KSBR 30 INS 14437/2017 29 NSČR 68/2023-P1-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a.s., se sídlem v Brně, Okružní 875/19a, PSČ 638 00, identifikační číslo osoby 64506347, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 14437/2017, o přihlášce pohledávky věřitele č. 1, o dovolání věřitele č. 1 FORMOSANA LIMITED, se sídlem v Londýně, Pinners Hall 105-108 Old Broad Street, EC2N 1ER, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 06374876, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 1004/26, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2023, č. j. KSBR 30 INS 14437/2017, 2 VSOL 734/2022-P1-13, ve znění opravného usnesení ze dne 10. května 2023, č. j. KSBR 30 INS 14437/2017, 2 VSOL 734/2022-P1-15, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2023, č. j. KSBR 30 INS 14437/2017, 2 VSOL 734/2022-P1-13, ve znění opravného usnesení ze dne 10. května 2023, č. j. KSBR 30 INS 14437/2017, 2 VSOL 734/2022-P1-15, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Usnesením ze dne 11. října 2022, č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-P1-7, Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) zastavil řízení o přihlášce pohledávky věřitele č. 1 (FORMOSANA LIMITED).
2. Insolvenční soud – cituje § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – konstatoval, že z obsahu spisu je zřejmé, že věřitel č. 1 zanikl výmazem z „příslušného rejstříku“. Uzavřel proto, že nezbytným důsledkem zrušení a výmazu této právnické osoby z britského obchodního rejstříku bez právního nástupce je tedy (postupem podle § 107 odst. 5 o. s. ř.) zastavení všech řízení, jichž je tato osoba účastníkem.
3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání věřitele č. 1 v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými údaji, z nichž vyšel insolvenční soud, a doplnil, že z výpisu britského rejstříku společností vyplývá, že jako datum zrušení věřitele č. 1 (Strike off date of the Company) je uvedeno datum 8. února 2022 a jako datum jeho výmazu (Dissolution date of the Company) je uvedeno datum 15. února 2022.
5. Odvolací soud – cituje § 30 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“), § 107 o. s. ř. a § 14 insolvenčního zákona – uvedl, že podle britské právní úpravy (dle Companies Act 2006, části 31) zveřejněním oznámení o výmazu společnosti v příslušném rejstříku společnost ztrácí právní osobnost. Uzavřel proto, že věřitel jako společnost založená podle britského práva ztratil v průběhu insolvenčního řízení právní osobnost i procesní způsobilost účastníka (která se posuzuje podle procesních předpisů státu, u kterého je vedeno příslušné soudní či jiné řízení), neboť společnost nebyla obnovena a nemá žádného právního nástupce. Přisvědčil proto insolvenčnímu soudu v závěru, že je dán důvod postupovat podle § 107 odst. 5 o. s. ř., tj. zastavit řízení o přihlášce pohledávky věřitele č. 1, neboť povaha věci neumožňuje v tomto řízení pokračovat.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 1 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Odvolacímu soudu
vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení procesního nástupnictví podle § 107 o. s. ř. K tomu klade otázku, zda po (případném) zániku společnosti založené podle britského práva někdo vstoupil do jejích práv a povinností, popřípadě po jejím zániku převzal práva a povinnosti, o něž v řízení (o přihlášce pohledávky) jde. Dovolacímu soudu rovněž předkládá otázku, zda procesní nástupnictví u společnosti založené podle zahraničního právního řádu (podle britského práva) se z hlediska § 107 odst. 3 o. s. ř. (zjištění toho, kdo po jejím zániku vstoupil do jejích práv a povinností) posuzuje podle zahraničního právního řádu, podle něhož daná společnost vznikla.
8. Dovolatel nejprve uvádí, že odvolací soud založil závěr o zániku právnické osoby na výstupu z neoficiálních „internetových“ stránek. Toto zjištění (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013) nepovažuje dovolatel za dostačující k tomu, aby bylo napevno postaveno, že účastník řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, že věřitel č. 1 nemá žádného právního nástupce. K povinnosti soudu zjišťovat procesního nástupce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017, sp. zn. 22 Cdo 2163/2017.
9. Dovolatel má za to, že způsobilost zahraniční právnické osoby mít práva a povinnosti a způsobilost být účastníkem řízení se řídí právním řádem státu, dle kterého byla zahraniční právnická osoba založena, respektive dle kterého vznikla; v případě dovolatele se tato řídí britským právem. Podle stejného právního řádu se posoudí rovněž otázka významná pro posouzení právního nástupnictví ve smyslu § 107 odst. 3 o. s. ř., tj. určení, kdo je procesním nástupcem, který po zániku právnické osoby vstoupil do jejích práv a povinností. K povinnosti soudu zjišťovat obsah cizího právního řádu přitom dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2022, sp. zn. 27 Cdo 1803/2021, ze dne 30. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 96/2016, či ze dne 17. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4674/2014. Za předpokladu, že soud postaví najisto, že účastník řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení (právnická osoba zanikla), je nezbytné z úřední povinnosti zjistit, zda šlo o zánik bez právního nástupce. Přitom u zahraniční právnické osoby vzniklé podle britského práva dochází k univerzální sukcesi ve prospěch britské Koruny. Závěr odvolacího soudu, že věřitel nemá žádného právního nástupce, a že je tak namístě zastavit řízení o jeho přihlášce pohledávky, je proto nesprávný.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
12. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
13. Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným k řešení dovoláním předestřených otázek, týkajících se v převážné míře problematiky zjišťování obsahu cizího práva a jeho aplikace na projednávanou věc; potud jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém (ve znění, jež nedoznalo změn od 1. ledna 2014): Podle § 23 ZMPS pokud dále není stanoveno něco jiného, obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření (odstavec 2). Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva znám, může si k jeho zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti (odstavec 3). Podle § 30 odst. 1 ZMPS právní osobnost právnické osoby a způsobilost jiné než fyzické osoby se řídí právním řádem státu, podle něhož vznikla. Tímto právním řádem se řídí i obchodní firma nebo název a vnitřní poměry takové osoby, poměry mezi takovou osobou a jejími společníky nebo členy a vzájemné poměry společníků nebo členů, ručení společníků nebo členů za závazky takové osoby a kdo za osobu jako její orgán jedná, jakož i její zánik.
17. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti otázkou zjišťování obsahu cizího práva opakovaně zabýval, přičemž jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle kterých: 1/ Justiční orgán má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit posudek příslušného znalce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011, či rozsudek sen. zn. 29 ICdo 96/2016, na který přiléhavě odkázal i dovolatel. 2/ Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva učinit všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; bude záviset na okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, které přicházejí v úvahu, zvolí (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo 4334/2014, a opět i důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 96/2016).
18. K otázce procesního nástupnictví je pak judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že základním předpokladem pro to, aby soud v řízení uvažoval o postupu podle § 107 o. s. ř., je skutečnost, že je napevno postaveno, že účastník řízení ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení (srov. § 107 odst. 1 větu první o. s. ř.). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1012/2013.
19. V poměrech projednávané věci lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že zanikne-li právnická osoba (zrušením a výmazem z obchodního rejstříku) bez právního nástupce, je to zpravidla důvodem postupu podle § 107 odst. 5 o. s. ř. Taková skutečnost však musí být v řízení postavena najisto.
20. Odvolací soud se však nedostatečně zabýval tím, že dovolatel je zahraniční (britskou) právnickou osobou. Při zkoumání právní osobnosti a způsobilosti této právnické osoby být účastníkem řízení, jakož i případného procesního nástupnictví, vyplynula povinnost soudu použít cizí právo již z § 30 ZMPS. Soudy nižších stupňů při posuzování právní osobnosti i procesní způsobilosti věřitele č. 1 shodně uzavřely, že byl vymazán z britského obchodního rejstříku a jelikož nemá žádného právního nástupce, podle britského práva ztrácí právní osobnost, a nemůže proto být účastníkem řízení. Nezabývaly se však námitkami dovolatele, že britské právo v případě zániku právnické osoby umožňuje nástupnictví (§ 1012 Companies Act 2006) a obnovení společnosti (§ 1025 a násl. Companies Act 2006).
21. Britský zákon o společnostech (Companies Act 2006) upravuje dva možné způsoby obnovení společnosti, a to tzv. správní obnovení dle § 1025 a soudní obnovení dle § 1029. V obou případech se na obnovenou společnost pohlíží, jako kdyby nikdy nezanikla. Britské soudy totiž tento institut vykládají tak, že obnovení společnosti má retroaktivní povahu (k tomu srov. např. rozsudek britského odvolacího soudu ze dne 26. července 2012, ve věci Joddrell v Peaktone Ltd, Civ 1035).
22. Odvolací soud dostatečně nezkoumal možné (dovolatelem tvrzené) procesní nástupnictví ve shora popsaném smyslu. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
23. Jelikož napadené rozhodnutí není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
24. V dalším řízení odvolací soud přihlédne i k dovolatelem v dovolacím řízení nově uplatněným tvrzením, podle nichž mělo ke dni 19. prosince 2023 dojít k obnovení jeho zápisu do britského obchodního rejstříku (k tomu viz P1-21).
25. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu