3 Tdo 191/2022

3 Tdo 191/2022-1832

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. M. B., nar. XY v XY, Polská republika, občan Polské republiky, trvale bytem XY, Polská republika, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 12 To 37/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 19/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. B. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 1 T 19/2017, byl podle § 45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), ve vztahu k obviněnému L. M. B. a M. M. zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 46 T 11/2014, který nabyl právní moci dne 5. 5. 2015, resp. 13. 5. 2015, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku byl ve vztahu k obviněnému Z. T. zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 4 T 54/2015, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2016, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Tímto rozsudkem byl dále obviněný L. M. B. uznán vinným ad 2) a 3) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ad 3) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu ad 2) se zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obviněný B. dopustil spolu s obviněnými M. M. a Z. T., kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch, tím, že

2) dne 20. 12. 2013 v 8.25 hodin v Praze 2 v železniční stanici Praha - Hlavní nádraží na 4. nástupišti při nastupování do mezinárodního vlaku EC 176 směr Berlín, po předchozí společné domluvě a rozdělení úloh s již zemřelým G. S. J., obžalovaný L. M. B. pod záminkou pomoci se zavazadlem uchopil kufr poškozené H. N., nar. XY, se kterou současně nastupoval do vlaku, a odvedl tím její pozornost, zatímco se G. S. J. zezadu natlačil na poškozenou a z její kabelky, kterou měla v tu chvíli při sobě, odcizil černou koženou peněženku zn. Kors v hodnotě 300 Kč, obsahující finanční hotovost ve výši 800 eur, odpovídající finanční hotovosti ve výši 22.128 Kč, a 400 Kč, platební a debetní kartu dosud nezjištěných čísel, vydaných dosud nezjištěnou, pravděpodobně korejskou bankou na jméno poškozené, a občanský průkaz poškozené, přičemž zezadu jeho jednání po celou dobu kryl vlastním tělem obžalovaný M. M., přičemž obžalovaný Z. T. z nástupiště hlídal okolí, poté všichni obžalovaní z vlaku vystoupili a z nástupiště odešli, tímto jednáním poškozené H. N., nar. XY odcizením věcí způsobili škodu v celkové výši 22.828 Kč,

3) /z rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 46T 11/2014/ dne 20.12.2013 v době okolo 10.25 hodin v Praze 2 v železniční stanici Praha Hlavní nádraží na 7. nástupišti při nastupování do prvních dveří třetího vagónu mezinárodního vlaku EC 378 směr Berlín po předchozí společné domluvě a rozdělení úloh se zemřelým G. S. J., nar. XY obžalovaný L. M. B. pod záminkou pomoci se zavazadlem uchopil cestovní kufr poškozeného Ch. Ch. P., nar. XY a nastoupil s ním do vagónu, kde se nad schody zastavil a bránil tak poškozenému v postupu dále do vozu, G. S. J. nastoupil v těsné blízkosti za poškozeným, natlačil se na něj zezadu a pravou rukou, přikrytou šálou, prohledal poškozenému pravou kapsu jeho kabátu, a poté se pokusil stejnou rukou sáhnout do pravé kapsy jeho kalhot, ve které měl poškozený uložen dotykový mobilní telefon černé barvy blíže nezjištěné značky a přesně nezjištěné hodnoty, s úmyslem jej odcizit, přitom jej obžalovaný M. M. a obžalovaný Z. T. kryli svými těly, poškozený si jejich jednání všiml a slovně se ohradil, následně byli všichni zadrženi hlídkou policie, která jejich jednání po celou dobu monitorovala,

a obžalovaný Z. T. se shora uvedeného jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu Brno ze dne 22. 12. 2007, sp. zn. 89 T 347/2007 odsouzen mimo jiné i za spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákona k trestu vyhoštění v trvání 5 let, kdy uložený trest vykonal ke dni 22. 12. 2012.

2. Za to byl obviněný L. M. B. odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen i trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Současně bylo rozhodnuto i o vině obviněného M. skutky pod body 2) a 3) skutkové věty a obviněného T. skutky pod body 1) až 3) skutkové věty, o trestech pro tyto obviněné a o povinnosti obviněného T. k náhradě škody podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“).

3. Rozsudkem soudu prvního stupně byl dále obviněný L. M. B. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 1 KZV 220/2014, pro skutek pod bodem 1) obžaloby, po právní stránce kvalifikovaný jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.

4. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali všichni tři jmenovaní obvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 12 To 37/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných zrušil ve výrocích o trestu, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. M. B. odsoudil podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst.1 tr. zákoníku ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, odst.2 tr. zákoníku mu uložil i trest vyhoštění z území České republiky na dobu 6 let. Odvolací soud současně rozhodl o trestech pro ostatní obviněné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 12 To 37/2019, podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný L. M. B. a opřel jej o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

6. Obviněný B. má za to, že skutkem popsaným ve skutkové větě nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 234 tr. zákoníku. Současně uvádí, že nesouhlasí se skutkovými a právními závěry soudů, které jsou podle něj v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy se podle obviněného nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a obviněnému uložily nepřiměřeně přísný trest. Současně bylo porušeno právo obviněné na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť se nejednalo o skutkově či právně složitou věc a obviněný tuto délku trestního řízení nezavinil. Doba téměř šesti let od spáchání vytýkaného skutku měla podle obviněného vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zcela postačující přitom byl trest odnětí svobody na dvě léta uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 46 T 11/2014, který podle obviněného nebylo nutno navyšovat i ohledem na obžalobou vyčíslenou výši škody a na skutečnost, že obviněný je na území České republiky prvopachatelem. K požadovanému mimořádnému snížení trestu odnětí svobody obviněný zmiňuje i péči o jeho rodinu včetně dítěte.

7. Ke skutku pod bodem 2) skutkové věty obviněný namítá, že zvolená právní kvalifikace neodpovídá zjištěné skutkové situaci. Poukazuje na to, že nebyla zjištěna čísla odcizených platebních karet (poškozená si je nepamatovala), banka, která karty vydala, ani stát registrace této banky. Pokud o těchto kartách není zjištěno prakticky nic, nelze považovat za prokázáno, že vůbec existovaly, a že byly odcizeny. Jelikož o tvrzených platebních kartách nebylo v trestním řízení ničeho zjištěno, a to včetně doby jejich platnosti, přichází reálně v úvahu, a orgány činnými v trestním řízení nebylo předloženo nic, co by tuto úvahu vyvracelo oslabovalo, že platební karty přestaly být platebními prostředky, čímž se z nich staly pouze kousky plastu. Odcizení plastu, kterým nelze provést žádnou finanční transakci, však může stěží naplnit skutkovou podstatu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Pokud by bylo uvažováno o nezpůsobilém pokusu, bylo by nutno přihlížet k povaze a závažnosti konkrétního činu. Odcizení dvou plastových kartiček, kterými nelze platit, se svojí povahou a závažností stěží přibližuje zločinu, pro který lze ukládat trest v rozmezí 5 až 10 let. Mnohem přiléhavější by podle obviněného byla právní kvalifikace podle § 205 tr. zákoníku, tím spíše za situace, kdy primárním cílem pachatelů nebylo neoprávněně si opatřovat platební karty. Jejich úmysl je dovozován toliko jako eventuální, protože byly v peněženkách, kterých se chtěli zmocnit. Nejedná se přitom o úvahy toliko akademického rázu, a to kvůli rozdílu trestní sazbou 5 až 10 let (u zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku) a 2 až 8 let (u zločinu krádeže). Právě kvůli tomuto propastnému rozdílu by soud neměl uvedenou námitku přehlížet a měl by ji, ve smyslu zásady in dubio pro reo, důsledně reflektovat.

8. Obviněný rovněž poukazuje na skutek, pro který byl zproštěn obžaloby, a který se od skutků, za které byl odsouzen, odlišuje pouze v existenci listinných důkazů prokazujících, že dne 20. 12. 2013 byla v hotelu E. v Praze ubytována osoba jeho jména. Nepanuje navíc jistota, že v tomto hotelu byl ubytovaný právě obviněný, neboť nelze vyloučit, že mohlo dojít ke zneužití (třeba i padělaných) dokladů obviněného nějakou další osobou. I kdyby byla připuštěna úvaha o tom, že v uvedeném hotelu byl onoho dne ubytován právě obviněný, nemůže to s ohledem na zásadu in dubio pro reo, kdy za jinak stejné důkazní situace byl obviněný zproštěn obžaloby pro jiný skutek, postačovat k uznání viny a uložení pětiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Skutečnost, že byl L. M. B. ubytován dne 20. 12. 2013 v hotelu E. v Praze, nemůže bez dalšího (za stejné důkazní situace) prokazovat, že se dopustil zrovna krádeže dne 20. 12. 2013 v 8:25 hod., když i z výpovědi svědka Č., že se ve sledované skupině pachatelé různě střídali, kdy se „tam mohlo točit takových 6 lidí“.

9. Podle obviněného konečně nelze ani pominout, že poškozená u rekognice obviněného jako pachatele trestné činnosti neidentifikovala. Je nepřípustné u jednoho svědka neidentifikaci obviněného při rekognici bagatelizovat a naopak u jiného svědka (Y. S. L.) tento fakt brát v potaz.

10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a aby obviněného zprostil obžaloby, popř. aby příslušnému soudu uložil věc znovu projednat a rozhodnout.

11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

12. Za jedinou námitku relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle názoru státního zástupce označit námitku, podle níž bez zjištění bližších údajů k identifikaci a platnosti odcizených platebních karet nelze dovodit naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce se nicméně jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. Předně závěr soudu prvního stupně, resp. potažmo i soudu odvolacího, že si obviněný protiprávně přisvojil platební karty poškozené, které odpovídaly pojmu „platební karty“ ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, vyplynul z výsledků dokazování, a to konkrétně z výpovědi poškozené H. N., s jejíž věrohodností se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků náležitě vypořádaly.

13. Stran námitky, že provedeným dokazováním nebyla v řízení prokázána doba platnosti odcizených platebních karet, státní zástupce uvedl, že z hlediska závěru o naplnění zákonných znaků trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku není rozhodné, že platnost karty již vypršela, neboť karta v magnetickém kódu obsahuje řadu citlivých informací zneužitelných ke škodě osoby, jíž byla původně vydána, a proto za trestné je třeba považovat i držení cizí platební karty po skončení její platnosti, nejde-li o kartu znehodnocenou, u níž je vyloučeno zneužití informací na ní uložených, přičemž povinností soudů ani není zjišťovat, zda je odcizená platební karta způsobilá k provádění finančních transakcí.

14. Veškeré další obviněným uplatněné námitky, jimiž tento brojí proti správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů, se již podle státního zástupce nachází zcela mimo rámec obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitky čistě skutkové povahy. Skutková zjištění soudů přitom podle něj nejsou ani v žádném, natož v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Podle státního zástupce lze naopak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané trestní věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro svá rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň podle názoru státního zástupce řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem rozhodným skutečnostem, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Závěry hodnocení důkazů provedeného ze strany soudů obou stupňů, jak jsou vyjádřeny v odůvodnění příslušných rozhodnutí, se tak podle názoru státního zástupce jeví nejen jako logické, věcně správné a přezkoumatelné, nýbrž zároveň i jako přesvědčivé, a to jak pokud jde o skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů ve vztahu ke skutkům pod body 2) a 3) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, tak i pokud jde o hodnocení rozdílů v důkazní situaci týkající se skutků, pro které byl obviněný uznán vinným, a skutku, pro který byl obviněný obžaloby zproštěn, a konečně i pokud jde o zhodnocení faktu, že poškozená H. N. v průběhu fotorekognice obviněného jakožto pachatele předmětné trestné činnosti neidentifikovala.

15. Naplnění obviněným deklarovaného dovolacího důvodu pak podle státního zástupce nelze spatřovat ani v námitkách směřujících proti výroku o

trestu, který byl obviněnému uložen. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je totiž možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

Dovolací argumentace obviněného směřující proti výroku o trestu se již proto nachází mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejím prostřednictvím je namítána nepřiměřenost (nepřiměřená přísnost) trestu, resp. nesprávná aplikace kritérií pro jeho výměru podle § 39 a násl. tr. zákoníku. Takto obviněným uplatněná dovolací argumentace přitom neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. ani žádnému jinému ze zákonem předpokládaných důvodů pro podání dovolání.

16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasil, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

17. K vyjádření státního zástupce podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které se se státním zástupcem neztotožnil stran závěru o zjevné neopodstatněnosti dovolání. Zopakoval argumentaci týkající se absence zjištěných podrobností o odcizených platebních kartách, kdy podle něj zůstává spornou samotná existence těchto karet, čímž se skutkové závěry soudů dostávají do extrémního rozporu s provedeným dokazováním. Nesouhlasí se státním zástupcem ani v tom, že zbývající část argumentace se nachází mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. V podrobnostech obviněný odkázal na podané dovolání a setrval i na svém dovolacím návrhu.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací podle § 265b odst. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, brojí jednak proti výroku o vině, jednak proti výroku o trestu.

27. Z hlediska výroku o vině lze s ohledem na obsah podaného dovolání dále konstatovat, že východiskem dovolací argumentace obviněného, tak jako v předchozích stádiích trestního řízení, je jeho postoj založený na tom, že se uvedených zločinů nedopustil. Současně je zřejmé, že tak činí převážně námitkami skutkové a procesní povahy (viz námitka o neprokázání jeho pachatelství provedenou fotorekognicí, či námitka, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí), respektive námitkami, že právní závěry soudů obou stupňů jsou podle obviněného v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (což má mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces).

28. Z hlediska obviněným uplatněného dovolacího důvodu a mezí dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za potřebné (pokud jde o výrok o vině) pro přehlednost dále uvést, že pokud byl obviněný L. M. B. uznán vinným skutky popsanými pod body 2. a 3. rozsudku nalézacího soudu, které byly po právní stránce kvalifikovány jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pak se předmětem dovolacího přezkumu mohly stát toliko námitky obviněného směřující k jeho jednání popsanému pod bodem 2. výroku rozsudku (poškozená H. N.). Je tomu tak proto, že jednání obviněného B. popsané pod body 2. a 3. rozsudku bylo právně posouzeno jako dva dílčí útoky jednoho skutku, za který již byl obviněný dílem (dílčí útok pod bodem 3., poškozený Ch. Ch. P.) dříve pravomocně uznán vinným (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 46 T 11/2014) a oba nižší soudy tak byly s ohledem na ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku vázány již učiněnými skutkovými zjištěními vztahujícími se k tomuto bodu. Z hlediska výroku o vině pak lze za jedinou relevantní námitku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit výhrady obviněného vztahující se ke zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. K této námitce se Nejvyšší soud vyjádří níže v tomto usnesení.

29. Bylo-li konstatováno, že obviněný v podaném dovolání v podstatné míře uplatňuje námitky skutkové, respektive procesní povahy (jakkoliv obviněný formálně proklamuje nesouhlas s právními závěry, avšak ve skutečnosti se těmito námitkami domáhá revize skutkových zjištění, jak je učinily oba nižší soudy), pak musí Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 21. až 23.) uvést, že dovoláním nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Jak již bylo konstatováno výše, dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou dovolatel.

30. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje takovouto dovolací argumentaci obviněného a její podobu s těmito východisky, pak je výsledkem právě závěr, že obsahem dovolání obviněného jsou také právě takové námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Je tomu tak proto, že obviněný ve své podstatě zpochybňuje zejména způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy rozporuje dodržení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Sem lze zařadit jeho výhradu o nerespektování zásady in dubio pro reo odůvodněnou poukazem na důkazní situaci týkající se skutku ze dne 15. 11. 2013, pro který byl obžaloby zproštěn, a důkazní situací týkající se skutků ze dne 20. 11. 2013, kterými byl uznán vinným. Námitkou stejného typu jsou jeho výhrady ohledně fotorekognice, která jej podle jeho názoru neusvědčuje. Je zjevné, že takto pojatou dovolací argumentací se obviněný snaží, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil provedené důkazy a skutkové závěry tak, aby vyznívaly v jeho prospěch, což by podle jeho názoru mělo vést k tomu, že bude zproštěn obžaloby. Tímto přístupem se však obviněný dostává do rozporu se základními a stěžejními pravidly trestního řízení, tedy že důkazy hodnotí a skutková zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či státní zástupce).

31. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci tohoto přezkumu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové a procesní námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

32. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný uplatňuje v této trestní věci, je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

33. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, kdy dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnil obviněný, bylo bez obsahových změn novelou tr. ř. zařazeno pod písm. h).

34. Jestliže obviněný výše uvedené vady dokazování uplatnil a pokud by poukaz na tyto (jeho se dotýkající) vady byl důvodný, umožňovalo by to Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska by bylo třeba se jimi zabývat i přesto, že obviněný nemohl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který na takto specifikované vady výslovně dopadá.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

36. V této konkrétní věci obviněného L. M. B. však Nejvyšší soud takovéto vady dokazování věci neshledává, a to i při odhlédnutí od toho, že obviněný námitku extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními v dovolání uplatňuje toliko formálně, aniž by s touto námitkou spojil konkrétní argumentaci (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Pokud by tedy mohl Nejvyšší soud v tomto výjimečném případě zasáhnout do skutkových zjištěních, pak k tomu v této trestní věci nebyl žádný důvod.

37. Nejvyšší soud naopak může ve vztahu k provedenému dokazovaní v obecné rovině konstatovat jak to, že toto dokazování bylo provedeno zcela v souladu s citovanými ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tak i že odůvodnění napadených rozsudků je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Svědčí o tom i odůvodnění obou rozhodnutí, a to zejména bod 13. rozsudku soudu prvního stupně a body 39. a 40. rozsudku odvolacího soudu.

38. Soudy zde zhodnotily (zejména soud prvního stupně pod bodem 13. rozsudku) i to zjištění, že poškozená H. N. v průběhu fotorekognice obviněného jako pachatele předmětné trestné činnosti neidentifikovala. Nejvyšší soud se přesto ztotožňuje se závěrem obou nižších soudů, že obviněný je jako pachatel bez důvodných pochybností usvědčován bez ohledu na to, že jej poškozená H. N. správně při této fotorekognici neoznačila. Samotná fotorekognice totiž byla prováděna s více než ročním odstupem od předmětné události, což jistě muselo mít zásadní vliv na paměťovou stopu poškozené, která tak nemusela již obviněného poznat, zejména pokud s ním byla v době činu v kontaktu pouze krátkou dobu.

39. Současně také platí, že vina obviněného byla bez důvodných pochybností prokázána souhrnem dalších soudy provedených a následně zákonně hodnocených důkazů, a to i při respektování obviněným zpochybňované zásady in dubio pro reo, Výrazem této skutečnosti je i zjištění, že okresní soud uznal obviněného vinným toliko jednáním popsaným pod bodem 2., zatímco ohledně dalšího jednání ze dne 15. 11. 2013 jej pod bodem B. rozsudku nalézacího soudu obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil. K námitce obviněného (směřující proti neuplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo) lze pak již jen doplnit, že tato námitka se vztahuje k otázce zjištění skutkového stavu věci na základě dokazování, jde tedy o pravidlo, které má procesní, nikoli hmotněprávní charakter a týká se jen otázek skutkových. Vzhledem k tomu, že o vině obviněného nepanovaly žádné pochybnosti, však nebylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo, které se takto obviněný dovolává.

40. Jak již bylo konstatováno výše, předmětem dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se naopak mohly stát další námitky obviněného směřující proti výroku o vině zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Nejedná se však o námitky opodstatněné.

41. Dovolací argumentaci obviněného stran uvedeného zločinu lze ve stručnosti zrekapitulovat tak, že pokud nebyla provedeným dokazováním zjištěna čísla odcizených platebních karet, doba platnosti těchto karet, banka, která měla být jejich emitentem, stát, ve kterém byla tato banka registrována, pak nebylo prokázáno, že by takovéto platební karty jako hmotný předmět útoku daného trestného činu vůbec reálně existovaly, respektive nebylo prokázáno, že z těchto platebních karet nestaly pouhé kousky plastu (blíže k této argumentaci obviněného shora v tomto usnesení).

42. K uvedenému musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že touto námitkou, jak co do držení a vlastnictví těchto karet, tak co do neobjasnění jejich přesné specifikace, a to nejen z hlediska jejich platnosti, se oba nižší soudy zabývaly, a to nalézací soud pod bodem 13. rozsudku a odvolací soud pod bodem 42. rozsudku. Jestliže obviněný tuto námitku znovu uplatnil v nyní projednávaném dovolání, je namístě připomenout, že pokud pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a následně v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla v takovém případě nutné takové dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

43. Nejvyšší soud se přitom se závěry soudů ztotožňuje jak co do držení a vlastnictví těchto karet v době činu, tak i s tím, jak se soudy vypořádaly s neobjasněním jejich přesné specifikace.

44. Závěr soudů o tom, že si obviněný protiprávně přisvojil platební karty poškozené, které odpovídaly pojmu platební karty ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, vyplynul z výsledků dokazování, a to konkrétně z výpovědi poškozené H. N., s jejíž věrohodností se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků náležitě vypořádaly. Pokud jde o námitky obviněného o neobjasnění přesné specifikace karet co do jejich platnosti a kredibility, lze především uvést, že si jen těžko lze představit situaci, kdyby si obviněná do zahraničí brala karty, které by nemohla použít k placení, zejména, neměla-li mít u sebe výraznější hotovost. Z hlediska této námitky je však zásadní, že i v případě, že by platnost karty již vypršela, obsahuje karta v magnetickém kódu řadu informací zneužitelných ke škodě osoby, jíž byla původně vydána, a proto je za trestné třeba považovat i držení cizí platební karty po skončení její platnosti, nejde-li o kartu znehodnocenou, u níž je vyloučeno zneužití informací na ní uložených, přičemž povinností soudů ani není zjišťovat, zda je odcizená platební karta způsobilá k provádění finančních transakcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 589/2010). Ze všech těchto důvodů proto byla tato námitka obviněného shledána jako neopodstatněná.

45. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný jednak namítl, že mu měl být ukládán mírnější trest odnětí svobody, jednak se domáhal mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Obviněný tuto argumentaci činí s odůvodněním a s odkazem na své osobní poměry (obviněný přispívá k uspokojování potřeb své rodiny včetně nezletilého dítěte), na výši trestným činem způsobené škody, okolnost, že je na území České republiky tzv. prvopachatelem, či s odkazem na dobu, která uplynula od spáchání skutku, a délku samotného trestního řízení.

46. S ohledem na takto vymezenou dovolací argumentaci obviněného je nutno nejprve v obecné rovině uvést, že Nejvyšší soud by byl oprávněn výrok o trestu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, přezkoumávat pouze tehdy, pokud by byl tento výrok zatížen vadou spočívající ve druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu, tedy v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to např. v otázce, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166-3167, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, publikovanou pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.].

47. Obviněný však z tohoto hlediska v dovolání nevznesl žádnou z uvedených v úvahu přicházejících námitek, které by mohly zakládat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Současně pak jím uplatněné námitky nelze podřadit pod tento a z dále uvedených důvodů ani pod žádný další z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

48. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. se výroku o trestu výslovně týkají dva dovolací důvody, a to jednak důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jednak důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ani pod tyto dovolací důvody však námitky obviněného podřadit nelze.

49. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takovýto postup. Tento dovolací důvod se přitom týká pouze pozitivních rozhodnutí o upuštění od potrestání podle § 46 až 48 tr. zákoníku, což není případ této trestní věci a ani není obsahem dovolání obviněného.

50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je pak naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu (§ 39 až § 42 tr. zákoníku), a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného či naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

51. Takováto situace (uložení nepřípustného druhu trestu, či trestu ve výměře mimo trestní sazbu) obviněným namítaná není a ani není Nejvyšším soudem zjišťovaná. Zásah Nejvyššího soudu by tak přicházel v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tato situace, byl-li obviněnému v této trestní věci ukládán trest odnětí svobody v sazbě podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku (5 až 10 let) ve výměře 5 let, tedy na samé spodní hranici a navíc za více trestných činů, nepochybně nenastala.

52. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je sice dále dán také tehdy, jestliže bylo přistoupeno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku a obviněnému byl uložen trest pod dolní hranicí příslušné zákonné sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS pod č. T 617, sv. 26/2004), tedy jinými slovy splnění podmínek pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze v dovolacím řízení přezkoumat v rámci výše citovaného dovolacího důvodu, v této trestní věci však k aplikaci § 58 tr. zákoníku nedošlo a pro je zcela bezpředmětná námitka obviněného, který se v tomto dovolacím řízení domáhal přezkumu toho, že nedošlo k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

53. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že většina námitek obviněného se míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a že zbylá námitka, kterou pod tento dovolací důvod podřadit možné bylo, není opodstatněná (viz body 40. až 44. tohoto usnesení).

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

54. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného L. M. B. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

55. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 3. 2022

JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu

Zpracoval: JUDr. Aleš Kolář