3 Tdo 1048/2015-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o
dovolání podaném M. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5.
2015, sp. zn. 3 To 179/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 248/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu a § 261 trestního řádu se usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 To 179/2015 a rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 9 T 248/2014, zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 9 T 248/2014 byl
obviněný V. D. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního
zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a
obviněný M. P. byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku,
kterých se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že
(včetně překlepů) „dne 5. 6. 2014 kolem 21.00 hod. v B. na N. S. v baru V., v
přítomnosti většího počtu hostů, fyzicky napadli silně podnapilého L. G., který
je slovně obtěžoval a byl neodbytný a v jednu chvíli, když se ohnal rukou po
obžalovaném V. D., tak na to obžalovaný V. D. zezadu pěstí udeřil L. G. do
hlavy, a opakovaně ho udeřil do těla, hned nato následoval útok obžalovaného M.
P., který L. G. opakovaně pěstí uhodil do obličeje a v pozici, kdy se poškozený
mírně sklonil k podlaze, ho obžalovaný M. P. kopl kolenem do oblasti obličeje a
ve chvíli, kdy poškozený bezvládně padal zády na podlahu, znovu ho kolenem kopl
do obličeje, tímto jednáním obžalovaný M. P. způsobil L. G., otřes mozku,
zlomeninu pravé poloviny dolní čelisti a tržně zhmožděnou ránu tylní krajiny,
uvedená zranění byla spojena s hospitalizací do 8.6.2013, přičemž poškozený byl
omezen v obvyklém způsobu života pod dobu 3-5 týdnů, neboť v důsledku přiložené
mezičelistní kovové fixace byl odkázán na kašovitou stravu při zachování
klidového režimu a byl nucen v maximální míře dodržovat hygienu ústní dutiny,
přitom jen zcela náhodně neutrpěl těžkou újmu na zdraví jako zhmoždění mozku,
nitrolební krvácení, či poranění oka, případně rozsáhlejší zlomeniny
obličejového skeletu,
a tohoto jednání se obžalovaný M. P. dopustil přesto, že byl trestním příkazem
Městského soudu v Brně ze dne 30.01.2014 sp. zn. 91T 7/2014, který nabyl právní
moci dne 07.03.2014, odsouzen za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odstavec
1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle 358 odstavec 1 trestního
zákoníku, k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců se
zkušební dobou v trvání 28 měsíců“. Za uvedený trestný čin byl obviněný V. D.
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž mu takto uložený
trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Obviněný
M. P. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Výrokem podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o
náhradě škody.
V předmětné věci podali M. P. a poškozený L. G., bytem H., okr. Ž. n. S.,
odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2015,
sp. zn. 3 To 179/2015 tak, že je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. P. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává
z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve uvedl, že čin,
kterého se dopustil, byl spáchán v nutné obraně, tedy v intencích § 29 tr.
zákoníku a nemůže se tak jednat o zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 tr.
zákoníku, jak jej kvalifikoval soud prvního stupně. Nadto poukázal, že pokud by
dovolací soud neuznal, že čin byl spáchán v nutné obraně, měl i tak soud
prvního stupně aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, zakotvenou v § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného by tak vzhledem ke všem okolnostem
nemělo být posuzováno jako trestný čin. V další části dovolání obviněný popsal
možnost vyhodnotit předmětný skutek jako nutnou obranu. Poukázal, že z
vyjádření svědků a z vyhodnocení kamerového záznamu jednoznačně a prokazatelně
vyplývá, že potyčka mezi obviněným a poškozeným nebyla vyvolána z vlastní vůle
obviněného, ale byla provokací ze strany poškozeného L. G. Z důkazů dokonce
vyplývá, že iniciátorem byl právě poškozený, který obviněného nejdříve verbálně
napadal a popálil mu záda cigaretou. Následně poškozený fyzicky zaútočil na
druhého obviněného V. D., a to v podnapilém stavu, který si sám přivodil. Tyto
skutečnosti vedly k tomu, že se obviněný v obraně před stupňujícím se útokem
poškozeného uchýlil k fyzickému násilí, které vedlo ke vzniku poranění
poškozeného. Následky zranění pak zhoršilo to, že se poškozený sám a dobrovolně
uvedl do stavu opilosti. Za situace, kdy soud ve svém rozsudku dokonce dovodil,
že poškozený obtěžoval hosty a že je patrná i snaha poškozeného udeřit
obviněného V. D., se měl soud rovněž zabývat tím, zda obviněný M. P. nejednal v
nutné obraně. Stran institutu nutné obrany obviněný dále opřel své názory o
judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1.
2008, sp. zn. 5 Tdo 1447/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013,
sp. zn. 3 Tdo 1197/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn.
6 Tdo 1347/2008 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 4 Tdo
845/2014. Dále uvedl, že sice použil hrubšího násilí, než jaké použil poškozený
při svém útoku, ale tuto variantu byl nucen zvolit s ohledem na okolnosti. Mezi
těmi zmiňuje ochranu života a zdraví V. D. a stav poškozeného, který byl velmi
podnapilý. Uzavřel, že vzhledem ke shora uvedeným důvodům rozhodnutí soudů
spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Závěrem obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc k novému projednání a
rozhodnutí odvolacímu soudu. Obviněný dále požádal o přerušení výkonu trestu
podle § 265h odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 265o tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který uvedl, že
podané dovolání považuje za důvodné, neboť tak, jak jsou dovoláním napadená
rozhodnutí koncipována, nemohou obstát, když závěr o vině obviněného je
minimálně předčasný, resp. nemá dostatečný podklad. Skutková zjištění obsažená
v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se rozcházejí s obsahem
důkazů, zejména pak s obsahem kamerového záznamu, jak jej ve svém rozhodnutí
prezentuje soud prvního stupně. Za problematický označuje především závěr
skutkové věty, že obvinění M. P. a V. D. „fyzicky napadli silně podnapilého L. G.“. Napadnout totiž znamená mj. „provést proti někomu útok“, nicméně soud
prvního stupně hodnotí kamerový záznam v podstatě opačně, neboť konstatuje, že
to byl poškozený, kdo obtěžoval oba obviněné, přičemž se snažil V. D. udeřit. To znamená, že skutkové zjištění obsažené ve skutkové větě, že obvinění
poškozeného napadli, je pravým opakem toho, co má soud prvního stupně za
prokázané z kamerového záznamu, ze kterého má naopak vyplývat, že obvinění byli
napadeni poškozeným. Tento rozdíl přitom může hrát významnou roli pro
posouzení, zda byl na straně obviněných dán důvod pro nutnou obranu vyvolaný
útokem poškozeného. Z hlediska hodnocení kamerového záznamu soudem prvního
stupně neobstojí ani ta část skutkové věty, dle které obviněný M. P. kopl
poškozeného kolenem do oblasti obličeje, když se poškozený mírně sklonil, a
znovu ho kopl do obličeje ve chvíli, kdy poškozený bezvládně padal zády na
podlahu. Z kamerového záznamu totiž dle soudu vyplývá, že „P. mu zasadil dvě
rány kolenem do obličeje. Poškozený následně spadl…“. Je tedy evidentní, že
existuje diametrální rozdíl mezi obsahem skutkové věty a tím, co vzal soud za
prokázané z kamerového záznamu. Je zcela něco jiného, pokud obviněný kopl
podruhé do obličeje poškozeného v situaci, kdy již byl poškozený „zneškodněn“,
nebo pokud obviněný zasadil poškozenému dvě rány kolenem, a teprve až poté
poškozený spadl. Tento rozdíl přitom může být podstatný pro posouzení otázky
možného extenzivního excesu z mezí nutné obrany. Státní zástupce se tak
domnívá, že shora popsané rozpory vykazují znaky extrémního rozporu mezi
skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Nastíněné rozpory následně
podtrhl ve svém usnesení soud druhého stupně, když konstatoval, že „Na tomto
videozáznamu je patrný celý incident … počátek útoku obžalovaných i celý průběh
napadení poškozeného“. Přitom z předmětného záznamu, alespoň jak uvádí soud
prvního stupně, vyplývá, že útočil (napadal) poškozený, a nikoli obvinění,
kteří naopak byli v pozici obránců. Dále nutno přitakat obviněnému, že se soudy
náležitým způsobem nevypořádaly s námitkou nutné obrany.
Soud prvního stupně se
otázkou nutné obrany blíže nezabýval a odvolací soud tento nedostatek
nenapravil, když stran nutné obrany pouze uvedl, že chování obviněného „v
žádném případě nezavdalo důvodnou příčinu pro takto surový útok ze strany
obžalovaných … Ze strany poškozeného obžalovaným žádný závažnější útok
nehrozil, poškozený byl ve značně podnapilém stavu a obžalované pouze
otravoval. Fyzický útok … byl naprosto nepřiměřený … a neadekvátní“. Dále
státní zástupce ve svém vyjádření podrobně rozvedl podmínky pro aplikaci
ustanovení stran institutu nutné obrany, a to se závěrem, že obviněný M. P. (stejně jako obviněný V. D., jež si nepodal proti rozhodnutí soudu prvního
stupně ani odvolání) jednali ve stavu nutné obrany, což má významný dopad na
případnou trestní odpovědnost, byť by třeba některé podmínky nutné obrany,
např. z důvodu excesu, splněny nebyly. Ani jeden ze soudů se ovšem otázkou
nutné obrany náležitě nezabýval, přičemž soud druhého stupně se pouze velice
stručně a navíc nesprávným způsobem dotkl toliko podmínky neadekvátnosti. Soud
druhého stupně mj. pochybil, když vyloučil nutnou obranu s odkazem na
„surovost“ jednání obviněného M. P. Obránce totiž není povinen volit z více
nabízejících se způsobů obrany ten, který je nejmírnější (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007), když sama
surovost obranného jednání není důvodem vylučujícím nutnou obranu, pokud
obranné jednání, komplexně posouzeno, není zcela zjevně nepřiměřené způsobu
útoku. Chybná a zcela nepodložená je rovněž úvaha, že obviněným nehrozilo ze
strany poškozeného žádné nebezpečí, přičemž je obecně známo, že právě útoky
podnapilých osob mohou být vysoce nebezpečné, neboť tyto nemají zábrany, jejich
jednání je nevypočitatelné a neuvědomují si plně následky svých činů. Soud
druhého stupně navíc pominul, že je třeba zohlednit, jak nebezpečí subjektivně
vnímal obviněný. Státní zástupce tak považuje závěr soudu druhého stupně
vylučující nutnou obranu na straně obviněného za nesprávný, a to již jen s
ohledem na to, že se soud fakticky nezabýval okolnostmi, které jsou pro
posouzení podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku významné. S ohledem na
rozpory mezi skutkovými zjištěními pojatými ve skutkové větě rozsudku soudu
prvního stupně a obsahem důkazů, zejména kamerového záznamu, jak jej soud
vyhodnotil, prozatím ani nelze otázku nutné obrany na straně obviněného M. P. kvalifikovaně posoudit. Pro posouzení je významné stanovit, za jakých okolností
přesně došlo k druhému kopnutí do hlavy poškozeného, přičemž podle toho by se
mohlo jednat o extenzivní exces z mezí nutné obrany, anebo o nutnou obranu
podle § 29 tr. zákoníku, když obranné jednání obviněného bylo sice nepřiměřené,
snad i zjevně nepřiměřené, nikoli však zcela zjevně nepřiměřené. Státní
zástupce se s ohledem na institut beneficia cohaesionis rovněž vyjádřil k
jednání V. D. Pokud by totiž obviněný M. P. jednal v nutné obraně, pak by v
nutné obraně jednal i V. D. Jestliže by soudy upřely V. D.
právo na nutnou
obranu, kdy by byla zcela vyloučena jakákoli obrana proti obtěžujícím a
agresivním lidem, mohl by tento stav vést ke zcela absurdním situacím. Navíc
existují pochybnosti, zda se V. D. vůbec dopustil trestného činu výtržnictví
podle § 358 tr. zákoníku, když naplnění znaků skutkové podstaty tohoto
trestného činu nelze dovodit jen s odkazem na to, že několikrát udeřil
poškozeného pěstí. „Napadení“ samo o sobě totiž znaky předmětného trestného
činu nenaplňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). Státní zástupce shrnul, že soudy poměrně závažně
pochybily, když jejich rozhodnutí vykazuje extrémní rozpory, a dále se náležitě
nevypořádaly s námitkou nutné obrany obviněného M. P. a jednak uznaly vinným
obviněného V. D., ačkoli jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu. Státní
zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému M. P. podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a zrušil
i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, ve vztahu k obviněnému V. D. je zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. za užití § 261 tr. ř., a podle § 256l
tr. ř. (správně: § 265l tr. ř.) přikázal věc obou obviněných Městskému soudu v
Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil výslovný souhlas s
tím, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný
prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.
ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které
věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného
rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pokud by obviněný pouze rozporoval
provedené důkazy a jejich hodnocení soudy prvního a druhého stupně, Nejvyšší
soud by vzhledem k výše uvedenému nemohl do těchto zasáhnout, přičemž v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci
obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o
rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Nejvyšší soud se navíc
nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně
relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný
vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Obviněný však s odkazem na dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. své dovolání zaměřil výhradně na
chybnou aplikaci hmotněprávních norem, konkrétně tedy vyhodnocení jeho jednání
jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1
tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, když správně mělo být
na jednání obviněného nahlíženo jako na jednání v nutné obraně podle § 29 tr.
zákoníku, přičemž Nejvyšší soud tuto námitku považuje za částečně důvodnou,
jelikož závěr o vině obviněného nemá dostatečný podklad, jelikož soudy prvního
i druhého stupně se s případnou možností aplikace ustanovení stran nutné obrany
náležitě nevypořádaly.
Za problematická lze označit zejména zjištění obsažená ve skutkové větě
rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obsahu důkazů z kamerového záznamu,
které vzal soud za prokázané. Ve skutkové větě soud uvádí „... ho obžalovaný M.
P. kopl kolenem do oblasti obličeje a ve chvíli, kdy poškozený bezvládně padal
zády na podlahu. znovu ho kolenem kopl do obličeje...“, avšak z odůvodnění
rozhodnutí vyplývá, že „... obžalovaný P. mu zasadil dvě rány kolenem do
obličeje. Poškozený následně spadl zátylkem na zděný barový pult.“ Závěry se
tak rozcházejí v okolnostech stran jednotlivých kopů kolenem, resp. okamžiku
jejich provedení, přičemž je rozdíl, pokud obviněný kopl podruhé do obličeje
poškozeného v situaci, kdy již bezvládně padal na podlahu, anebo pokud mu
zasadil dvě rány kolenem a poté až poškozený spadl. Přitom vyhodnocení těchto
okolností může sehrát významnou roli právě v hodnocení, zda jde o jednání v
nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku. Soudy prvního i druhého stupně tedy
pochybily, když se náležitě nevypořádaly s námitkou nutné obrany. Soud prvního
stupně se této nevěnoval vůbec, soud druhého stupně poté uvedl, že „se v
žádném případě nejednalo o nutnou obranu ve smyslu ustanovení § 29 tr.
zákoníku. Ze strany poškozeného obžalovaným žádný závažnější útok nehrozil,
poškozený byl ve značně podnapilém stavu a obžalované pouze otravoval“. K tomu
dodal, že fyzický útok obviněných a zejména obviněného M. P. byl naprosto
nepřiměřený vzniklé situaci a neadekvátní vůči jednání poškozeného, a o tom, že
se nejednalo o nutnou obranu, není sporu. Takový argument však dle názoru
Nejvyššího soudu nemůže být považován za dostatečný pro vyvrácení možnosti
aplikace ustanovení § 29 tr. zákoníku. Základní podmínkou nutné obrany (§ 29
odst. 1 tr. zákoníku) je odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na
zájem chráněný trestním zákonem, přičemž tato podmínka je splněna, když soudy
vzaly za prokázané, že to byl poškozený, kdo se snažil udeřit obviněného V. D.
Nutná obrana by se dotýkala i obviněného M. P., neboť pomoc v nutné obraně je
přípustná. Soudy se tak měly zabývat druhou podmínkou pro nutnou obranu (§ 29
odst. 2 tr. zákoníku), tedy zda obrana byla zcela zjevně nepřiměřená, jelikož
pak by se o nutnou obranu nejednalo.
Ze skutkových zjištění soudů, tak jak jsou koncipována, vyplývá, že to
byl poškozený, kdo jednal v roli útočníka, a obvinění jednali v postavení
obránců. Jak uvedl soud prvního stupně, poškozený v předmětném baru již delší
dobu obtěžoval hosty, přičemž oba obvinění se o poškozeného vůbec nezajímali a
byl to naopak poškozený, který se opakovaně snažil upoutat jejich pozornost a
navazovat s nimi kontakt. Rozhodně pak nelze tvrdit, že předmětný útok
vyprovokovali oba obvinění, nebo že by se z jejich strany jednalo o nějaké
delší bití poškozeného, když poškozený od obviněných dostal pouze několik
úderů, přičemž celý konflikt trval do pěti sekund. Poté, co poškozený upadl na
zem, již na něj oba obvinění neútočili. Soud prvního stupně v tomto uzavřel, že
chování obou obviněných lze považovat za neadekvátní odezvu na situaci, kterou
svým chováním vyprovokoval poškozený. Soud druhého stupně následně uvedl, že
poškozený byl značně podnapilý, obviněné slovně obtěžoval, po obviněném V. D.
se i ohnal, avšak jeho chování v žádném případě nezavdalo důvodnou příčinu pro
takto surový útok ze strany obviněných. Dle Nejvyššího soudu lze z těchto
zjištění dovodit, že to byl poškozený, který zahájil celý konflikt a jako první
udeřil (V. D.) pěstí.
Zcela nezbytné je tedy posoudit, zda může být jednání obviněných
posuzováno jako jednání v nutné obraně v dikci § 29 tr. zákoníku, přičemž s
tímto se soudy prvního i druhého stupně náležitě nevypořádaly.
Nejvyšší soud připomíná, že nutná obrana vylučuje protiprávnost a v
důsledku toho nedochází k trestní odpovědnosti. Rozumí se jí odvracení útoku,
který bezprostředně hrozí nebo trvá proti některému ze zájmů chráněných
trestním zákoníkem. Pro posouzení, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je
rozhodující počáteční iniciativa, resp. kdo s útokem začal (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002). Ze skutkových
zjištění pak vyplývá, že konflikt vyprovokoval a první ránu dal poškozený L. G.
Obránce (obránci) pak byl oprávněn použít takové jednání, způsobilé útok
bezpečně odvrátit. U nutné obrany přitom není podmínkou subsidiarita (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013) a
obranu obviněného není možné považovat za nepřiměřenou např. z toho důvodu, že
nezvolil jiné řešení předmětné záležitosti, jako např. přivolání policie či
útěk, jelikož jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se
rozhodne pro obranu anebo zvolí jiné východisko.
Soudy rovněž měly zjišťovat, zda podle úsudku napadeného (napadených)
byla konkrétní obrana k odvracení útoku potřebná a nebyla zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku, přičemž přiměřenost je třeba posuzovat se zřetelem k
subjektivnímu stavu osoby, která útok odvracela, tedy podle toho, jak se čin
útočníka jevil napadenému. Podstatné tedy je, zda obranné jednání bylo či
nebylo ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřené. V těchto případech
je nezbytné posuzovat způsob útoku a intenzitu obrany, jakož i následky hrozící
z útoku a způsobené v obraně. „Zcela zjevné“ je poté to, co je očividné a
nepochybné a jedná se tak o hrubý nepoměr k útoku, který je odvracen. Napadený
může např. způsob a intenzitu útoku posoudit podle prostředků, které útočník
při útoku používá, což ale kategoricky neznamená, že obránce může při obraně
použít jen stejné prostředky jako útočník. Je nezbytné vycházet z toho, že
útočník si své prostředky pro útok vybírá sám, zatímco obránce si zpravidla
prostředky k obraně vybírat nemůže. Napadený se často musí ve velmi krátkém
okamžiku, bez předchozího rozmyslu, rozhodnout o způsobu obrany tak, aby byla
efektivní a zároveň v souladu s § 29 tr. zákoníku, což na něj ovšem klade
nepřiměřené požadavky. Ostatně, následky způsobené obráncem útočníkovi by měl
nést především útočník, který celou situaci vyvolal, a nikoli napadený. Přitom
tyto následky by měl nést i v případě, že napadený překročil v menším rozsahu
meze nutné obrany. Celkové riziko z výsledku konfliktu tak musí nést především
útočník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo
272/2006).
Dále lze podotknout, že intenzita obrany může být silnější, než
intenzita útoku, jelikož obrana musí být způsobilá útok odvrátit. Je tedy
možné, aby napadený použil k obraně i podstatně důraznější prostředek než
útočník a také aby způsobil závažnější následek, než jaký hrozil z útoku.
Přitom na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat jen z toho důvodu, že
napadený útočníka zranil (či usmrtil), pokud tedy obrana nebyla zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. 6 Tdo 1347/2008). Avšak při vybočení z mezí nutné obrany (tzv. excesu)
trestní odpovědnost napadeného vyloučena nebude. Např. pokud by napadený jednal
nad rámec nutné obrany ze msty, byť si byl vědom, že útok již skončil. Anebo
pokud napadený spáchal trestný čin při odvracení útoku, aniž tedy byly zcela
splněny podmínky nutné obrany, bude se zpravidla jednat pouze o polehčující
okolnost podle § 41 písm. g) tr. zákoníku, ke které bude soud přihlížet při
výměře trestu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pokud obviněný M. P. kopl
poškozeného podruhé kolenem do hlavy až ve chvíli, kdy již bezvládně padal na
podlahu, mohlo by se jednat právě o exces z mezí nutné obrany.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že soudy prvního a druhého
stupně náležitě neobjasnily otázku stran použití institutu nutné obrany podle §
29 tr. zákoníku. Je nezbytné, aby Městský soud v Brně věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Pokud s ohledem na provedené dokazování dospěje k
závěru, že se obviněný V. D. dopustil přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku a obviněný M. P. přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku,
tedy že nebylo jednáno v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, tak při novém
projednání a rozhodnutí věci především náležitě zdůvodní, proč není namístě
aplikace § 29 tr. zákoníku, resp. čím jednání obviněného (obviněných) vybočuje
z nutné obrany, tedy je zcela zjevně nepřiměřené. Rovněž odstraní rozpory mezi
skutkovými zjištěními ve skutkové větě a v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména
stran průběhu útoku, tedy kdy došlo k druhému kopnutí do hlavy ze strany
obviněného M. P. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá
za nezbytné pro náležité objasnění věci. S ohledem na institut beneficia
cohaesionis ve vztahu k V. D. lze zmínit, že pokud by v nutné obraně jednal
obviněný M. P., pak by v nutné obraně s největší pravděpodobností jednal i V.
D. V opačném případě by situace mohla dospět k upírání obrany těm, kteří byli
napadeni.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání
nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 261 tr. ř. (protože důvod, pro
který byla rozhodnutí ve vztahu k obviněnému M. P. zrušena, prospívá též
obviněnému V. D.) napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015,
sp. zn. 3 To 179/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp.
zn. 9 T 248/2014, zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. potom Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc
obviněných, přičemž v tomto novém řízení je Městský soud v Brně vázán právním
názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.)
a vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku
dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Městský soud v Brně povinen
aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení
dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na
odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu