USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. B., nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 7 To 233/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 79/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 58 T 79/2020, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), jehož se spolu s druhým obviněným R. D., který dovolání nepodal ani nebylo podáno v jeho prospěch či neprospěch, dopustil jednáním pod bodem II. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu spočívajícím v tom, že
v období od dubna 2017 do března 2018, jako jednatelé společnosti Q. B., IČ: XY, a osoby zodpovědné za výkon zaměstnavatelských povinností a za odvod níže uvedených zákonných povinných plateb, v Praze 6 ani jinde vědomě řádně neplnili svou zákonnou povinnost odvést za zaměstnance společnosti zálohy na daň a daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění, a to konkrétně:
1) České republice – Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 6, IČ: 72080043, v rozporu s povinností stanovenou ustanovením § 38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, neodvedli v období od 1. 4. 2017 do 31. 12. 2017 včas a řádně srážky daně z příjmu fyzických osob a zálohy na ně sražené poplatníkům zaměstnancům právnické osoby v celkové výši 171 301 Kč,
2) České republice – Pražské správě sociálního zabezpečení, IČ: 00006963, v rozporu s povinností stanovenou ustanoveními § 3 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 1 zák. č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, neodvedli za období od 1. 9. 2017 do 31. 3. 2018 vyjma měsíce února 2018 v plné výši pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance sražené jim ze mzdy ve výši 6,5 % z vyměřovacího základu v celkové výši 124 632 Kč,
3) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, v rozporu s povinností stanovenou ustanovením § 5 zákona č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, neodvedli za období od 1. 10. 2017 do 31. 3. 2018 vyjma měsíce února 2018 včas a v plné výši část pojistného na zdravotní pojištění zaměstnanců sražené jim ze mzdy ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu v celkové výši 74 160 Kč,
tedy neodvedli řádně a včas povinné platby v celkové výši 370 093 Kč.
2. Za to byl obviněný M. B. odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívají v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 3 let.
3. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo současně rozhodnuto o vině obviněného R. D. výše popsaným skutkem pod bodem II. skutkové věty a skutkem popsaným pod bodem I. skutkové věty, o trestu pro tohoto obviněného a o jeho povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla současně oběma obviněným uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil společně a nerozdílně nahradili škodu způsobenou České republice - Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, České republice - České správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky.
4. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali oba jmenovaní obvinění odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 7 To 233/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného R. D. ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu a náhradě škody, a ohledně obviněného M. B. pouze ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl o vině obviněného D. skutkem pod bodem I. a o trestu za tento trestný čin a trestný čin pod bodem II. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému M. B. pak odvolací soud při nezměněném výroku o vině skutkem pod bodem II. uložil podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla tomuto obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil uhradil způsobenou škodu, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívají v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 7 To 233/2021, podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný M. B. a opřel jej o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
6. Podle obviněného byla postupem soudu prvního stupně porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, v důsledku čehož došlo porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že nalézací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení hlavního líčení nařízeného na 15. 4. 2021, přičemž téhož dne se obviněnému narodila dcera. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že narození dítěte nelze považovat za objektivní důvod nepřítomnosti u hlavního líčení a upozorňuje na své právo být přítomen při porodu. V důsledku konání tohoto hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nesplnil soud prvního stupně svoji povinnost seznámit obviněného s obsahem výpovědi spoluobviněného D., který byl při prvním hlavním líčení vyslýchán podle § 208 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného B. Jedná se tudíž o podstatnou vadu řízení, která měla vést ke zrušení rozsudku odvolacím soudem. Obviněný se nemohl seznámit a následně vyjádřit k výpovědi spoluobviněného. Nebyl mu ani zaslán požadovaný protokol z prvního hlavního líčení. Protokoly z obou hlavních líčení mu byly doručeny až několik dnů po doručení odsuzujícího rozsudku. Obviněný poukázal i na to, že těžiště dokazování spočívá v hlavním líčení a že odvolací soud nemůže tuto stěžejní úlohu nalézacího soudu nahrazovat.
7. Vedle uvedeného procesního pochybení soudy podle obviněného nesprávně vyhodnotily i otázku naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu a jejich závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Uvádí, že neměl v úmyslu neplatit povinné odvody za zaměstnance společnosti Q. B. Z rozhodnutí soudů není zřejmé, proč by tak měl vědomě činit a vystavit se trestnímu postihu. Poukazuje na to, že byl jediným jednatelem ve společnosti B., ve níž byly a jsou veškeré zákonné odvody řádně hrazeny. Jsou nelogické závěry odvolacího soudu týkající se vědomosti obviněného, pokud jde o nehrazení povinných odvodů, avšak nikoliv pokud jde o neplacení srážek z mezd zaměstnanců podle exekučních příkazů.
8. Obviněný uvedl, že si je vědom svých zákonných povinností coby jednatele, poukazuje však na to, že placení odvodů za zaměstnance, stejně jako veškerou mzdovou agendu a celý chod společnosti, měl na starosti spoluobviněný R. D. To ostatně připustil i odvolací soud. Postavení osoby jako statutárního orgánu, resp. jako jeho člena, ji sice zavazuje k plnění zákonných povinností, včetně placení odvodů za zaměstnance, nicméně ke spáchání trestného činu podle § 241 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Závěr o úmyslném zavinění tedy nelze založit pouze na skutečnosti, že určitá osoba byla v postavení statutárního orgánu a že si neověřila správnost některých údajů a důsledně nekontrolovala práci jiných osob odpovědných za tuto konkrétní činnost, na něž člen statutárního orgánu spoléhal. Obviněný nikdy nedal obviněnému D. příkaz či pokyn, aby neodvedl za zaměstnance povinné odvody. Naopak se důvodně domníval, stejně jako třetí jednatel této společnosti svědek P. T., že tyto odvody jsou řádně a včas hrazeny. Ani obviněný D. přijetí takového příkazu nepotvrdil.
9. Dále obviněný poukázal na to, že jmenovaná společnost měla na pokladně dostatečné množství finančních prostředků, a to mj. ze zápůjček, které společnosti Q. B. obviněný poskytoval, než budou uhrazeny závazky odběratelů. Odpovědnost obviněného byla podle jeho názoru koncipována jak odpovědnost za následek. Soudy rovněž neuvedly, k jakému konkrétnímu okamžiku obviněný věděl o nedoplatcích na povinných odvodech, přičemž dovodily zavinění ve vztahu k celému období od dubna 2017 do března 2018. Pakliže měl obviněný nějaké konkrétní informace o nehrazení povinných odvodů, bylo to až v období května 2018, nikoliv však dříve.
Poukazuje i na to, že některé e-mailové zprávy, které odvolací soud kladl k tíži obviněného, byly zasílány na e-mailovou adresu společnosti, nikoliv na jeho adresu. Obviněný rozporoval i zjištění soudů o jeho roli ve společnosti, když uvedl, že nežádal o přehled mzdových údajů či výši odvodů, neboť tyto zpracovával obviněný D. a pro fakturaci nebyly tyto údaje potřebné. Není podle něj rovněž pravdou, že by obviněný schvaloval veškeré nákupy a provozní výdaje. Z e-mailu obviněného D. ze dne 6. 12.
2017 nevyplývá, že by byl obviněnému doručen a tento na něj nějak zareagoval. Nevyplývá z něho ani, že by obviněný D. informoval obviněného B. o neuhrazených povinných odvodech za období od dubna 2017 do listopadu 2017. Obviněný se dále v dovolání zabýval úpadkem společnosti Q. B., který podle něj způsobil obviněný
10. Obviněný dále upozornil na to, že soudy nevyslechly svědky B. a V. Odůvodnění neprovedení těchto důkazů podle obviněného neobstojí. Zpochybňuje i výpovědi svědků – zaměstnanců společnosti Q. B., kteří podle něj byli v přátelském vztahu k obviněnému D. Konečně zmiňuje i zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo, která měla být v jeho prospěch aplikována.
11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí s pokynem, aby věc projednal jiný senát tohoto soudu.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
13. K námitce uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že omluvu neúčasti obviněného u hlavního líčení, spojenou se žádostí o jeho odročení, by bylo možné považovat za řádnou tehdy, pokud by obsahovala dostatečný podklad pro závěr, že určité zdravotní důvody vážící se k jeho osobě, resp. osob blízkých, mu skutečně znemožňují účast na předmětném nařízeném úkonu. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 je podle státního zástupce v posuzované věci třeba přisvědčit, že podaná informace takový podklad nepředstavovala.
Proklamovaný důvod nevylučoval přímou schopnost obviněného dostavit se k soudu, ale šlo o zprostředkované okolnosti, které by mohly mít vliv na míru uvažované ochoty účastnit se jednání u soudu. Žádost obviněného nebyla ani doložena žádnou lékařskou zprávou, ze které mohly vyplývat razantní omezení manželky obviněného s ohledem na zdravotní komplikace vyžadující mimořádnou péči z jeho strany. Navíc tvrzení obviněného v době podání žádosti o přeložení termínu hlavního líčení bylo zavádějící, neboť dcera se obviněnému nenarodila v předcházejícím období, ale až dne 15.
4. 2021. Rodný list narozeného dítěte obviněný připojil teprve k podanému odvolání, kdy tato skutečnost vyšla najevo. Oprávnění doprovodu otce k očekávanému narození dítě vykazuje jistý dosah se zákazem zásahu do práva na soukromý a rodinný život vyjádřeném v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nicméně v žádosti obviněného se vůbec nehovořilo o předpokládaném porodu dítě, natož o zvýšeném zájmu obviněného zabezpečit participaci na porodu manželky, jehož termín nakonec kolidoval s nařízeným hlavním líčení, kde chtěl být obviněný rovněž přítomen.
Z takto zjištěných okolností nelze soudu vytýkat, pokud shledal, že jeho omluva z účasti na nařízeném hlavním líčení nebyla dostatečná. Obviněnému byla poskytnuta reálná možnost se zúčastnit hlavního líčení konaného dne 15. 4. 2021, avšak v důsledku vlastního zaviněného jednání se jej nezúčastnil, neboť jím zvolený přístup nelze označit za řádnou omluvu, když nedoložil objektivní skutečnosti bránící jeho přítomnosti, a proto podle státního zástupce z tohoto není možné dovozovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. Obviněný byl navíc v hlavním líčení zastoupen přítomným obhájcem a ten mohl aktivně před ním vystupovat k ochraně práv a zájmů klienta.
14. K námitce týkající se postupu podle § 208 tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že obviněný se z vlastní viny zbavil možnosti účasti na hlavním líčení dne 15. 4. 2021, které následovalo po předešlém jednání, na němž probíhal výslech R. D., a poté se předpokládalo seznámení se s obsahem výpovědi spoluobviněného a možnost kladení doplňujících otázek v rámci dokazování. Státní zástupce rovněž poukázal na to, že u části spisového materiálu, který měl k dispozici, nevyplývá obviněným zmiňované načasování poskytnutí protokolu z hlavního líčení.
V textu protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 4. 2021 se naopak uvádí, že žádost o zaslání předmětného protokolu není součástí soudního spisu a jeho součástí není ani záznam o nahlížení spisu ze strany obhajoby. V návaznosti je třeba upozornit, že Městský soud v Praze v rámci veřejného zasedání o odvolání poskytl i tak obviněnému možnosti k náhradní realizaci jeho procesních práv včetně osobní složky obhajoby, když přistoupil k doplňujícímu výslechu spoluobviněného R. D.
15. Pokud jde o ostatní dovolací námitky uplatněné s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, státní zástupce je toho názoru, že s těmito námitkami se již vypořádaly soudy obou stupňů, jejichž zjištění namítaným extrémním rozporem s provedeným dokazováním netrpí. Obviněný se podle státního zástupce snaží bagatelizovat svůj podíl na řízení finančních záležitostí obchodní společnosti Q. B. a přesunout míru odpovědnosti na spoluobviněného R. D., ačkoli skutkový závěr soudu vyplývající z výsledků dokazování a z logického vyhodnocení provedených důkazů svědčí o opaku. Poukazuje-li ve vztahu k přisouzenému přečinu podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku i na závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, podle kterého úmyslné zavinění pachatele nevyplývá jen z postavení statutárního orgánu obchodní společnosti a absence kontroly práce jiných osob, na něž statutární orgán spoléhal, jsou tyto výhrady sice vázány na posouzení právních otázek, avšak i v tomto primárně vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký byl soudem zjištěn. Obviněný byl nositelem povinnosti dohlížet na realizaci odvodů povinných plateb ve prospěch veřejných rozpočtů, což však nečinil, namísto toho plnění těchto povinností sám ani prostřednictvím jemu podřízených osob nezajistil. Jednal tedy přinejmenším v nepřímém úmyslu. Jeho funkce jednatele, finančního ředitele a nejvýše postavené osoby v obchodní společnosti Q. B. ho činila spoluzodpovědným za nehrazení povinných odvodů. S uvedenou skutečností byl také obeznámen mimo jiné účetní K. S. a druhým jednatelem spoluobviněným R. D. Otázce postavení obviněného v obchodní společnosti Q. B. byla věnována zvýšená pozornost v rámci realizovaného dokazování před soudy nižších stupňů, a to i s oporou o zajištěný obsah zpráv e-mailové komunikace mezi zaměstnanci a dalšími subjekty. Byl to právě tento obviněný, jemuž svědčí připsání pozice finančního ředitele, nikoli spoluobviněnému R. D., jak se tvrdí nyní v dovolání. Námitky obviněného, jimiž se dožaduje opravy skutkových zjištění a přezkumu správnosti provedeného dokazování, nenaplňují podle státního zástupce deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K porušení zásady in dubio pro reo by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou, což však není nyní posuzovaný případ.
16. K námitkám týkajícím se nevyslechnutí svědků B. a V. pak státní zástupce uvedl, že v posuzované věci dostál Obvodní soud pro Prahu 6 svým povinnostem, neboť neakceptování těchto návrhů na doplnění dokazování řádně odůvodnil, když vyhodnotil záporně jejich důkazní potenciál, neboť je považoval za nadbytečné, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 4. 2021.
17. Jde-li o požadavek obviněného zmíněný v petitu dovolání, aby v případě zrušení napadeného rozhodnutí byla věc přikázána jinému senátu (samosoudci) Obvodního soudu pro Prahu 6, v nyní projednávané věci nejsou podle státního zástupce dány důležité důvody, pro které by mělo být k takovému postupu přistoupeno.
18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasil, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
20. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
22. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
23. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jde tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí jednak proti postupu soudu prvního stupně, který konal hlavní líčení dne 15. 4. 2021 v jeho nepřítomnosti, přičemž neakceptoval jeho předchozí omluvu, a jednak proti závěru o úmyslném zavinění ve vztahu k trestnému činu podle § 241 tr. zákoníku.
30. Již po právě uvedené stručné rekapitulaci dovolací argumentace obviněného a po její konfrontaci s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů však Nejvyšší soud upozorňuje, že obviněný v podaném dovolání v zásadě pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil částečně již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval, popř. stran vytýkaného pochybení nalézacího soudu, nově uplatnil v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
31. Městský soud v Praze se z podnětu odvolání obviněného B. pečlivě zabýval vytýkaným pochybením spočívajícím v konání hlavního líčení dne 15. 4. 2021 v nepřítomnosti tohoto obviněného. Dospěl k závěru, že jmenovaný obviněný se svojí neomluvenou neúčastí do jisté míry vzdal uplatňování svých obhajovacích práv, které je možné realizovat pouze při osobní účasti u jednání, a to včetně seznámení s obsahem výpovědi spoluobviněného D., který byl podle § 208 tr. ř. při prvním hlavním líčení konaném dne 25. 2. 2021 vyslechnut v nepřítomnosti obviněného B. Podrobně přitom rekapituloval průběh řízení před soudem prvního stupně a zabýval se i neakceptováním omluvy, kterou obviněný B. prostřednictvím svého obhájce zaslal dne 6. 4. 2021 soudu prvého stupně, přičemž i odvolací soud tuto omluvu vyhodnotil jako velmi stručnou, nepravdivou a ničím nedoloženou. I přes tento závěr chtěl Městský soud v Praze dát obviněnému B. možnost uplatnit jeho práva v trestním řízení, a proto u veřejném zasedání přistoupil k doplňujícímu výslechu spoluobviněného D.
32. S postupem nalézacího i odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Žádost o odročení hlavního líčení adresovaná soudu prvního stupně poměrně krátce před termínem konání hlavního líčení totiž byla jednak zavádějící, neboť dítě se obviněnému narodilo právě v den konání hlavního líčení, a tedy obviněný se v době podání žádosti o odročení hlavního líčeno nemohl starat o manželku v šestinedělí, jak uváděl, a zejména šlo o žádost ničím nepodloženou. Obviněný přitom mohl těhotenství své manželky a plánovaný porod snadno doložit lékařskou zprávou.
I v takovém případě by sice stále bylo na nalézacím soudu, zda takové žádosti vyhoví, jednalo by se však o žádost kvalifikovanou a podloženou. Takový postup však obviněný, ač zastoupený obhájcem, nezvolil, a namísto toho soudu adresoval toliko velmi strohou žádost, k níž nepřipojil žádné doklady. Za situace, kdy již jednou bylo na základě nedostatečně doložené žádosti obviněného hlavní líčení přesunuto, přičemž na konci tohoto prvního hlavního líčení byly strany informovány o termínu odročeného hlavního líčení, ke kterému neměly žádných námitek (ačkoliv obviněný již v té době zcela jistě musel být o těhotenství své manželky a plánovaném termínu porodu informován), nelze obvodnímu soudu vytýkat, že napodruhé již obviněnému nevyhověl.
Pokud následně shledal, že konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je možné podle § 202 odst. 2, tr. ř., nedošlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a tedy ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
33. Nedostavil-li se obviněný k hlavnímu líčení bez řádné omluvy, bylo nevyhnutelným následkem takového přístupu i to, že se obviněný fakticky vzdal svých obhajovacích práv, jejichž realizace je možná pouze při jeho osobní účasti. To platí i pro seznámení s obsahem výpovědi spoluobviněného D., které je soud povinen obviněnému poskytnout do skončení dokazování (§ 208 věta druhá tr. ř.) a které tedy bylo možno očekávat právě na odročeném hlavním líčení, na kterém se mělo pokračovat v dokazování. V nepřítomnosti obviněného přitom tento úkon soud provést nemůže, a to ani vůči obhájci, neboť podle dikce uvedeného ustanovení musí být adresováno přímo obviněnému. Pokud jde o žádost o zaslání protokolu o hlavním líčení konaném dne 25. 2. 2021, je sice pravdou, že obhájce obviněného o tento požádal v žádosti o odročení hlavního líčení a že mu tento nebyl do konání hlavního líčení dne 15. 4. 2021 poskytnut, nicméně ani to nemělo za následek porušení práva na obhajobu. Obviněnému totiž jednak tento protokol mohl být poskytnut v průběhu odročeného hlavního líčení, ke kterému se, jak výše uvedeno, bez omluvy nedostavil (nehledě na to, že na něm by byl i soudem seznámen s obsahem výpovědi spoluobviněného D.), a jednak mohl před konáním odročeného hlavního líčení nahlédnout do soudního spisu a s průběhem prvního hlavního líčení se seznámit. To za obviněného, který se ani přes informaci soudu o nevyhovění jeho žádosti o odročení nehodlal k hlavnímu líčení dostavit, mohl učinit i jeho obhájce, který má ostatně stejně jako obvodní soud sídlo v Praze. Pominout nelze ani to, že odvolací soud nad rámec svých povinností spoluobviněného D., tentokrát již za přítomnosti obviněného B., znovu vyslechl a dal obviněnému B. příležitost se k této výpovědi vyjádřit. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že obviněný B. na svém právu na spravedlivý proces zkrácen nebyl.
34. Pokud jde o zbývající část dovolací argumentace obviněného, v rámci níž zpochybňuje úmyslné zavinění ve vztahu k neplacení povinných odvodů za zaměstnance společnosti Q. B., je nutno nejprve upozornit, že se jedná o argumentaci čistě skutkové povahy, která se netýká deklarovaného právního posouzení skutku či jiného nesprávného právního hodnocení.
35. V obecné rovině lze uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.) i odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. To platí i pro závěr o zavinění, který, ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bezpochyby závěrem právním, se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu.
Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).
36. Z obsahu podaného dovolání se přitom podává, že obviněný zpochybňuje toliko skutková zjištění, ze kterých soudy při posuzování jeho zavinění vycházely, zejména míru jeho účasti ve jmenované společnosti a jeho roli v ní. Jakkoliv není takovou argumentaci možno podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo ji možné s ohledem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2022 projednat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tento nový dovolací důvod, který obviněný s ohledem na dobu sepsání dovolání nemohl uplatnit, je totiž naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O uvedený zjevný (extrémní) rozpor se jedná např. tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný i proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces.
37. Právě první alternativě uvedeného dovolacího důvodu spočívající ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů odpovídá dovolací argumentace obviněného, podle kterého jsou skutková zjištění soudů týkající se jeho úmyslného zavinění v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud však po přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího takové vady ve skutkových zjištěních soudů neshledal.
38. Otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 241 tr. zákoníku u obviněného B., který byl jedním ze dvou jednatelů společnosti Q. B., se pečlivě zabývaly soudy obou stupňů, a to nalézací soud v bodě 27. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku. Na základě poměrně obsáhlého dokazování, např. výslechy zaměstnanců společnosti a její účetní či listinnými důkazy (e-mailová komunikace), učinil nalézací soud jednoznačné zjištění, že hlavním osobou rozhodující o finančních záležitostech jmenované společnosti byl právě obviněný B., který vystupoval v pozici investora a finančního ředitele společnosti. Oproti tomu obviněný D. měl na starosti spíše provozní záležitostí, včetně mezd zaměstnanců. Veškeré převody finančních prostředků však musel schválit obviněné B. Z těchto důvodů nalézací soud neuvěřil obhajobě tohoto obviněného, který se snažil bagatelizovat a minimalizovat svou roli ve společnosti a který tvrdil, že ve finančních záležitostech spoléhal na obviněného D.
39. Již z právě stručně nastíněné důkazní situace stran rozdělení kompetencí ve společnosti Q. B. je zřejmé, že zjištění soudů o vědomosti obviněného B. o tom, že povinné odvody za zaměstnance nejsou odváděny, a o jeho úmyslu tak nečinit, nejenže nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedeným dokazování, ale že tomuto naopak zcela odpovídají a jsou jeho logickým vyústěním. Tomuto zjištění odpovídá a úmysl obviněného B. dokresluje i čtená výpověď (podané vysvětlení) svědka B., který obviněného B. slyšel, jak do telefonu říká, že se práce ukončí, platby se nebudou hradit, a než to úřady podchytí, bude společnost zlikvidovaná. Vzhledem k tomu, že o vině obviněného nepanovaly žádné pochybnosti, nebylo ani na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo, které se obviněný rovněž dovolává.
40. Závěr, že obviněný svým úmyslným jednáním naplnil znaky trestného činu podle § 241 tr. zákoníku, tedy není založen na objektivní odpovědnosti za výsledek vyplývající z funkce obviněného B. coby statutárního orgánu, jak se snaží tento obviněný prezentovat, nýbrž vychází z provedeného dokazování, kterým bylo zjištěno nejen vnitřní rozdělení povinností a kompetencí v rámci společnosti Q. B., ale i úmyslné neodvedení povinných odvodů obviněným B. Poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, ve kterém byla řešena situace, kdy člen statutárního orgánu spoléhal na činnost odpovědných a kompetentních osob a dostatečně si výsledky jejich činnosti neověřil a nezkontroloval, tedy s ohledem na zcela odlišné skutkové pozadí není přiléhavý.
41. Pokud obviněný B. poukazuje na některé další okolnosti, např. na dostatek peněz na účtu společnosti či na to, že v „jeho“ společnosti B. jsou všechny platby a odvody řádně hrazeny, lze konstatovat, že ani pokud by tato tvrzení byla pravdivá, nic to nemění na důkazně podložené skutečnosti, že ve společnosti Q. B. odvody úmyslně hrazeny nebyly. Soudy přitom tuto skutečnost nedávají do spojitosti s množstvím finančních prostředků na účtu společnosti. Rovněž není pro toto trestní řízení podstatné, jakou odměnu si obviněný D. nechal vyplatit, popř. zda tento spoluobviněný zapříčinil úpadek jmenované společnosti. Na trestní odpovědnost obviněného B. nemají rovněž vliv ani další jím zmiňované okolnosti, obšírně popsané v dovolání.
42. K namítanému nevyslechnutí svědků B. a V. lze konečně uvést, že potřebou provedení tohoto důkazu se zabývaly soudy obou stupňů (nalézací soud v bodě 19. rozsudku a odvolací soud v bodě 16. rozsudku). Oba soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že s ohledem na obsah těmito osobami podaného vysvětlení v přípravném řízení by jejich výslech nemohl přinést nic nového. Pokud se tímto přesvědčivým způsobem oba soudy s uvedenými důkazními návrhy vypořádaly, nelze jim v žádném případě vytknout, že by bylo důkazní řízení zatíženo vadou opomenutého důkazu, která by teoreticky mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, v jeho třetí alternativě.
43. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že vytýkaným postupem soudů obou stupňů nebyl obviněný zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a že skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, vadou extrémního rozporu s provedeným dokazováním netrpí.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
44. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. B. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Zpracoval: JUDr. Aleš Kolář