3 Tdo 1000/2024

3 Tdo 1000/2024-784

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný František Kněžínek, bytem Nové Dvory 2235, 370 05 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2024, č. j. 4 To 206/2024-738, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 7/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Františka Kněžínka odmítá.

1. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 32 T 7/2021-702, uznal obviněného Františka Kněžínka (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 (dále jen „v tehdy účinném znění“), kterého se dopustil tak, že v době od 1. 2. 2010 do 27. 4. 2010 v Českých Budějovicích, popřípadě jinde, vědomě přijal na bankovní účet č. XY, majitele František Kněžínek, nar. XY, vedený u bankovního domu Komerční banka, a.s., IČ: 453 17 054, se sídlem Na Příkopě 969/33, Staré město, 110 00 Praha, – a na bankovní účet č. XY majitele František Kněžínek, vedený u Volksbank CZ a.s., nyní Sberbank CZ, a.s., IČ: 250 83 325, se sídlem U Trezorky 921/2, 158 00 Praha-Jinonice, částky v celkové výši 47.405.838 Kč neoprávněně zaslané z účtu společnosti STAVEBNÍ CZ s.r.o.,

IČ: 280 95 901, se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, číslo účtu XY, vedeného u Volksbank CZ a.s., nyní Sberbank CZ, a.s., IČ: 250 83 325, se sídlem U Trezorky 921/2, 158 00 Praha-Jinonice, majitele STAVEBNÍ CZ s.r.o., IČ: 280 95 901, se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, kterou v této době neoprávněně Zdeněk Kigler, nar. XY, zastupoval, když František Kněžínek takto přijal:

- dne 1. 2. 2010 finanční částku ve výši 23.055.667 Kč na účet číslo XY vedený u Komerční banky, a.s., majitel František Kněžínek, - dne 3. 2. 2010 finanční částku ve výši 5.749.128 Kč na účet číslo XY vedený u Komerční banky, a.s., majitel František Kněžínek, - dne 23. 2. 2010 finanční částku ve výši 9.988.368 Kč na účet číslo XY vedený u Volksbank CZ a.s., nyní Sberbank CZ, a.s., majitel František Kněžínek, - dne 30. 3. 2010 finanční částku ve výši 5.000.000 Kč na účet číslo XY vedený u Volksbank CZ a.s., nyní Sberbank CZ, a.s., majitel František Kněžínek, - dne 23.

4. 2010 finanční částku ve výši 2.000.000 Kč na účet číslo XY vedený u Volksbank CZ, a.s., nyní Sberbank CZ, a.s., majitel František Kněžínek, - dne 23. 4. 2010 finanční částku ve výši 862.675 Kč na účet číslo XY vedený u Volksbank CZ, a.s., nyní Sberbank CZ, a.s., majitel František Kněžínek, - dne 27. 4. 2010 finanční částku ve výši 750.000 Kč na účet číslo XY vedený u Volksbank CZ, a.s., nyní Sberbank CZ, a.s., majitel František Kněžínek, a tyto finanční prostředky v celkové výši 47.405.838 Kč vědomě přijal od výše uvedeného subjektu s úmyslem zastřít a ztížit dohledání pravého původu těchto finančních prostředků, kdy z těchto finančních prostředků zaslal nejméně dne 21.

5. 2010 na účet společnosti STAVEBNÍ CZ s.r.o., IČ: 280 95 901, se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, č. XY, zpět částku ve výši 8.600.000 Kč a zbytek finančních prostředků užil nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, popřípadě jinak, a takto konal nejméně ve srozumění s tím, že se jedná o finanční prostředky získané trestným činem.

2. Za to byl podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku v tehdy účinném znění odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 40 (čtyřiceti) měsíců. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 300denních sazeb po 2.500 Kč, tedy v celkové výši 750.000 Kč (sedm set padesát tisíc korun českých).

3. Týmž rozsudkem byl pak obviněný František Kněžínek podle § 226 písm. b) tr. zákoníku zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2021, č. j. ZT 194/2020-39, pro skutek uvedený pod bodem 2), neboť v žalobním návrhu označený skutek kvalifikovaný jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není trestným činem. Zmíněný skutek byl v obžalobě popsán tak, že dne 4. 3. 2019 v Českých Budějovicích, ul. XY, v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 16 T 18/2018 proti obžalovanému Zdeňku Kiglerovi, nar. XY, v hlavním líčení jako svědek i přes náležité procesní poučení svědka uvedl dále uvedené skutečnosti, kdy v podstatném stvrdil obhajobu odsouzeného Zdeňka Kiglera o legitimitě a legalitě projednávaných převodů, když potvrdil, že jím (Františkem Kněžínkem) přijaté inkriminované finanční prostředky ve výši 47.405.838 Kč od společnosti STAVEBNÍ CZ s.r.o., IČ: 280 95 904 jakožto dlužníka byly splacením půjček dříve poskytnutých jím (Františkem Kněžínkem), jako fyzickou osobou (věřitelem) Zdeňku Kiglerovi, když ve svědecké výpovědi konkrétně uvedl, že Zdeňku Kiglerovi „asi od roku 2007 do roku 2009 různě půjčoval peníze v hotovosti, přesnou částku neví, půjčky šly z účtu, něco v hotovosti z domova. Měl jsem doma desítky milionů Kč v hotovosti ... je to divné, ale měl. Peníze, které jsem půjčoval, pocházely z podnikání společností i od mé osoby. Půjčky byly ústní, možná o tom byl sepsán papír .... už si to nepamatuji. Půjčky nebyly zajištěné, bylo to na domluvě... Půjčky byly vráceny postupně panem Kiglerem. Nevím přesně, jakým způsobem byly vráceny, asi na účet, nebo v kombinaci v hotovosti. Potvrzení o vrácení půjčky bývávalo... Půjčoval jsem panu Kiglerovi jako fyzické osobě. Ve finále mi bylo jedno, jestli peníze půjčuji jemu nebo jeho firmě,“ přičemž se tato jeho tvrzení nezakládala na pravdě a byla účelová, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 T 18/2018-5695 ze dne 12. 4. 2019, který ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 20/2019 ze dne 12. 9. 2019 nabyl právní moci dne 12. 9. 2019, jímž byl Zdeněk Kigler, nar. XY, uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž František Kněžínek takto u výše uvedeného soudu nepravdivě svědčil se záměrem ztížit, popřípadě zcela znemožnit soudu zjištění pravého stavu věci, když existence předmětných půjček ze strany Františka Kněžínka Zdeňku Kiglerovi byla právně vyvrácena.

4. Shora uvedený rozsudek nalézacího soudu napadl v jeho odsuzující části obviněný odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 4 To 206/2024-738, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Obviněný František Kněžínek podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, aniž by specifikoval jeho rozsah. V rámci svého mimořádného opravného prostředku pak uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. V rámci prvního z nich vytkl soudům obou stupňů, že se opomněly zabývat prokázáním zdrojové trestné činnosti a subjektivní stránky jednání dovolatele.

7. Ohradil se vůči tomu, že již při sdělení obvinění a sepsání obžaloby se orgány činné v trestním řízení spokojily toliko s uvedením právní kvalifikace a spisové značky trestního řízení vedeného proti Zdeňku Kiglerovi. I soudy následně pouze převzaly závěry pravomocného rozhodnutí v té věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021). Zároveň účelově vyvracely i veškeré důkazní návrhy cílící na zpochybnění právní kvalifikace jednání odsouzeného Kiglera, a to přesto, že pokud zmocnění Kiglera platně nevzniklo, nebyly mu žádné finanční prostředky ani svěřeny a on si tedy nepřisvojil cizí věc. Lze uvažovat toliko o tom, že Kigler využil neoprávněné dispozičního práva k účtům, které mu zůstalo z doby, kdy byl jednatelem společnosti STAVEBNÍ CZ s.r.o., přičemž takové jednání ovšem vykazuje odlišné znaky než trestný čin zpronevěry, za který byl odsouzen. Stejně tak nebyly v řízení objasněny ani skutečné pohnutky odsouzeného Kiglera. Ve vztahu k nyní posuzované věci jsou podstatné, neboť je zřejmé, že Kigler součinnost obviněného k ničemu nepotřeboval a obviněný tedy pouze uvítal úhradu svých pohledávek. O závadnosti jednání odsouzeného Kiglera neměl žádné indicie a ani důvod či povinnost je prověřovat.

8. K posouzení jeho jednání ve formě úmyslu uvedl, že soudy vycházely ze zcela nepodložených spekulací, které z obsahu důkazů nevyplývají. Odmítl odůvodnění odvolacího soudu spokojující se s rámcovou představou o trestnosti činu, z něhož legalizované peníze pocházely. Takový závěr je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1570/2019, z jehož odůvodnění obviněný odcitoval pasáž vyžadující po pachateli přisouzeného trestného činu vědomost o všech skutkových okolnostech rozhodných pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou je trestným činem.

9. Dále obviněný připomněl, že ke změně jednatelství ve společnosti STAVEBNÍ CZ s.r.o. došlo několik dní před připsáním první částky na jeho účet. Soudy přesto presumovaly detailní znalost dovolatele o aktivitách odsouzeného Kiglera a dovodily jakousi povinnost se o takové aktivity zajímat, což je zcela v rozporu s realitou podnikatelského prostředí. Pokud pak obdobnou povinnost nepřisoudily i bance a zároveň neprokázaly žádnou předchozí dohodu obviněného s odsouzeným Kiglerem, pak není spravedlivý důvod, aby byl obviněný posuzován jinak, neboť to byla právě banka, kdo převody realizoval. Logikou soudů a obžaloby by tedy mělo jít o legalizaci výnosů z trestné činnosti přinejmenším v nedbalostní formě.

10. Ohradil se proti argumentu odvolacího soudu, který prokázání zavinění odůvodňoval rovněž extrémně vysokou částkou, která nemohla pocházet z jiného než legálního zdroje. To je podle názoru obviněného spekulace. Soudy se nadto nezamyslely ani nad tím, jakou povahu by mělo jednání, pokud by k převodu prostředků došlo ještě v době, kdy byl odsouzený Kigler jednatelem.

11. Zároveň pak nebyla vyřešena ani otázka, zda z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný přijímal peníze v úmyslu zastřít jejich původ, což ovšem prokázáno nebylo, obdobně jako vědomost o jejich původu. Zdůraznil, že úmysl není dán, pokud bylo přijato plnění k uspokojení vlastní pohledávky, ačkoliv je příjemci známo, že plnění pochází z trestné činnosti. V takovém případě není naplněna pohnutka ztížit či znemožnit zjištění původu věci získané trestným činem.

12. Následně obviněný připomněl že v řízení před nalézacím soudem navrhoval důkazy k prokázání existence závazkových vztahů, ke kterým se platby vztahovaly, dostatku hotovostních prostředků na straně dovolatele, důvodů k držení takové hotovosti i obvyklé praxe při poskytování zápůjček. Předložil řadu listin, navrhl výslechy svědků, znalecké posudky a ostatní listiny. Všechny tyto návrhy však byly zamítnuty v ryze formálním řízení vedeném myšlenkou, že Ústavní soud legalizační delikt nezpochybnil.

13. Za zcela nepřípustnou pak označil polemiku se závěry plynoucími z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 91/2010. Zjevně účelový výklad a nepodložená spekulace odvolacího soudu o neexistenci závazkového vztahu podkopávají důvěru v právní stát a právní jistotu dovolatele. Zdánlivě logické úvahy o nekomfortnosti hotovostní půjčky nevyloučily, aby subjekty v reálném životě jednaly zcela jinak. Připomněl, že málokdo věřil, že dojde k úpadku banky v ČR (Sberbank). Posuzováno touto optikou si hodnocení obhajoby dovolatele zasloužilo výraznou korekci zejména s připomenutím toho, že obviněný držel hotovost v době hypoteční krize a s ní spojenými opatřeními centrálních bank.

14. Pokud pak soudy zpochybňovaly závěry znaleckých posudků, nebránilo soudům znalce vyslechnout nebo zadat vlastní posudky. Zároveň tak jejich zamítnutím pro nesouhlas s jejich závěry zatížily řízení vadou, jelikož nejsou oprávněny posuzovat správnost závěrů znaleckých posudků, neboť tam jsou obsaženy závěry odborné a nikoliv právní.

15. Stejně tak označil za nezákonné zamítnutí důkazních návrhů pro jejich včasné neuplatnění, neboť je v rozporu s právem na obhajobu a presumpcí neviny. Soud přehlédl, že dovolatel uváděl od samého počátku, že přijaté plnění bylo plněním závazkového vztahu a pokud přesně neidentifikoval dokumentaci, tak proto, že si ji nevybavil a nepovažoval ji za důležitou, jelikož jej nenapadlo, že orgány činné v trestním řízení budou v budoucnu jeho jednání kriminalizovat.

16. Ani závěry ohledně promlčení a počátku běhu promlčecí lhůty nejsou správné, neboť pokud nebyl správně kvalifikován zdrojový trestný čin, nelze správně posoudit ani námitku promlčení.

17. V rámci druhého okruhu svých námitek podřazených formálně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zřejmě (z obsahu

argumentace i její formální skladby) míněno písm. h), namítl nesprávné právní posouzení počátku běhu promlčecí lhůty. Soudy uzavřely, že okamžikem retransferu přijatých peněz započalo promlčení. V popisu skutku totiž chybí jakýkoliv bližší časový údaj pro posouzení takového okamžiku, a především pak užití prostředků není znakem daného trestného činu.

18. I kdyby pak byly vzaty za prokázané spekulace soudů, šlo by uvažovat toliko o nedbalostní formě trestného činu, tedy legalizaci výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku.

19. Dále pak připomněl, že již ve svém předcházejícím dovolání namítal nesprávnost hmotněprávní úpravy podle zákona účinného do 31. 5. 2015 s tím, že současná právní úprava vymezila skutkovou podstatu trestného činu taxativně. Na tomto názoru setrval. Základní skutková podstata § 216 tr. zákoníku obsahuje taxativní výčet jednání (ukrytí, převedení, přechovávání a užívání věci). Kvalifikovanou skutkovou podstatu naplní pachatel, který zastírá původ věci. Pokud je zde uveden výčet forem jednání, které mohou naplňovat zastírání původu, pak z toho nelze vyvodit, že sama skutková podstata obsahuje demonstrativní výčet primárního trestněprávního jednání. Pouhá skutečnost, že pozdější právní úprava ohrožuje pachatele vyšším trestem, nemůže sama o sobě vyloučit jeho použitelnost. Je třeba zkoumat, zda se jednání pachatele shoduje s jedním z taxativně vymezených jednání uvedených v příslušné normě a pokud ne, nejde o trestný čin, což je pro obviněného bezpochyby příznivější závěr.

20. V rámci poslední pasáže svého mimořádného opravného prostředku pak dovolatel předestřel úvahu o nutnosti provést hlavní líčení znovu podle § 219 odst. 3 tr. ř., po zrušení rozsudku nálezem Ústavního soudu. Přesto nebylo hlavní líčení znovu provedeno, byl toliko konstatován obsah protokolu o předchozím hlavním líčení. Tím došlo k závažnému pochybení, které dokresluje formální přístup nalézacího soudu k projednávané věci.

21. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a zvážil, zda s ohledem na porušení základních principů trestního řízení není namístě postup podle § 265l odst. 3 tr. ř.

22. K podanému dovolání zaslala své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku, shrnula podstatu dovolací argumentace obviněného a uvedla, že uplatnil dovolací důvody správně a jeho argumentace jim odpovídá. Posouzením rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odvolacího soudu bylo však třeba dospět k závěru, že právní kvalifikace byla zvolena přiléhavě a soudy nevybočily v žádném ohledu ze zásad spravedlivého procesu. Připomněla, že obviněný opakoval obhajobu uplatněnou v předchozích fázích řízení, se kterou se soudy již správně vypořádaly a v takovém případě jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné, což je i tento případ.

23. Dále uvedla, že ve věci nelze zaznamenat zjevný rozpor mezi obsahem důkazu a rozhodnými skutkovými zjištěními. Soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učiněná skutková zjištění řádně zdůvodnily v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř., včetně vypořádání se s obhajobou obviněného. To, že způsob hodnocení důkazů nekorespondoval s představami obviněného, není důvodem dovolání a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu.

24. V řízení bylo prokázáno, že obviněný vědomě přijal finanční prostředky pocházející z trestné činnosti odsouzeného Zdeňka Kiglera, a to ve výši odpovídající velkému rozsahu podle § 138 tr. zákoníku a tyto se snažil dalšími transakcemi skrýt, aby je nebylo možno vystopovat. Obviněný jednal v úmyslu přímém a svůj záměr s odsouzeným Zdeňkem Kiglerem důsledně promyslel. Důkazy, které obviněný navrhoval k objasnění tvrzené půjčky, byly zjevně nevěrohodné, stejně jako okolnosti, za kterých k nim mělo dojít. To nemohou zvrátit ani výtky vůči polemice nalézacího soudu se závěry Nejvyššího správního soudu, neboť obnos byl tak velký, že je stěží uvěřitelné že by taková půjčka byla poskytnuta. Výstižný je tedy odkaz odvolacího soudu na marginální význam otázky legálnosti tvrzené hotovostní operace.

25. Státní zástupkyně připomněla, že znalecké posudky podléhají volnému hodnocení důkazů jako ostatní důkazy a v posuzované trestní věci zpochybnil soud především vstupní údaje, na nichž byly obviněným navrhované posudky (zaúčtování půjček v PRECIS HOLDINGU a ziskovost online kasina) vystavěny. Proto byly označeny za důkazy nadbytečné. Nic nebránilo ani tomu, aby soudy hodnotily důkazy i s ohledem na dobu, kdy byly uplatněny. Dále konstatovala, že je třeba, aby soudy reagovaly na příčiny nedostatků ve svědeckých výpovědích a usilovaly o jejich odhalení (vyjádření J. Š. ze dne 26. 3. 2021).

26. K tvrzené vadě spočívající v neprovedení hlavního líčení odkázala na protokol o hlavním líčení ze dne 16. 2. 2024, z něhož je zřetelné, že nejen státní zástupce, ale i obhájce a obviněný uvedli, že souhlasí se čtením podstatného protokolu z hlavního líčení a nežádají jeho nové provedení. Soud tedy postupoval striktně v intencích § 219 odst. 2 tr. ř.

27. Co se týká námitky opomenutých důkazů pak uvedla, že ani tato není opodstatněná. Připomněla obecná východiska pro uplatnění této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy obou stupňů se s důkazními návrhy obviněného vypořádaly (okresní soud v bodě 48. odůvodnění svého rozhodnutí, krajský soud pak v bodech 10. – 17. odůvodnění svého rozhodnutí).

28. K druhému dovolacímu důvodu, který obviněný vznesl, státní zástupkyně podřadila námitku nesprávného vyřešení předběžné otázky zdrojové trestné činnosti Zdeňka Kiglera, se kterou se ovšem neztotožnila. V hlavním líčení byly provedeny důkazy, ze kterých je taková trestná činnost zřejmá a nevznikly pochybnosti, že Zdeněk Kigler se dopustil zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž soud nemohl ignorovat odsuzující rozsudek v této věci, z nějž vyplynula i skutková zjištění stran tohoto jednání.

29. Státní zástupkyně uvedla, že posouzení trestnosti činu není vázáno na otázku platnosti nebo neplatnosti právního úkonu, kterým se realizuje nějaká operace, ale to, co bylo tímto úkonem zamýšleno, k čemu směřoval a za jakých okolností a v jakých souvislostech byl učiněn a podobně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010). Zároveň zdůraznila, že není nutné, aby pachatel legalizační činnosti znal přesnou právní kvalifikaci predikativního trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014). K naplnění subjektivní stránky je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že věc pochází z trestného činu. V posuzované věci bylo zjištěno těsné provázání dovolatele, Romana Pixy a Zdeňka Kiglera, kteří vystupovali v různých pozicích v provázaných společnostech, z čehož vyplynulo, že dobře věděli o svých záměrech a důvodech finančních toků.

30. Dále pak vyjádřila nesouhlas i s tvrzením, že stěžejní pohnutkou obviněného bylo uspokojení vlastní pohledávky. Zdůraznila, že i v takovém případě se nelze vyvinit, neboť byl zastřen původ věci, která je výnosem trestné činnosti.

31. K otázce běhu promlčecí lhůty uvedla, že tou se zabýval již odvolací soud v bodě 35. odůvodnění svého rozhodnutí a lze s ním souhlasit s jedinou výjimkou, a to, že počátek běhu promlčecí doby se odvíjí od ukončení jednání. Pokud je tedy skutek vymezen tak, že poslední platba na jeho účet dorazila dne 27. 4. 2010, pak trestní jednání nebylo promlčeno, pokud mu usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno dne 14. 4. 2020.

32. Za správné pak státní zástupkyně označila i úvahy odvolacího soudu vyjádřené v bodech 33. a 34. odůvodnění jeho usnesení ohledně konkurence znění právní úpravy, na něž lze odkázat. Určující byla poslední změna účinná od 1. 2. 2019, která sloučila trestné činy podílnictví a legalizace výnosů trestné činnosti. Změny zákona nikterak nezměnily demonstrativnost jednání, které lze pod skutkovou podstatu podřadit. Poslední novelou ovšem došlo ke zvýšení trestních sazeb. Tím pádem je pro obviněného nejpříznivější právní úprava účinná v době spáchání činu.

33. V daných souvislostech pak odmítla, že by se obviněný dopustil trestného činu legalizace výnosů trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku.

34. S ohledem na vše shora uvedené proto intervenující státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Navrhla, aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž udělila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání

35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

36. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

37. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.

38. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

40. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

41. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedených důvodů obviněný brojil i proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně (ačkoliv jej explicitně nenapadl), neboť soud odvolací jeho námitky nevyslyšel a odvolání zamítl. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění za situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku, která by zabraňovala provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.

42. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

43. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání

44. Ačkoliv obviněný nespecifikoval rozsah, ve kterém napadl rozhodnutí soudu druhého stupně, ze samotné dovolací argumentace je patrno, že brojil proti rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, a to vůči výroku o vině. Na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatnil námitky skutkové a právní, tak i námitku procesní.

45. Zároveň nebylo možné odhlédnout od skutečnosti, že námitky obviněného jsou zásadně totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408).

Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše námitku dovolací.

A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. Není úkolem Nejvyššího soudu poskytnout obviněnému třetí stupeň přezkumu jeho trestní věci, ani třetí vysvětlení důvodů, pro které dospěl nalézací soud ke svým závěrům. Pokud se obviněnému takového vysvětlení dostalo, lze na něj v souladu se shora uvedenou judikaturou plně odkázat.

V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Okresní soud v Českých Budějovicích, tak i Krajský soud v Českých Budějovicích se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek pečlivě zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Současně je zřejmé, že k části takto opakovaně vznesených námitek zaujal odmítavé stanovisko i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/2022, kterým sice zrušil původní odsuzující rozsudek, avšak toliko v části, kterou nyní obviněný nenapadl.

Přes vše shora uvedené poskytne Nejvyšší soud ke konkrétním námitkám stručný komentář.

46. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

47. Obviněný uplatnil dovolací důvody jednak podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě, tedy, že je zde dán rozpor mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními a dále, že ve věci nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

48. Na tomto místě Nejvyšší soud považoval za účelné předeslat, že po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování, co do rozsahu i kvality důkazů v míře zcela dostatečné pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, tedy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Takto provedené důkazy následně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. při použití obecných logických operací a východisek, nedopustil se žádného excesu, který by se vymykal běžnému lidskému vnímání a uvažování. Skutková zjištění, ke kterým dospěl plně korespondují s obsahem provedených důkazů. Své myšlenkové procesy a hodnotící úvahy pak jasně a srozumitelně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, čímž dostál i povinnostem podle § 125 odst. 1 tr. ř. Obdobně i soud odvolací postupoval v souladu se svými povinnostmi podle § 254 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. a následně pak § 134 odst. 2 tr. ř.

49. Nejprve k námitkám opomenutých důkazů lze shrnout, že ačkoliv obviněný vyčetl nalézacímu soudu neprovedení důkazů navrhovaných k prokázání existence závazkových vztahů mezi ním a odsouzeným Zdeňkem Kiglerem, dostatku hotovostních prostředků v jeho držení i obvyklé praxe při poskytování zápůjček, a to formou listin, výslechu svědků a znaleckých posudků, nikde v rámci své dovolací argumentace žádný konkrétní důkazní návrh neuvedl. Obviněný se omezil toliko na obecné výčitky o zamítnutí vlastních důkazních návrhů, aniž by však specifikoval konkrétní důkazy a jejich očekávaný přínos, tak, aby bylo patrno, zda se jedná o důkaz podstatný. Nejvyšší soud na tomto místě opětovně připomněl, že je povinností obviněného, který je povinně zastoupen obhájcem– advokátem, jakožto právem znalou osobou, aby uvedl důvody, pro které dané rozhodnutí napadá. Není úkolem Nejvyššího soudu vyhledávat za obviněného konkrétní námitky a dotvářet za něj argumentaci (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Pokud pak měl obviněný na mysli důkazní návrhy, jejichž provedení se domáhal již před nalézacím soudem, respektive odvolacím soudem, lze plně odkázat na bod 48. a 49. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 10. až 19. odůvodnění soudu druhého stupně, a to včetně názoru na rozsah prováděného dokazování.

50. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že obviněný brojil (byť zcela mimoběžně s účelem dovolacího řízení – § 265a odst. 4 tr. ř.) i vůči odůvodnění odvolacího soudu poukazujícím na případné zanášení trestního řízení nesmyslnými důkazními návrhy (výslechy prezidentů, členů panovnických rodů či globálních celebrit). K tomu pouze na okraj nutno uvést, že zmíněná pasáž navazuje na předcházející dva odstavce zabývající se podrobně a zcela logicky právem a možnostmi nalézacího soudu provést předběžné hodnocení důkazu a jeho přínosu pro trestní řízení. Pokud pak odvolací soud použil argument ad absurdum, jakožto jeden z argumentů logické interpretace, nelze mu to nikterak vyčítat, neboť základem takových argumentů je právě absurdita jako kontrast k logickému závěru, ke kterému interpret dospěl. Nemusí tedy plně korespondovat s tím, co konkrétně řekl či navrhl obviněný. Tato výtka tak svědčí buď o nepochopení textu rozhodnutí a základních interpretačních pravidel anebo o zcela účelovém selektivním zacházení s argumenty mimo kontext celého odůvodnění. Ani jedna z těchto variant nemohla ovšem v rámci dovolacího řízení najít relevantní uplatnění.

51. Ze shora uvedených důvodů nebylo možno námitky tvrzených opomenutých důkazů pod zvolený dovolací důvod vůbec podřadit. Naopak lze co se týče rozsahu dokazování odkázat na bod 48. tohoto usnesení.

52. Co se týče výhrad nedostatečného prokázání zdrojové trestné činnosti, subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k vědomosti o původu finančních prostředků i záměru obviněného a nevyvrácení existence závazkového vztahu mezi ním a odsouzeným Kiglerem, ani těm nebylo možno přisvědčit. Ačkoliv totiž obviněný vytýká vady nedostatečných skutkových zjištění, která jsou podle jeho mínění založena toliko na spekulacích, tedy formálně uplatňuje námitku nesouladu obsahu důkazů a skutkových zjištění, fakticky tak učinil toliko na základě vlastního hodnocení provedených důkazů. Jeho argumentaci tedy bylo možno označit za prostou polemiku s hodnocením důkazu přijatým soudem prvního stupně, aniž by však bylo možno detekovat předpoklady uplatněné varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně body 7., 13., 14., 20. a 34., které se zabývaly zdrojovým trestným činem. Stejně tak lze připomenout body 36. a 44. téhož rozsudku, ve kterém byly vyloženy důvody vedoucí k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým nelze taktéž nic vyčíst, a to ani z pohledu namítaných dovolacích důvodů. Ani obviněným obsáhle citované judikáty závěry soudu prvního stupně, potvrzené soudem odvolacím, nikterak nevyvrátily, neboť požadavkům tam uvedených bylo učiněno zadost co do prokázání predikativního trestného činu i zavinění obviněného. Na tomto místě není třeba opětovně odůvodňovat rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, neboť obviněnému se již odpovědi na jeho výhrady dostalo ve shora uvedených bodech rozsudku soudu prvního stupně a dále též v bodech 15. a 27. až 30. odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz bod 45. tohoto usnesení).

53. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

54. V rámci tohoto dovolacího důvodu vznesl obviněný námitku nesprávného právního posouzení promlčení, subjektivní stránky trestného činu a užití nesprávné právní úpravy z pohledu časové působnosti (zákona).

55. Je nutno reflektovat to, že obviněný v souvislosti s posouzením počátku běhu promlčecí doby konstatoval, že užití peněžních prostředků není znakem přisouzené skutkové podstaty. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že soudy dospěly k závěru, že k dokonání trestného činu došlo legalizačními transfery peněz (viz bod 35. odůvodnění odvolacího soudu). Retransfer peněz je proces, kterým dochází k přesunu finančních prostředků, v daném kontextu za účelem zastření jejich původu a ztížení jejich dohledání. Nikoliv tedy jejich užití, neboť to totiž skutečně není znakem přisouzené skutkové podstaty. Toho si ovšem soudy byly vědomy a soustředily se především na prokázání přijetí peněz a následných operací sledujících právě ztížení odhalení financí pocházejících z trestného činu Zdeňka Kiglera. Pokud pak ve skutkové větě bylo uvedeno i to, že je obviněný „užil nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, popřípadě jinak“, pak by se jednalo zaprvé o námitku vůči skutkovým zjištěním bez náležité opory v podmínkách dovolacích důvodů a zadruhé pak námitku zcela marginální, neboť znaky trestného činu byly naplněny již jednáním popsaným v předcházející části skutkové věty. Tato námitka tedy vůbec nedosáhla limitů dovolacího řízení.

56. Pokud obviněný vyčetl soudu prvního stupně, že počátek běhu promlčecí doby svázal s okamžikem retransferu přijatých peněz, což je ovšem časový údaj nezachycený ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, nelze ani této námitce přiznat opodstatněnost.

57. Počátek promlčecí doby je stanoven v § 34 odst. 2 tr. zákoníku v tehdy účinném znění tak, že zásadně je spojen s ukončením jednání. V případě, že je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, pak s okamžikem, kdy takový účinek nastal. Délka promlčecí doby je odvozena od horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, která připadá u daného trestného činu v úvahu. Zároveň podle § 34 odst. 4 tr. zákoníku v tehdy účinném znění se promlčecí doba přerušuje zahájením trestního stíhání.

58. V tomto případě byl obviněný odsouzen za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v tehdy účinném znění. Pro správné posouzení délky promlčecí doby a počátku jejího běhu je tedy třeba vycházet z § 216 odst. 4 tr. zákoníku v tehdy účinném znění, podle kterého činí horní hranice trestní sazby 8 let. Zároveň je kvalifikačním znakem této skutkové podstaty podle písm. b) hodnota věci, konkrétně hodnota velkého rozsahu. Stíhaná skutková podstata tedy neobsahuje znak účinku, a to ani v její kvalifikované podobě. Z tohoto důvodu promlčecí doba v tomto případě započala ukončením jednání obviněného (§ 34 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku v tehdy účinném znění). S ohledem na horní hranici trestní sazby osmi let, činila její délka 10 let [§ 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v tehdy účinném znění].

59. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný obdržel poslední částku na svůj účet dne 27. 4. 2010, přičemž následně s těmito prostředky nakládal blíže nezjištěným způsobem. Pro toto jednání pak bylo zahájeno trestní stíhání, a to usnesením o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. doručeném obviněnému dne 14. 4. 2020. Takto formulovaná skutková zjištění jsou mezi stranami nesporná a pro posouzení toho, zda byla trestní odpovědnost promlčena či nikoliv zcela dostatečná. Ačkoliv totiž nebyla přesně zjištěna data, kdy došlo k následným operacím, kterými byly přijaté finanční prostředky zastřeny, je zcela zřejmé, že se tak stalo až poté, co je obviněný přijal. Pokud tedy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 14. 4. 2020, tedy promlčecí doba byla přerušena ve smyslu § 34 odst. 4 tr. zákoníku v tehdy účinném znění ještě před tím, než uplynulo 10 let od okamžiku, kdy vůbec zastírané peněžní prostředky přijal, lze logicky dovodit, že nemohlo dojít k promlčení trestní odpovědnosti za stíhané jednání. Nejvyšší soud tedy ve shodě s odvolacím soudem (bod 35. odůvodnění usnesení krajského soudu) odmítl i tuto námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.

60. Pokud pak obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění učiněná soudy svědčila závěru o naplnění toliko nedbalostní formy zavinění, aniž by tuto úvahu blíže odůvodnil, nemohl mu Nejvyšší soud přisvědčit. Ze skutkových zjištění učiněných soudy zcela jednoznačně vyplynulo personální propojení zainteresovaných osob a jejich společné angažmá v několika obchodních společnostech, účelové zakládání účtů a finanční machinace popsané v rozhodnutích (zejména body 36. až 44. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), z nichž zcela jasně vyvstává jediný závěr, a to, že obviněný věděl, že peníze, které přijal na svůj účet pocházejí z trestného činu spáchaného odsouzeným Zdeňkem Kiglerem, a že je přijal právě s tím záměrem, aby ztížil jejich dohledání, případně zastřel jejich původ pod smyšlenou legendou. Tím naplnil jak vědomostní, tak volní složku dolózního zavinění. Z vyjmenovaných okolností je nadto zřejmé, že volní složka byla vedena jasným záměrem, tedy jednalo se o úmysl přímý. V podrobnostech lze odkázat na usnesení krajského soudu, konkrétně bod 29. odůvodnění, který se právě těmito aspekty subjektivní stránky pečlivě zabýval a své úvahy vysvětlil, či bod 51. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, přičemž Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožnil.

61. Za poslední námitku směřující vůči nesprávnému právnímu hodnocení lze označit výhradu vůči aplikovanému znění § 216 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015. Obviněný je přesvědčen, že pozdější právní úprava vymezila okruh činností, které lze pod tuto normu subsumovat taxativně, přičemž v případě, že by jeho jednání neodpovídalo ani jednomu z katalogu tohoto jednání, musel by být obžaloby zproštěn, což je bezpochyby nejvíce příznivá verze. Nutno zdůraznit, že touto námitkou se již pečlivě zabýval soud odvolací a velice podrobně vyložil důvody pro užití znění účinného v době spáchání trestného činu a na jeho odůvodnění lze plně odkázat (bod 33. a 34. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud pouze (opětovně) zdůraznil, že žádné z v úvahu připadajících znění nepracovalo s taxativním výčtem konkrétních činností, ale vždy postihovalo jednání vedoucí k zastření či ztížení odhalení původu věcí pocházejících z trestné činnosti, které zákon vyjmenoval toliko příkladmo (demonstrativní výčet). Argumentace obviněného je tedy zcela lichá, neboť vychází z mylného předpokladu o existenci uzavřeného katalogu jednání, kterých se lze trestného činu dopustit. Ani této námitce tak nebylo možno přiznat opodstatnění.

62. V závěru pak obviněný vznesl i námitku procesního charakteru spočívající v nesprávném postupu nalézacího soudu podle § 219 odst. 3 tr. ř. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soud měl znovu provést celé hlavní líčení.

63. Prvně je třeba zdůraznit, že námitky vůči procesnímu postupu soudu, jsou zásadně nepodřaditelné pod jakýkoliv dovolací důvod. Výjimku tvoří taková procesní pochybení, v jejichž důsledku by došlo k tomu, že skutková zjištění učiněná soudy nebudou korespondovat s výsledky dokazování (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).

64. Tomu však nyní posuzovaná výhrada neodpovídala. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem, po přezkoumání protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 2. 2024 na č. l. 687, zjistil, že obhájce, obviněný i státní zástupce vyjádřili souhlas se čtením podstatných částí protokolů o hlavním líčení a nežádali nové provedení. Tím tedy byla podmínka podle § 219 odst. 3 tr. ř. naplněna, neboť se jednalo o postup přesně v intencích tohoto ustanovení. I tato námitka tak zůstala oslyšena.

65. V návaznosti na shora uvedené lze tedy uzavřít, že obviněným vznesené námitky byly opakováním jeho obhajoby, se kterou se již v míře plně dostatečné a náležitě pečlivě zaobíral odvolací soud a dovolateli poskytl patřičné odůvodnění svých úvah. Zároveň se pak jednalo o námitky míjející se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z důvodů výše uvedených a námitky sice podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněné. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

66. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť bylo zjevně neopodstatněné.

67. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 2. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu