3 Tdo 186/2025

3 Tdo 186/2025-938

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 1 To 88/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 6/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. K. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 53 T 6/2024, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 aliena první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že po ukončení společného setkání s poškozenou E. Š., které proběhlo za účasti Z. B. v XY v noci ze dne 1. 8. 2023 na den 2. 8. 2023, prosadil obžalovaný v době kolem 01:00 hod. dne 2. 8.

2023 přes sdělení poškozené, že už domů na adresu XY v XY dojde sama, že ji doprovodí až k domu, poškozená si před domem chtěla dát ještě cigaretu, tak si sedla na lavičku, která byla poblíž, obžalovaný si stoupl před poškozenou, k poškozené se přiblížil obkročmo kolem jejích nohou, začal po ní požadovat orální styk tak, že tlačil hlavu poškozené ke svému penisu, tomuto se však poškozená bránila tím, že uhýbala hlavou, poté obžalovaný v dalším naléhání na orální styk nepokračoval a umožnil poškozené z lavičky vstát, poškozená se rozešla směrem ke vchodu do domu, kde vytáhla klíče od domu, ty jí obžalovaný vytrhl z rukou s tím, že poškozená nikam nejde, natlačil poškozenou do vchodu, poškozená obžalovaného odžďuchovala, podařilo se jí vytlačit jej z domu, a později, když poškozená sdělila obžalovanému, že pokud se svým jednáním nepřestane, tak zavolá policii, obžalovaný poškozené řekl, ať si jde, k čemuž dodal, že „do rána chcípne“, poškozená odběhla ke vchodu do svého domu, než však stihla otevřít dveře, obžalovaný přišel za ní a požadoval, aby mu vrátila peníze, za které pro ni v době jejich předchozího setkání zakoupil cigarety, poškozená mu řekla, že peníze u sebe nemá, ať jí dá obžalovaný číslo účtu, obžalovaný řekl, že chce peníze hned a že má jít poškozená s ním, čemuž poškozená vyhověla, obžalovaný poškozené během cesty říkal, že zdechne, že poškozená neví, kdo on je, když pak došli k lavičkám, obžalovaný po poškozené nejprve požadoval orální sex, poté se snažil poškozenou svlékat, čemuž se poškozená bránila tak, že tiskla ruce k tělu, říkala obžalovanému, že nechce, obžalovaný poškozenou přiměl, aby se opřela rukama o lavičku, přitom jí stáhl kalhoty ke kolenům, kalhotky posunul stranou a pronikl penisem do pochvy poškozené, současně nazval poškozenou kurvou, poškozená řekla obžalovanému, že ji to bolí, že nechce, posunula se tělem směrem dolů, v důsledku čehož obžalovaný svého jednání zanechal, dále obžalovaný požadoval, ať s ním jde poškozená k jiné lavičce, poškozenou přiměl k tomu, aby si před něj klekla tak, že jí zatahal za vlasy, v této pozici pak po ní požadoval orální styk, čemuž se poškozená bránila tak, že říkala, že nechce, obžalovaný cpal poškozené svůj penis do úst a říkal jí, že si má vybrat, že buď uspokojí obžalovaného orálně, nebo se má ohnout přes lavičku, a takto nutil poškozenou k felaci až do jeho pohlavního uspokojení s tím, že současně prohlašoval, že poškozená bude muset jeho ejakulát spolknout, což poškozená ze strachu před možným fyzickým násilím učinila, dále obžalovaný následoval poškozenou do jejího bytu, kde si lehl na postel poškozené, poškozená se mezitím převlékla do pyžama a lehla si na kraj své postele s tím, že jde spát, obžalovaný po chvilce požadoval po poškozené další pohlavní styk, osahával ji mezi nohama, proto poškozená dávala nohy k sobě a obžalovanému sdělovala, že pohlavní styk nechce, není jí dobře, poté obžalovaný přiměl poškozenou k tomu, aby byla v poloze na čtyřech, obžalovaný pronikl svým penisem do vagíny poškozené, poté si poškozená lehla na břicho a odstrčila obžalovaného s tím, ať ji nechá, obžalovaný ve svém jednání nepokračoval a usnul, ráno obžalovaný požadoval po poškozené

Š. v důsledku jednání obžalovaného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která se u ní projevovala poklesem nálady, úzkostí, hypodehonií, znovuprožíváním traumatických sekvencí, nočními můrami, zvýšenou úlekovou reaktivitou, vyhýbavým chováním, sebepoškozováním, narušením spánku, poklesem chuti k jídlu, a z tohoto důvodu byla poškozená v době od 2. 8. 2023 do 8. 9. 2023 v pracovní neschopnosti, následně byla hospitalizována v Psychiatrické léčebně Šternberk od 3. 1. 2024 do 8. 2. 2024, přičemž dopady posttraumatické stresové poruchy omezovaly poškozenou v obvyklém způsobu života od 2. 8. 2023 nejméně do 8. 2. 2024.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, na náhradě majetkové škody částku 141.741 Kč.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené E. Š. částku 350.000 Kč.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. Š. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 53 T 6/2024, podal obviněný odvolání. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci podala v neprospěch obviněného odvolání do výroku o uloženém trestu. Odvolání podala rovněž poškozená E. Š., a to do výroku, jímž byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 1 To 88/2024, a to tak, že: I. Podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně ve výroku o trestu, z podnětu odvolání obviněného ve výroku, kterým mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené E. Š. částku 350.000 Kč, a z podnětu odvolání poškozené ve výroku, kterým byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněnému za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené E. Š. na náhradě nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách (§ 2956 obč. zákoníku) částku 300.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 7. 2024 do zaplacení a na náhradě nemajetkové újmy spočívající ve vytrpěné bolesti (§ 2958 obč. zákoníku) částku 80.706 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 7. 2024 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. Š. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. III. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

8. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 1 To 88/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 904–906 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

9. Obviněný namítl, že soudy v napadeném rozhodnutí a v řízení, jež rozhodnutí předcházelo, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, kdy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů nepřihlédly k důkazům svědčícím v jeho prospěch. Je přesvědčen, že skutková zjištění učiněná soudy a způsob hodnocení provedených důkazů vybočují ze zákonných mezí, neboť soudy prováděly důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když byly provedeny důkazy, které jej měly pouze usvědčovat a nebyly provedeny důkazy, které by svědčily ve prospěch obhajoby. Vzniklé rozpory pak byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch.

10. Obviněný trvá na tom, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil, přičemž v řízení vyšla najevo celá řada skutečností, které toto jeho tvrzení podporují a vyvracejí jeho vinu. Provedenými důkazy bylo objektivizováno, že poškozená ve vztahu k němu projevovala náklonnost, došlo mezi nimi k fyzickému sblížení, držení za ruce, líbání. To uvedl hned při prvním výslechu a následně byly tyto skutečnosti potvrzeny nejen výpovědí svědkyně Z. B., ale rovněž zajištěným kamerovým záznamem. Naproti tomu poškozená tuto v daném řízení značně významnou okolnost zamlčela, resp. víceméně popřela. Pokud jde o následný vývoj událostí, soudy jednoznačně upřednostnily verzi poškozené. Obviněný přitom neopomíjí znalecký posudek, má však za to, že ani znalecký posudek hodnotící stav poškozené neodstranil všechny důvodné pochybnosti, které ve věci přetrvávají. Přestože znalec uvedl, že promiskuitní chování oběti násilného trestného činu není ničím neobvyklým, poškozená uvedla, že po incidentu měla problémy s navazováním vztahů, strach z mužů atd. Toto její tvrzení však bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi svědkyň B. a Č., a především pak svědka B., který uvedl, že sám měl asi třikrát pohlavní styk s poškozenou chvilku po tom, co ji pustili z léčebny. Svědek B. dále vypověděl, že v době údajného páchání trestné činnosti měl s dovolatelem videohovor a na kameře viděl, jak poškozená sedí na dovolateli a líbají se. Jako reakci na uvedené mu svědek napsal, ať jí dá, protože bylo zřejmé, že s ním chce poškozená spát. Uvedené tvrzení svědka B. však soudy vůbec nebraly v potaz a nevypořádaly se s ním. Nicméně tato svědecká výpověď svědčí o dobrovolnosti styku poškozené s dovolatelem. Obviněný má rovněž za to, že pro závěr, že sexuální kontakt byl ze strany poškozené dobrovolný, svědčí i elektronická komunikace mezi ním a poškozenou bezprostředně po incidentu.

11. Obviněný má proto za to, že rozhodnutí bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv a zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. V daném případě došlo k závažnému porušení procesních práv dovolatele spočívající v nesprávném a jednostranném hodnocení provedených důkazů, přičemž takový postup soudu znamená porušení práva dovolatele na spravedlivý proces v ústavněprávním slova smyslu a je zjevné, že toto porušení ovlivňuje správnost zjištění skutkového stavu a s tím související hmotněprávní kvalifikaci. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.

12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 3. 2025, sp. zn. 1 NZO 134/2025.

13. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že dovolání obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly. Ve vztahu k námitce, že poškozená obviněnému projevovala náklonnost, čemuž měl být svědek B. prostřednictvím videohovoru přítomen, státní zástupce odkázal bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v rámci kterého odvolací soud dospěl k závěru, že poškozená k obviněnému po celou dobu jejich pobytu v přítomnosti svědkyně B. prokazovala náklonnost, toto však nic nemění na dalším průběhu událostí, v rámci kterého již svědkyně obviněnému dala důrazně najevo, že si jeho další přítomnost nepřeje. Poukázal rovněž na bod 28., kde odvolací soud konstatoval, že obviněným projevovaná náklonnost k poškozené do doby, než přišli k jejímu domu, podle všeho ještě nebyla proti vůli poškozené a ona proto tuto opětovala. Pod stejnou argumentaci lze vztáhnout i námitku obviněného stran výpovědi svědka B. I v tomto ohledu platí, že pokud poškozená zpočátku vůči obviněnému vyjadřovala náklonnost, toto samo o sobě ještě nevylučuje, že poškozená následně své stanovisko vůči obviněnému změnila a jejich další intimní sbližování si již nepřála. Soud odvolací se rovněž vypořádal s elektronickou komunikací, kterou mezi sebou vedli obviněný s poškozenou po incidentu, když v bodě 21. odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že obsah komunikace nelze označit za flirtování poškozené s obviněným, jak je tvrzeno v podaném odvolání. Podle státního zástupce nelze opomenout tu část komunikace, v rámci které poškozená svědkyni B. napsala o tom, „co se stalo včera“, že je ráda, že přežila noc a že jí obviněný vyhrožoval zabitím. Tato komunikace dle názoru státního zástupce podporuje verzi poškozené o průběhu událostí předmětné noci a vyvrací tak námitku obviněného, že sexuální kontakt poškozené s jeho osobou byl dobrovolný.

14. Dále státní zástupce uvedl, že obviněný v závěru svého dovolání namítal, že v důsledku nesprávného a jednostranného hodnocení provedených důkazů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, přičemž toto porušení ovlivňuje správnost zjištění skutkového stavu a s tím související hmotněprávní kvalifikaci. Z takto uvedeného je nicméně zřejmé, že obviněný vztahuje nesprávnost hmotněprávního posouzení k jím prezentované verzi skutkových událostí, a to i přesto, že správnost právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení je třeba vždy posuzovat vůči skutkovému stavu v podobě, jak byl zjištěn soudy. Tato námitka obviněného tedy neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani žádnému z jiných trestního řádem stanovených dovolacích důvodů.

15. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

17. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 1 To 88/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a výroku o náhradě nemajetkové újmy, a z podnětu poškozené ve výroku podle § 229 odst. 2 tr. ř., kdy o těchto poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

18. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

19. Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v dovolání konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám v rámci podaného dovolání neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod či jeho variantu nepodřadil. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

20. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

23. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Stejně tak nelze dospět k závěru, že by obviněný namítl existenci tzv. opomenutých důkazů, tedy důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. V úvahu tak přichází pouze varianta tzv. zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.

24. S jistou dávkou benevolence je možno pod uvedenou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by intimní styk, který měl s poškozenou, byl nedobrovolný, případně, že by poškozená po incidentu měla mít problémy s navazováním vztahů, strach z mužů atd. Benevolence proto, že obviněný předmětné námitky vznáší ve většině s odkazem na své vlastní hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

25. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

26. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině, zejména pokud jde o závěr, že sexuální kontakt nebyl ze strany poškozené dobrovolný. V tomto směru napadá výpověď poškozené E. Š. a poukazuje na výpovědi svědkyň Z. B. a Ž. Č. a zejména pak svědka F. B., kteří měli shodně vypovídat o tom, že poškozená se vůči dovolateli chovala vstřícně, projevovala mu náklonnost a nebránila se fyzickému sblížení, kdy svědek B. měl během videohovoru s obviněným dokonce vidět, jak poškozená po ukončení společného setkání sedí dovolateli na klíně a líbá se s ním.

Svědek měl rovněž potvrdit, že poškozená po návratu z léčebny měla střídat partnery, resp. že se nevyhýbala mužům a intimnímu sblížení, jak tvrdila, což se podává i z výpovědí jmenovaných svědkyň. O dobrovolnosti styku měla podle obviněného vypovídat i následná telekomunikace mezi ním a poškozenou, stejně jako pořízené kamerové záznamy. Je možno odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 40. až 41., v rámci nichž soud prvního stupně vyhodnotil provedené dokazování a vyvodil z něho příslušná skutková zjištění, kdy se rovněž vypořádal s obhajobou obviněného.

Odvolací soud pak závěry soudu prvního stupně dále rozvedl, kdy lze odkázat zejména na body 19. až 31. odůvodnění jeho rozsudku. O nedobrovolnosti sexuálního kontaktu ze strany poškozené vypovídala nejen sama poškozená, o jejíž výpovědi neměly soudy žádné pochybnosti (viz bod 25. rozsudku odvolacího soudu), ale v některým aspektech i sám obviněný (jak bude uvedeno dále). Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť.

Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.

Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem.

Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzou, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy. Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Soudy otázce věrohodnosti poškozené věnovaly patřičnou pozornost, kdy vycházely zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Tomáše Nováka vypracovaného na osobu poškozené, a rovněž z vlastního bezprostředního dojmu, jak se podává i z odůvodnění odvolacího soudu v bodě 25. jeho rozsudku. O věrohodnosti poškozené tedy soudy neměly v projednávané věci žádné pochybnosti.

27. Soudy nijak nerozporovaly, že při setkání, jemuž byla přítomna svědkyně B., poškozená vůči obviněnému projevovala náklonnost a nebránila se sbližování s ním (doteky, líbání, sezení na klíně, apod.). Odvolací soud uvedl, že ačkoli nebyl proveden záznam kamerového systému, byly k důkazu provedeny fotografie ze záznamu, které zachycují osoby poškozené a obviněného, přičemž o absenci jakékoli hostility vypovídala i svědkyně B. Následný sled událostí však již o dobrovolnosti nevypovídal. Sám obviněný v rámci své výpovědi uvedl, že před domem jej poškozená požádala o to, aby odešel či odjel taxíkem, což odpovídalo tvrzení poškozené a rovněž svědkyně B.

o tom, že si poškozená nepřála, aby u ní obviněný přespal. Poškozená mu měla dokonce sdělit, že je doma její otec, a že pokud obviněný neodejde, zavolá policii. Obviněný následně podle svých slov odešel, ale vrátil se, jelikož chtěl, aby mu poškozená zaplatila za krabičku cigaret, čemuž se poškozená nebránila a nabídla mu, že mu peníze zašle prostřednictvím QR kódu. „V dané souvislosti pak není uvěřitelné prvotní tvrzení obžalovaného, že kvůli úhradě zanedbatelné částky za krabičku cigaret si najednou vše rozmyslela a přistoupila na sex s obžalovaným“.

Odvolací soud dále uvedl, že pokud by poškozená plánovala obviněného vzít k sobě domů za účelem sexu, „není logické, že s ním do tohoto bytu neodešla již zpočátku a namísto toho se údajně dobrovolně podrobovala sexuálním požadavkům obžalovaného ohnutá o jakousi lavičku v křoví“ (bod 20. rozsudku odvolacího soudu). I pokud poškozená během prvotního setkání projevovala obviněnému náklonnost, zjevně neměla zájem o to, aby s ní šel obviněný domů, resp. u ní přespal, tedy se s ní uvedený večer nadále jakkoli blíže sbližoval, což mu dala jasně najevo.

Pokud obviněný poukazoval na komunikaci mezi ním a poškozenou den po incidentu, pak je třeba uvést, že obviněný zcela ignoruje zprávy, které si poškozená vyměnila se svědkyní B. Té se svěřila, že je ráda, že přežila noc a že ji obviněný vyhrožoval zabitím. Tedy ještě před setkáním se svědkyní (a svědkyněmi Č. a K.) této popsala, jak se k ní obviněný předešlou noc choval. Odvolací soud pak v bodě 21. odůvodnění rozsudku uvedl, že komunikace mezi poškozenou a obviněným rozhodně nelze označit za flirtování, neboť poškozená mu toliko sděluje, že se necítí dobře, že si nepřeje vztah a že svědkyni B.

psala o tom, co se v noci stalo. S tímto vyhodnocením je možno se ztotožnit. Během následného setkání s jmenovanými svědkyněmi (tj. jen několik hodin po incidentu) se jim poškozená svěřila s detaily jejího setkání s obviněným, kdy jak svědkyně B., tak svědkyně K. shodně popsaly, že poškozená plakala, klepala se a třásla, nechtěla však nejdříve celou věc oznámit, to učinila až na jejich popud. Stěžejním a objektivním důkazem byl v projednávané věci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr.

Tomáše Nováka, jeho doplnění a výslech znalce, jejichž závěrem bylo, že u poškozené se rozvinula posttraumatická stresová porucha, přičemž bylo vyloučeno, že by poškozená byla schopna takový stav nasimulovat, „a tím obelstít nejen znalce samotného, ale i všechny další odborníky, s nimiž poškozená v průběhu dlouhé řady měsíců přišla do styku, a to včetně její hospitalizace v psychiatrické léčebně trvající 36 dnů“ (bod 23. rozsudku odvolacího soudu). Znalec rovněž vysvětlil chování poškozené během incidentu, i po propuštění z léčebny, na které obviněný poukazoval, a které mělo spočívat ve střídání partnerů a nošení vyzývavého oblečení.

Odvolací soud v bodech 28. až 30. odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal závěry znalce vztahující se k chování poškozené, a odkázal rovněž na odbornou literaturu vztahující se k obětem trestných činů a jejich vyrovnávání se s následky prožitého traumatu. Je možno uvést, že reakce oběti trestného činu na prožité trauma je velmi subjektivní a jak uvedl odvolací soud, „intuitivní hodnocení obětí podle viditelných příznaků traumatizace je zcela v rozporu s odbornými, ověřenými (experience based) poznatky viktimologie“ (bod 29.

rozsudku odvolacího soudu).

28. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad. Provedeným dokazováním tedy byla vyvrácena skutková verze událostí tak, jak byla prezentována obviněným, tedy, že mezi ním a poškozenou došlo k dobrovolnému sexuálnímu kontaktu.

29. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

30. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

31. S ohledem na výše uvedená východiska lze konstatovat, že obviněný nevznáší námitky, které by bylo možno pod předmětný dovolací důvod podřadit. Pokud namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku s odkazem na nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpovědi poškozené, svědků, znalecký posudek, záznamy komunikace) a z nich se podávající vadná skutková zjištění (dobrovolnost sexuální styku), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a překládá vlastní verzi skutkového stavu věci založenou na jeho vlastním hodnocení důkazů (námitka, že se jednání nedopustil, resp. že sexuální styk mezi ním a poškozenou byl dobrovolný, založený na vzájemných sympatiích), pak se takto uplatněné námitky ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soud prvního stupně, a potažmo odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházely. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tyto námitky, jak již uvedeno výše v předcházejícím odstavci, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.

32. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že skutek, tak jak je pospán ve skutkové větě rozsudku, odpovídá soudy užité právní kvalifikaci. Lze odkázat zejména na body 42. až 44. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a body 33. a 34. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Právní kvalifikaci dovolatelova jednání nelze ničeho vytknout.

33. Jako procesní námitku nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů je nutno vyhodnotit námitku stran porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, neboť měl za to, že odvolací soud porušil jeho právo na nestranné posouzení věci, kdy jednostranně a nesprávně hodnotil provedené důkazy a bez přiměřených důvodů nepřihlédl k důkazům svědčícím v jeho prospěch.

34. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).

35. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

36. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný D. K., odmítl.

37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 4. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu