3 Tdo 1087/2022-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o
dovolání, které podal obviněný V. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 11 To 216/2022, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T
23/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. T.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 6 T 23/2022,
byl obviněný V. T. pod bodem 1. uznán vinným jednak zločinem loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak pomocí k přečinu omezování osobní svobody podle
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 171 odst. 1 tr. zákoníku a pomocí k
přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §
353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil
jednáním spočívajícím v tom, že společně se spoluobviněným M. A., nar. XY, dne
25. 2. 2022 kolem 17:15 hod. společně přijeli do místa bydliště L. L., nar. XY,
v obci XY, okres XY, kde zaparkovali osobní vozidlo zn. XY, RZ XY, které řídil
obž. A., za domem L. L., obž. T.na pokyn obž. A. pod záminkou, že si chce s
pošk. L. promluvit, tohoto prostřednictvím telefonického hovoru, který
uskutečnil v cca 17:15 hod., vylákal ven z domu, poté co pošk. L. odemkl
branku, tak zpoza rohu vyskočil obž. A., který v ruce držel kladivo, tímto
začal napřahovat na pošk. L., který se snažil ustupovat směrem ke vchodu do
domu, postupně byl pošk. L. obž. A. zatlačen až do domu, kde jej obž. A. kopnul
do žeber na levé straně, oba obžalovaní společně vstoupili do domu za pošk. L.,
kde obž. A. na pošk. L. opakovaně křičel "kde máš peníze", tento mu opakovaně
říkal, že žádné nemá, že má jen 600 Kč v košili, která visí na dveřích od
záchodu, aby svoji hrozbu obž. A. podpořil, kladivem rozbil router, který se
nacházel v rohu místnosti, mobilní telefon pošk. L., který ležel na stole, a
pak poslal obž. T., aby košili prohledal, tento skutečně našel 600 Kč, drobné
mince v hodnotě 60 Kč a cigarety v hodnotě 121 Kč, které si také vzal, a ze
stolu odcizil další krabičku cigaret v hodnotě 121 Kč, která tam ležela, poté
obž. A. přinutil pošk. L. vyjít z domu na dvůr a dále ven za bránu pozemku do
uličky za domem k autu, které tam při příjezdu zaparkovali, obž. A. otevřel
kufr vozidla a přikázal pošk. L., aby si tam vlezl, což poškozený odmítl a
rozběhl se směrem ven z uličky, doběhl na vedlejší pozemek, kde požádal o
pomoc, obžalovaní poté co viděli, že je tam další osoba, sedli do auta a z
místa odjeli, jeli do obce XY k domu čp. XY, kde v cca 17:25 hod. obž. T. na
pokyn obž. A. prostřednictvím telefonického hovoru vylákal z domu J. J., nar. XY s tím, že si zakouří, přičemž na její výslovný dotaz jí potvrdil, že je sám,
a když tato z domu vyšla a přišla k autu, tak jí obž. T. sedící na místě řidiče
otevřel zadní dveře, pošk. J. si sedla na zadní sedadlo za řidiče, v tu chvíli
zpoza rohu hospody vyběhl obž. A., zabouchl zadní dveře u spolujezdce, kterými
do vozidla nastoupila pošk. J., oběhl vozidlo a sedl si na zadní sedadlo k
pošk. J., udeřil ji pěstí do obličeje a křičel na ni, přičemž v ruce držel
kladivo a mával s ním proti J., mezi tím se obž. T. s vozidlem rozjel a
odjížděl z místa směrem na XY, v průběhu cesty obž. A. po pošk. J. chtěl, aby
vylákala ven jejich společného známého A.
M., že pro něj budou kopat hrob, aby
věděla, jak taky skončí, vyhrožoval jí, že ji zavře do sklepa a že ji odveze
cikánům do XY, kde bude šlapat, ještě dvakrát udeřil pošk. J. pěstí do obličeje
v oblasti nosu a vyhrožoval, že ji zabije, po příjezdu na XY k domu č.p. XY
donutil obž. A. pošk. J. vystoupit z vozidla a jít do domu, kde si v chodbě
sedla na židli, společně s ní si tam sedl obž. A., který se ji snažil uklidnit,
přičemž poškozená se obž. A. bojí od doby, co se s ním rozešla, kdy ji tento
cca 6 měsíců opakovaně kontaktuje přes SMS a messenger, kde jí vyhrožuje
násilím, že ji odveze do XY a dá ji cikánům, dále opakovaně vyhrožuje jí i
jejím blízkým zabitím, přičemž tímto jednáním způsobili L. L. rozbitím routeru
škodu ve výši 4.140 Kč a rozbitím telefonu zn. Samsung škodu ve výši 700 Kč.
Za to byl obviněný V. T. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za využití §
43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou.
Rozsudkem dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. A.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 6 T
23/2022, podal obviněný V. T. odvolání, které směřoval do výroku o vině i
trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2022,
sp. zn. 11 To 216/2022, a to tak, že napadené rozhodnutí podle § 256 tr. ř.
odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, sp. zn.
11 To 216/2022, podal obviněný V. T. dovolání (č. l. 540-542), přičemž uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., s tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně mu byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
spatřuje v tom, že nedošlo k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu
loupeže spočívajícím v užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Trvá na tom,
že z popisu skutku se žádné jeho násilné jednání nepodává. Násilí vůči
poškozeným se dopustil spoluobviněný A., který jednal zcela samostatně, přičemž
ohrožoval kladivem nejen poškozené, ale i dovolatele, který tak jednal z
donucení. To se ostatně podává i ze skutkové věty, kde je uvedeno, že jej
spoluobviněný A. poslal prohledat košili poškozeného L. Pokud by jednal
společně se spoluobviněným A., pak by bylo nutno posoudit jednání
spoluobviněného A. jako tzv. exces ze spolupachatelství, za nějž nemůže být
dovolatel trestně odpovědný. Pouhé odebrání finančních prostředků samo o sobě
znaky trestného činu loupeže nenaplňuje. V dovolatelově případě by bylo možno
uvažovat o naplnění jiné skutkové podstaty, která však nebude obsahovat znak
násilí.
Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný uvedl, že
jeho naplnění je dáno skutečností, že mu byla uložena taková výše trestu, která
je v rozporu s jeho přiměřeností podle ústavních norem. V tomto směru odkázal
na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I ÚS 603/06) a
judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo
596/2005) s tím, že je vždy nutno zkoumat a následně zohlednit dopad uloženého
trestu do sféry základních práv dovolatele. S ohledem na zanedbatelnou míru,
jakou se podílel na žalovaném jednání, absenci jakéhokoli násilí z jeho strany
a skutečnost, že sám byl obětí agresivního jednání spoluobviněného A., shledává
jemu uložený trest jako nepřiměřeně přísný. Soudy tak nedostatečně zohlednily
míru jeho zapojení do trestné činnosti i míru nátlaku ze strany
spoluobviněného, resp. pravidla pro ukládání trestů ve smyslu ustanovení § 38
odst. 1, 2 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že mu neměl být uložen trest
nepodmíněný.
Obviněný V. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr.
ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. 11 To
216/2022-505, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc k novému projednání
a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3.
11. 2022, sp. zn. 1 NZO 828/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že
námitkám obviněného nelze přiznat jakékoli opodstatnění.
Poukázala na to, že obviněný se uvedeného jednání dopustil společně se
spoluobviněným A., přičemž podle ustálené judikatury společný úmysl nelze
ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů. Ta v případě spolupachatelství
není vyžadována, neboť u spolupachatelství postačí konkludentní dohoda [srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925 sp. zn. Zm II 604/24
(uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Odkázala na odůvodnění nalézacího soudu,
zejména v bodě 26. rozsudku, s tím, že se nalézací soud řádně vypořádal i s
otázkou nátlaku ze strany spoluobviněného A., když odkázal na závěry obsažené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 200/2021. Uvedla,
že obviněný měl možnost poškozeného L. před spoluobviněným A. varovat nebo z
místa odejít, avšak naopak mu pomáhal odcizit věci poškozeného, a to včetně
věcí, které mu ani A. nepřikázal vzít. Nadto nelze opomenout ani to, že oba
soudy se s uvedenou námitkou již řádně vypořádaly v rámci odůvodnění svých
rozhodnutí. Podle státní zástupkyně uvedené námitky ve své podstatě nejsou
způsobilé naplnit obsah předmětného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., neboť obviněný se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů
oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových
zjištěních soudů.
Stran námitky nepřiměřeně přísného trestu, podřazené dovolatelem pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že v
rámci tohoto dovolacího důvodu, a ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 tr. ř., nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného
trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 11 Tdo
1586/2015). V projednávané věci rovněž nelze shledat porušení zásady
přiměřenosti trestních sankcí, která má ústavní povahu, její existence je
odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a
osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu
zákony. Odkázala na odůvodnění nalézacího soudu v bodě 30. rozsudku s tím, že
nalézací soud uložil obviněnému trest ve čtvrtině zákonné sazby stanovené pro
nejpřísněji kvalifikovaný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku,
přičemž neshledal zákonné podmínky pro zařazení do přísnějšího typu věznice.
Odvolací soud oproti soudu nalézacímu neshledal podmínky uplatnění polehčující
okolnosti podle § 41 písm. d) tr. zákoníku (spáchání činu pod nátlakem), ale s
ohledem na zásadu zákazu reformace in peius nepřistoupil k modifikaci. Námitky
obviněného je podle státní zástupkyně třeba odmítnout, přičemž trest uložený
nalézacím soudem je nutno vnímat jako spíše benevolentní.
S ohledem na uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 11
To 216/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným V. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především
trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného
práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení
jiné skutkové okolnosti.
Obviněný svou námitku nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku „užití násilí“ a „užití pohrůžky
bezprostředního násilí“ uplatňuje s odkazem na to, že násilí či pohrůžek
bezprostředního násilí se měl dopustit toliko spoluobviněný M. A. Dovolatel sám
jednal pod nátlakem ze strany spoluobviněného, tedy z donucení.
Takto formulované námitky vycházejí z jiného než soudy učiněného závěru o
skutkovém ději, neboť obviněný vychází primárně z toho, že se spoluobviněný M.
A. uvedeného jednání dopustil samostatně, přičemž dovolatel byl toliko osobou
plnící pod nátlakem jeho příkazy. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad
pak obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se přitom dopustí ten,
kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se
cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím se rozumí použití
fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu.
Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby
napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka
nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a
plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla
vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení
napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž
vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností
zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele
(srov. R 1/1980). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v
poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně
pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k
použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli.
Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na
zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či
ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém
místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či
na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné,
že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani
neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní
(srov. k tomu R 11/2011) – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až
139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729).
Stěžejní v projednávané věci je závěr soudu, že se obviněný uvedeného jednání
dopustil ve spolupachatelství s M. A. ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku.
Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé).
Spolupachatelství přitom vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat
trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i
postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je
článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je
bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání
směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008,
publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje,
tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994
Sb. rozh. tr.).
Ze skutkové věty rozsudku se podává, že obviněný se spoluobviněným M. A.
společně přijeli, zaparkovali, společně vstoupili do domu. Spoluobvinění rovněž
společně z místa činu odjeli. To se týkalo jednání, jehož se dopustili ve
vztahu k poškozenému L. L., které bylo následně kvalifikováno jako zločin
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Přestože je z popisu skutku zjevné, že to
byl spoluobviněný M. A., kdo měl vedoucí úlohu v celém jednání, a obviněný byl
osobou, která povětšinou toliko postupovala podle jeho instrukcí, nelze
odhlédnout od toho, že obviněný si byl velmi dobře vědom toho, s jakým záměrem
jedou do domu poškozeného, stejně jako skutečnosti, že spoluobviněný byl
ozbrojen kladivem. Jak se podává z odůvodnění nalézacího soudu, obviněný „musel
vědět, že poškozeného L. L. vylákal z domu pod smyšlenou záminkou, kdy sám ve
své výpovědi v rámci hlavního líčení uvedl, že za poškozeným jeli proto, že měl
dodat do výkonu trestu M. B. z XY a jeli poškozenému vyčinit“, přičemž obviněný
„věděl, že obžalovaný M. A. je ozbrojen kladivem“. Obviněný tedy vylákal
poškozeného ven pod falešnou záminkou a následně neoprávněně vstoupil do jeho
domu, kde nejprve podle instrukce spoluobviněného prohlédl košili poškozeného
se záměrem odcizit z ní peníze, přičemž současně odcizil i cigarety, zatímco
spoluobviněný ozbrojen kladivem užil vůči poškozenému pohrůžku násilí. Obviněný
byl po celou dobu přítomen agresivnímu jednání spoluobviněného a svým jednáním
se spolupodílel na zmocnění se věcí poškozeného. Od počátku byl srozuměn s
cílem jejich společného jednání, v rámci něhož každý ze spolupachatelů splnil
svou úlohu a byl tak článkem řetězu společných činností. Obviněný vylákal
poškozeného ven, prošacoval jeho košili, fyzicky odcizil jeho věci, zatímco
spoluobviněný M. A. ozbrojený kladivem svým jednáním, kdy se uchýlil i k
rozbíjení věcí, užil násilí a pohrůžky násilí, aby přiměl poškozeného podrobit
se jejich vůli. Jak obviněný, tak spoluobviněný svou měrou přispěli k tomu, aby
dosáhli společného cíle, zmocnění se věcí poškozeného.
Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by obviněný plnil svou úlohu nedobrovolně,
resp. pod nátlakem a hrozbami fyzického napadení ze strany spoluobviněného, jak
opakovaně uvádí. Nalézací soud tomuto tvrzení obviněného věnoval náležitou
pozornost, kdy v bodě 26. odůvodnění rozsudku rozvedl své úvahy stran závěru,
že obviněný pod nátlakem nejednal. Poukázal na okolnosti předchozího konfliktu
mezi obviněným a spoluobviněným, ke kterému došlo dříve v den projednávaných
incidentů. Konstatoval, že „v řízení nebylo prokázáno, že by obžalovaný V. T.
čelil nějakému trvajícímu agresivnímu jednání obžalovaného M. A. Na místo i z
místa cestovali společně, z místa činu odcházel obviněný jako první, z výpovědi
poškozeného L. L. se pak podává, že během celého incidentu nebyl svědkem toho,
že by spoluobviněný M. A. jakkoli obviněného zastrašoval či ho fyzicky
ohrožoval, přičemž ve chvíli, kdy se následně venku spoluobviněný vzdálil,
nesnažil se dovolatel této příležitosti jakkoli využít k opuštění místa.
Ostatně i v případě druhé poškozené J. J. měl obviněný svou úlohu, zde však již
bylo jeho jednání kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu
ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť zde byla vedoucí role
spoluobviněného M. A. zcela zjevná, resp. v této fázi se jednalo o osobní zájem
spoluobviněného, kdy role obviněného byla čistě podpůrná (zavolal poškozené,
řídil auto).
Nalézací soud se rovněž vyjádřil k otázce nátlaku na vůli obviněného v bodě 27.
odůvodnění rozsudku, kdy odkázal na závěry Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021,
sp. zn. 6 Tdo 200/2021, v rámci něhož Nejvyšší soud konstatoval, že „samotný
nátlak sám o sobě nepředstavuje exkulpující okolnost, neboť není jmenován
trestním zákoníkem mezi okolnostmi vylučujícími protiprávnost. Judikatura sice
zná krajní nouzi podle § 28 tr. zákoníku vyvolanou nátlakem (rozhodnutí
Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky, publikované pod č.
20/1982), ovšem pouze v případě, kdy z něho vyplývá nebezpečí přímo hrozící
zájmům chráněným trestním zákoníkem a které omezují svobodu rozhodování
obviněného – jako v případě citovaném, kdy bylo obviněné hrozeno s nožem v ruce
usmrcením, pokud neuškrtí poškozenou“ (bod 35. citovaného usnesení Nejvyššího
soudu). Nátlak, jakému by byl obviněný vystaven, by tak musel dosahovat
přinejmenším takovéto intenzity, k čemuž prokazatelně v projednávané věci
nedošlo. Určitou formu nátlaku nicméně trestní zákoník rozeznává, a to ve
smyslu ustanovení § 41 písm. d) tr. zákoníku, tedy jako polehčující okolnost
při ukládání trestu.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, přičemž neshledal žádné
skutečnosti, které by obviněného z projednávané trestné činnosti mohly vyvinit.
Poukázal na to, že obviněný měl možnost poškozeného L. L. varovat či z místa
činu odejít, a „jelikož tak neučinil a naopak mu pomáhal zmocnit se věcí
poškozeného, a to včetně věcí, které mu spoluobžalovaný nepřikázal vzít
(cigatery), a to za situace, kdy mu žádné přímé nebezpečí od spoluobžalovaného
nehrozilo (nebyl jím nijak ohrožován ani slovně zastrašován, což potvrdil ve
své výpovědi i poškozený L.), lze zcela přisvědčit správnosti konstatování
soudu prvého stupně, že svoboda rozhodování obžalovaného T. omezena jednáním
spoluobžalovaného A. v rozhodné době v žádném případě nebyla“ (bod 5.
napadeného usnesení).
Na uvedené navazuje námitka, kterou podřadil obviněný pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a v rámci níž namítal, že s ohledem na
zanedbatelnou míru, jakou se podílel na žalovaném jednání, absenci jakéhokoli
násilí z jeho strany a skutečnost, že sám byl obětí agresivního jednání
spoluobviněného A., shledává jemu uložený trest jako uložený v rozporu s jeho
přiměřeností podle ústavních norem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Uvedený dovolací důvod může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v
tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně
na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon
nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen
některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které
zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý
trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto
dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají
určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Uložením trestu mimo trestní sazbu se
rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu zákonem. Právě tuto druhou
alternativu obviněný v dovolání cituje.
Námitky obviněného však svým obsahem uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Přestože slovně vymezuje existenci jedné z výše uvedených alternativ, jeho
námitky brojí proti výši jemu uloženého trestu odnětí svobody, který shledává
nepřiměřeně přísným. Je však třeba mít na paměti, že prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 tr. ř. nelze jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu
či výměře uloženého trestu namítat.
Námitky vůči druhu a výši trestu tedy nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího
soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který
je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní
sazby. Obviněnému hrozil trest odnětí svobody ve výměře od dvou do deseti let,
jak je stanoveno pro trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 3 roků, tedy při spodní
hranici trestní sazby stanovené zákonem pro tento trestný čin jako
nejzávažnější z trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Jednalo se o trest
úhrnný. Uložený trest byl tedy co do druhu a výměry zcela v mantinelech zákonem
stanovené trestní sazby.
Nalézací soud při jeho uložení přitom zkoumal jak polehčující, tak přitěžující
okolnosti, přičemž dospěl k závěru, že ve prospěch obviněného je možno
vyhodnotit okolnost spočívající v nátlaku na jeho osobu ze strany
spoluobviněného M. A., tedy polehčující okolnost ve smyslu ustanovení § 42
písm. d) tr. zákoníku, která je dána tehdy, pokud pachatel spáchal trestný čin
pod vlivem hrozby nebo nátlaku. Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil s
tím, že obhajoba obviněného (včetně jeho tvrzení o nátlaku o hrozby ze strany
spoluobviněného) byla spolehlivě a bez jakýchkoliv důvodných pochybností
vyvrácena, nicméně s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius korekci
provést nemohl. Na straně druhé se ztotožnil s posouzením přitěžujících
okolností, které podle nalézacího soudu spočívaly zejména v tom, že obviněný
spáchal více trestných činů, celkově se jednalo o 4 trestné činy (§ 42 písm. n/
tr. zákoníku), a jedná se o osobu opakovaně trestanou (§ 42 písm. q/ tr.
zákoníku). Nalézací soud poukázal rovněž na to, že obviněný neprojevil ani
náznak jakékoli sebereflexe stran projednávané trestné činnosti a jejích dopadů
do osobní či majetkové sféry poškozených, a současně bagatelizoval svou
dosavadní trestnou činnost, včetně svého odsouzení pro zločin znásilnění
dítěte. Obviněný byl zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku, neboť nalézací soud neshledal zákonné podmínky pro zařazení
obviněného do přísnějšího typu vězeňského zařízení.
Obviněným uvedeným námitkám tedy nelze přiznat důvodnost, a to ani ve světle
jím citované judikatury Ústavního soudu či z hlediska zásady proporcionality
trestní represe (trestních sankcí). V obecné rovině je možno k zásadě
proporcionality trestní represe uvést, že Nejvyšší soud se k této otázce
opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutí, kdy sice připustil možnost zrušení
konkrétního nepřiměřeného trestu v rámci dovolacího řízení, avšak pouze
výjimečně a mimo dovolací důvody, v situaci, je-li napadeným rozhodnutím
uložený trest trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
Podle opakovaných závěrů Nejvyššího soudu se jedná o zcela výjimečné situace,
kdy je shledáno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a
závažností trestného činu a dalšími kritérii či hledisky významnými pro
stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, že by takto přezkoumávaný trest byl
neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016,
resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). V
usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že
„zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných
principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a
její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou
lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující
vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je
třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem
předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah
veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na
osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde
opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle
dosáhnout mírnějšími prostředky“. Soudy v projednávané věci všechna kritéria
pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody řádně zkoumaly a uložený
nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 roků, tedy při spodní hranici
trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, při
současném zohlednění jak přitěžujících i polehčujících okolností, je trestem
zcela přiměřeným.
Závěrem je třeba upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné
tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se
odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší
soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněného V. T. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu