3 Tdo 852/2020-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání,
které podal obviněný R. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To 113/2020, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T
5/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. K.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 5/2020, byl
obviněný R. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185
odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím
v tom, že dne 29. 9. 2019 v době mezi 01:00 a 03:00 hodinou v rodinném domě v
obci XY č. XY, okres Vyškov, kde po dobu dvou let bydlel společně se svou
přítelkyní D. B. a jejich dvouletou dcerou, poté, co se s družkou vrátili ze
zábavy a již cestou domů mezi nimi došlo k vzájemné slovní rozepři, následně v
bytě, po další žárlivé slovní rozepři, udeřil D. B. do obličeje, ze kterého jí
tekla krev, odtáhl ji do koupelny, kde ji na zemi sprchoval studenou vodou,
když chtěla z bytu utéct, chytil ji a mrštil s ní na konferenční stůl v
obývacím pokoji, který tímto rozbil, následně ji hodil na sedačku v obývacím
pokoji, kde ležela na zádech, stáhl jí silonové punčochy s kalhotkami a dal jí
nohy za hlavu a následně přes její nesouhlas a prosby, ať ji nechá, zasunul
penis do jejího konečníku se slovy že je „kurva“ a že si to zaslouží, při tomto
se jí podařilo útočníka 2 – 3 x od sebe odstrčit, což vždy silou překonal,
nalehl na ni a opětovně zasunul penis do jejího konečníku, po chvíli, aniž by u
něj došlo k vyvrcholení, se svým jednáním přestal, kdy po útoku odešla D. B. do
ložnice a následně využila chvíle, když šel utřít krev do koupelny a z místa
přes okno v dětském pokoji utekla, kdy při popsaném jednání způsobil D. B.,
nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, lehká poranění spočívající v modřinách na
dolních i horních končetinách, na boční straně trupu odřenině vlevo v oblasti
dolních žeber, která si vyžádala ošetření v Nemocnici ve Vyškově.
Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené
D. B., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená D. B., nar. XY, bytem XY, odkázána s
nárokem na náhradu škody ve výši 15.000 Kč na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T
5/2020, podal obviněný odvolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3
To 113/2020, a to tak, že odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. K. dovolání (č. l. 325-329),
v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný soudům vytýká neúplná a nejasná skutková zjištění, nesprávně provedené
dokazování a zejména pak neprovedení jím navrhovaných důkazů. Obviněný opakuje
svou argumentaci známou již z předešlých fází řízení. Obviněný poukázal na
lékařské zprávy z ošetření poškozené, kdy lékařské zprávy Z. M. a L. Š. z
Nemocnice Vyškov, p. o., neobsahují žádné zmínky o znásilnění, z lékařské
zprávy L. H. se nepodává, že by byla u poškozené zjištěna jakákoli zranění v
okolí zevního genitálu a ani konečníku, žádné krvácení či jiná zranění, a v
propouštěcí zprávě je pak uvedeno, že poškozená měla být opakovaně vaginálně i
análně znásilněna a že došlo ze strany dovolatele k pokusu o znásilnění. Ze
zprávy M. L. se podává, že u poškozené mělo dojít k pokusu o znásilnění, kdy u
poškozené byly zjištěny drobné trhlinky v rectu, které velmi pravděpodobně
souvisí se znásilněním anální formou. Obviněný v této souvislosti poukazuje na
nekonzistentní popis události poškozenou, kdy tato svůj popis údajného
znásilnění opakovaně před různými osobami měnila. Namítl dále, že v lékařské
zprávě M. L. není zohledněno, že poškozená trpí Crohnovou chorobou, jejímž
projevem mohou být i zjištěné trhlinky v oblasti recta. V této souvislosti
obviněný namítá, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům – výpovědím lékařů
H., K. a L., kdy tyto byly v případě H. a L. nahrazeny toliko písemným dotazem.
Stejně tak soudy neprovedly odborné vyjádření z genetiky za účelem objasnění
způsobu, jak se DNA poškozené mohlo dostat na předkožku jeho penisu. DNA
dovolatele nebylo na těle poškozené nalezeno. Soudy nevzaly v potaz, že
poškozená a dovolatel spolu žijí ve společné domácnosti a že přenos DNA lze
vysvětlit i jiným způsobem. Obviněný proto shledává ve věci extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a v jeho důsledku i
nesprávné právní posouzení. Provedené důkazy v hlavním líčení, tedy konkrétně
lékařské zprávy a informace, které podávají o skutkovém ději, nepodporují bez
vážných pochybností verzi předloženou poškozenou a přejatou oběma soudy. Ani
dovolatel, ani poškozená nepopírají, že mezi nimi došlo k fyzickému konfliktu,
kdy poškozená spadla a rozbila stolek, obviněný nepopírá, že poškozenou
sprchoval ve sprše, popírá však, že ji do koupelny odtáhl násilím a že ji
análně znásilnil. Dovolacímu soudu předložil znalecký posudek ze dne 25. 2.
2020 prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., soudního znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví gynekologie a porodnictví, který si nechal vypracovat, neboť soud jeho
návrhu nevyhověl. Závěr posudku je takový, že lze s velkou pravděpodobností
konstatovat, že k análnímu znásilnění nedošlo, kdy jako možná alternativa
vzniku chirurgem popsaných poranění je komplikace způsobená Crohnovou chorobou.
Obviněný opakovaně uvádí, že soudy vůbec nezohlednily důkazy svědčící v jeho
prospěch, a zcela paušálně a nepřípadně odmítly jeho verzi jako nepravdivou,
tedy porušení zásady in dubio pro reo. Má za to, že došlo k porušení jeho práva
na spravedlivý proces, k porušení zákazu libovůle při rozhodování soudů a k
porušení práva na rovnost účastníků soudního sporu a rovnosti jejich zbraní.
Domnívá se, že některá tvrzení obžaloby byla v hlavním líčení před soudem
prvního stupně dokonce zcela vyvrácena a jím prezentovaná verze naopak důkazně
podpořena.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To
113/2020, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze
dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 5/2020, a současně i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu nalézacímu,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále obviněný navrhl,
aby dovolací soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil do doby rozhodnutí o
dovolání výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 7. 2020,
sp. zn. 1 NZO 601/2020.
Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím
soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího
soudu. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých
rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 12–17 odůvodnění svého
rozsudku a odvolací soud v odstavcích 6–8 odůvodnění svého usnesení napadeného
předmětným dovoláním. S argumentací soudů se ztotožňuje a v podrobnostech na ni
pro stručnost odkazuje. Předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z
důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene
citovaného odstavce. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal ani námitku opomenutých
důkazů nebo extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným
skutkovým zjištěním, kdy tyto obsahem své argumentace dostatečně neodůvodnil.
Dovolatelovo odůvodnění obsahuje pouze spekulace o dalších možných výkladech
nepřímých důkazů. Dovolatel zde tedy pouze předkládá alternativní skutkové
zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu
jsou zcela svévolné a nesmyslné. K námitce porušení zásady in dubio pro reo
státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku procesní, přičemž Nejvyšší soud
dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. K
namítaným opomenutým důkazům státní zástupce uvedl, že nadbytečnost důkazu je
podle judikatury Ústavního soudu třetím legitimním důvodem jeho neprovedení –
viz jeho nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, či nález ze dne 8. 12.
2009, sp. zn. I. ÚS 118/09. Konkrétní pro nadbytečnost odmítnuté důkazy byly
soudy jednotlivě označeny a jejich odmítnutí bylo jednotlivě a přesvědčivě
odůvodněno. K navrhované konfrontaci obviněného s poškozenou státní zástupce
dodal, že obviněný byl u hlavního líčení přítomen výpovědi poškozené, přičemž
této nepoložil žádnou otázku a k její výpovědi se nevyjádřil. Jestliže obviněný
sdělil svou skutkovou verzi toliko orgánům činným v trestním řízení, ale již
zjevně nebyl ochoten zopakovat ji v přítomnosti poškozené u hlavního líčení,
stěží lze předpokládat, že by ji byl ochoten uvést dokonce jí tváří v tvář. Pro
úplnost státní zástupce konstatoval, že pokud dovolatel v části VI. na šesté
straně svého dovolání v podtržené větě tvrdí, že „samotná poškozená přitom svůj
popis údajného znásilnění opakovaně před různými osobami měnila“, pak z
dovolatelem dále uvedených citací naopak plyne naprostý soulad obsahu a
podstaty všech výpovědí. Požadavek na to, aby znásilněná žena uváděla precizně
a vždy zcela totožnými slovy co se jí přihodilo, považuje za absurdní a zcela
nepřiměřený postavení takové oběti.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím,
aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dne 20. 8. 2020 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření
státního zástupce, v rámci níž obviněný uvedl, že trvá na podaném dovolání, kdy
má za to, že je nutno zopakovat i dosavadní obhajobu, neboť tato byla soudy
ignorována, k této vůbec nepřihlédly a neprovedly důkazy, jež v průběhu celého
trestního řízení navrhoval. Má za to, že byla porušena zásada „rovnosti zbraní“
a jako zcela nepřesvědčivým shledává argument soudů, že navrhované důkazy byly
nadbytečné. Pochybení soudů při dokazování a vyhodnocování důkazů obsáhle
rozebírá, a to i s odkazem na příslušnou judikaturu k dané otázce. Dále se
neztotožňuje s tvrzením státního zástupce stran skutečnosti, že poškozená
opakovaně měnila svoji verzi událostí, kdy má za to, že státní zástupce uvedené
bagatelizuje. Podle obviněného se soudy adekvátně nevypořádaly s rozpory v její
výpovědi a nepostupovaly důsledně podle zásady in dubio pro reo.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To
113/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a
také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný
namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené D. B., výpovědi
své, výpovědi svědků V. B. a R. B., lékařských zpráv – zejména L. ze dne 30. 9.
2019, M. ze dne 29. 9. 2019, Š. ze dne 29. 9. 2019, K. ze dne 29. 9. 2019,
propouštěcí zprávy ze dne 29. 9. 2019, písemných vyjádření L. ze dne 14. 2.
2020 a H., odborného vyjádření z oboru genetiky; spadá sem i opakovaná námitka
neprovedení jím navrhovaných důkazů), a vadná skutková zjištění z nich
vyplývající (zejména stran zjištění, zda u poškozené nedošlo k poranění ve
formě drobných trhlinek v oblasti konečníku v důsledku Crohnovy nemoci, kterou
poškozená trpí, stran zjištění, jak se DNA poškozené dostala na předkožku
penisu dovolatele, resp. zda s ohledem na to, že spolu sdílejí domácnost,
nemohlo dojít k přenosu DNA jinou cestou, zda došlo k pokusu o znásilnění,
znásilnění vaginální či anální, případně se jednalo o napadení, kdy poškozená
svou verzi událostí líčí před různými osobami odlišně), stejně jako námitky,
jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům
(námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, neboť důkazy
byly hodnoceny zcela selektivním způsobem v jeho neprospěch, kdy soudy
provedené důkazy nezákonně vyložily, zjednodušily a deformovaly tak, aby byly
konstituovány k jeho tíži, tedy jednaly v rámci hodnocení důkazů zcela účelově)
a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že mezi ním a
poškozenou došlo ke konfrontaci, kdy poškozená upadla na konferenční stolek,
který rozbila, kdy přiznává, že ji sprchoval v koupelně, ale rozhodně popírá,
že by ji do koupelny odtáhl násilím a že by se na ní dopustil znásilnění, kdy
zranění, která utrpěla, byla nejspíše zapříčiněna tím, že trpí Crohnovou
chorobou).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky
se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních –
byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod
podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný R. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
Stran námitky opomenutých důkazů, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, k
objasnění toho, zda zranění ve formě drobných trhlinek v oblasti konečníku
nebyla způsobena tím, že poškozená trpí Crohnovou nemocí, dále výslechy svědků
H. a K., kteří prováděli prvotní vyšetření poškozené, výslech L. k otázce, zda
zranění nemohla být způsobena tím, že poškozená trpí Crohnovou nemocí,
zdravotní dokumentací a podrobnou zprávou o jejím zdravotním stavu a odborného
vyjádření z oboru genetiky za účelem objasnění způsobu, jak se mohlo DNA
poškozené dostat na předkožku penisu dovolatele, Nejvyšší soud uvádí, že tzv.
opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto,
případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval,
přičemž uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost
vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy
Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve
věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo
judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004).
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v
trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné
pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České
republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu
s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš
restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na
spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že
Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající
z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba
vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi
mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých
tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá
povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu
na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své
rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a
v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě se
jedná právě o tzv. opomenuté důkazy. Ačkoliv soud není povinen provést všechny
navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93),
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech
vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje
i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v
rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho
právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními
(včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Obviněným v rámci řízení
navržené důkazy nebyly soudy provedeny, soudy však řádně a zcela dostatečně
odůvodnily, z jakých důvodů považovaly jejich provedení za nadbytečné. Nalézací
soud v bodě 16. rozsudku uvedl, že obviněným navrhovanému provedení důkazu
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a výslechem svědků D. N., L. H. a J.
K. nepřisvědčil. Svědka D. N. kontaktoval, ale tento nebyl pro soud dostupný a
k samotnému incidentu nemohl vypovídat, což se podává i z jeho vysvětlení z
přípravného řízení. „Soudem by tak byl vyslýchán pouze k těm okolnostem, ke
kterým vypovídal svědek J. Š. a k jejichž objasnění sloužilo také odborné
vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství – tedy zejména k
aktuálnímu ovlivnění poškozené alkoholem“. Oba lékaři pak podle soudu nemohli
sdělit podstatné okolnosti přímo ke skutku, kdy „poznatky ke zranění poškozené
soud dostatečně zjišťoval z ohledání těla, lékařských zpráv a odborných
vyjádření z oboru zdravotnictví, které nechal v rámci doplnění dokazování
vypracovat“. Soud rovněž zamítl návrh na doplnění dokazování rekonstrukcí a
konfrontací. První z návrhů byl zamítnut, neboť nemohl přinést žádné nové
poznatky (kdy obviněný svou trestnou činnost popírá a jeho verze událostí je
zcela odlišná od verze poškozené), druhý návrh byl vyhodnocen jako nadbytečný,
kdy soud uvedl, že poškozená byla před soudem v přítomnosti obviněného
podvakrát vyslýchána. Nejvyšší soud doplňuje, že podle § 104a odst. 3 tr. ř.
spočívá konfrontace v tom, že si konfrontované osoby tváří v tvář sdělí své
rozporné výpovědi. Obviněný však poškozené v rámci jejího výslechu před soudem
žádné otázky nepoložil a nijak se k její výpovědi a jí prezentované skutkové
verzi událostí nevyjádřil, byť k tomuto dostal prostor. Odvolací soud následně
uvedl, že se s postupem nalézacího soudu ztotožňuje, přičemž „výpověď lékařů
rovněž odvolací soud považuje za nadbytečné, když ve spise jsou založeny
lékařské zprávy, stejně tak není nutné doplňovat ani lékařskou zprávu L., která
vyšetřila poškozenou, a to vnitřním vyšetřením konečníku a zjištěné trhlinky
dala do souvislosti s pohlavním stykem análním způsobem, jak vyplývá z vyžádané
doplňující zprávy“ (bod 8. napadeného usnesení). Odvolací soud tak nepovažoval
za nutné jakkoliv doplňovat žádné znalecké zkoumání ani svědecké výpovědi, ani
přistupovat ke konfrontaci mezi obviněným a poškozenou. Návrhy obviněného na
doplnění dokazování tedy nebyly soudy opomenuty.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných
případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým
způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež
jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy,
prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá
zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah
důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci
tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve
Vyškově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně,
na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková
zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi
a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy
se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci
námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených
důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými
skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. K tomu
předkládá dovolacímu soudu i znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
specializace gynekologie a porodnictví, prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc.,
jehož prostřednictvím se pokouší zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších
stupňů, resp. zpochybnit skutkový stav věci.
Hodnocení důkazů provedl nalézací soud zcela řádně, kdy lze odkázat zejména na
body 12. – 14. rozsudku, v rámci nichž se nalézací soud vyjádřil k provedeným
důkazům v jejich vzájemných souvislostech, rozvedl výpověď poškozené a otázku
její věrohodnosti, včetně případné motivace poškozené obviněnému uškodit,
přičemž konstatoval, že „objektivně zjištěné skutečnosti vylučují, že poškozená
je motivována k poškození obžalovaného či dokonce mstě“, a je „osobou obecně i
specificky věrohodnou ve smyslu popisu skutkového děje a nebyly shledány žádné
okolnosti, které by tuto věrohodnost narušovaly“. Odvolací soud doplnil, že
trestní stíhání nebylo vedeno na podkladě trestního oznámení ze strany
poškozené, ale došlo k oznámení o znásilnění ze strany primáře v nemocnici, kde
byla poškozená hospitalizována. Právě s ohledem na skutečnost, že se v případě
výpovědi poškozené jednalo o stěžejní a současně jediný přímý důkaz v
projednávané věci, nalézací soud si byl vědom své povinnosti podrobně se
věrohodností svědkyně zabývat (bod 14. rozsudku). Soud se zabýval i předešlými
incidenty, ke kterým v rámci soužití obviněného a poškozené docházelo. Odvolací
soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedeným dokazováním
ztotožnil, přičemž lze odkázat na jeho rozhodnutí, zejména pak body 7. – 8.
odůvodnění napadeného usnesení.
Nejvyšší soud nad rámec uvedeného podotýká, že v případě trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným, není důkazní situace „tvrzení proti tvrzení“, kdy
proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozené osoby, která je často jediným
přímým důkazem, nijak výjimečná. V případě sexuálně motivovaných činů či
domácího násilí se naopak jedná o situaci zcela typickou. I zde je však možno
se v souladu s pravidly hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat
skutkové pravdy. Stěžejní je zde požadavek na zvýšenou pečlivost při posuzování
všech dostupných výpovědí a věrohodnost vypovídajících, kdy každou výpověď je
nutno pečlivě hodnotit, a to jak v jejích jednotlivých tvrzeních, tak i v její
celistvosti, stejně jako ve vztahu k dalším provedeným důkazům, jak jednotlivě,
tak v kontextu celkového vyznění. Je třeba se zaměřit na vnitřní a vnější
logickou soudržnost, otázku možných logických opomenutí či jiných vnitřních
nesrovnalostí, které se mohou objevit, kdy tvrzení je třeba vzájemně poměřovat,
posoudit do jaké míry jsou tyto ve shodě a v jakých bodech si naopak protiřečí.
Ve vztahu ke skutku v projednávané věci se jedná o citlivé skutečnosti, o
kterých svědci mohou vypovídat s určitou zdráhavostí či dokonce se určitým
skutečnostem zcela vyhýbat, neboť pro ně mohou být traumatizující. V
projednávané věci však soudy požadavkům kladených na ně specifikem spáchané
činnosti zcela dostály, kdy na jedné straně umožnily obviněnému zcela uplatnit
veškerá obhajovací práva, na straně druhé nevystavovaly potencionální oběť
sexuálního násilí zbytečnému traumatu.
Je však třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly
uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (zejména námitky
stran jednotlivých lékařských zpráv). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost
právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů
(zejména výpovědi poškozené a svědků, znaleckého posudku a lékařských zpráv) a
vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené
poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným
způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem.
V této souvislosti dále uvádí, že pokud obviněný opakovaně vznáší námitku, že
soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, tedy nikoli v
souladu se zásadou presumpce neviny, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým
obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu
hodnocení provedených důkazů.
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch,
resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy „soudy zcela jednostranně bez
vazby na další provedené důkazy upřednostnily verzi skutkového děje podávaného
poškozenou. Oba soudy vůbec nezohlednily důkazy svědčící ve prospěch
poškozeného (pozn. pravděpodobně míněno obviněného), zcela paušálně a
nepřípadně odmítly verzi obviněného jako nepravdivou“. Současně naznačuje, že
soudy zcela opominuly skutečnosti vylučující závěry o jeho vině. K tomuto lze
uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení
zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez
dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace,
kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce
podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2.
2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v
případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr
o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro
reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění
skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných
pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se
jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený
(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního
rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru,
že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný
současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v
předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou
stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č.
408, sv. 17).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu