U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání,
které podal obviněný Mgr. P. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 5 To 339/2015-376, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 125/2011,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 6. 2015, č. j. 47 T
125/2011-315, byl obviněný Mgr. P. R. uznán vinným přečinem porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009
Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že
„dne 17. 11. 2010 v době kolem 18:45 hod. v Ch., ulici S., v době svého volna,
z důvodu hlasitého poslechu televizoru poškozeným, zabouchal na vstupní dveře
bytu, a když mu poškozený P. B., otevřel, tak ho odstrčil úderem oběma rukama
do oblasti hrudníku, proti jeho vůli vnikl do předsíně, prošel byt a ze stolku
úmyslně shodil na podlahu televizor a poté z bytu odešel“. Za to byl podle §
178 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68
odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši
10.000 Kč představujících dvacet denních sazeb po 500 Kč. Pro případ, že by
tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozenému P. B. na náhradě škody částku 837 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu
škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 2016, č. j. 5 To
339/2015-376, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Usnesení odvolacího soudu nabylo
právní moci dne 9. 2. 2016 (§ 140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu
nabyly právní moci odvoláním napadené nezrušené výroky o vině a trestu z
rozsudku soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per
analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Mgr. P. R. následně
dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm.
g), k), l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl podle obviněného
(dovolatele) založen tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem nerozhodl v plném
rozsahu o jeho odvolání, pokud z jeho podnětu bez dalšího zrušil pouze výrok o
náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, aniž by zároveň alespoň ve
výrokové části napadeného usnesení uvedl, že v ostatních výrocích zůstává
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Tento názor dovolatel opřel mimo jiné o
závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1299/2011,
podle nějž i za situace, kdy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno k
odvolání státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného, je třeba
rozhodnout také o podaném odvolání obviněného, jinak je rozhodnutí odvolacího
soudu zatíženo vadou podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V další části dovolání obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a obsahem ve věci provedených důkazů. Poukázal na
to, že byl uznán vinným tím, že proti vůli poškozeného P. B. násilím vstoupil
do jeho bytu a shodil mu ze stolu televizor, aniž by na vstupních dveřích od
bytu, na které měl předtím bouchat, a na televizoru, který měl rozbít, byly
nalezeny otisky jeho prstů. Připomněl také vnitřní rozpory ve výpovědích
poškozeného, který nejprve tvrdil, že si vše pamatuje z toho důvodu, že
inkriminovaného dne sledoval konkrétní sportovní utkání, které se však ve
skutečnosti hrálo o měsíc dříve, aby nakonec v rámci výpovědi ve veřejném
zasedání o odvolání připustil, že vůbec neví, jak se celá věc odehrála.
Dovolateli není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že poškozený tak učinil
ze strachu. Vzájemné rozpory pak shledává i ve výpovědích poškozeného a
svědkyně P. a současně poukázal na obsah výpovědi svědka G., který vyjádřil
domněnku, že poškozený si vše vymyslel. S odvoláním na dva znalecké posudky z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zvláštní specializace klinická
psychologie, které předložil v rámci řízení před Krajským soudem v Ústí nad
Labem, pak dovolatel upozornil na možnost, že u poškozeného se jednalo o tzv.
fantazijní dotažení problému nebo alkoholovou psychózu, jimiž lze také
vysvětlit změny v jeho skutkových tvrzeních. Za dané situace bylo podle jeho
mínění nezbytné doplnit dokazování o vypracování dalších znaleckých posudků z
odvětví psychiatrie a psychologie k jeho osobě i k osobě poškozeného. Obviněný
nesouhlasí ani s hmotněprávním posouzením kvalifikačního znaku užití násilí
podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku v jeho jednání. A konečně, odvolacímu soudu
vytkl, že nedbal „zákonného příkazu“ subsidiarity trestní represe, když pro
účely posouzení otázky viny nezohlednil zejména délku trestního řízení a dobu,
která již uplynula od spáchání skutku, ač tak dle závěrů obsažených např. v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010, učinit
měl.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 5 To 339/2015-376, i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 6. 2015, č. j. 47 T
125/2011-315, dále zrušil i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
poté Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Obviněný zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud
ve věci rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). K námitkám obviněného stran absence či neúplnosti výroku
usnesení odvolacího soudu uvedl, že v jím citované trestní věci vedené u
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1299/2011 se jednalo o situaci, kdy proti
rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i státní zástupkyně,
přičemž v samotném výroku rozhodnutí chybělo jasné označení toho opravného
prostředku, na jehož podkladě odvolací soud učinil svůj výrok. V nyní
projednávané věci je zcela evidentní, že odvolací soud rozhodoval toliko na
základě odvolání obviněného. Z výroku napadeného usnesení i jeho odůvodnění je
pak současně zřejmé, v jakém výroku byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a
v jakých naopak zůstal nedotčen. O odvolání obviněného tedy bylo rozhodnuto
komplexně a výroková část rozhodnutí soudu druhého stupně žádnou z vad
předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zatížena není. K
další dovolací argumentaci obviněného státní zástupce připomněl, že
prostřednictvím hmotněprávního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. se nelze úspěšně domáhat změny skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování.
Výjimku z uvedeného pravidla představují pouze situace, kdy existuje tzv.
extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé. Ten však v daném případě dán není. Soudy
podle názoru státního zástupce správně zjistily skutkový stav tak, aby mohly ve
věci náležitě a spravedlivě rozhodnout. Skutková zjištění odpovídají výsledkům
dokazování, jak bylo provedeno v hlavním líčení a odvolacím soudem doplněno ve
veřejném zasedání. Z hlediska formálního pojetí trestního práva hmotného pak
státní zástupce nespatřuje ani důvod pro aplikaci principu ultima ratio.
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení nejsou
zatíženy vadami předpokládanými v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr.
ř., není zde dán ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než
navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 24. 8. 2016 obhájci dovolatele s
upozorněním, že k němu může zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do
nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany
neobdržel.
Obviněný Mgr. P. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. h) tr. ř. per analogiam,
neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto
ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud fakticky nevyhověl
řádnému opravnému prostředku (odvolání) obviněného proti výrokům o vině a
trestu z rozsudku soudu prvního stupně uvedeného v § 265a odst. 2 písm. a) tr.
ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g), k), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska
splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal podané
odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá
alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu,
že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející byly
skutečně zatíženy některou z dovolatelem namítaných vad, zakládajících
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř., které rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se tedy o případy, kdy
buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí
jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl,
ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).
Jestliže obviněný dovozuje vadu spočívající v neúplnosti výrokové části
rozhodnutí soudu druhého stupně v tom, že v něm chybí samostatný výrok o
zamítnutí jeho odvolání v části směřující do výroků o vině a trestu z rozsudku
soudu prvního stupně, nelze jeho argumentaci z hlediska výše uvedeného
dovolacího důvodu přiznat opodstatnění.
Předně je třeba vzít v úvahu, že odvolací soud podrobil přezkumu podle § 254
tr. ř. všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž obviněný podal
řádný opravný prostředek, jakož i správnost postupu řízení, které jejich vydání
předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Ze zásad, jimiž se řídí
rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§
254 tr. ř.) vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen dílčí výrok
napadeného rozsudku, pak z podnětu podaného opravného prostředku (odvolání)
rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, případně učiní výrok nový nebo napadený
výrok doplní, aniž by dále musel rozhodovat o tom, že ostatní výroky v rozsudku
soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny (jak se v praxi některých soudů
nadbytečně děje), anebo že v rozsahu, v němž nebylo shledáno důvodným, se
odvolání zčásti zamítá. To znamená, že rozhodnutí odvolacího soudu není
zatíženo vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud vyhoví opravnému
prostředku určité osoby (zde dovolatele) jen částečně, aniž by ho ve zbytku
(tj. v neúspěšné části) zamítal. Nemůže se tedy jednat o chybějící nebo neúplný
výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, ze dne 8. 1. 2003,
sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 - T 531, a dále např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1251/2014). V
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2011, na které
nepřípadně odkazuje dovolatel, byla řešena diametrálně odlišná procesní
situace, kdy z výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu nebylo patrno, jak
rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného jako jedné procesní strany a
jak rozhodl o souběžně podaném řádném opravném prostředku státní zástupkyně
jako procesní strany druhé. V nyní posuzované trestní věci se odvolal výhradně
obviněný.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není
možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je
při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet
ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze
dovodit, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá
argumentace obviněného, podle níž nebylo bez důvodných pochybností prokázáno,
že se vůbec dopustil jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině z
rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný soudům obou stupňů v příslušné části
podaného mimořádného opravného prostředku de facto vytkl, že provedené důkazy
interpretovaly zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě pro
rozpor se zásadou in dubio pro reo. V důsledku toho pak měly vycházet ze
skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné právě s
existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné
právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy
zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně
domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkových zjištění, z nichž soudy
vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání. Takové námitky však pod
shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně
vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a
restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především
ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces;
tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost
pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu
soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy
dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též
usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem
dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí
vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají
žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou
dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže
jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci
vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto
předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé
založit dovolací přezkum.
Usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše
uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria
požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by dospěl k
dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém
hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených
domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného
spočívající v podstatě na tezi, že poškozený si rozbil svůj televizor sám a z
jeho poškození následně křivě obvinil někoho jiného, nelze z hlediska principů
formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů
považoval skutkovou verzi předkládanou obviněným ve všech podstatných aspektech
za nepřesvědčivou. Dostatečně vysvětlil, o které důkazy svá skutková zjištění
opřel a jakými úvahami se přitom řídil. S téměř shodnou procesní argumentací
obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci
svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud
ani po dalším doplnění důkazů neměl vůči skutkovým zjištěním soudu prvního
stupně k otázce viny žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru na
str. 4 až 8 napadeného usnesení odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§ 134
odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru,
že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným
způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem
nepřípustné libovůle.
Použitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný
právně relevantně námitkou vůči hmotněprávnímu posouzení otázky naplnění
kvalifikačního znaku užití násilí při neoprávněném vniknutí do obydlí jiného ve
smyslu k § 178 odst. 2 tr. zákoníku v jeho jednání, a dále námitkou, že soudy
se dostatečně nevypořádaly s otázkou společenské škodlivosti činu, zejména s
ohledem na dobu, která od jeho spáchání uplynula, a délku probíhajícího
trestního řízení.
Nejvyšší soud jim však nepřiznal opodstatnění.
Jestliže obviněný k neoprávněnému vniknutí do bytu poškozeného použil techniku,
kdy ho odstrčil razantním úderem oběma rukama do oblasti hrudníku, aby si tak
proti jeho vůli „zajistil volný průchod“, soudy obou stupňů v jeho jednání
spatřovaly trestný čin (přečin) porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku věcně správně. Cílem provedeného útoku ve spojení s mírou
potřebného fyzického násilí v posuzovaném případě byla eliminace odporu
poškozeného ihned v jeho zárodku. Názor dovolatele, resp. jeho obhájce, podle
nějž výše uvedené právní posouzení skutku přicházelo v úvahu teprve tehdy,
pokud by obviněný před vstupem do bytu s poškozeným alespoň „cloumal“, se opírá
o tendenční výklad soudní judikatury, jejímž předmětem ovšem bylo zřetelné
vymezení hranice mezi trestným činem krádeže, spáchaným zejména způsobem
předpokládaným v ustanovení § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (např.
překvapivým strhnutím příručního zavazadla z ramene poškozeného) a mezi
trestným činem loupeže podle § 173 tr. zákoníku, kdy pachatel používá sílu (o
zavazadlo se již přetahuje a cloumá s ním) jako prostředku k překonání vůle
poškozeného pro případ jeho obrany.
Soudy užitá právní kvalifikace obstojí také z pohledu zásady subsidiarity
trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud při své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že princip
použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech především
nelze vykládat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu
závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen
podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození
trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že
základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to
především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány
protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní
právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho
použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k
ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková
podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném
případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů
(především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci
institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na
zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.
především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle
zákona spravedlivě potrestáni. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro
nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze
výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní
normy (např. podle zákona o přestupcích).
Posuzované jednání dovolatele se však svou povahou i podle názoru Nejvyššího
soudu vymklo z běžného rámce standardních přestupkových deliktů do té míry
výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném
případě zcela namístě. Společenská škodlivost jednání dovolatele je značně
zvyšována již tím, že si uvedeným způsobem počínal jako příslušník Policie
České republiky, u kterého lze s ohledem na jeho postavení očekávat tomu
odpovídající respekt k právním normám chránícím základní společenské hodnoty a
oprávněné zájmy fyzických a právnických osob (zde nedotknutelnost obydlí
garantovanou čl. 12 Listiny základních práv a svobod).
Dovolatelem předložený výklad obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6.
2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010, z nějž dovodil, že délku trestního řízení je
obecně nutno „zohlednit již při zkoumání viny z toho hlediska, zda nemění
právní kvalifikaci jednání jako určitého deliktu“, je opět zjednodušující a ve
své podstatě zcela nepřípadný. Opomíjí totiž, že ve shora označené věci byla
předmětem posouzení trestná činnost pachatele spáchaná za účinnosti trestního
zákona č. 140/1961 Sb., který vycházel z tzv. formálně - materiálního pojetí
trestného činu a který skutečně prostředek, jímž bylo možno neúměrnou délku
trestního řízení – po důsledném přezkoumání všech podmínek zakládajících
použití vyšší trestní sazby – kompenzovat i mírnějším právním posouzením skutku
(viz § 88 odst. 1 tr. zák.). Nyní projednávaný trestný čin ovšem dovolatel
spáchal po 1. 1. 2010. S přihlédnutím k § 2 odst. 1 tr. zákoníku jej proto bylo
nutno posuzovat právě podle tohoto právního předpisu. Nový trestní zákoník
přitom vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu, jež mimo jiné soudu
neumožňuje postupovat jinak, než vyjádřit v právním posouzení konkrétního
skutku všechny znaky trestného činu, které jím byly naplněny. Případná
kompenzace – pokud by k ní byl s ohledem na délku trestního řízení shledán
důvod – je tak nadále možná toliko v oblasti použité trestní sankce.
Protože dovolání obviněného Mgr. P. R. bylo opřeno dílem o námitky, které nelze
podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a v jeho relevantně
uplatněných částech z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. g), k) tr. ř. šlo o námitky neopodstatněné, nebylo mu možno
přiznat opodstatnění ani z hlediska důvodu uvedeného § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. Proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
(srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu