USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2020 o dovolání obviněného D. D. S., nar. XY, Jamaika, státního příslušníka Jamaiky, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 9 To 347/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 99/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. D. S. odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 3 T 99/2017, byl obviněný D. D. S. uznán vinným:
pod bodem 1. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný od blíže nezjištěné doby, nejméně od roku 2002 do 22. 6. 2016, kdy byl podruhé vykázán policií z místa bydliště, vyjma šesti měsíců od 28. 11. 2014, kdy byl z místa bydliště vykázán poprvé, ve svém rodinném domě v XY, v ulici XY, kde bydlel společně se svou manželkou T. S., narozenou XY, a se svými nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym), narozeným XY, BBBBB (pseudonym), narozenou XY, a CCCCC (pseudonym), narozeným XY, svoji manželku T. S.
fyzicky i psychicky týral, a to tím způsobem, že v ní svým jednáním úmyslně probouzel pocity méněcennosti, snižoval její lidskou důstojnost a sebevědomí, a to i na veřejnosti, kdy jí vyčítal, že vše dělá špatně, že je špatná matka, téměř každý den, a to i v přítomnosti jejich tří nezletilých dětí, jí vulgárně nadával, urážel ji a ponižoval, konkrétně jí říkal, že „je blbá kráva, že je stupidní idiot a blázen, který všemu uvěří, že prosere a prochčije všechny peníze, že je blbá sračka, že jí musí vychovat, když tu práci neudělali její rodiče, že mu ji rodiče hodili na krk a jsou rádi, že se jí zbavili, že musí živit její blbou prdel, že je blbka, kterou on sundal ze stromu“, přičemž vulgarita nadávek vůči poškozené se časem stupňovala a začala zabíhat i do sexuální oblasti, kdy jí říkal, že „je jen blbá děvka, která by se uživila jen tím, že by někomu roztáhla nohy, že je tak vytahaná, že to s ní nebude bavit žádného chlapa“, zakazoval poškozené studovat, vyžadoval, aby neustále pracovala pouze pro jeho firmu a nezabývala se ničím jiným, neustále ji kontroloval a hlídal, příležitostně ji sledoval, aby se přesvědčil, že mu poškozená nelže, když nezvedala mobilní telefon, choval se agresivně, když se mu poškozená ve všem nepodřídila, tak ji trestal tím, že ji ignoroval, rušil naplánované návštěvy jejích rodičů a další společné akce nebo jí pokácel její oblíbený strom, vícekrát poškozené úmyslně bránil ve spánku tím, že rozsvěcel světlo v pokoji, kde spala, v nočních hodinách, a následně na ni bezdůvodně křičel, a když se poškozená v důsledku tohoto jeho jednání v pokoji zamykala, kopal a pěstí bouchal do dveří, přestože věděl, že tímto jednáním budí i své nezletilé děti, v přesně nezjištěném období poškozenou ve více případech fyzicky napadal, kdy v několika případech tímto poškozené způsobil viditelné poranění, nejčastěji ji napadal údery dlaní do obličeje, strkal do ní, hrubě s ní mával za ruku, chytal ji pod krkem a následně s ní praštil o zem nebo ji přitlačil ke zdi, opakovaně ji napadl rovněž ranou pěstí a jednou kopem do holeně, když byla těhotná se synem AAAAA, tahal ji po domě nahou za vlasy, v roce 2007 ji napadl tak hrubým způsobem, že jí způsobil modřiny po celém těle a musela vyhledat lékařské ošetření, poškozené tvrdil, že za všechna napadení si může ona sama, protože se nechová adekvátně, v blíže nezjištěné době, zřejmě v roce 2014, srazil poškozenou na zem se slovy „ty děvko, jestli chceš chcípnout, tak mě ještě chvíli provokuj“, čímž v poškozené vzbudil obavu o život, i v jiných případech v poškozené opakovaně vyvolával pocity strachu tím, že jí vyhrožoval fyzickou likvidací, a to i prostřednictvím jiných osob, vyhrožoval jí, že zařídí, aby jí byly odebrány děti, v důsledku tohoto jednání poškozená pociťovala silné psychické napětí, budila se strachem, v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2012 se psychicky zhroutila, kdy byla nucena vyhledat psychologickou a psychiatrickou pomoc, a následně užívala psychofarmaka, v současné době u ní byla jako důsledek uvedeného jednání obviněného diagnostikována psychická porucha, a to porucha přizpůsobení – smíšená úzkostná a depresivní reakce, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví,
zločinem týráním svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od blíže nezjištěné doby, nejméně od roku 2007 do 22. 6. 2016, kdy byl podruhé vykázán policií z místa bydliště, vyjma šesti měsíců od 28. 11. 2014, kdy byl z místa bydliště vykázán poprvé, ve svém rodinném domě v XY, v ulici XY, psychicky i fyzicky týral svoje nezletilé syny AAAAA, narozeného XY, a CCCCC, narozeného XY, a to tím způsobem, že je opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů, nepřiměřeně bil, kdy nejméně ve dvou případech způsobil svému synovi AAAAA silnými údery páskem hematomy po celém těle, a nejméně v jednom případě způsobil svému synovi CCCCC bitím hematomy v oblasti hýždí a zad, oba své syny i svou dceru BBBBB, narozenou XY, dále opakovaně vystavoval psychickému i fyzickému násilí vůči jejich matce, kdy tímto svým jednáním v dětech vzbuzoval obavu o zdraví a život jejich matky, děti se ve strachu ze svého otce zamykali v pokoji, svého otce se bojí, nechtějí se s ním vídat, jeví se jim jako nepředvídatelný a ohrožující, jednání, jehož se obžalovaný dopouštěl pod body 1) a 2) výrokové části mělo závažný dopad na psychický stav dětí i na jejich psychosociální vývoj,
a pod bodem 3. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 18. 7. 2016 v době kolem 14:20 hodin v XY, v ulici XY, porušil zákaz stanovený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 67 Nc 5011/2016-15 ze dne 30. 6. 2016, které osobně převzal dne 1. 7. 2016 v 13:35 hodin, kterým bylo rozhodnuto, že je okamžikem vykonatelnosti tohoto rozhodnutí povinen dočasně opustit dům na adrese XY, XY, zdržet se vstupu do tohoto domu a jeho bezprostředního okolí ve vzdálenosti 200 metrů od domu, zdržet se setkávání s manželkou T.
S., narozenou XY, syny AAAAA, narozeným XY, CCCCC, narozeným XY, a dcerou BBBBB, narozenou XY, a navazování jakýchkoliv kontaktů s nimi, přičemž toto rozhodnutí porušil tím způsobem, že na uvedené adrese vstoupil do budovy mateřské školy, kde se snažil setkat se svými dětmi, dožadoval se vstupu k nim, jeho přímému kontaktu s dětmi zabránila až vychovatelka, která jej z budovy vykázala, kdy její první výzvy neuposlechl s tím, že mu budova školy patří, proto do ní může vstupovat, kdykoli chce, budovu mateřské školy opustil až poté, co mu vychovatelka sdělila, že si ředitelka školy přeje, aby okamžitě odešel.
Za to byl obviněný D. D. S. odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel nevyžádaných kontaktů s poškozenými T. S., nar. XY, AAAAA, nar. XY, BBBBB, nar. XY, a CCCCC, nar. XY.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození T. S., nar. XY, AAAAA, nar. XY, BBBBB, nar. XY a CCCCC, nar. XY, odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 3 T 99/2017, podal obviněný D. D. S. odvolání směřující do výroků o vině a trestu. Do výroku o trestu v neprospěch obviněného podala odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 9 To 347/2018, a to tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 3 T 99/2017, ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1. tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 9 To 347/2018, jako soudu odvolacího podal obviněný D. D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání (na č. l. 1149–1157), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítal porušení zásad ne bis in idem a res iudicate v části skutku uvedeného pod bodem 1. výrokové části rozsudku nalézacího soudu, přičemž tento závěr opíral o to, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení obecné kriminality ze dne 5. 2. 2015, č. j. KRPA-456403-53/TČ-2014-001473, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.
zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v blíže neupřesněné době, nejméně od 22:00 hodin dne 26. 11. 2014 do 01:30 hodin dne 27. 11. 2014, poté co manželka T. S., nar. XY, přišla domů, začal na tuto křičet, ptát se kde byla a vyčítat jí, že on pracuje a ona neustále plýtvá penězi za chůvu, poté manželku následoval do kanceláře v přízemí domu, kde zahradil tělem dveře, a když z této kanceláře chtěla manželka odejít chytil tuto pod krkem do kravaty a svalil jí na zem přičemž zároveň křičel anglicky „jestli chceš děvko chcípnout, tak mě ještě chvilku provokuj“, poté manželku uvolnil z držení a dále na tuto křičel nadávky, manželka odešla do pokoje k dětem a odtud chtěla zavolat policii, což se jí nepodařilo, a poté volala své kamarádce L.
P., tuto měla na telefonu, když do pokoje přišel manžel, a dále paní S. vyčítal, že budí děti a volá na policii, poté z pokoje odešel a již kolem něj jen procházel a ve slovním ani fyzickém napadání manželky nepokračoval“, tedy popsaným jednání vyhrožoval usmrcením, doplněným o fyzické napadení, takovým způsobem, že vzbudil u své manželky důvodnou obavu o její život. Ke stížnosti dovolatele jako obviněného bylo na základě usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2015, č. j.
2 ZT 19/2015-10, zrušeno usnesení policejního orgánu ze dne 5. 2. 2015, č. j. KRPA-456403-53/TČ-2014-001473, a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Zejména bylo akcentována skutečnost, že se jedná o trestný čin, pro který zákon vyžaduje souhlas poškozeného, existuje-li vztah, pro který by mohl poškozený odmítnout vůči obviněnému vypovídat. Bylo tedy na místě zkoumat, zda zde je dán takovýto vztah a zdali byl dán v době spáchání činu. Bylo upozorněno na účinky § 11 odst. 1 písm. i) tr.
ř. (ve smyslu v té době účinné právní úpravy), které stanovilo, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li vedeno pro skutek, o kterém lze vést trestní stíhání jen se souhlasem poškozené a souhlas nebyl dán. V návaznosti na to bylo usnesením policejního orgánu ze dne 29. 4. 2015, č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473, podle § 159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve smyslu v té době účinné právní úpravy) rozhodnuto tak, že věc podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.
zákoníku, kterého se měl obviněný jako podezřelý dopustit skutkem popsaným v usnesení policejního orgánu ze dne 5. 2. 2015, č. j.
KRPA-456403-53/TČ-2014-001473, byla odložena, neboť trestní stíhání je nepřípustné z důvodu, že trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozené a souhlas byl vzat zpět.
Obviněný je přesvědčen, že z výše uvedených důvodů ve vztahu ke skutku popsaném v usnesení policejního orgánu ze dne 5. 2. 2015, č. j. KRPA-456403-53/TČ-2014-001473, je založena existence důvodu nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na skutečnost, že poškozená T. S. vzala dne 19. 2. 2015 zpět svůj souhlas s trestním stíháním dovolatele, který byl esenciální podmínkou pro další pokračování trestního stíhání, k čemuž měl policejní orgán přihlédnout, jakmile se o tom dozvěděl, tedy ke dni 19.
2. 2015, byl státní zástupce povinen postupovat podle ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a trestní stíhání zastavit. Provádění jiného postupu je nutné označit jako nepřípustné. Postup státního zástupce, který rozhodl usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2015, č. j. 2 ZT 19/2015-10, načež bylo trestní stíhání odloženo na základě usnesení policejního orgánu ze dne 29. 4. 2015, č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473, neměl žádnou oporu v trestním řádu či zákoně.
Obviněný má za to, že mu nemůže být kladeno k tíži, že nebrojil proti takovémuto nesprávnému postupu, když v dané době pouze chtěl, aby v trestním stíhání proti jeho osobě nebylo pokračováno. S přihlédnutím k usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2015, č. j. 2 ZT 19/2015-10, v němž byla zdůrazněna existence důvodu nepřípustnosti trestního stíhání § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve smyslu v té době účinné právní úpravy), nebylo pochybností o tom, že pro výše uvedený skutek bylo trestní řízení skončeno a v trestním řízení již nebylo možné ani pokračovat, alternativně by pak usnesení obvodního státního zástupce mělo být pro nezákonnost zrušeno a nově rozhodnuto o zastavení trestního stíhání. Z těchto důvodů je obviněný přesvědčen, že přesto, že samotné usnesení policejního orgánu ze dne 29. 4. 2015, č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473, není formálním pravomocným rozhodnutím jiného oprávněného orgánu ve smyslu podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., jednání dozorujícího státního zástupce, tak jako i příslušná a shora uvedená právní úprava tento následek nutně předpokládá, resp. jiný postup za daných okolností ani nepřipouští. Důvodem, proč se za pravomocné rozhodnutí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. nepovažuje odložení věci podle § 159a tr. ř. je skutečnost, že v uvedeném případě ještě nebylo zahájeno trestní stíhání. Svévolnost postupu orgánu činných v trestním řízení nemůže být přičítána k jeho tíži. Na toto konkrétní usnesení je tak podle obviněného potřebné nahlížet jako na usnesení zakládající překážku věci rozsouzené. Podle obviněného je třeba dospět k závěru, že napadeným rozsudkem byla ve vztahu k výše vymezenému skutku porušena ústavní zásada ne bis in idem, a tedy i zásada res iudicata, která je vyjádřena v § 11 odst. 1 h) tr. ř., a jejíž ochrana je zajištěna v čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku toho má tedy obviněný za to, že bylo napadeným rozsudkem rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a právo ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny.
Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňoval především námitky spjaté s dokazováním a hodnocením důkazů se silným akcentem na zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Současně s tím dovozoval naplnění tohoto dovolacího důvodu poukazem na extrémní nesoulad skutkových zjištění soudu s provedeným dokazováním.
Ve vztahu ke skutku specifikovaným v rozhodnutí nalézacího soudu pod bodem 1. obviněný namítá absenci jakýchkoliv přímých důkazů svědčících o jeho závadném jednání. V návaznosti na nepřímé důkazy pak zdůrazňuje, že nepřímé důkazy lze použít jen v případě, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňující a na sebe navazující. Rozhodně by si neměly odporovat, což se však v projednávané věci stalo. V takovém případě by pak soudy v duchu zásady in dubio pro reo a presumpce neviny měly zvolit pro obviněného variantu příznivější.
K páchání trestné činnosti od roku 2002 do roku 2014 soudy nedisponovaly důkazy, které by jim umožnily dospět k závěru o jeho vině. Uvádí, že si uvědomuje, že pro přísnější kvalifikaci ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku by bylo možno dospět i v případě, kdyby výše zmiňované období od roku 2002 do roku 2014 nebylo součástí popisu skutku, ale v takovém případě by bylo nutné, aby soud důkladně posoudil intenzitu jednání, což ale neučinil. I v případě uznání viny pouze za období od roku 2014 do roku 2016 v případě prvního skutku je sice možné uznat obviněného vinným podle § 199 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku, nicméně určení doby po kterou údajně mělo docházet k útokům vůči poškozené T. S. je otázkou zásadního právního významu z hlediska posouzení materiálního znaku trestné činnosti obviněného, škodlivých následků jeho činu a úvah o výši trestu.
Obviněný dále uvádí, že k závěru o jeho vině dospěly obecné soudy na základě obecného a povšedního konstatování, že vztahy mezi ním a poškozenou T. S. byly od počátku konfliktní a ke konfliktům přispívalo to, že z důvodů velké pracovní vytíženosti trávil málo času s rodinou. Pokud by se však dopouštěl předmětné trestné činnosti, lze logicky usuzovat, že by se kontaktu s ním poškozená stranila. Obviněný dále rozporuje závěry učiněné soudem z lékařské zprávy ze dne 27. 6. 2002, která hovoří o podlitině oka a exkoriací na obličeji, ke kterým při výslechu poškozená uvedla, že jí byly způsobeny v době těhotenství, což dovolatel rozporuje s tím, že první dítě se jim narodilo až o rok později, tj. 7.
6. 2003. Dále poukazuje stran výpovědi poškozené na to, že poškozená praktikovala bojové sporty, což je podloženo výpověďmi svědků Z. M., L. M. a K. F., kteří potvrdili její účast na organizovaných trénincích těchto sportů s tím, že při nich docházelo k nechtěným zraněním stejného rázu. Podle dovolatele tak nelze na základě výše zmíněné lékařské zprávy dospět k závěru o jeho vině, a to ani ve spojení s ostatními důkazy. Ve vztahu k prvnímu skutku obviněný napadl hodnocení výpovědí svědkyň K. R., sestry poškozené a J.
S., matky poškozené, kdy se jedná o osoby blízké poškozené T. S., přičemž ostatní svědci se k období od roku 2002 do roku 2014 vyjádřit nikterak nemohli, neboť poškozenou neznali, nebo se jim nesvěřila. Bylo tak na místě při hodnocení výpovědí matky a sestry poškozené přihlédnout k jejich blízkému stavu k poškozené a nahlížet na ně jako na osoby zainteresované na výsledku řízení. Za této situace by měl být soud mimořádně obezřetný, neboť proti výpovědi obviněného jako jediný důkaz stojí právě výpovědi poškozené a osob jí mimořádně blízkých.
V této souvislosti napadá dovolatel hodnocení výpovědi svědka M. jako tendenční, když jeho výpověď označil nalézací soud za nepravdivou s odůvodněním, že má k obviněnému zjevně příliš kladný vztah a jsou mu známy důvěrné skutečnosti, které musel mít jen od obviněného. Obviněný ale namítá, že tato argumentace nalézacího soudu je mimořádně nešťastná, neboť všichni svědci v dané věci mají své informace toliko zprostředkovaně, neboť nebyl nalezen žádný přímý svědek vytýkaného jednání. Svědek M. tak v tomto ohledu nijak nevybočoval.
Hodnotil-li soud negativně výpověď tohoto svědka z výše uvedeného důvodu, tak měl z pohledu obviněného stejně hodnotit i výpovědi sestry a matky poškozené, o kterých je přesvědčen, že byly plánovány po vzájemné poradě s poškozenou.
Obviněný dále upozorňuje na silnou finanční motivaci poškozené T. S., kdy po obviněném požaduje odškodnění v řádech miliónů korun. Bylo prokázáno, že ze společnosti obviněného vybírala neobvykle vysoké sumy značně přesahující běžné potřeby domácnosti, rovněž se v rámci svého jednatelství pokusila o získání miliónové částky v rámci podání žádosti o úvěr. Poškozená po dovolateli požadovala výživné ve výši 50.000 Kč, nadto probíhá spor v rámci vypořádání společného jmění manželů, kdy se s poškozenou přou o miliónové částky a případné odsouzení jeho osoby by pozici poškozené v majetkovém sporu značně posílilo.
Obviněný opakovaně zdůrazňuje, že jiné než výše zmíněné výpovědi a důkazy se nevztahují k období před rokem 2014, krizová centra kontaktovala poškozená až v roce 2014, rovněž v tomto roce došlo k prvnímu vykázání jeho osoby ze společné domácnosti a v této době podala poškozená první trestní oznámení proti jeho osobě, kdy svůj souhlas s trestním stíháním vzala následně zpět s tím, že soužití s ním považuje za perspektivní. Policejní orgán ani státní zástupce tehdy nedospěli k závěru, že by zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním bylo učiněno pod jakýmkoliv nátlakem. Stejně tak ze znaleckých posudků nelze podle obviněného učinit závěr, že by se měl závadného jednání dopouštět v období od roku 2002 do roku 2014. Obecné konstatování, že má sklony k agresivnímu chování rozhodně podle obviněného neznamená, že by se agresivního chování dopouštěl v období 2002 až 2014. Závěr o dlouhodobosti závadového jednání nepotvrdil, ani nevyloučil znalecký posudek MUDr. Kertészové, která u poškozené diagnostikovala duševní poruchu reaktivního typu, která mohla vzniknout v souvislosti s jednáním obviněného, nicméně tuto poruchu na zdraví klasifikovala jako poruchu lehké závažnosti bez trvalých následků, což nasvědčuje tomu, že poškozená závadnému jednání nebyla vystavena tak dlouho. Z dokazování nevyplynulo, že by poškozená nebyla schopna společné soužití ukončit dříve, naopak je patrné, že po údajném napadení v roce 2014 přivolala Polici ČR. Závěr o tom, že k týrání poškozené docházelo již v období od roku 2002 do roku 2014, tak není možno zodpovědně učinit.
Obdobnou argumentací pak obviněný brojí i proti závěrům soudů o jeho vině ve vztahu ke skutku v rozhodnutí nalézacího soudu popsaného pod bodem 2., kdy namítá, že pro nepochybný závěr o jeho vině neměly soudy k dispozici dostatek důkazů, zejména pak ve vztahu v období od roku 2007. Obviněný poukázal na svědecké výpovědi chův nezletilých poškozených H. S. a D. K., které obě shodně uvedly, že nebyly svědky žádného fyzického napadení a zranění dítěte, vyjma rozbitého kolene nebo modřiny z pádu do hraček.
Odkázal na závěry znalců, kteří u nezletilých konstatovali absenci syndromu CAN a posttraumatické stresové poruchy, u poškozených nezletilých dětí dokonce znalci konstatovali pozitivní vztah k otci. Poškozený nezl. AAAAA byl znalcem vyhodnocen jako ovlivnitelný, kdy je vyhraněn vůči otci přísnějšímu ve výchově a naopak vyladěn ze strany liberálnější matky. Z výpovědi znalce pak vyplynulo, že by u nezletilého mohlo dojít k nerovnoměrnému vývoji v důsledku disharmonického vztahu mezi rodiči, který nutně nemusel mít charakter trestního jednání popsaného obžalobou.
K tomu ještě obviněný uvedl, že nezl. AAAAA nebyl vyslechnut v souladu se zákonem, neboť nebyl poučen přiměřeně svému věku a z videozáznamu je patrné, že na nezletilého nepřímo působila policejní komisařka a kladla mu sugestivní otázky.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve vztahu ke skutku popsaném v bodu 3. rozhodnutí nalézacího soudu namítl, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu není dostatečně důkazně podepřen. Má za to, že soudy zde postupovaly v přímém rozporu se zásadou in dubio pro reo. Zdůraznil fakt, že neovládá český jazyk a předběžné opatření mu nebylo doručeno v jazyce, kterému rozumí. Podle předběžného opatření byl povinen vyklidit společnou domácnost, kterou sdílel s poškozenou T. S. a jejich společnými dětmi na adrese XY, XY, což neprodleně učinil. V dovětku prvního výroku předběžného opatření je však uvedeno, že je rovněž povinen se zdržet jakéhokoliv kontaktu s poškozenou T. S. a jejich společnými dětmi. Přečinu se měl dopustit na jiné adrese, než je adresa jejich společné domácnosti. V jeho prospěch musí být vykládáno i to, že adresa XY, kde mělo dojít ke spáchání trestného činu, není explicitně uvedena, přičemž obviněný nemohl vědět, že se tam poškozená T. S. a děti zdržují. V průběhu celého řízení, jak ostatně podle obviněného potvrzují i výpovědi svědkyň K. M. a T. S., si na této adrese kontroloval bez jeho souhlasu prováděné stavební úpravy poškozenou T. S. Prostor po upozornění svědkyň instruovaných poškozenou neprodleně opustil. Přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání je trestným činem úmyslným. Z provedeného dokazování je podle obviněného zřejmé, že se tohoto činu dopustil v omylu či na základě okolností, které nemohl předpokládat. Nemohla tak být naplněna subjektivní stránka žalovaného přečinu. Pokud by tomu tak bylo, tak by soudy musely dospět k závěru, že na místo se dostavil bez závažného důvodu. Ten ale dán byl, neboť byly prováděny stavební úpravy na nemovitosti jím spoluvlastněné bez jakékoli jeho autorizace.
S ohledem na výše uvedenou argumentaci obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1. tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 9 To 347/2018, a rovněž zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 3 T 99/2017, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1. tr. ř. a přikázal Obvodnímu soud pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí – trest odnětí svobody.
Obviněný své dovolání doplnil po zákonné lhůtě dne 30. 7. 2019 (na č. l. 1188– 1192). Obsahem doplnění dovolání byla toliko rekapitulace a shrnutí dříve podaného dovolání s doplněním judikatury vztahující se k projednávanému případu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 718/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a zrekapituloval námitky obviněného, vyjádřil se k naplnění a důvodnosti námitek v rámci uplatněných dovolacích důvodů.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že námitka nepřípustnosti vedení trestního stíhání vůči obviněnému, kterou mělo založit usnesení policejního orgánu ze dne 29. 4. 2015, č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473, o odložení věci, je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, ale shledává ji neopodstatněnou. Předmětem posuzovaní trestní věci vedené v prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 99/2017 není hodnocení správnosti rozhodování policejního orgánu v předchozí věci vedené pod č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473. Podstatný je fakt, že v předcházející věci bylo trestní stíhání pravomocně odloženo. Usnesení o odložení věci sice nabývá právní moci, přesto však samo o sobě nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť není uvedeno v taxativním výčtu rozhodnutí uvedených v § 11 a § 11a tr. ř. Nelze tak přisvědčit obviněnému, že na usnesení policejního orgánu ze dne 29. 4. 2015, č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473, má být nahlíženo jako na rozhodnutí zakládající překážku věci rozhodnuté a nepřípustnost opětovného trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., a tedy že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 3 T 99/2017, a navazujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 9 To 347/2018, byla tato zásada porušena.
Stran námitek obviněného jím podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zastává názor, že tyto jsou pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné, neboť obviněný ani nezpochybňuje právní kvalifikaci přisouzených skutkových zjištění, ale skutková zjištění samotná. Ve svém dovolání polemizuje s rozsahem dokazování, nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a ve vazbě na to s přisouzenými skutkovými zjištěními, požaduje jiné hodnocení důkazů Nejvyšším soudem a to hodnocení pro něj příznivější.
K námitce obviněného týkající se extrémního nesouladu provedených důkazů a skutkových zjištění státní zástupce uvedl, že tato výhrada sama o sobě uplatněný dovolací důvod naplnit nemůže. Nadto po přezkoumání spisového materiálu státní zástupce konstatoval, že nalézací soud realizoval dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Provedl ho v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, jednotlivé důkazy řádně – tedy nejen izolovaně, ale i ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil. Své úvahy a zjištěné závěry také dostatečně rozvedl, stejně jako vymezil ty důkazy, které obviněného usvědčují a na jejichž základě má jeho obhajobu za vyvrácenou. Současně dospěl Obvodní soud pro Prahu 10 k takovým skutkovým zjištěním, která z provedených důkazů při jejich logickém hodnocení vyplývají. V tomto ohledu státní zástupce odkázal na odstavce 28. – 39. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde je argumentace nalézacího soudu vztahující se ke všem třem trestným činům podrobně shrnuta, a to včetně výčtu usvědčujících důkazů (výpovědí svědků, znaleckých posudků, zpráv příslušných orgánů, jakož i listinných důkazů z opatrovnických spisů, kde se obviněný v rámci opatrovnického řízení k fyzickému napadení poškozených doznal, byť se je snažil minimalizovat), jakož i zhodnocení věrohodnosti poškozených a svědků. Stejně tak své povinnosti ctil odvolací soud, která řádně posoudil a vyhodnotil námitky obsažené v obou odvoláních.
Závěrem uvedl, že v projednávané věci byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 199 i § 198 tr. zákoníku, kdy pro tyto trestné činy je typické právě to, že nelze určit přesný okamžik počátku jejich páchání. Jejich počátek zpravidla není přesně ohraničen, přičemž pro poškozeného až v průběhu vztahu nastane moment, kdy začne jednání pachatele vnímat úkorně jako něco, co je zlé a nepatřičné. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy poškozená T. S. vymezila, že vztah s obviněným byl od počátku problematický, současně však také specifikovala období, od kdy začala jeho jednání vnímat jako něco, co překročilo hranici, při níž jej začala pociťovat jako těžké příkoří.
Námitka stran nenaplnění subjektivní stránky trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání je podle státního zástupce rovněž vystavěna pouze na zpochybňování provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu. O tom, že nešlo o omyl, svědčí mimo jiné výpověď svědkyň M. a S. a oznámení OSPOD. Na podkladě těchto důkazů soudy dovodily, že kontrola rekonstrukce budovy byla pouhou záminkou ke kontaktování dětí, k čemuž nakonec došlo.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. D. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Vzhledem ke svému závěrečnému návrhu považuje státní zástupce za bezpředmětný návrh obviněného na odklad či přerušení výkonu trestu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 9 To 347/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. D. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).
Podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v projednávané věci splněny nebyly, a to z následujících důvodů.
Obviněný odkazuje na ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., které stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. V uvedeném ustanovení je vyjádřeno pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek. Jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata, překážka rei iudicatae), jež navazuje na zásadu ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž), která je formulována v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, stejně jako čl. 4 dodatkového Protokolu č. 7 Evropské úmluvy o lidských právech (zákon č. 209/1992 Sb.) a čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zákon č. 120/1967 Sb.). Rozhodnutí, které mělo tuto definici naplnit a založit překážku věci rozsouzené, a tedy nepřípustnost trestního stíhání je usnesení policejního orgánu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV, SKPV, 3. odd. obecné kriminality ze dne 29. 4. 2015, č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473, kterým bylo rozhodnuto o odložení trestní věci obviněného, který se měl vůči poškozené T. S. dopustit přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud přisvědčil argumentaci státního zástupce, který zdůraznil, že v této trestní věci není předmětem posouzení hodnocení správnosti rozhodnutí v předchozí trestní věci obviněného, která byla výše zmíněným usnesením pravomocně odložena. Odložení věci není rozhodnutím, které je způsobilé založit překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze tak souhlasit s názorem obviněného, že toto usnesení zakládá překážku věci rozsouzené. Vydání usnesení o odložení trestní věci obviněného předcházelo usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 20.
4. 2015 pod sp. zn. 2 ZT 19/2015, vydané na podkladě stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku ze dne 5. 2. 2015, č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473. Dozorový státní zástupce usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 149 odst. 1 tr. ř. ke stížnosti obviněného zrušil a policejnímu orgánu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Učinil tak s vědomím, že dne 19. 2. 2015 vzala poškozená zpět svůj souhlas s trestním stíháním obviněného (tento byl vyžadován podle § 163 odst. 1 tr.
ř.), přičemž tuto skutečnost uvedl jako jeden z důvodů, proč vyhovuje stížnosti a dále dal částečně za pravdu skutkovým námitkám obviněného. Proti usnesení o odložení věci policejním orgánem vydané podle § 159a odst. 2 tr. ř. ze dne 29. 4. 2015, č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473, si obviněný nepodal stížnost a usnesení o odložení trestní věci vedené pro přečin nebezpečného vyhrožování nabylo právní moci. Trestní věc vedená policejním orgánem pod č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473, byla pravomocně ukončena rozhodnutím tohoto orgánu o odložení věci, ovšem takovéto rozhodnutí, byť pravomocné, nezakládá překážku věci rozsouzené (srov. R 45/2008).
Úkolem Nejvyššího soudu přitom není přezkoumávání zákonnosti či správnosti rozhodnutí v jiných než právě projednávaných věcech, jak bylo zmíněno již výše. Vzhledem k tomu, že neexistuje rozhodnutí, kterým by bylo o skutku obviněného rozhodnuto způsobem, jež zakládá překážku rei iudicatae, nelze než dospět k závěru, že námitka obviněného postrádá opodstatnění.
Nejvyšší soud nad rámec věci stručně uvádí, že z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání pro přečin nebezpečného vyhrožování vedeného pod č. j. KRPA-456403-74/TČ-2014-001473 a z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 99/2017 je zřejmé, že část skutku popsaného v bodě 1. rozsudku obvodního soudu je totožná se skutkem, pro který bylo vedeno trestní stíhání pro přečin nebezpečného vyhrožování. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení.
Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obviněného) a následek, který tím byl způsoben (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2717–2723). V nyní projednávaném případě je obviněnému kladeno za vinu v bodě 1. rozsudku nalézacího soudu spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr.
zákoníku, přičemž se jedná o trestný čin, u kterého není vyžadován souhlas osoby poškozené ve smyslu § 163 tr. ř., přičemž pro část skutku stran incidentu v roce 2014, kdy obviněný poškozenou fyzicky napadl a vulgárně jí vyhrožoval, bylo vedeno trestní stíhání pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kde je naopak tento souhlas podle § 163 tr. ř. vyžadován. V daném případě by přicházelo v úvahu posoudit uvedené jednání obviněného jako jednočinný souběh dvou trestných činů, z nichž jeden je vyjmenován v ustanovení § 163 odst. 1 tr.
ř. a druhý nikoli. Při odepření souhlasu poškozenou by se trestní stíhání mohlo vést pouze pro trestný čin, kde se souhlas poškozené nevyžaduje. Trestní stíhání pro trestný čin, u něhož poškozená odmítla dát souhlas k trestnímu stíhání obviněného však nelze zastavit podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a právní kvalifikace jednání podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, tj. trestného činu uvedeného v § 163 odst. 1 tr. ř., by se pouze vypustila (srov. R 38/99, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1422/2018).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozených – manželky T. S. a nezletilého AAAAA, svědecké výpovědi L. M., Z. M., K. F., K. R., J. S., L. P., M. J., H. S., D. K., K. M., K. S. a jeho vlastní výpovědi; lékařské zprávy ze dne 27. 6. 2002, zpráv centra Locika, Bílého kruhu bezpečí, krizového centra Riaps, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Dany Kertészové vypracovaného k duševnímu stavu obviněného a poškozené T. S.., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, PhDr. Ludmily Šrutové a výpovědi znalkyně stran osobnosti obviněného a poškozené T. S., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, dětská klinická psychologie a dětská psychiatrie, Mgr. Leoše Vítka a MUDr. Šárky Bínové vypracovaného stran osobnosti a psychického stavu všech nezletilých poškozených, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2016, č. j. 67 Nc 50111/2016-15) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, kdy obviněný rozporuje soudy učiněná skutková zjištění, zejména stran skutečností týkajících se soužití s jeho manželkou a dětmi, zjištění stran toho, jakého původu byly zranění poškozené zachycené v lékařské zprávě ze dne 27. 6. 2002, která se týkala počátku domácího násilí, a také zda měl povědomí o přítomnosti nezletilých poškozených na adrese XY a obsahu předběžného opatření), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy má obviněný za to, že závěry soudů trpí důkazní nouzí) a předkládá soudu vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že se jednání kladenému mu za vinu nedopustil, ze strany jeho syna nezl. AAAAA a jeho manželky – poškozené T. S. se jedná o nepřiměřenou reakci na jeho direktivní způsob výchovy, poškozená T. S. se pak rovněž snaží vylepšit si svou pozici při rozvodovém sporu a finančních sporech, kdy dovolatel si je vědom toho, že jejich soužití nebylo zcela bezproblémové, nicméně odmítá, že by byl jiný než přísný a vůči své ženě se ničeho závadného nedopouštěl, kdy její zranění pocházela z praktikování bojových sportů, a dále, že neměl povědomí o tom, že jeho děti v červenci navštěvují mateřskou školu a daný objekt kontroloval kvůli tomu, že je jeho spolumajitelem a měly na něm být prováděny jím neautorizované stavební úpravy).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací i odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházely, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný D. D. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení, jak již bylo uvedeno výše, sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční a svévolné, činěné výlučně v jeho neprospěch a porušující základní zásady trestního práva. Poukázal přitom na rozdílné hodnocení svědeckých výpovědí, své vlastní výpovědi a ve věci provedené znalecké posudky z oboru psychiatrie.
Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo, když odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá. Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení důkazů obviněným tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při rozdílném hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný výslovně namítá v rámci podaného dovolání. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny dostatečně a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Soudy vycházely z celé řady provedených důkazů. Jednotlivé důkazy rekapituloval nalézací soud v bodech 2. až 26 odůvodnění svého rozsudku a v bodech 28. – 39. jednotlivé důkazy vyhodnotil a vyvodil z nich skutkové závěry ve vazbě na užitou právní kvalifikaci (v bodech 28. – 35. ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, v bodech 36. – 37. ve vztahu k trestnému činu týrání svěřené osoby a v bodě 39. ve vztahu k trestnému činu maření úředního rozhodnutí a vykázání). Jednání obviněného bylo prokázáno zejména výpovědí poškozené T.
S., manželky obviněného, jakož i poškozeného nezletilého AAAAA v případě trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí a týrání svěřené osoby. V případě trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání pak soud vycházel zejména z výpovědí svědkyň v mateřské školce K. M. a K. S. Tyto výpovědi však nezůstaly osamoceny, ale byly podpořeny celou řadou dalších důkazů, zejména pak výpovědí svědkyně L. P., blízké kamarádky poškozené T. S., které se poškozená svěřovala a posílala jí fotografie podlitin a informace o tom, jak se k ní obviněný chová, a dále svědkyň J.
S., matky poškozené a K. R., sestry poškozené. Dále se soudy opřely i o výpovědi svědků M. J., A. S., H. S., P. S., A. H. a K. F., opatrovnický spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 41 P 21/2007, a zvláště pak obsah protokolu z 2. 10. 2015, fotografie zobrazující zranění poškozené, vyjádření Centra sociálních služeb Praha, zprávy Intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím, zprávy Bílého kruhu bezpečí, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, MUDr.
Dany Kertészové a PhDr. Ludmily Šrutové, MUDr. Šárky Bínové a Mgr. Leoše Vítka, analýzu neverbální složky komunikace v rozhovoru s rodiči AAAAA ze dne 21. 11. 2014, vedeného výchovnou poradkyní mezinárodní školy Sunny Canadian International School, výsledky šetření z podnětu Sunny Canadian International School, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2016, č. j. 67 Nc 5011/2016-15, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 12. 2014, č. j. 67 Nc 2368/2014-8, úřední záznam ze dne 18.
7. 2016. Ve světle námitek obviněného je důležité podotknout, že nalézací soud přesvědčivě vysvětlil, proč nepřikládal větší váhu výpovědím svědkyně D. K. (bod 29. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), svědků J. a R. G. (bod 31.) a svědka Z. M., kterou označil za nedůvěryhodnou, neboť byla v rozporu s výpověďmi jiných svědků i jinými důkazy (bod 30.). Nelze tak v žádném případě souhlasit s tvrzením obviněného, že hodnocení výpovědi svědka M. bylo svévolné. Nalézací soud se rovněž podrobně (bod 35.) vyjádřil k otázce finančních sporů mezi obviněným a poškozenou T.
S., na které obviněný opakovaně v rámci své obhajoby poukazoval. Pokud se v rámci svých námitek obviněný na tyto detaily zaměřuje, pak lze uvést, že se jedná o podpůrné důkazy, neboť soudy si byly jednoznačně vědomy toho, že žádný ze svědků nebyl jednání obviněného přímo přítomen a většinu informací tak mají svědci zprostředkovaně.
Nalézací soud pečlivě a vyčerpávajícím způsobem popsal, v čem svědecké výpovědi podporují verzi uvedenou poškozenými a současně poukázal na specifikum uvedené trestné činnosti. Ve shodě se státním zástupcem lze uvést, že domácí násilí se téměř výhradně odehrává beze svědků, v prostředí, které je chápáno jako soukromé, přičemž oběti domácího násilí zřídka vyhledají pomoc či se se svými starostmi svěří cizí osobě. Oběti často ani nevyhledají lékařskou pomoc z obavy z následků ze strany agresora, studu či nejistoty.
V případě, že se někomu svěří, činí tak vzhledem k intimnímu rozměru těchto trestných činů osobám, které jsou jim nejbližší a ke kterým chovají bezmeznou důvěru, nejčastěji pak rodičům, sourozencům či blízkým přátelům. Je tak pochopitelné, že jsou to právě tyto osoby, které jsou schopny podat obraz o stavu týrané osoby a trvání závadného stavu. Týrání, jež je znakem skutkové podstaty trestných činů podle § 198 a § 199 tr. zákoníku, je definováno jako zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/2006).
Samotný počátek takové činnosti je tedy obtížně určitelný okamžik, neboť každá oběť jej vnímá jinak. Jinak řečeno, jednání musí dosahovat určité intenzity, kterou pociťuje týraná osoba jako jednání silně nepřípustné a překračující meze. Jak bylo naznačeno výše, jedná se o trestné činy, které trvají značnou dobu (v případě skutku popsaného po bodem 1. počala trestná činnost v roce 2002, k zahájení trestního stíhání tedy došlo po 15 letech, v případě skutku popsaného pod bodem 2. v roce 2007, přičemž k zahájení trestního stíhání došlo po 12 letech), s tak výrazným časovým odstupem je velmi náročné a takřka nemožné určit přesný okamžik počátku trestné činnosti a s tímto je také potřeba přistupovat k určitým odchylkám ve výpovědích svědků, které však nesnižují jejich důvěryhodnost.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání v případě skutků popsaných pod body 1. a 2. rozsudku nalézacího soudu nebylo takové intenzity, že by naplňovalo skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby či týrání osoby žijící ve společném obydlí, a námitku nenaplnění subjektivní stránky trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání, kteréžto by s určitou dávkou benevolence bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným vznesené byly uplatněny způsobem zcela neregulérním, neboť byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Obviněný vytýká soudům, že nepostupovaly správně v rámci procesu hodnocení důkazů a tyto hodnotily vadně. Je třeba říci, že tyto výhrady představují pouhou polemiku se správností skutkových závěrů, které soudy ve věci učinily. Nejde tedy v tomto případě o námitky, které by mohly založit přezkum v rámci dovolacího řízení.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud k námitce nenaplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve stručnosti uvádí, že tohoto přečinu podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním.
Jedná se o úmyslný trestný čin ve smyslu § 15 tr. zákoníku (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3187). Nalézací soud v bodech 38. – 39. svého odůvodnění přehledně dovodil skutková zjištění z provedených důkazů a dospěl na tomto základě k závěru o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to ze všech jeho hledisek, včetně subjektivní stránky tohoto trestného činu. S argumentací nalézacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a plně na ni odkazuje.
Obviněný vstoupil do budovy školy, kterou navštěvují jeho děti 18. 7. 2016 v době, kdy měl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 67 Nc 5011/2016-15, které osobně převzal 1. 7. 2016, stanovenou povinnost zdržet se kontaktu se svými dětmi, opustit společné obydlí a nepřibližovat se k němu více než na 200 m. Po vstupu do budovy školy byl svědkyní S. upozorněn na to, že v budově školy nemůže být a musí odejít, na toto sdělení však obviněný reagoval tím, že je budova jeho a může si tam vejít kdykoliv se mu zachce a byl natolik nepříjemný, že to ve svědkyni K.
S. vyvolávalo pocit strachu (srov. body 10. a 38. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obhajobě obviněného, že nevěděl o probíhající výuce v červenci, nelze přisvědčit, neboť potom co jej svědkyně K. S. poprvé vyzvala k odchodu, tak neučinil a setrval na místě, ačkoliv si nejpozději v tomto okamžiku musel být vědom toho, že škola je v provozu. Odešel až poté, co svědkyně K. S. a K. M. přivolaly policejní hlídku (srov. bod 38. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obhajobu, že pouze kontroloval nezákonně probíhající rekonstrukci, a měl tedy vážný důvod ke své osobní přítomnosti ve školském zařízení svých dětí, vyvrací jednak výpověď K.
M., která vypověděla, že v době vniku obviněného do budovy školy žádná rekonstrukce neprobíhala (body 9. a 38. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu), jednak uskutečněný kontakt s jeho dětmi. O tom, že ke kontaktu s dětmi prokazatelně došlo, vypovídá jak výpověď svědkyně K. S. které děti řekly, že viděly obviněného (str. 6 protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 11. 2017), tak výpověď obviněného činěná v hlavním líčení, kdy sám připustil, že je v budově z nějaké vzdálenosti viděl (str. 4 protokolu o hlavním líčení ze dne 23.
10. 2017). Nalézací soud podotknul v bodě 38.
odůvodnění svého rozhodnutí, že i pokud by tomu bylo tak, že opravdu obviněný chtěl pouze zkontrolovat stavbu, byla by celá situace řešitelná i jiným způsobem, který by nezahrnoval porušení předběžného opatření, například kontrolou stavby bez kontaktu s dětmi. Vhodným způsobem, připustil-li by Nejvyšší soud, že primární a jediným účelem návštěvy byla kontrola budovy, se jeví například i oznámení příslušným orgánům či vyslání zaměstnance obviněného nebo známého, který by na místě mohl situaci rovněž zkontrolovat.
K námitce, že obviněnému nebylo doručeno předběžné opatření 1. 7. 2017 v jazyce, kterému rozumí, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o novou námitku, která nebyla vznesena ani v hlavních líčeních před nalézacím soudem, ani ve veřejném zasedání v řízení před odvolacím soudem, a ani v žádném z mnoha písemných podání obviněného. Z jeho výpovědi i jeho procesní obrany vyplynulo toliko to, že na místě byl kontrolovat nezákonně prováděné stavební úpravy a to, že nevěděl, že je škola v červenci ještě v provozu. Vznesení této procesní námitky v řízení před dovolacím soudem nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, revize procesního postupu či skutkových zjištění soudů nižších stupňů není posláním Nejvyššího soudu, který je povinen přezkoumávat rozhodnutí nižších stupňů toliko v rámci uplatněných dovolacích důvodů postupem podle § 265a a násl. tr. ř.
Nad rámec je možno uvést, že zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí napadeného dovoláním i řízení, které mu předcházelo, posuzuje Nejvyšší soud podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě, kdy bylo konáno řízení, které mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nova, tj. nové skutečnosti (případně i nové důkazy) nepřipouští, protože ta by mohla být důvodem obnovy řízení (srov. rozh. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Přitom skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že námitka stran nepřípustnosti vedení trestního stíhání byla shledána zjevně neopodstatněnou a zároveň je Nejvyšší soud stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně téměř výhradně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání podal podnět, aby byl přerušen výkonu trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného D. D. S. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 3. 2020
JUDr. Petr Šabata předseda senátu