3 Tdo 1389/2020-740
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2021 o dovolání,
které podal obviněný J. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 9 To 173/2020, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T
68/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 6
T 68/2018, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem neoprávněného užívání cizí
věci podle § 207 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr.
zákoník“) – skutek pod bodem 1) skutkové věty, přečinem ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku,
přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku –
skutek pod bodem 2) skutkové věty, a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku – skutek pod bodem 3) skutkové věty, jichž se podle zjištění
soudu prvního stupně dopustil tím, že
1) dne 9. 6. 2017 v přesně nezjištěné době od 20:00 hod. do 24:00 hod. v
chatové oblasti XY v katastru obce XY, bez souhlasu uživatelky E. N., narozené
XY a za použití klíčů volně položených v chatě čp. XY, neoprávněně vnikl do
osobního motorového vozidla zn. Renault Megane r. z. XY zaparkovaného před
chatou, toto vozidlo užil k jízdě na přesně nezjištěné místo, a po návratu ho
zaparkoval před chatou čp. XY, ale na jiné místo a v odlišné pozici, než ho v
odpoledních hodinách zaparkovala E. N.,
2) dne 10. 6. 2017 v době od 00:15 hodin do 01:10 hodin v chatové oblasti XY v
katastru obce XY v chatě čp. XY poté, co došlo mezi ním a poškozenou E. N.,
narozenou XY, ke slovnímu konfliktu, začal poškozenou fyzicky napadat tím, že
do ní strkal, přitom ji udeřil rukou do krku a na hrudník, vulgárně ji nadával
a vyhrožoval zabitím jí i nezletilým dětem AAAAA (pseudonym), narozené XY a
BBBBB (pseudonym), narozenému XY, které poškozená o víkendu hlídala, poškozená
se bránila tím, že jej kousla několikrát do ruky a rovněž pes poškozené ji
bránil a kousl obžalovaného do nohy, přičemž se poškozená snažila při konfliktu
telefonicky kontaktovat kamaráda F. R., což ji obžalovaný chtěl znemožnit tím,
že se snažil vzít ji telefon z ruky, což se mu nepodařilo, a proto po ní hodil
skleněnou vázu a zasáhl ji do hlavy, následkem čehož utrpěla tržnou ranku o
délce 1 cm ve vlasaté části temene hlavy a zhmoždění krční páteře a drobný
hematom na levé ruce, kdy zranění si nevyžádalo pracovní neschopnost, při
konfliktu obžalovaný pošlapáním zničil poškozené sluneční brýle značky Polaroid
a vyhozením věcí z okna chaty zničil poškozené mobilní telefon značky Samsung
Galaxy Grand Prime a tablet nezjištěné značky a způsobil ji tak škodu ve výši
10 500 Kč a svého jednání zanechal až poté, co do něj poškozená strčila a upadl
na postel,
3) na témže místě v přesně nezjištěné době od 9. 6. 2017 do 00:15 hodin dne 10.
6. 2017 odcizil z volně položené kabelky finanční hotovost ve výši 4 000 Kč,
dále si ponechal hodinky značky Esprit v hodnotě 2 400 Kč, které zanechala
poškozená při svém odjezdu z chaty v koupelně, čímž odcizením způsobil škodu ve
výši 6 400 Kč.
2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle
§ 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr.
ř.“), bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené E. N. na náhradě škody částku
ve výši 16 000 Kč.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 5. 2020, sp.
zn. 6 T 68/2018, podal obviněný odvolání.
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.
7. 2020, sp. zn. 9 To 173/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř.
napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a podle §
259 odst. 1, odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině
a trestu obviněnému uložil zaplatit poškozené E. N. na náhradě škody částku ve
výši 5 000 Kč a podle § 229 odst. 2 poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020,
sp. zn. 9 To 173/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání,
které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Nesprávné právní posouzení skutku vychází podle obviněného z
opakovaných vad řízení zapříčiněných postupem odvolacího soudu. Připomíná, že
obviněný byl v minulosti soudem prvního stupně dvakrát obžaloby zproštěn, a
napotřetí nalézací soud obviněného uznal vinným až pod tlakem soudu druhého
stupně. Je podle něj nepřípustné, aby odvolací soud obcházel zákon a v režimu §
258 odst. 1 písm. b) a § 259 tr. ř. neodstraňoval procesní vady řízení, ale
ukládal soudu prvního stupně, jak má rozhodovat. Nalézací soud podle mínění
obviněného nerozhodl podle svého právního názoru a na základě výsledků
dokazování v hlavním líčení, ale pouze tak, aby se zavděčil soudu odvolacímu,
který jeho rozhodnutí třikrát zrušil.
7. V rámci polemiky se samotným právním posouzením obviněný uvádí, že v
případě přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr.
zákoníku byla jediným usvědčujícím důkazem výpověď poškozené, která tvrdila, že
obviněný užil automobil bez jejího souhlasu. Výpověďmi dalších svědků přitom
podle něj bylo prokázáno, že obviněný tímto automobilem jezdil běžně, a to i
sám bez poškozené, přičemž i sama poškozená přímo uvedla, že se obviněný mohl
důvodně domnívat, že jejím souhlasem k užití automobilu disponuje, i kdyby jím
ve skutečnosti nedisponoval. S ohledem na tuto důkazní situaci není podle
obviněného možné, aby odvolací soud ukládal soudu prvního stupně pomíjet zásadu
in dubio pro reo.
8. Stran skutku pod bodem 2) obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi
poškozené, u které bylo zjištěno, že trpí smíšenou poruchu osobnosti
projevující se histriónskými rysy osobnosti, a to konkrétně sebedramatizací,
teatrálností, emoční labilitou, zvýšenou sugestibilitou nebo manipulativními
tendencemi. Upozorňuje i na nepravdivost tvrzení poškozené, že byla kvůli celé
události psychiatricky hospitalizována. Dále poukazuje na nízkou důkazní
hodnotu výpovědi svědka R., svědkyně E. N. ml., dcery poškozené, a naopak
vyzdvihuje výpovědi jeho dětí. Rovněž poukazuje na to, že nebyl proveden výpis
telefonních hovorů, kterým by mohly být zjištěny časové podrobnosti o
telefonických hovorech poškozené se svědkem R., s její dcerou, a prověřena
pravdivost tvrzení těchto osob o tom, kdy jim poškozená telefonovala. Výpis
hovorů by však podle obviněného zejména potvrdil, že se ho poškozená snažila
druhý den vylákat k dalšímu kontaktu, a že namísto toho, aby ihned nahlásila
trestnou činnost, obviněného vylákala do předem připravené konfliktní situace.
9. Obviněný zmiňuje i okolnosti podání trestního oznámení, se kterým
poškozená podle jeho názoru otálela a na místo policie volala svému kamarádovi
R., ke kterému jela i druhý den. Ve prospěch obviněného svědčí podle jeho
názoru i výpověď policisty, který trestní oznámení přijal a podle kterého
poškozená od krve nebyla. Rovněž se nepamatoval, že by poškozená měla nějaká
zranění. Obviněný také vysvětluje, jak se na místě činu ocitly krevní stopy. S
poukazem na znalecký posudek MUDr. Toupalíka a lékařskou dokumentaci rovněž
zpochybňuje, že poškozenou škrtil. Skutečnost, že si poškozená vyžádala krční
límec, podle něj neznamená, že jej objektivně potřebovala, a už vůbec ne, že se
jí obviněný pokusil způsobit újmu na zdraví. Závěr soudu o tom, že „lze
připustit, že při konfliktu došlo ke zhmoždění krční páteře“ je podle něj
neakceptovatelný, neboť je v evidentním rozporu se zásadou materiální pravdy.
Připomíná také, že ze znaleckého zkoumání jeho osoby vyplynulo, že má sklony k
nadužívání alkoholu, znalci však uvedli, že není primárně agresivní osobností,
byť může jednat situačně impulzivně, případně zkratovitě. Z tohoto zkoumání
tedy nijak nevyplynulo, že by se celá událost odehrála tak, jak popisuje
poškozená.
10. Dále obviněný upozorňuje, že jediným důkazem o tom, že poškozené
zničil sluneční brýle, mobilní telefon a tablet, je její výpověď, neboť tyto
věci se na místě činu při ohledání nenašly, a to ani jakékoli jejich části.
Byla tedy opět porušena zásada in dubio pro reo.
11. K přečinu krádeže obviněný uvádí, že ani zde nebylo prokázáno, že by
se skutek vůbec stal, když jediným usvědčujícím důkazem je opět výpověď
poškozené.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek zrušil a obviněného zprostil obžaloby a poškozenou odkázal s jejím
nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního
řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým
dovolacím námitkám.
14. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že obviněný na podporu uplatněného
důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho
odvolání. Jeho jednání je přitom prokázáno především výpovědí svědků R., N.
ml., J., J. ml., a důkazy v podobě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví
odvětví psychiatrie, které byly vypracovány na obviněného a poškozenou a z
oboru soudního lékařství, který byl vypracován ohledně zranění poškozené, jakož
i důkazy listinnými. Dále bylo podle státní zástupkyně jednání obviněného v
bodě 2) a 3) výroku rozhodnutí soudu prvého stupně prokázáno výpovědí poškozené
E. N., když tato výpověď byla podpořena dalšími důkazy listinnými a rovněž
výpovědí svědků R. a N. ml. Snaha obviněného zpochybnit všechny tyto svědky a
prosadit jako jedině správnou pouze svoji verzi, která má být podporována pouze
zprostředkovanými informacemi od svědků J. a J. ml., podle ní neobstojí, stejně
jako jeho snaha naprosto zdiskreditovat s odkazem na závěry znaleckého posudku
osobu poškozené. K tomu dále uvádí, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum
napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o
existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost
přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve
třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného
se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry
jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze
bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo
řádně, nemá podle státní zástupkyně Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu
přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném
opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto
jako zjevně neopodstatněné.
15. Kromě toho se podle státní zástupkyně obviněný v dovolací
argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive
komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž
hodnotily provedené důkazy. Státní zástupkyně je naopak toho názoru, že
skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a
soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva
trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody
vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci
vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve
skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť
soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým
provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít
výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného
způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak
než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k
nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však podle státní zástupkyně
nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku
o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
16. Vzhledem k tomu, že výhrady uplatněné dovolatelem nepovažuje za
důvodné a že má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou,
kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, státní zástupkyně
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím
v neveřejném zasedání státní zástupkyně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlasí i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
17. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou ze dne 2.
2. 2021, v níž znovu poukazuje na to, že odvolací soud namísto odstraňování
procesních vad zasahoval soudu prvního stupně do hodnocení důkazů tak dlouho,
až jej napočtvrté přiměl k vydání odsuzujícího rozsudku. Dále konstatuje, že
vyjádření státní zástupkyně ohledně provedeného dokazování neodpovídají
skutečnosti, neboť v jeho prospěch hovoří ucelený soubor řady důkazů, zatímco
ve prospěch poškozené pouze její výpověď doplněná v jednom bodě o výpovědi
jejího kamaráda a dcery, kteří z většiny pouze reprodukovali informace, které
jim sdělila. Ostatně i proto soud prvního stupně obviněného obžaloby opakovaně
zprošťoval. Z těchto důvodů obviněný setrval na podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
21. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k
problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové
větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
26. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný svoji dovolací
argumentaci zaměřil proti výroku o vině všemi třemi skutky. V souvislosti s tím
obviněný brojí i proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který celkem
třikrát zrušil předchozí zprošťující či částečně zprošťující rozsudky soudu
nalézacího a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí, čímž podle
obviněného tomuto soudu nepřípustně ukládal, jakým způsobem má ve věci
rozhodnout. Soudy podle něj porušily i zásadu in dubio pro reo, neboť závěr o
vině je podle obviněného založen pouze na protichůdných tvrzeních a naopak
mnoho důkazů svědčí o pravdivosti jeho verze a zpochybňuje verzi poškozené.
Namítá i vadu opomenutého důkazu.
28. Hned úvodem je však Nejvyšší soud nucen upozornit, že obviněný tuto
dovolací argumentaci uplatňuje přesto, že ji uplatňoval již v předchozích
stadiích trestního řízení, tedy jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i
v odvolacím řízení (odvolání je prakticky totožné s dovoláním), a nižší soudy
se jí zabývaly a vypořádaly se s ní. S ohledem na toto zjištění proto považuje
Nejvyšší soud za nutné rovněž konstatovat, že pokud obviněný v podaném dovolaní
opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního
líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu
rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
29. Nejvyšší soud navíc zjišťuje, že argumentace obviněného, jakkoli
uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř.,
převážně nesměřuje proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu
posouzení v duchu citovaného dovolacího důvodu, ale týká se otázek čistě
procesních a skutkových.
30. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 22. až 24.
tohoto usnesení) je však nutno uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení
důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění
zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu.
Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu
předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové)
okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko
formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku), pak se nachází zcela
mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní
posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní
posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy na skutková
zjištění navazují. Uvedené námitky (skutkového charakteru) by pak bylo možné v
rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní
nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy. Tento rozpor je založen
zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k
absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu
na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným
opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016).
31. Je však třeba konstatovat, že obviněný vadu extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními a ve věci provedenými důkazy ve svém dovolání
kvalifikovaným způsobem netvrdí, když pouze nabízí vlastní verzi skutkového
děje a vlastní způsob hodnocení důkazů. Rovněž namítá, že měl být proveden
důkaz výpisem hovorů poškozené.
32. Nejvyšší soud však po prostudování spisového materiálu žádnou
takovou vadu, která by mohla odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti
skutkových zjištění soudů nižších stupňů, v napadených rozhodnutích neshledal.
Stejně tak Nejvyšší soud neshledal, že by postupem krajského soudu, který
celkem třikrát zrušil předchozí zprošťující či částečně zprošťující rozsudky
okresního soudu, bylo zasaženo do práv obviněného.
33. Soudy provedly dokazování v takovém rozsahu, který byl nezbytný pro
jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Pokud obviněný namítá, že měl být
proveden ještě další důkaz podporující jeho obhajobu, je možno připomenout, že
není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby
se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný
důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku
odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III.
ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005,
sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). V nyní
posuzované věci pak Nejvyšší soud neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadou
opomenutých důkazů, neboť zejména soud druhého stupně se s uvedeným důkazním
návrhem obviněného vypořádal.
34. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 20. 5. 2020 se navíc
podává, že ani obviněný, ani jeho obhájce provedení žádných nových důkazů
nenavrhovali. To samé přitom platí i pro veřejné zasedání konané dne 30. 7.
2020. Obviněný tak opatření výpisu hovorů navrhoval toliko v písemném
vyhotovení odvolání. Odvolací soud si jej tedy byl vědom, avšak s ohledem na
důkazní situaci se rozhodl tento důkaz neprovést, což, byť v poněkud v obecné
poloze, vysvětlil v bodě 29. odůvodnění svého rozsudku.
35. Potřeba opatření a provedení navrhovaného důkazu v nyní projednávané
věci nevyvstala ani podle Nejvyššího soudu. Skutek pod bodem 2), kterého se měl
výpis hovorů poškozené týkat, byl totiž spolehlivě prokázán již důkazy, které
byly ve věci provedeny (k tomu viz níže). Důkazní potenciál obviněným
navrhovaného důkazního prostředku je navíc značně pochybný, neboť kromě
telefonátu se svědkem R. v době napadení, o jehož existenci neměly soudy
pochybnosti, by tento podle mínění obviněného měl zejména prokázat, že mu
poškozená druhého dne opakovaně telefonovala a snažila se s ním domluvit další
schůzku. Nejvyšší soud však konstatuje, že ani pokud by bylo zjištěno, že
poškozená obviněnému skutečně telefonovala, nebylo by možné zjistit obsah
těchto telefonátů. Na závěru o vině obviněného by se tak pouze stěží mohlo něco
změnit. Lze tedy uzavřít, že námitka opomenutého důkazu není důvodná.
36. Pokud jde o otázku kasačních zásahů odvolacího soudu, je možno
připomenout, že soud druhého stupně opakovaně (usnesením ze dne 17. 1. 2019,
sp. zn. 9 To 1/2019, ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 9 To 214/2019, a dvěma
usneseními ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 9 To 7/2020) zrušil zcela nebo částečně
zprošťující rozsudky nalézacího soudu, a to mj. vždy z důvodu uvedeného v § 258
odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud napadený rozsudek
zruší pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových
zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně
takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
37. Jak správně uvádí obviněný, odvolací soud nemůže shledat a vytknout
vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů
důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací
soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí
tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu
přicházejícím výsledkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8.
1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 53/1992 tr.
38. Uvedeného nesprávného postupu se však odvolací soud v nyní
projednávané věci nedopustil. Není totiž pravdou, že by autoritativně ukládal,
jakým způsobem má soud prvního stupně ve věci rozhodnout. Z výše citovaných
kasačních usnesení odvolacího soudu se podává, že krajský soud opakovaně soudu
okresnímu vytýkal, že se při přijímání závěrů o skutkovém ději nevypořádal se
všemi důkazy, které byly v řízení provedeny a které mohly významným způsobem
ovlivnit závěr o vině. Konkrétně šlo o to, že okresní soud nepřiměřeným
způsobem akcentoval zjištěnou histriónskou poruchu osobnosti poškozené a na
důkazní situaci nazíral jako na „tvrzení proti tvrzení“. Ve věci byly přitom
provedeny i další důkazy, které byly způsobilé průběh incidentu objasnit,
zejména výpovědi svědků R., nezletilé AAAAA, N. ml., J., J. ml., psychiatrické
znalecké posudky týkající se osoby obviněného a poškozené a soudně lékařské
znalecké posudky ohledně zranění poškozené, jakož i důkazy listinné. Pokud
krajský soud vytkl okresnímu soudu nedostatečné zohlednění těchto provedených
důkazů, přičemž mu neukládal, jakým způsobem mají být tyto důkazy hodnoceny,
nýbrž pouze to, že tyto důkazy je třeba při zjišťování skutkového stavu vzít na
zřetel, jednalo se o postup zcela předpokládaný ustanovením § 258 odst. 1 písm.
b) tr. ř. Jedná se navíc i o postup souladný s judikaturou Ústavního soudu,
podle kterého odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat
na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu
zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné
pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v
rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06). O nepřípustné zasahování do volného
hodnocení důkazů se tedy v případě postupu odvolací soudu v nyní projednávané
věci nejednalo.
39. Pokud jde o nesouhlas obviněného se skutkovými závěry nalézacího
soudu, které byly podkladem pro závěr o vině přisouzenými trestnými činy,
Nejvyšší soud, jak shora uvedeno, neshledal, že by tyto byly v extrémním
rozporu s provedenými důkazy, když tento rozpor obviněný v dovolání ani
netvrdil. Lze pouze stručně uvést, že obviněný setrval i v rámci své dovolací
argumentaci na obhajobě známé již z předchozího průběhu trestního řízení. S
touto obhajobou se navíc soudy obou stupňů (byť soud nalézací až po opakovaném
zásahu soudu odvolacího – viz výše) pečlivě vypořádaly.
40. Pokud jde o skutky pod body 1) a 3) skutkové věty odsuzujícího
rozsudku, ve kterých je spatřováno spáchání přečinu neoprávněného užívání cizí
věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, lze souhlasit s obviněným, že jediným usvědčujícím
důkazem je výpověď poškozené. To však samo o sobě neznamená, že by obviněný za
takové situace musel být obžaloby zproštěn. Důkazní situace, kdy proti sobě
stojí výpovědi obviněného a poškozené osoby, která je často jediným přímým
důkazem, totiž nijak výjimečná. I v takových případech je však možno se v
souladu s pravidly hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistit skutkový
stav, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Stěžejní je zde požadavek na
zvýšenou pečlivost při posuzování všech dostupných výpovědí a věrohodnosti
vypovídajících, kdy každou výpověď je nutno pečlivě hodnotit, a to jak v jejích
jednotlivých tvrzeních, tak i v její celistvosti, stejně jako ve vztahu k
dalším provedeným důkazům, jak jednotlivě, tak v kontextu celkového vyznění. Je
třeba se zaměřit na vnitřní a vnější logickou soudržnost, otázku možných
logických opomenutí či jiných vnitřních nesrovnalostí, které se mohou objevit,
kdy tvrzení je třeba vzájemně poměřovat, posoudit do jaké míry jsou tyto ve
shodě a v jakých bodech si naopak protiřečí (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 852/2020). Těmto požadavkům dostál i
soud prvního stupně v nyní projednávané věci, byť, jak již bylo uvedeno, až po
opakovaném zásahu soudu druhostupňového. Nalézací soud vyhodnotil výpověď
poškozené jako věrohodnou, a to i přes nesporně významné zjištění o histriónské
poruše osobnosti. Taková porucha osobnosti však tvrzení poškozené nečiní a
priori nepravdivým. Okresní soud navíc toto zjištění zasadil do ostatních
okolností projednávané věci a přesvědčivě odůvodnil, proč výpovědi poškozené,
která je navíc podporována i ostatními zjištěními (např. o požití alkoholu
obviněným, nákupu v obchodě v XY, resp. o tom, že si poškozená vyzvedla před
incidentem svůj důchod), uvěřil a proč naopak neuvěřil verzi obviněného. Do
těchto úvah nalézacího soudu není Nejvyšší soud zásadně (až na případy
extrémního rozporu, který však v této věci přítomen není) oprávněn v rámci
řízení o dovolání zasahovat. Navíc se s nimi ztotožňuje i po věcné stránce.
41. Pokud jde o nejzávažnější ze souzených skutků, tedy skutek pod bodem
2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, zde je situace od předchozích dvou
skutků odlišná v tom, že kromě výpovědi samotné poškozené existuje celá řada
dalších důkazů, které potvrzují verzi poškozené o tom, že ji obviněný napadl a
vyhrožoval jí. Tyto důkazy byly již v řízení před soudy obou stupňů opakovaně
zmiňovány a soudy se s obhajobou obviněného týkající se věrohodnosti poškozené,
výpovědi svědka R. a dalších svědků a znaleckých posudků, jakož i dalších jím
tvrzených okolností často spekulativní povahy [např. ohledně výpisu hovorů (viz
výše) či okamžiku podání trestního oznámení], náležitě vypořádaly (nalézací
soud na str. 21 až 23 a odvolací soud v bodě 25. a 26. odůvodnění). Pouze pro
úplnost lze připomenout, že obviněný je kromě výpovědi poškozené jednoznačně
usvědčován i výpovědí svědka R. a N. mladší a zjištěnými poraněními na hlavě
poškozené. Soudy se rovněž pečlivě zabývaly tím, že u části těchto důkazů se
jedná o důkazy odvozené od tvrzení poškozené, jakož i případnou motivací těchto
osob obviněného poškodit. Rovněž i zde platí, že zjištěná porucha osobnosti
poškozené nemusí činit její výpověď bez dalšího nepravdivou či zkreslenou.
Okolnosti zjištěné v nyní projednávané věci svědčí naopak pro závěr o
pravdivosti její výpovědi a ve svém celku podporují závěr o vině obviněného i
skutkem pod bodem 2), který bylo na základě těchto důkazů možno učinit bez
důvodných pochybností. Aplikace zásady in dubio pro reo tedy nepřicházela v
úvahu. Ani v případě tohoto skutku tak Nejvyšší soud neshledal žádný, natož
extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, který by jako
jediný mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových
zjištění.
42. Lze tak uzavřít, že námitky obviněného, jakkoliv se s ohledem na
jejich čistě procesní a skutkovou povahu jednalo o námitky uplatněné mimo
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal
důvodnými.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
43. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř.
44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 2. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář