3 Tdo 1059/2025

3 Tdo 1059/2025-4485

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podala 1) nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného Silvestra Mikuláštíka, a 2) obviněný Silvestr Mikuláštík, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, č. j. 6 To 20/2025–4416, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 8/2023, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, č. j. 6 To 20/2025-4416, ve výroku, jímž bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody, vč. odkázání poškozené se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (ve výroku, jímž odvolací soud zrušil prvostupňový rozsudek v adhezním výroku a ve zbytku ponechal prvostupňový rozsudek nedotčen). IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 1. 2025, č. j. 28 T 8/2023–4375, byl obviněný Silvestr Mikuláštík (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., za což byl odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm v Rožnově pod Radhoštěm, škodu ve výši 9.245.814 Kč.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný tohoto zločinu zkráceně řečeno dopustil tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající pod obchodním názvem Silvestr Mikuláštík a s přiděleným IČ v období nejméně od 16. 1. 2017 do 26. 5. 2020 do svého účetnictví a měsíčních výkazů daňových přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), které předkládal správci daně, zahrnul údajně přijatá plnění od jiných subjektů, u kterých ovšem ve skutečnosti k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo a fakturované zboží či služby dodány nebyly, v důsledku čehož v rozporu s § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neoprávněně zvýšil odpočty DPH, čímž neoprávněně vylákal výhodu na DPH v celkové výši 133.700 Kč a současně zkrátil DPH v celkové výši 9.112.114 Kč, svým jednáním tak způsobil celkovou škodu ve výši 9.245.814 Kč.

3. Naproti tomu byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 9. 2023, č. j. 2 KZV 40/2021-132, pro skutek popsaný v tomto výroku. Stran tohoto skutku byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 6 To 20/2025-4416, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 360.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 6 To 20/2025, a to v rozsahu, v jakém tímto rozsudkem bylo nově rozhodnuto výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. o nároku poškozené na náhradu škody, podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Upozornila, že vzhledem k institutu dodatečného vyměření daně je správce daně oprávněn v případech, ve kterých se po vyměření daně zjistí, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměřit ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou. Zkrácená nebo neodvedená daň se tudíž nevymáhá žalobou proti povinnému v občanskoprávním řízení, ale na její nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr, který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené (neodvedené) platby a zároveň exekučním titulem pro případný nucený výkon rozhodnutí. Rovněž nesrovnalosti při vyplacení nadměrného odpočtu by byly řešeny v rámci daňového řízení. Vzhledem k tomu v adhezním řízení ani nepřichází v úvahu nahrazovat uvedený postup rozhodnutím soudu podle § 228 tr. ř. a vytvářet tak jiný podklad pro další postup a event. i pro výkon rozhodnutí. Rozhodnutí vydané v adhezním řízení, jímž byl (nesprávně) přiznán nárok, který pro nedostatek pravomoci soudu nelze uplatnit a přiznat v občanskoprávním řízení, není způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).

7. Nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně pak může být nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř.

8. Rozhodnutí podle § 206 odst. 3, 4 tr. ř. per analogiam má místo právě v úvodní fázi řízení před soudem, kdy soud dospěje k závěru, že konkrétní osobě práva poškozeného zřejmě nepřísluší, resp. že její účasti brání okolnosti uvedené v § 44 odst. 2 a 3 tr. ř. Pokud i odvolací soud v napadeném rozhodnutí přes svůj zásah do výroku o náhradě škody rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a zavázal obviněného k náhradě majetkové škody ve výši 360.000 Kč vůči poškozené České republice zastoupené příslušným finančním úřadem a současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, postupoval v rozporu se skutečností, že nárok na zaplacení daně vůči obviněnému vznikl již dodáním zboží (poskytnutím služby) za úplatu obviněným jako osobou povinnou k dani, a nevznikl tedy z jednání, které má znaky trestného činu.

9. Odvolací soud tedy správně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající se výroku o náhradě škody. Tento výrok z rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadán není. Následně ovšem odvolací soud již neměl nově rozhodovat podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že vynesl výrok o povinnosti k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a výrok podle § 229 odst. 2 tr. ř. Právě tyto výroky z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je nutno na podkladě podaného dovolání zrušit.

10. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 6 To 20/2025, a to ve výroku, kterým byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm v Rožnově pod Radhoštěm, majetkovou škodu ve výši 360.000 Kč, a ve výroku, kterým byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

11. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný, který uvedl, že souhlasí s obsahem předmětného dovolání a s ohledem na tuto skutečnost se připojil k závěrečnému návrhu nejvyšší státní zástupkyně.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně si podal dovolání rovněž obviněný, a to proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními. Podle dovolatele závěr soudů o fiktivnosti plnění je v přímém rozporu s provedeným důkazem, a to fotografiemi věcí (pneumatik, náhradních automobilových dílů), jež byly předmětem tohoto plnění. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není možné zjistit, jaké závěry z nich soud prvního stupně učinil nebo z jakého důvodu k nim nepřihlédl. Až odvolací soud tento důkaz hodnotí, přesněji zpochybňuje, a to až absurdním způsobem, neboť není pravdou, že na fotografiích zachycené díly jsou bez výrobních čísel a markantů. Dovolatel uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a odvolací soud nahrazoval svou argumentací činnost soudu prvního stupně. Obviněnému tím odňal právo reagovat odvoláním na doplněné závěry týkající se např. neprůkaznosti fotografií, které učinil až odvolací soud.

14. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel sporoval naplnění objektivní stránky souzeného trestného činu, když opět vytknul, že závěr o fiktivnosti plnění nemá oporu ve skutkových zjištěních. Z provedených svědeckých důkazů vyplývá, že svědci byli na pozici tzv. „bílého koně“ a existenci plnění tak nepotvrdili, ale ani nevyvrátili. Navíc za situace, kdy obviněný doložil fotografie prokazující, že předmětné plnění obdržel. Podle dovolatele ani k závěru o zavinění nebyly učiněny žádné přímé důkazy, úmysl je dovozován nepřímo. Byl to až odvolací soud, který učinil dílčí závěr svědčící o úmyslu dovolatele, přičemž vycházel ze způsobu, jakým si obviněný vybíral své dodavatele. Obviněný se však k těmto skutečnostem nemohl vyjádřit. Dovodil tak porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu.

15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje výrok podle ustanovení § 256 tr. ř. Odvolací soud nerozhodl o zbytku odvolání, které směřovalo proti výroku, kterým byl uznán vinným a kterým mu byl uložen trest. Podle dovolatele tak ve výroku odvolacího soudu chybí, že odvolání obviněného ve zbývající části zamítá, případně dovětek, že v ostatním zůstává rozsudek soudu prvního stupně beze změny. V těchto souvislostech poukázal dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 982/2020.

16. V neposlední řadě uplatnil dovolatel námitku tzv. „opomenutého důkazu“, neboť soudy opominuly důkazní návrhy obviněného, které byly vedeny snahou prokázat, že předmětná plnění nebyla fiktivní, ale že si dodavatelé museli zboží zajistit, tedy že toto pořízení logicky museli promítnout do svých daňových tvrzení. Soud prvního stupně se tímto nezabýval vůbec, odvolací soud se s tímto vypořádal zcela nesprávně.

17. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v plném rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, č. j. 6 To 20/2025-4416, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 1. 2025, č. j. 28 T 8/2023-4375, a vrátil věc soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu, k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci.

18. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce zkonstatoval, že námitky dovolatele jsou v zásadě výlučně skutkové povahy a po obsahové stránce jsou shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, jak ostatně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí.

19. Podle názoru státního zástupce soudům jednoznačně nelze přičítat jakoukoli zjevnou nelogičnost v jejich úvahách, jež by značila onen vyžadovaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem ve věci provedených důkazů, a to nejen těch, na něž poukazuje obviněný v dovolání, ani to, že by se podstatnému obsahu rozhodných důkazů ve svých úvahách v potřebné míře nevěnovaly. Ve svém mimořádném opravném prostředku se obviněný vymezuje výhradně vůči fiktivnosti plnění, u nějž tvrdí, že závěry soudů jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Jedná se však o pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy. Obhajobou k důkazu předložené fotografie, mající potvrzovat provedení plnění – a vyvracet jeho fiktivnost, nalézací soud skutečně neprovedl a tudíž nevyhodnotil. To nicméně napravil odvolací soud, který se k nim i následně obšírně vyjádřil. Fotografie jím byly vyhodnoceny jako věrohodné, ale mající nízkou důkazní hodnotu, resp. to, co se jimi snažil obviněný prokázat bylo v kontextu dalších důkazů vyvráceno. Nadto datace fotografií byla výslovně zpochybněna. Odvolací soud také poukazuje na neaktivitu obhajoby a snahu zhojit toto své pochybení až v rámci řízení před odvolacím soudem, tedy poté, co proběhlo stěžejní dokazování před nalézacím soudem. Stejný závěr je možné učinit teď, když závěry o argumentaci obviněného, obsahující toliko polemiku k dodaným fotografiím, které považuje za přímý důkaz své neviny, není možné dávat k tíži orgánům činným v trestním řízením. Odvolací soud v úvahách soudu prvního stupně neshledal nedostatečnosti či nesrovnalosti. Také státní zástupce považuje odůvodnění soudu prvního stupně jako zcela dostačující. Z těchto důvodů zkonstatoval nepřípadnost obviněným uplatněného dovolacího důvodu pod písmenem g).

20. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný je přesvědčen, že nebyl prokázán závěr o tom, že by do svých daňových přiznání zahrnul faktury na tzv. fiktivní plnění, které reálně neproběhlo. Opak má dokládat existence fotografií předmětného plnění, které má obviněný stále ve své dispozici. Je tedy zřejmé, že důvod uplatňuje v kontextu dovolacího důvodu pod písmenem g). Podle dovolacího důvodu pod písmenem h) se každopádně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Nadto totožnou argumentaci uplatnil obviněný ve svém řádném opravném prostředku, se kterým se komplexně vypořádal odvolací soud.

21. Další část dovolání, kterou lze podřadit pod daný dovolací důvod, směřuje ke zpochybnění naplnění subjektivní stránky obviněného. Nutno připustit, že soudy se otázkou právního posouzení naplnění konkrétní formy zavinění coby subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně v odůvodnění svých rozhodnutích nevěnovaly zcela důsledně, když neidentifikovaly zcela přesně, zda u obviněného měly za prokázané její naplnění ve formě úmyslu přímého či úmyslu eventuálního. Odvolací soud pak komentuje subjektivní stránku ve vztahu k prokázanému jednání obviněného, přičemž neuvádí explicitně úmyslnou formu zavinění.

Z jeho konstatování však logicky vyplývá jednání obviněného v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný prokazatelně a dlouhodobě prováděl obchodní operace se (stavebními) společnostmi, které mu měly dodat automobilové součástky. Tyto dodávky byly nicméně fiktivní, jak soudy postavily dokazováním najisto. Už z tohoto plyne, že obviněný nemohl jednat jinak než úmyslně. Nebylo přitom nijak zpochybněno,

že by faktury vydávány nebyly, pouze to, že by zboží bylo dodáno. Z výše uvedeného vyplývá, že byla prokázána jak objektivní, tak subjektivní stránka trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu a není možné uplatnit dovolací důvod pod písmenem h) v první variantě.

22. V poslední části dovolání uplatňuje obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním – např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhověl opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítl. Uvedené bylo zevrubně přezkoumáno i stran Ústavního soudu, který dospěl k závěru, že porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Odvolací soud se podrobně vyjádřil k vině obviněného, dále znovu přezkoumal i výrok o uloženému trestu a dostál tedy své povinnost přezkoumat výrok o trestu podle § 254 odst. 3 tr. ř., když obviněný napadl výrok o vině. Následně ve prospěch obviněného změnil adhezní výrok o náhradě škody, nicméně zjevně nezákonně, jak namítá nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání. Je tedy zjevné, jakým způsobem odvolací soud k odvoláním obviněného napadnutým výrokům přistoupil, přičemž jeho postup nezaložil možnost uplatit dovolací důvod pod písmenem l).

23. Vzhledem ke shora uvedenému v dovolání obviněného nelze identifikovat takové námitky, jež by bylo možno posoudit jinak než jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Na návrhu nejvyšší státní zástupkyně z jejího dovolání, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 6 To 20/2025, a to ve výroku, kterým byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 360.000 Kč, a ve výroku, kterým byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, se nic nemění.

III. Přípustnost dovolání

24. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňují obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

25. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou opakováním argumentace vznášené již v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Druhostupňový soud na ně dostatečně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na jeho argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

26. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., státní zástupkyně pak na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda dovolateli vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

27. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], a · v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.

Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

29. Výhrady obviněného se s prvou alternativou tohoto dovolacího důvodu míjejí. Dovolatel sice namítal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy (fotografiemi věcí) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními (o fiktivnosti přijatých zdanitelných plnění) na straně druhé, jde však toliko o prostou polemiku s hodnocením důkazů nižšími soudy. Rozpor (natož zjevný) mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nemůže být založen tím, že hodnocení důkazů neodpovídá dovolatelovým představám a tužbám. Obviněný pouze deklaratorně odmítá fiktivnost plnění prosazováním svého náhledu na uměle izolovaný solitérní důkaz (fotografie), aniž by akceptoval, že soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemném souhrnu, a vyvarovaly se nevyváženého upřednostňování důkazů jedněch oproti upozaďování důkazů druhých. Odvolací soud se velmi podrobně vypořádal s namítanou fiktivností vystavených faktur, kterou v návaznosti na úvahy soudu prvního stupně opřel o ucelený důkazní soubor tvořený i) svědeckými výpověďmi, ii) informacemi o personálních, odborných i výrobních (ne)kvalitách údajných dodavatelů a iii) zjištěními stran marketingově mlhavé a ekonomicky krajně neopatrné a nestandardní spolupráci s údajnými dodavateli (viz bod 33 odůvodnění druhostupňového rozsudku). Současně logicky a přesvědčivě vysvětlil, že tento důkazní celek není zpochybněn, natož devalvován či rozvrácen, fotografiemi, jejichž výpovědní hodnota, průkaznost i časové ukotvení je více než nespolehlivé (viz bod 35 odůvodnění druhostupňového rozsudku).

30. Námitky obviněného k opomenutým důkazům nejsou zcela jasné. Dovolatel jednak opomenuté důkazy dle systematiky svého dovolání řadí pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., současně ovšem tvrdí, že námitka opomenutých důkazů mezi dovolací důvody nepatří. Na druhé straně je však z jeho dovolání patrné, že nižším soudům nějaký důkazní deficit vyčítá. Takové výhrady by svou materií mohly obecně být podřazovány pod třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

31. V projednávaném případě se však s ní zcela rozcházejí. Obviněný totiž neoznačuje žádné důkazy, které by měly naplňovat parametry opomenutých důkazů. Takovými důkazy nejsou jakékoliv neprovedené důkazy, ale pouze takové, které současně splňují tři podmínky. Prvou je to, že jde o důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním osvědčujícím znaky trestného činu. Druhou vlastností je to, že tyto důkazy jsou podstatné a nikoliv marginální. A konečně třetí podmínkou je neprovedení takových důkazů buď bez jakéhokoliv anebo bez náležitého odůvodnění. Všechny tři podmínky musejí být splněny kumulativně. Dovolatel přitom neprovedené důkazy výslovně neidentifikuje, takže – měl-li by Nejvyšší soud vykročit z mantinelů shora zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3298/22 a III. ÚS 1866/24 – lze pouze usuzovat na to, že patrně jde o jím opatřené fotografie věcí. Těmi ovšem důkaz proveden byl druhostupňovým soudem, obviněný na něho mohl reagovat a vyjádřit se k němu v odvolacím veřejném zasedání a soud tento důkaz náležitě vyhodnotil. Nemůže se tedy jednat o opomenutý důkaz ani v primární formě důkazu neprovedeného ani v sekundární formě důkazu sice provedeného, ale nevzatého v potaz při hodnocení důkazů. Za sekundárně opomenutý přitom důkaz nelze pokládat jen proto, že některá procesní strana nesouzní s tím, jak byl důkaz vyhodnocen soudem.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. V rámci tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat revize skutkových zjištění. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevných rozporů rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, ani že rozhodná skutková zjištění by vycházela z procesně nepoužitelných důkazů, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny. Přitom právě toto obviněný činí, neboť nenaplnění objektivní stránky napadá z platformy svého skutkového závěru o reálnosti přijatých zdanitelných plnění, nikoli o jejich fiktivnosti, jak dovodily soudy nižších stupňů. V tomto ohledu se námitky obviněného s tímto dovolacím důvodem rozcházejí.

33. Výhrady obviněného týkající se jeho zavinění jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné jen stěží, neboť obviněný i zde do značné míry rozporuje skutkové závěry nižších soudů poukazem na to, že nevěděl, že zboží nebylo nikdy dodáno od subjektů, jejichž doklady byly předkládány správci daně. Tím se obviněný vrací do oblasti nesprávných skutkových zjištění, která prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu rozporovat nelze. Pokud by však tyto námitky s velkou dávkou tolerance pod zmíněný dovolací důvod podřazovány být měly, pak se jedná o námitky zcela neopodstatněné.

34. Jde totiž o námitky veskrze obecné, obsahově prázdné a omezující se toliko na proklamaci vnitřního přesvědčení, že subjektivní stránka trestného činu prokázána nebyla. Obviněný totiž neuvádí zhola nic, co by mělo nějakým způsobem devalvovat vědomostní anebo volní složku jeho vnitřního vztahu k stíhanému jednání. Dovolatel se podílel na řetězci aktivit, které se vzájemně prolínaly, doplňovaly jedna druhou a směřovaly k jedinému cíli, jímž byla úspora finančních prostředků na úkor úhrady DPH, kterou měl odvést státu z titulu uskutečněných zdanitelných plnění. Obviněný takto kooperoval s firmami osazenými nezřídka nezpůsobilými loutkami, které (firmy) neměly personální, odborné, reputační, finanční ani jiné zázemí a činil veškeré kroky k tomu, aby dlouhodobě a “řemeslným” způsobem pravidelně a systematicky snižoval svou daňovou povinnost. Pokud si obviněný počínal takto propracovaně, pak jakákoliv verbalizace jeho nesouhlasu s úmyslným zaviněním působí nevěrohodně. Na tom nemůže nic měnit ani v dovolání nabídnuté vysvětlení o časté výměně dodavatelů z důvodu reklamací. Jak zmínil již odvolací soud, obviněný byl osobou v podnikání zběhlou a do jisté doby i úspěšnou. Lze proto sotva uvěřit, že by si v odsouzených obchodech počínal tak naivně, aby si za dodavatele relativně specializovaného zboží permanentně a opakovaně vybíral nezpůsobilé subjekty, od nichž by po údajných reklamacích přešel vždy k dalšímu stejně nebo dokonce ještě více (ne)kvalitnímu, v důsledku čehož by se – s nadsázkou řečeno – utápěl jako věčný smolař v mnohaletém kolotoči očekávání a zklamání nad svým dodavatelským výběrem. Nižší soudy tedy ze zjištěných skutečností po právu dovodily dovolatelův přímý úmysl.

35. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. plně spadají námitky státní zástupkyně. Její argumentace je dostatečně podrobná, logická, srozumitelně vyjádřená a Nejvyšší soud se s ní ztotožnil. Na úvahy podrobně rozvedené v jejím dovolání lze proto odkázat a nad jejich rámec lze dodat toliko následující.

36. Podle komentářové literatury u neodvedených plateb daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na sociální politiku zaměstnanosti dotčení příjemci (poškození) ohledně nich vydávají rozhodnutí (platební výměry, výkazy nedoplatků), která jsou přímo exekučním titulem. Proto není důvodu tyto nároky projednávat a rozhodovat o nich v adhezním řízení (DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-11-22]. ASPI_ID KO141_1961CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).

37. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem podléhá podle daňových předpisů zdanění, a nevzniká tedy zásadně z jednání, které má znaky trestného činu (srov. č. 29/1982, s. 203 až 204 Sb. rozh. tr.). Nárok státu na zaplacení daně proto není nárokem na náhradu škody, který by mohl příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně, ale nárokem vyplývajícím přímo ze zákona (srov. č. 34/1987 Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud prvního stupně rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemohou uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku se pak již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř. (k tomu srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013).

38. Soud prvního stupně ovšem výše vymezeným způsobem nepostupoval. Nesprávně postupoval i odvolací soud, který rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a zavázal obviněného k náhradě majetkové škody ve výši 360.000 Kč vůči poškozené České republice zastoupené příslušným finančním úřadem a současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. ji odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nárok na zaplacení daně vůči obviněnému vznikl již dodáním zboží za úplatu obviněným jako osobou povinnou k dani, nevznikl tedy na základě jednání, které naplňuje znaky souzeného trestného činu. Tím se projednávaný případ odlišuje od situací, kdy daňovým poplatníkem, event. plátcem daně je subjekt odlišný od pachatele daňového trestného činu a kdy vedle povinnosti daňového subjektu z titulu daňové úhrady uložené autoritativním rozhodnutím správce daně lze též soudem (v adhezním řízení) vyslovit povinnost pachatele z titulu náhrady škody způsobené daňovým trestným činem spáchaným v majetkové entitě daňového poplatníka, event. plátce.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

39. Námitka obviněného o absenci výroku podle § 256 tr. ř. je sice pod citovaný dovolací důvod podřaditelná, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Odvolací soud rozhodoval na základě řádného opravného prostředku obviněného napadajícího celou odsuzující část prvostupňového rozsudku. V daných souvislostech je vhodné poukázat na ta usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, ze dne 27.

1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021, a jiná), v nichž Nejvyšší soud reagoval na rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu ve vztahu k otázce, zda musí odvolací soud v případě, kdy alespoň zčásti vyhoví opravnému prostředku a napadené rozhodnutí, byť jen zčásti, zruší, učinit o zbývající části námitek formální (zamítavý) výrok. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že je-li z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že soud odvolacím námitkám nepřisvědčil, nedopustil se pochybení – vady v podobě chybějícího výroku – pokud takový závěr ve výrokové části nikterak nevyjádřil, např. výrokem, že jinak, tj. kromě výroku, jenž zrušil a ohledně něhož znovu rozhodl, zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen.

Jestliže se odvolací soud s námitkami obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, nelze tvrdit, že se těmito nezabýval jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Dovolací soud pak odkazuje i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, podle něhož: „Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl.

1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.“.

40. V projednávané trestní věci rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 6 To 20/2025, obsahuje ve svém odůvodnění pasáže týkající se výroků o vině i trestu. Odvolací soud explicitně uvedl, že neshledal žádného pochybení v postupu soudu prvního stupně při ustálení skutkového děje, ani při podřazení správně zjištěného skutkového děje pod příslušná ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Stejně tak nebylo shledáno, vyjma výroku o náhradě škody, pochybení soudu prvního stupně ani ve výrocích o uloženém trestu odnětí svobody či způsobu jeho výkonu. Odvolání obviněného bylo vyhodnoceno jen jako částečně důvodné, ve výroku o náhradě škody mu bylo z části vyhověno a ve zbytku bylo zamítnuto (viz bod 52 odůvodnění odvolacího rozsudku). Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu odvolacího pochybení vyžadující nápravy v dovolacím řízení, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl formulaci, že ve zbytku bylo odvolání obviněného zamítnuto. Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 982/2020, není případný, neboť v této věci šlo o procesně zcela odlišnou situaci dvou odvolatelů (obviněného a státního zástupce), v níž odvolací soud svým výrokem učinil nejasným, z podnětu kterého odvolatele jaký výrok učinil.

IV./4. Další dovolací námitky

41. Pod žádný dovolací důvod nespadá námitka, jíž obviněný vyčítá odvolacímu soudu nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Navíc ani tato námitka není důvodná. V prvé řadě a v obecné rovině je nutno zdůraznit, že odvolací řízení není ovládáno kasačním principem. Trestní řád počítá primárně s tím, že přímo v odvolacím řízení má dojít k nápravě zhojitelných chyb, počínaje nedostatky procesními, přes neúplnosti dokazování a nepřesnosti skutkových zjištění, až po vady v právním posouzení, včetně otázky právního následku spáchání trestného činu, tedy potrestání a adhezních výroků. Možnosti kasace v odvolacím řízení jsou naopak výrazně zúženy, ať již jde o možnost vrácení věci nižšímu justičnímu orgánu (§ 259 odst. 1 tr. ř.) nebo o zákaz jen některých změn k horšímu (§ 259 odst. 5 tr. ř.). I kdyby tedy šlo tvrdit, že teprve až odvolací soud se zabýval některými aspekty, které nižší soud přehlédl, pak ani takový postup by nešlo pokládat za odepření spravedlnosti, nýbrž naopak za její naplnění.

42. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl (v odsuzující části řešené věci) jak procedurální postup soudu prvního stupně, tak i úplnost dokazování, hodnocení důkazů, učiněná skutková zjištění, jejich právní posouzení, sankce i škodní nárok. Pokud tedy odvolací soud zhojil nedostatek prvostupňového řízení doplněním dokazování, plně tím dostál povinnosti přezkumu v řádném opravném řízení. Stejně tak není nahrazováním činnosti soudu prvního stupně, pokud soud odvolací precizuje, doplní či prohloubí argumenty, pro něž již prvostupňový soud vyhodnotil provedené důkazy právě tím, a ne oním způsobem. To platí nejen v obecné rovině, ale o to víc v projednávané věci, kde odvolací soud doplnil dokazování fotografiemi údajně dodaných komponentů. Fotografie totiž musel autonomně posoudit, a to nikoli jen izolovaně, ale právě i v provázanosti s ostatními důkazy, které byly provedeny již prvostupňovým soudem. Vyhodnocení důkazů nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu pak z logiky věci vyžaduje argumentaci i k těm důkazům, jichž se nově provedený důkaz týká – podporuje je či je vyvrací.

43. Neobstojí tedy námitka dovolatele, podle níž postupem odvolacího soudu mělo být porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nemohl reagovat na jeho závěry týkající se například neprůkaznosti fotografií či volby svých dodavatelů. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 29. 5. 2025 (č. l. 4411 a násl. spisu) je zřejmé, že odvolací soud podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložil procesním stranám barevné fotografie na listinách formátu A4, kdy obviněný i obhájce k dotazu předsedy senátu potvrdili, že se jedná o fotografie, které založili do spisu v řízení před krajským soudem, a tedy o fotografie, jejichž nehodnocení namítali v rámci odůvodnění odvolání. Obviněnému bylo umožněno se k jejich obsahu vyjádřit, což učinil tak, že se jedná o fotografie, které do spisu doložil bez toho, aniž by jejich obsah jakkoli komentoval (viz č. l. 4413 spisu). Je nutno zdůraznit, že procesní strany nejsou pasivními pozorovateli řízení, ale mohou aktivně a iniciativně snášet argumenty, které pokládají za významné. Pokud tak ovšem neučiní, pak si nemohou úspěšně stýskat na to, že nezazněly a soud je nemohl brát v potaz, popř. je vyhodnotil jinak, než by si procesní strana přála. Obviněný měl příležitost vyzdvihnout to, co dle něho mělo z fotografií vyplývat. (Ne)kvality údajných dodavatelů byly z opatřených pokladů k nim zřejmé a pokud obviněný chtěl blíže osvětlit, jak si je vybíral, proč je hojně a vždy stejně neúspěšně měnil, proč rizikově odebíral v určitém období zpravidla pouze od jediného apod., rovněž tak mohl učinit.

44. Vyčítá-li proto obviněný oběma soudům, že se jej netázaly na způsob jeho volby dodavatelů, pak tím zastává neobhajitelnou tezi, že jakákoli argumentace soudu musí být vždy a za všech okolností předem zpřístupněna procesní straně k případné její reakci či aspoň podrobitelná instančnímu přezkumu. To by však vedlo k naprostému rozvratu justičního systému. Každá úvaha soudu by musela být napřed notifikována procesní straně, aby následně mohla být soudem argumentačně využita. A dopadalo by to i na druhotnou úvahu soudu reagujícího na případnou protiargumentaci procesní strany k úvaze primární, takže by vznikal nekonečný řetěz duplik, triplik, kvadruplik atd. A to nikoli mezi stranami samotnými, ale simultánně mezi soudem a každou z procesních stran. Mělo-li by jít „jen“ o instanční přezkum, pak prvostupňový soud by musel pracovat se všemi teoreticky v úvahu připadajícími námitkami (i těmi, které by strany nevznášely) tak, aby minimalizoval riziko, že se najde nějaká, kterou procesní strana jako novinku uplatní v opravném prostředku. Vyšší soudy by se musely omezit buď jen na úzký přezkum argumentace soudu nižšího bez možnosti ji cizelovat či přičinit k ní jakoukoli autonomní úvahu, což by eliminovalo jakýkoli jiný než kasační opravný princip, anebo by musely připustit takřka nekonečné řetězení dalších opravných prostředků. Není asi pochyb, že takto nastavený systém by s vymahatelností práva a se spravedlností mnoho společného neměl.

V. Způsob rozhodnutí

45. Nejvyšší státní zástupkyně vznesla námitky, které naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vadu jej zakládající lze zhojit dovolacím řízení, a to pouze kasačním výrokem, byť o něco širším, než dovolatelka navrhovala. Ta se totiž domáhala toliko zrušení nových výroků učiněných odvolacím soudem podle § 228 odst. 1 tr. ř., a dále podle § 229 odst. 2 tr. ř. Namístě je však zrušit nejen materiální obsah nově učiněného výroku (tj. nové rozhodnutí podle §§ 228 a 229 tr. ř.), ale i jeho formální návětí, tedy to, že odvolací soud vůbec přistoupil k novému rozhodování podle § 259 odst. 3 tr. ř.

46. Nejvyšší soud proto k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, č. j. 6 To 20/2025–4416, ve výroku, jímž bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody, vč. odkázání poškozené se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal Nejvyšší soud napadený rozsudek nedotčen, tj. ve výroku, jímž odvolací soud zrušil prvostupňový rozsudek v adhezním výroku a ve zbytku ponechal prvostupňový rozsudek nedotčen.

47. Po částečném zrušení rozsudku odvolacího soudu netřeba ve věci činit žádné další rozhodnutí. Striktně formálně by sice mohlo připadat v úvahu, aby v zájmu ukončení procesního života vzneseného nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto o tom, že podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam nemůže poškozená v trestním řízení uplatňovat škodní nárok, v dané fázi řízení by však bylo přepjatým formalismem takový výrok činit. Etapa trestního řízení, kde by bylo možno takový nárok dále uplatňovat již zcela pominula, takže výrok podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam by byl veskrze akademický a bez reálného dopadu na případná práva a povinnosti účastníků řízení. Takový dopad nemůže zakládat ani konstrukce, že při nerozhodnutí podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam by mohla poškozené v uplatnění „škodního“ nároku v případném civilním řízení bránit překážka litispendence. V řešené věci totiž vůbec není dána pravomoc soudů o takovém nároku rozhodovat, takže úvaha o litispendenci vůbec nepřijde na pořad dne. Výrok podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam proto neučinil ani Nejvyšší soud sám ani neuložil některému z nižších soudů takové rozhodnutí učinit.

48. Obviněný vznesl dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

49. O obou dovoláních Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).

V Brně dne 3. 12. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů