenční soud uvedl, že dlužník měl v době vypořádání
společného jmění manželů nezaplacené splatné závazky (dluhy), které vznikly za
dobu trvání manželství a společného jmění manželů. Věřitelé se tak mohli
domáhat uspokojení i ze společného jmění manželů. Závazky dlužníka vyplývaly i
z katastru nemovitostí a druhá žalovaná se bránila (jako bývalá manželka
dlužníka) uspokojení věřitelů z nemovitostí procesními námitkami a opravnými
prostředky v exekučním řízení a nyní v insolvenčním řízení. O tom, že dlužník
není schopen plnit ani zákonné závazky (dluhy) z titulu výživného vůči svým
dětem, musela druhá žalovaná vědět již před uzavřením dohody o vypořádání
společného jmění manželů. Dlužník musel být srozuměn s tím, že vypořádání
společného jmění manželů (které bylo předmětem soudního smíru) zkracuje
uspokojení jeho věřitelů. Druhá žalovaná si dohodou o vypořádání společného
jmění manželů zajistila především vypořádání svého vnosu z daru od rodičů, a to
bez zohlednění jiných jejích a dlužníkových závazků (dluhů). Insolvenční soud
uzavřel, že v dané věci lze aplikovat § 242 odst. 1 insolvenčního zákona, když
ke zkrácení věřitelů došlo úkonem učiněným v posledních 5 letech před zahájením
insolvenčního řízení.
5. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze ve výroku označeným
rozsudkem:
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů částku 3 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (druhý
výrok).
[3] Uložil žalobci zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů částku 42 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její
zástupkyně (třetí výrok).
6. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí insolvenčnímu
soudu vytkl, že nepřípustně směšuje institut neúčinnosti právního úkonu dle §
235 a násl. insolvenčního zákona a institut tzv. relativní bezúčinnosti dohody
o vypořádání společného jmění manželů dle § 150 odst. 2 obč. zák. Odkázal
zejména na závěry označených rozsudků Nejvyššího soudu ke vztahu relativní
bezúčinnosti dle § 150 odst. 2 obč. zák. a odporovatelnosti dle § 42a obč.
zák., dle nichž má zásah do práv věřitelů za následek neúčinnost dohody o
vypořádání společného jmění manželů bez dalšího, tj. bez nutnosti domáhat se
vyslovení právní neúčinnosti soudem dle § 42a obč. zák. Jelikož taková
bezúčinnost nastává přímo ze zákona (na rozdíl od odporovatelnosti), lze ji
uplatnit námitkou ve sporu. Nicméně je vyloučeno v jakémkoliv sporu (jiném
řízení) uplatnit námitku relativní bezúčinnosti nevyvratitelné zákonné domněnky
vypořádání zaniklého společného jmění manželů zakotvené v § 150 odst. 4 obč.
zák. či rozhodnutí soudu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů podle
§ 150 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud uzavřel, že z důvodu obdobného charakteru
ochrany věřitelů v insolvenčním řízení lze prostřednictvím institutu
odporovatelnosti tyto závěry aplikovat i na vztah relativní bezúčinnosti dle §
150 obč. zák. a neúčinnosti právních úkonů dle § 235 a násl. insolvenčního
zákona. Proto není možný postup insolvenčního správce dle § 235 a násl.
insolvenčního zákona. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 11/2014, uveřejněného pod číslem 25/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 25/2017“), pak odvolací soud
konstatoval, že insolvenční správce je rozhodnutím, jímž soud před zahájením
insolvenčního řízení vypořádal společné jmění dlužníka a jeho manžela, vázán v
intencích § 159a odst. 4 o. s. ř. stejně jako dlužník.
7. Dále odvolací soud přisvědčil žalovaným, že dlužník při uzavírání
soudního smíru, na jehož podkladě nemovitosti patřící do společného jmění
manželů připadly do výlučného vlastnictví druhé žalované, nemohl mít žádný
úmysl zkrátit své věřitele. Cena nemovitostí totiž zásadně odpovídala výši
pohledávek, pro které na nich vázla zástavní práva. Závěrem odvolací soud
podotkl, že předmětná žaloba není žalobou podle § 159 odst. 1 písm. g/
insolvenčního zákona.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které odvolací soud posoudil v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i otázek, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
9. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k zodpovězení následující otázky:
[1] Může být vůči věřitelům neúčinná dohoda o vypořádání společného
jmění manželů uzavřená formou soudního smíru; je vypořádání formou soudního
smíru vypořádáním dohodou nebo rozhodnutím soudu?
[2] Lze se postupem podle § 235 a násl. insolvenčního zákona domáhat
vyslovení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené
formou soudního smíru?
[3] Lze nedostatek úmyslu dlužníka zkrátit věřitele posuzovat na základě
skutečností, které nebyly v řízení dokazovány?
[4] Dospěje-li soud k závěru, že žaloba podle § 235 a násl.
insolvenčního zákona není v dané věci možná, lze neúčinnost dohody o
vypořádání, která nastává ze zákona dle § 150 odst. 2 obč. zák. vyslovit v
incidenčním sporu dle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona?
10. K první otázce dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu, dle
něhož, je-li společné jmění manželů vypořádáno rozhodnutím soudu, nelze
uplatnit námitku neúčinnosti ani se domáhat vyslovení neúčinnosti žalobou.
Míní, že odvolací soud musel vycházet z předpokladu, že uzavření dohody o
vypořádání společného jmění manželů formou soudního smíru je vypořádáním
společného jmění manželů rozhodnutím soudu dle § 150 odst. 3 obč. zák. Tento
závěr je však v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp.
zn. 22 Cdo 4793/2017. Dále dovolatel odmítá závěr odvolacího soudu o vázanosti
insolvenčního správce rozhodnutím soudu o vypořádání společného jmění manželů
dle § 159a odst. 4 o. s. ř., s tím, že odvolacím soudem citované rozhodnutí
Nejvyššího soudu (R 25/2017) na danou věc nedopadá.
11. Druhou otázku má dovolatel za dosud neřešenou dovolacím soudem.
Tvrdí, že lze-li se odpůrčí žalobou domáhat vyslovení neúčinnosti právního
úkonu, který za neúčinný označuje insolvenční zákon, lze tak činit i u právních
úkonů, které za neúčinné označuje jiný zákon.
12. Ke třetí otázce dovolatel uvádí, že odvolací soud učinil závěr o
absenci úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ze zjištění, že na nemovitostech vázla
zástavní práva (zejména ve prospěch věřitele BP Integralis Limited, dále též
jen „věřitel B“) a pohledávky převyšují odhadní cenu nemovitostí. V době
rozhodnutí však bylo postaveno najisto, že pohledávka věřitele B byla v obou
insolvenčních řízeních „definitivně popřena“. Závěr odvolacího soudu tak pomíjí
důvodnost pohledávek zástavních věřitelů a jejich výši, kterou nelze dovodit
ani z toho, že zástavní práva jsou zapsána v katastru nemovitostí.
13. Ke čtvrté otázce dovolatel namítá, že dospěl-li odvolací soud k
závěru, že neúčinnost vyplývá ze zákona, a tudíž se nelze dovolávat jejího
vyslovení dle § 235 a násl. insolvenčního zákona, měl věc posoudit dle § 159
odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, když jsou splněny obě podmínky uvedené v
tomto ustanovení (vyslovení neúčinnosti právního úkonu se nepochybně týká
majetku dlužníka a na požadovaném určení je naléhavý právní zájem).
14. K páté otázce dovolatel snáší argumentaci ve prospěch jeho názoru,
že odvolací soud jej v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1199/2011, nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o
jiném právním hodnocení zásadních skutečností, např. o možnosti vyslovit
neúčinnost dohody uzavřené formou soudního smíru.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
16. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí o věci
samé shledává Nejvyšší soud přípustným dle § 237 o. s. ř., když pro daný případ
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v
posouzení dovoláním předestřené problematiky (možnosti insolvenčního správce
domáhat se odpůrčí žalobou neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění
dlužníka a jeho manželky uzavřené v době před zahájením insolvenčního řízení
soudem schváleným smírem) jde v daných skutkových souvislostech o věc Nejvyšším
soudem beze zbytku neřešenou.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
19. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku i k době vydání
napadeného rozhodnutí jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu na dané téma
rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 31. května 2019), srov. článek 4 (Přechodná ustanovení) zákona č. 31/2019 Sb.:
Dle § 235 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník
zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor
jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (první odstavec). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje
za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě
insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále
jen „odpůrčí žaloba“) není-li dále stanoveno jinak (druhý odstavec). Podle § 242 insolvenčního zákona lze odporovat rovněž právnímu úkonu, kterým
dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně
znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (první odstavec). Má
se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův
úmysl této osobě znám (druhý odstavec). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze
odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního
řízení (třetí odstavec). Dále jsou pro tuto věc rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný
pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ustanovení
občanského soudního řádu (ve znění, jež od schválení smíru nedoznalo změn):
Dle § 150 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít
písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost,
nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí (první odstavec). Práva
věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena (druhý odstavec). Neprovede-li se
vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud (třetí
odstavec). Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho
vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho
vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé
vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů
pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O
ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém
spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí
přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům
společných (čtvrtý odstavec). Z ustanovení § 99 o. s. ř. plyne, že připouští-li to povaha věci, mohou
účastníci skončit řízení soudním smírem.
Soud usiluje o smír mezi účastníky;
při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je
na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností
případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na
povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost
využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona
o sociálních službách (první odstavec). Soud rozhodne o tom, zda smír
schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém
případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení (druhý odstavec). Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit
usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze
podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru (třetí odstavec).
20. Nejvyšší soud úvodem poukazuje na to, že ponechají-li se stranou
právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona,
lze podle § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům
dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Z
těchto ustanovení se podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro
insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a
„zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení § 241 insolvenčního zákona se
zabývá zvýhodňujícími právními úkony, § 242 insolvenčního zákona pak
neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného
protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona) jsou ve výsledku též zkracujícími
právními úkony. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014,
sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Tato právní úprava je právní úpravou komplexní,
nahrazující v insolvenčním řízení obecné instituty odporovatelnosti upravené v
době do 31. prosince 2013 v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a v
době od 1. ledna 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo
17/2013, nebo důvody rozsudku ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo
48/2013, uveřejněného pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Na tomto základě činí Nejvyšší soud k jednotlivým dovoláním
předestřeným otázkám následující závěry:
[1] K povaze vypořádání společného jmění manželů smírem schváleným soudem.
21. Obsahem přípustného (soudem posléze podle § 99 o. s. ř. schváleného)
smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem
řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy, než ty, které jsou
vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha
věci uzavření smíru připouštěla. I tehdy, jestliže smír svým obsahem upravuje
vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu
jde o dispozici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto dispozici.
Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých,
neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním, popřípadě dohodou o vzdání se
práva. Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho
musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. K
tomu srov. stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z
11. listopadu 1986, Cpj 44/86, uveřejněné pod číslem 16/1987 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/1987“). Ze závěrů obsažených v R
16/1987 rozhodovací praxe soudů i nadále vychází (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem
22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí tam citovaná).
22. K závěrům procesní doktríny ohledně povahy smíru se Nejvyšší soud
přihlásil v usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009, shrnuv, že
schválený smír je způsobem skončení řízení (mimo rozhodnutí soudu o věci, tj.
vedle rozsudku, usnesení, platebního rozkazu, směnečného či šekového platebního
rozkazu). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda
účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání,
privativní novace, započtení nebo vzdání se práva nebo dluhu. Lze jej uzavřít o
celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen o jeho základu, tedy všude tam,
kde by jinak mohl být vydán částečný nebo mezitímní rozsudek. Srov. shodně též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 557/2018,
uveřejněné pod číslem 87/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
23. Z řečeného plyne, že smír (coby soudem schválená dohoda) stojí jako
další způsob skončení řízení vedle rozhodnutí soudu o věci a srovnání se závěry
plynoucími z R 25/2017 (jež se týkalo autoritativního vypořádání společného
jmění manželů rozhodčím nálezem) přiléhavé není.
24. Nejvyšší soud tedy v souladu s ustálenou (shora označenou)
judikaturou v odpověď na první otázku uzavírá, že ve shodě s ustanovením § 99
o. s. ř. je soudní smír o vypořádání společného jmění manželů soudem schválenou
dohodou o vypořádání společného jmění manželů, která v předmětné věci měla
povahu narovnání mezi manžely (dlužníkem a druhou žalovanou) sporných
majetkových práv.
[2] K možnosti insolvenčního správce odporovat dohodě o vypořádání společného
jmění manželů uzavřené formou soudního smíru.
25. Odvolací soud potud dovodil, že na vztah mezi relativní bezúčinností
dle § 150 odst. 2 obč. zák. a neúčinností právních úkonů dle § 235 a násl.
insolvenčního zákona lze aplikovat judikatorní závěry týkající se vztahu
relativní bezúčinnosti dle § 150 odst. 2 obč. zák. a neúčinnosti právních úkonů
dle § 42a obč. zák.
26. Jak Nejvyšší soud rovněž připomněl v rozsudku ze dne 29. července
2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněném pod číslem 31/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 31/2020“), institut odporovatelnosti
(uplatňující se odpůrčí žalobou) – tak jak je vymezen v ustanovení § 42a obč.
zák. – slouží a je určen pro potřeby exekučního řízení. Odpůrčí žaloba podle
insolvenčního zákona nemá primárně za cíl zajistit exekuční postih majetku (na
základě exekučního titulu vydaného vůči dlužníku), který odporovatelným
(neúčinným) právním úkonem dlužníka ušel z dlužníkova majetku, nýbrž zajistit,
aby se takový majetek (případně peněžitá náhrada za něj) navrátil do majetkové
podstaty dlužníka za účelem jeho následného zpeněžení a poměrného rozdělení
dosaženého výtěžku zpeněžení mezi dlužníkovy věřitele (lhostejno, zda s
nevykonatelnými pohledávkami) podle pravidel nastavených insolvenčním zákonem.
Odpůrčí žaloba podle insolvenčního zákona může sledovat (běžně sleduje) i cíle,
které odpůrčí žaloba podle § 42a obč. zák. nezná, totiž zabránit tomu, aby se
na rozdělovacím schématu při uspokojování věřitelů v insolvenčním řízení
podílel věřitel, jehož pohledávka vzešla z neúčinného právního úkonu dlužníka,
nebo věřitel, jehož právo přednosti (např. u zajištěného zástavního věřitele)
vzešlo z neúčinného právního úkonu dlužníka (srov. k tomu např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněného
pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, uveřejněný
pod číslem 138/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
27. Nejvyšší soud se neztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že postup
dle § 235 a násl. insolvenčního zákona v dané věci není možný s ohledem na
závěry formulované ke vztahu relativní bezúčinnosti dle § 150 odst. 2 obč. zák.
a neúčinnosti právních úkonů dle § 42a obč. zák. Neúčinnost právních úkonů dle
insolvenčního zákona a neúčinnost právních úkonů dle § 42a obč. zák. nejsou
totiž natolik obdobnými instituty, aby bylo možné odvolacím soudem předestřený
závěr učinit bez dalšího (neplní totožný účel, viz R 31/2020).
28. Nejvyšší soud tedy ve shodě s výše řečeným, v návaznosti na účel,
který plní (může plnit) odpůrčí žaloba podle insolvenčního zákona, uzavírá, že
právním jednáním dlužníka, kterému lze odporovat odpůrčí žalobou podanou
insolvenčním správcem ve smyslu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona,
může být i dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou dlužník po
zániku společného jmění manželů uzavřel se svým (bývalým nebo současným)
manželem; to platí i tehdy, je-li taková dohoda schválena
soudem (jde-li o soudem schválený smír ve smyslu § 99 o. s.
ř.). K dohodám schváleným soudem, jimž lze odporovat, srov. např. též (u dohody
o vypořádání dědictví schválené pravomocným soudním usnesením o dědictví)
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010,
uveřejněný pod číslem 103/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 21 Cdo 662/2012, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 3400/2013,
uveřejněný pod číslem 87/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v
poměrech odpůrčí žaloby podle insolvenčního zákona rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 78/2015, uveřejněný pod číslem 150/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] K úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele.
29. Odvolací soud ve skutkové rovině vyšel z toho, že rozhodčím nálezem
JUDr. Daniely Žihlové ze dne 23. října 2011, č. j. 002 SRKCR-014/2011 bylo
dlužníku a druhé žalované uloženo zaplatit žalobci (1. faktorské s. r. o.)
společně a nerozdílně částku 150 000 Kč, se smluvním úrokem ve výši 365 210 Kč,
se smluvními pokutami ze smlouvy o půjčce ve výši 50 000 Kč, se smluvní pokutou
z prodlení ve výši 3 % z nesplacené částky 515 210 Kč za každý měsíc prodlení
počínaje dnem 24. července 2011 do zaplacení a se smluvními pokutami ze
zástavní smlouvy ve výši 90 000 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodčího
nálezu. Dále jim byla uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně zákonný
úrok z prodlení z nesplacené částky 515 210 Kč od 24. července 2011 do úplného
zaplacení, a náklady rozhodčího řízení ve výši 28 488 Kč a ve výši DPH 5 697,60
Kč. Podle odvolacího soudu jen dluh vyčíslený rozhodčím nálezem činil ke dni
jeho vydání cca 700 000 Kč a v důsledku prodlení se dále navyšoval. Uvedená
pohledávka byla zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech a
následně ji nabyla společnost B. Dle výpisu z katastru nemovitostí vázla na
nemovitostech v době uzavření soudního smíru ohledně vypořádání společného
jmění manželů i další zástavní práva „pro další několikatisícové částky“. S
ohledem na cenu nemovitostí, která činila dle znaleckého posudku ze dne 28.
září 2011 částku 1 539 780 Kč, odvolací soud uzavřel, že úmysl dlužníka zkrátit
své věřitele nemohl být dán, jelikož hodnota nemovitostí zásadně odpovídala
výši pohledávek, pro něž na nemovitostech vázla zástavní práva. Úkolem
Nejvyššího soudu je prověřit tento úsudek v rovině právní.
30. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že ustanovení § 242
insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních
úkonů dlužníka a předpokladem jeho aplikace není požadavek, aby šlo o právní
úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní
úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 117/2017“). Podmínky této
odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (respektive, jde-li o
právní úkon, jehož účinky nastávají později, až ke dni, kdy nastaly ony
účinky); srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince
2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016. Přitom musí jít o právní úkon, kterým dlužník
skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele, přičemž úmysl věřitele
zkrátit (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl
nepřímý, byl znám druhé smluvní straně, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem
musel být znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona); srov. opět i rozsudek
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 90/2016. V intencích § 242 insolvenčního
zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného
svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen.
zn. 29 ICdo 60/2018, včetně judikatury v jeho důvodech specifikované).
Ustálenou judikaturu k zavinění ve formě nepřímého úmyslu představuje zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013,
uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z něj se
podává, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající
(dlužník) věděl, že svým jednáním může zkrátit své věřitele, a pro případ, že
tento následek způsobí, s ním byl srozuměn. Na srozumění jednajícího (dlužníka)
se způsobením následku ve formě zkrácení jeho věřitelů lze usuzovat tehdy,
jestliže jednající (dlužník) nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by
mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže
spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku
zamezit (srov. shodně např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021).
31. V rozsudku ze dne 4. listopadu 2016, sp. zn. 21 Cdo 1625/2016, pak
Nejvyšší soud (v návaznosti na závěr vyjádřený již v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99), při výkladu obdobně
formulovaného pravidla v § 42a odst. 2 obč. zák. vysvětlil (a v rozsudku ze dne
30. května 2018, sp. zn. 21 Cdo 3297/2017, zopakoval), že úmysl dlužníka
zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním
pohledávku. K prokázání vědomosti druhé smluvní strany právního úkonu o úmyslu
dlužníka „cum animo fraudandi“ postačí prokázání toho, že druhá strana musela v
době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a
že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení svého
věřitele. Týž závěr se uplatní i pro prokázání vědomosti druhé smluvní strany o
úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ při výkladu § 242 insolvenčního zákona.
32. V R 117/2017 Nejvyšší soud připomněl, že v intencích § 242 odst. 2
insolvenčního zákona u úmyslně zkracujícího právního úkonu, který dlužník
učinil ve prospěch osoby jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův
úmysl byl této osobě znám a tím, koho tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno
ohledně opaku, je žalovaný.
33. Závěry odvolacího soudu o neexistenci úmyslu dlužníka zkrátit
věřitele neobstojí již proto, že při zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo
fraudandi“ (a vědomosti druhé žalované o něm) se odvolací soud nezabýval
reálnou výší pohledávek, pro něž vázla na nemovitostech zástavní práva, ani
hodnotou nemovitostí k rozhodnému dni (vycházel ze znaleckého posudku ze dne
28. září 2011). Proto je závěr, že „cena nemovitostí zásadně odpovídala výši
pohledávek, pro které na nich vázlo zástavní resp. exekutorské zástavní právo“
předčasný, a tedy i nesprávný v rovině této (vlastní) argumentace odvolacího
soudu. Z uvedeného je zřejmé, že skutkový deficit v řešení otázky hodnoty
nemovitostí při zohlednění jejich zatížení zástavními právy, neumožňoval
odvolacímu soudu vyslovit závěr o absenci dlužníkova záměru zkrátit své
věřitele; v tomto směru Nejvyšší soud sdílí námitky žalobce, obsažené v
dovolání. Nadto platí (a odvolací soud se mýlí, usuzoval-li jinak), že úmysl
dlužníka „cum animo fraudandi“ nelze vyloučit jen na základě úvahy, že i poté,
co určitý majetek [majetek v zaniklém leč nevypořádaném společném jmění
dlužníka a jeho (bývalého) manžela] na základě odporovaného právního jednání
(soudního smíru o vypořádání společného jmění manželů) přestal být ve
vlastnictví dlužníka, zůstal pro věřitele dlužníka, vůči kterému byl onen úmysl
dlužníka prověřován, dostupným (postižitelným) na základě zajištění, jež jej
zatěžovalo (na nemovitostech vázlo zástavní právo, respektive exekutorské
zástavní právo).
34. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině
řešení první až třetí dovolatelem formulované otázky, pokládal Nejvyšší soud za
nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami. Jelikož právní posouzení
věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
35. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu